UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (6)

Byl to kraj naprostých protikladů - manifestovali se zde takoví osvícení proroci jako Ježíš, Mojžíš, Abrahám, Mohammed, BahaVllah či Bab. Zároveň tu zakořenily neuvěřitelně primitivní nepřátelství a fanatismus. Nicméně proroci vždy přicházejí na ta nejtemnější místa a v dobách největšího úpadku.

Již mnoho let jsem měl schopnost jít spát a v noci vidět něco, co se stalo příští den, příští týden nebo někdy v budoucnosti. Čím více jsem tyto vyšší stavy vědomí prožíval, tím k tomuto jevu docházelo častěji. V zimě 1978 jsem žil v bytě na Mount Carmel, ze kterého byl nádherný výhled na středomořskou krajinu. Jedné noci jsem měl tento sen: Náhle jsem se ocitl v osvětleném prostoru, který byl ohraničen, nicméně neměl žádné zdi či stěny. Hned vedle mého bytu spočívaly ostatky vznešeného muže, který byl hlavou bahaistické víry, jeho jméno bylo Abdul-Baha. Byl znám jako velmi jemný, moudrý, přívětivý a láskyplný muž, který byl hluboce osvícený. Tento muž se mi zjevil ve snu, ukázal mi jednu ženu a oznámil mi: „Přejeme si, aby ses s touto ženou oženil." Pak mi o ní pověděl mnoho podrobností a nakonec dodal: „Pochází zdaleka, přijede sem na návštěvu a pak zase odjede. Ale vy budete mít svatbu tady v Izraeli. Je o něco starší než ty, ale to není žádný problém." Pak jsme s tou ženou byli vzájemně představeni a já viděl detailně jak její tvář, tak šaty, které bude mít na sobě.

Tento sen jsem měl čtyři či pět po sobě následujících nocí. Tak jsem se najednou já - dvaadvacetiletý mladík - měl oženit, přestože mě to předtím ani ve snu nenapadlo! Nicméně o duchovním vedení platí jedna věc: pokud se jím člověk neřídí, nepřinese mu to nic dobrého. Nakonec jsem tedy svolil: „Tedy dobrá, myslím, že bych se mohl porozhlédnout a tu ženu vyhledat."

O měsíc či dva později jsem pobýval v zahradě, kde byl pohřben Abdul-Baha; jeho svatyně se nachází přímo na Mount Carmel. V tu chvíli prošla bránou Emily. Potěšilo mě, že vidím tu ženu ze snu. Nicméně není možné jít k úplně cizímu člověku a říci mu: „Ahoj, měl jsem sen, ve kterém mi bylo zjeveno, že budeme mít svatbu." Tak jsme se setkali a další hodinu či hodinu a půl strávili hovorem. Měli jsme z toho pocit, jako bychom se poznali již dávno. O svém snu jsem jí však stále neřekl ani slovo.

Byla tady na nějakém kongresu a ještě jednou jsme se krátce setkali až v den jejího odjezdu. Správce se již chystal zavřít bránu těchto nádherných zahrad, když se objevila Emily a krátce se pomodlila. Přistoupil jsem k ní a řekl: „Raději by sis měla pospíšit, protože už se chystají zavřít."

Později jsem sám zašel do svatyně a řekl Bohu: „Pokud si skutečně přeješ, abych se oženil, bude si ke mně muset najít cestu, já jí o tom snu nikdy neřeknu, ani se ji nepokusím znovu kontaktovat."

Emily odjela na prázdniny do Londýna, aby tam navštívila svou matku. Když tam byla, ucítila silné nutkání mi napsat, neznala však ani moje příjmení. Věděla pouze to, že se jmenuji Steve. Avšak někdo, s kým společně cestovala, se nějakým způsobem dozvěděl celé mé jméno, takže mi Emily mohla napsat do Izraele do bahaistického centra.

V dopise mi psala, jak je ráda, že se se mnou setkala, a podobné věci. Přesně na to jsem čekal. Napsal jsem jí první dopis, který byl přátelský a formální. V druhém dopise jsem jí již pověděl celý příběh o svém snu a přání Abdul-Baha. Odepsala mi tato slova: „Nuže, pokud je to vůle Boží, pak to uděláme."

Dopisovali jsme si celý rok. V červnu 1979 si Emily sbalila všechny věci. Setkali jsme se na letišti v Seattlu a odletěli jsme na desetidenní námluvy na Aljašku. Tam jsme se rozhodli, že se vezmeme. V srpnu 1979 jsme měli svatbu na Mount Carmel v Izraeli! Letos (rok 2006) slavíme sedmadvacáté výročí sňatku. Některá manželství skutečně přicházejí z nebes!

Občas tento příběh vyprávím, protože mnoho lidí dostává duchovní vedení, kterým se neřídí, protože jim zdánlivě nedává smysl. Pokud je však správné, pak nemusí vždy vypadat rozumně. S Emily jsme prožili úžasné roky ve skvělém manželství. Máme čtyři krásné děti. Společně jsme podnikali všechny ty věci, o kterých budete záhy číst. Nyní ji miluji dokonce víc než kdy předtím!

Kmily si na naši svatbu oblékla nádherné sárí se zlatou stuhou. Nevěděla nic o tom, že přesně takto jsem ji poprvé uviděl ve svém lucidním snu seslaném Abdul-Bahou. Když jsem ji spatřil, zvolal jsem: „Přesně tak to bylo!"

