UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (8)

Někdo může namítnout: „To je příliš velký požadavek. Stále jsme v době, kdy válčíme mezi sebou - a najednou bychom měli mít vztah k formám života, které pocházejí bůhví odkud?" Podívejme se na to však takto: Pokud uznáme, že nejme ve vesmíru sami, udělá to z lidí - ze všech lidí - velmi blízké příbuzné. Abychom mohli čelit výzvě, kterou bezpochyby porozumění jiným civilizacím je, pak musíme překonat svoji antropocentricky zaměřenou spiritualitu a přikročit k univerzální spiritualitě. To je fakticky velmi pozitivní krok vpřed. Tyto výzvy poženou lidstvo ke skutečnému rozvíjení větší, opravdové spirituality, která tu díky naší chybně zaměřené víře ve výlučnost již dlouho chybí. Pravdou je, že zde není žádná výlučnost či separace. Mluvil jsem s mnoha Indiány, kteří vyprávěli, že jedna z nejzvláštnějších věcí, která se děla v době, kdy se Evropané začali s Indiány setkávat, byla hloubka toho, do jaké míry běloši žili s pocitem, že věci jsou od sebe vzájemně oddělené. Indiánům byly takové úvahy naprosto cizí. Stejně jako pro australské domorodce, kteří stále praktikují „dobu snění" a jsou si toho vědomi. Vědí, že nic takové jako separace jedné věci od druhé neexistuje. Existuje pocit spojení s hvězdami, s nekonečnem věcí, s jinými lidmi, jinými světy a se sebou navzájem. Trpíme tou měrou, do jaké míry žijeme svůj život odděleně. A zbavujeme se utrpení v takovém rozsahu, v jakém žijeme svůj život s pocitem celku a jednoty.

Takže stále se opakuje to ústřední téma, které jsem uvedl. Tedy zkušenost vesmírné jednoty, která má kořeny v prožitku mimoprostorové kosmické mysli. Světový mír již nebude stačit, nastal čas pro vesmírný mír. Buď to, nebo nic. Bez univerzálního míru nemají lidé žádnou budoucnost. Taková je doba, ve které žijeme, taková je výzva nadcházejícího věku.

Musíme poznat sami sebe jako vesmírné vědomé bytosti, na tom lze založit vesmírný mír. Tuto věc lze napřed pochopit intelektuálně, nakonec je však nutné ji prožít.

Žijeme v době, kdy by obecné vzdělání a obecná schopnost číst měly každému obyvateli této planety zaručit přístup k celému souboru poznatků. A ti, kteří chtějí být strážci dveří či kontroloři a snaží se přiškrtit volný tok poznatků, musejí prostě odejít a zůstat stranou.

Budíne upřímní. Byla doba, kdy uměl číst jeden člověk z tisíce. Gramotní byli kněží, a právě oni četli a opakovali masám lidí to, co bylo obsaženo v duchovních naukách.

V době obecné vzdělanosti však již nic takového není třeba. Drtivá většina lidí je gramotná. Tak čtěme! Shromažďujme se ve svých duchovních komunitách a sdílejme své poznatky. Není třeba, abychom někoho posvětili a udělali z něho našeho gurua nebo kněze. Udělat něco takového je pro náš duchovní vývoj škodlivé. Je zcela jedno, zda nějaký New Age guru či člověk chodící v róbě prohlašuje, že je naší bránou k Boží milosti. To vše jsou podle mě škodlivé pozůstatky z doby, která je již pryč.

Tím nechci říci, že každý, kdo něco takového rozhlašuje a učí, je podvodník. Pouze tvrdím, že lidé, kteří se sami pasují do role konečných soudců (obzvláště kněží) duchovních záležitostí jsou pomýlení. Ta doba skončila. Již dobrých sto či sto padesát let je pryč doba, kdy Země potřebovala kněze, rabíny, mully či guruy, s výjimkou těch lidí, kteří nám zpřístupňují učení.

Nakonec se lidé probudí k pravdě, nicméně faktem je, že spirituální infantilizace mas je něco, co je velmi hluboce zakořeněnou institucí. Spirituální infantilizací myslím situaci, kdy nejbezpečnější stezkou, jak ustanovit světový mír a univerzální mír. To je též důvodem, a proto je ta nejzákladnější výzva, které dnes svět čelí, v podstatě spirituální.

síla a přístup k osvícení či duchovnímu poznání vedou přes výše uvedené filtry či kontrolní stanoviště. Pak všichni ostatní jednají jako děti, pouze pasivně přijímají... To je typ naučeného chování - a my se musíme takové chování odnaučit. To je duchovní závislost.

Je jasné, že zde vždy bude existovat role pro lidi, kteří se chtějí podělit o duchovní informace, učit je a předávat budoucím pokolením. Já jsem však měl na mysli hierarchii a uchopení moci, kontrolu a mysl podrobenou spirituální závislosti. Bohužel, tato spirituální závislost je velmi, velmi mocná ve smyslu ovládnutí lidské mysli tak, že se lidé domnívají, že se nemohou dozvědět a prožít pravdu sami od sebe, aniž by někdo neřídil každý jejich krok.

Jedna z pozitivních věcí mého raného života bylo to, že jsem se přesvědčil, že se každý jedinec může dozvědět tyto pravdy a zažít osvícení, přestože se mu dostalo jen velmi málo formálního vzdělání a nebyl veden žádným učitelem. Tato omezenost mysli ortodoxního náboženství byla dosažena či dokonce překonána ortodoxními vědci s omezenou myslí, kteří se v naší společnosti stali novým vysokým kněžstvem. Pamatujme: vědci jsou nejdřív lidé, až na druhém místě jsou vědci. Takže mají všechny nedostatky a všechny slabůstky běžných lidí. To, že nějaký profesor z Harvardu má titul doktora věd, ještě neznamená, že nespadl do týchž pastí jako kněz, co se týče nástrah arogance, sebedůležitosti a egoismu. Také on se může stát fanatikem a dogmatikem ve svém systému víry, kterým byl indoktrinován, a přestat pátrat po pravdě.

Většina problémů, kterým v našem dnešním moderním světě čelíme, ať už jsou duchovního, náboženského a vědeckého, či politického a ekonomického rázu, je způsobena tím, že se lidé drží jistých úhlů pohledu, které nemají nic společného s pravdou, ale s jejich systémem víry. Prostě jsou zastánci něčeho, co už je dávno zastaralé, ale nedokážou se toho zbavit. To dozajista platí o vědcích. Existuje nekonečně mnoho příkladů, jak hlavní proud vědecké komunity odmítá ohromné průlomy poznatků jen díky tomu, že nezapadají do jejich systému víry.

Z toho důvodu často říkám lidem: „Člověk by měl mít jen málo ustálených názorů, ale mnoho důvěry v duchovní podstatu světa." Můžeme mít mnoho takovéto důvěry, ale konkrétních přesvědčení či systémů víry bychom měli mít minimum. Pokud tomu tak není, lidé se chytí do pasti dogmat vymývajících mozek, ať už vědeckých či religiózních. Pak k těmto dogmatům přilnou buď šovinistickým, nebo samolibým způsobem. Jakmile k tomu dojde, člověk přestane hledat pravdu.

Potřebujeme opravdově pokornou, univerzální spiritualitu. Musíme toužit po nalezení pravdy. Pokud ty další dveře, které otevřeme, zruší některé z názorů a přesvědčení, které jsme zastávali, musíme se s tím smířit. To je jeden z důvodů, proč se nějaký člověk - ať už je to lékař, vědec, duchovní či ekonom, jehož mysl je připoutána k nějaké ideji, stává překážkou při hledání pravdy. Je to prostě tím, že jeho mysl již není jasně soustředěna na touhu poznat, jak se věci mají.

Jedna osobní poznámka: Jsem velmi rád, že jsem prošel meditačním výcvikem předtím, než jsem šel studovat medicínu, péči o zdraví a dietetiku. Díku tomu jsem se mohl dívat na medicínu z širší perspektivy. Dokázal jsem si z medicíny a spřízněných vědních oborů vzít to dobré, aniž by mi ten zbytek vymyl mozek.

Tyto nástrahy meta systému hrozí v každé profesi a v každém oboru. Dochází k tomu proto, že si lidé pletou současný stav vědění a poznání s konečným stavem. Ten konečný stav nemá nikdo kromě nejvyšší božské bytosti. Protože však lidé vědí to, co vědí, myslí si, že vědí vše. Pravda je však taková, že většinu toho, co je k tu k vědění, neví vůbec nikdo.

Takže si myslím, že jeden způsob, jak se vyhnout nástrahám číhajícím na nejvyšší kněze vědeckých i náboženských kruhů, je být dostatečně a opravdově oddán hledání pravdy a být ochoten reformovat svá tvrzení. Existuje jen velmi málo věcí, které jsou pevně dané a absolutní. Vše ostatní je relativní. Taková je však podstata světa, ve kterém žijeme. Je to relativní svět. A jen u skutečně velmi mála věcí vyvstává potřeba, aby byly pevně dané a absolutní.

Pokud studujeme ústřední učení všech duchovních tradic na Zemi, zjistíme, že se všechna shodují na existenci Boha, na síle odpuštění a lásky a na těch největších duchovních tématech. Všechna jsou univerzální. Liší se pouze ve společenských pokynech či v kulturním zázemí - tyto věci jsou však skutečně pomíjivé a mění se s každou duchovní tradicí. Budjak buď, tyto věci nejsou důležité.

V nějakých oblastech můžeme být velmi ortodoxní, a pokud to funguje, je to v pořádku. Nemysleme si však, že jsme dorazili na konec cesty a počátek veškerého poznání duchovních tradic. Pouze pár věcí spadá do kategorie platných a zaručených pravd. A vše ostatní je ve stavu dalšího a dalšího vývoje.

K takovému pohledu však nejsme vzděláváni. Náš vzdělávací systém, ať už vědecký či náboženský, je vymyšlen tak, aby vytvářel rigiditu, která ve svém důsledku plodí fanatismus. To se pak stává výnosnou doménou pro ty, kteří mají z takto strukturovaného poznání prospěch a brání je za každou cenu. To dvojnásob platí ve vědě, kde existují lidé, kteří nehledě na kupící se důkazy, které mají před očima, stále říkají: „To není pravda."

Náš vědecký poradce pro projekt Disclosure dr. Loder má na univerzitě v New Hampshire kolegu, kterému je jedno, zda mu přineseme jeden z těch strojů na nový typ energie a předvedeme mu jeho funkčnost. Ani za nic tomu neuvěří, protože to podle jeho názoru není možné!

Chci vám říct o jedné věci, která se stala na Maharšiho univerzitě v době, kdy jsem se stal učitelem meditace. Experimentoval jsem s využitím vyšších stavů vědomí. Jednou pozdě v noci jsem seděl a meditoval. V jeden okamžik jsem svým vnitřním zrakem uviděl jednu slečnu ze své třídy, tak jsem ji pozval, ať přijde do mého pokoje, abychom si spolu pohovořili o duchovních záležitostech a společně meditovali.

Seděl jsem tedy v hluboké klidné meditaci a pozoroval jsem ji svým vnitřním zrakem. Viděl jsem, jak odchází ze svého pokoje, prochází kolejemi, míří po schodech a najednou ... ťuk, ťuk, ťuk ... někdo zaťuká na dveře mého pokoje. Trochu mě to vystrašilo, protože se můj zážitek podobal snu, až na to, že jsem vše viděl v živých barvách. Otevřel jsem dveře a řekl: „Aha, to jsi ty..." Ona na to: „Co, ty jsi mě čekal?!" Přiznal jsem se: „Viděl jsem tě přicházet." Tak průzračně jasný zážitek to byl.

V době mezi mým šestnáctým a dvacátým rokem jsem začal mít podobné zážitky velmi často a pravidelně, někdy i párkrát denně. Této schopnosti jsem využil, abych vytvořil CSF.TI a Disclosure Project a abych identifikovat mnoho zdrojů z řad tajných a bezpečnostních služeb a mnoho důležitých svědků, které máme. Někteří z nich si našli mě, ale já vyhledal i je a přitáhl je k nám. O tom budu vyprávět později. Bylo to velmi zvláštní.

Připomeňme si, že v našem nitru je schován celý vesmír, a my disponujeme ohromnou silou ... každá lidská bytost, nikoliv pouze já nebo vy. Všichni jsme to stejné, a když je potřeba, můžeme přivolat tu nejvyšší Sílu, aby vykonala to, co je potřeba, aby bylo dosaženo něčeho úžasného.

Pokud jsme ochotni podstoupit nejvyšší oběť a máme toto poznání, pak se staneme někým, kdo je nazýván duchovním bojovníkem. To je někdo, kdo je ochotný udělat to, co je potřeba, nehledě na riziko, které podstupuje. Takový člověk již transcendoval strach.

Jsem přesvědčen, že tato raná léta mě připravila na to, co jsem dělal později a co je jedním z důvodu mého bytí zde. Vždy jsem víceméně věděl, že když jsem prožíval svůj zážitek blízký smrti a bylo mi řečeno: „Můžeš odejít s námi, nebo se můžeš vrátit do svého těla na Zemi", a vzápětí naznačeno, že si Velký duch přeje, abych šel zpět na Zem, bylo to proto, abych dělal tuto práci. Mohl jsem si zvolit, že se nevrátím a zůstanu v kosmickém stavu vědomí s těmi vznešenými nebeskými bytostmi. Rozhodl jsem se však podrobit se jejich vůli, z čehož jsem nebyl zrovna dvakrát šťastný. Již jsem vám na začátku řekl, že to bylo poněkud skličující - měl jsem těžké dětství a byl jsem velmi nemocný... Neměl jsem žádnou touhu vrátit se. Ale svolil jsem k tomu.

K transformaci nedojde jinak než skrze vyvinutí svobodné vůle lidských bytostí. Tedy nás. Nyní je zřejmé, že v letech 1980 až 1990 jsem si byl těchto věcí vědom - ale poněvadž jsem se právě oženil, v průběhu osmi let měl čtyři děti, stal se doktorem a pořídil jsem si dům a lékařskou praxi, byla má kapacita plně vytížená. Přesto jsem na tyto lekce nezapomněl. Tehdy jsem věděl, že nastal čas, abych si založil rodinu a kariéru a měl schopnost dále dělat tuto práci.