Naše první dcera se narodila na Mount Carmel v Izraeli. Domů jsme si ji přivezli v den našeho prvého výročí sňatku. Pojmenovali jsme ji tedy Carmel.

Poté, co se narodilo naše první dítě, vrátili jsme se do Spojených států a já začal studovat medicínu. Vybral jsem si praxi doktora-záchranáře nejenom pro to, že to byla velká výzva, ale i proto, že jsem zde mohl používat vědu a techniky moderní medicíny v její nejvyšší formě. Během té doby jsem se podílel na šíření programů, které se týkaly meditací a holistického přístupu ke zdraví. Založil jsem Shamabala Institute, který nabízí programy holistického léčení a udržování zdraví.

Po mnoho let, kdy jsem s Emily vychovával naše čtyři děti, jsem byl přednostou oddělení první pomoci a pracoval jsem přímo na sále. Později jsem založil CSETI a Disclosure Project. Život byl jako cirkus se třemi manéžemi!

5. ODPOUŠTĚNÍ A VÍRA

Jedna z největších lekcí, které jsem jako dospívají muž dostal, se týkala odpuštění. Myslím si, že je velmi důležité, aby lidé, když uvažují nad situací, ve které se právě v makroměřítku nachází svět, přišli na to, že kořeny toho jsou vlastně velmi osobní záležitost: mikrokosmos našich životů je rekapitulován skrze společnost; my všichni fungujeme jako univerzální rezonátor. Přišel jsem na to, že posvátné a božské existuje, že je skutečné a že je manifestováno prostřednictvím vlídnosti a odpuštění.

Takže tou zcela první věcí, kterou jsem udělal, bylo odpuštění mým rodičům za chování, kterého se vůči mně dopouštěli v dětství. Tento akt mi přinesl ohromné množství vnitřního míru a energie, kterou jsem získal tím, že jsem se odpoutal od všeho negativního. Akt odpuštění a akt lásky jsou skutečně jedněmi z nejvyšších vyjádření duchovní realizace. Také jsem zjistil, že odpuštění a láska vyžadují nefalšované bezjáství - takové, kdy člověk překročí a zapomene na své já. Když jsem se díval na svět jako teenager, viděl jsem, že nejvíc problémů na světě je způsobeno sobectvím. Abdul-Bahovi se přičítá tento krásný výrok: „Tam, kde je láska, není nic až tak velký problém a vždy je dost času." Skutečně tomu věřím. Právě toto patří k věcem, kterým se musíme na Zemi naučit.

Svou vlastní spiritualitu jsem získal doslova z ničeho. Je zcela jasné, že mě mé zážitky blízké smrti nedovedly ke třpytivé bráně, za níž stojí rozhněvaný starý muž s vousem, který vrhá hromy a blesky na lidi a soudí a kvůli lžím vrhá hříšníky do plamenů pekelných.

Jak jsem již uvedl, mezi mé první výzvy patřilo odpuštění nejbližším. Lidé se musejí učit odpouštět. To je důvod, proč, i když zaníceně mluvím o potřebě změnit cestu, po které jdeme, si nepřeji nápravu tak, že budu pomstychtivě lačnit po krvi těch, kteří nás do současné situace uvrhli. Tito lidé by prostě měli být vychováni, a pokud to nebude možné, tak izolováni.

Ale dokonce i tyto činy vycházejí z lásky a z potřeby udělat to, co je nutné. Buď jak buď, musí to být uděláno s odpuštěním. Odpouštění praktikuji stále. Pro mě nemá bytí na této planetě nic společného s předstíráním, jak jsem dokonalý. Jeden německý spisovatel kdesi napsal: „Ti, kteří předstírají, že jsou andělé, jsou předurčeni chovat se jako šelmy."

Nejhorší tvůrci kultů jsou ti, kteří sami sebe vyvyšují. Je mnohem lepší být tím, kdo jsem, a být opravdový a lidský i v okamžicích, kdy začínám přinášet na tento svět věci, které jsou duchovní a posvátné. Abychom to mohli dělat, nemusíme být dokonalí. Na Zemi není nikdo dokonalý, pokud se nejedná o Avatára - jednoho z nejvyšších proroků či manifestací Boha. Nikdo takový však na Zemi nežije a během dalších sta let ani žít nebude. Dokonce ani během příštího tisíciletí.

Ti nejvyšší proroci či manifestace Boha jsou velmi vzácní. A skutečně se jedná o jiný druh bytostí. Jejich status přesahuje schopnosti i plně osvíceného člověka. Jinými slovy, můžeme dosáhnout nejvyšší lidské úrovně, ale jejich bodu nikdy nedosáhneme. Je to jiná linie, jiná rovina. Proto jsou tyto postavy tak důležité a tak mocné ... a také tak jedinečné. Proto také tvrdím, že jednou z vůbec nejhorších věcí je, když někdo o sobě prohlašuje něco, co není. To největší, čeho jsme schopni, je odrážet světlo Boha.

Všichni jsme relativně nedokonalí, ale jsme zde, abychom realizovali jistý stupeň dokonalosti. Kromě toho by si nikdo neměl dělat nárok na nic dalšího. Pokud však někdo o sobě prohlašuje něco víc, pak je podvodník... Je mi jedno, o koho se jedná. Vyvíjet se mohou pouze ti lidé, kteří vědí, kdo jsou a kde jsou.

Americký Jih je tak bláznivý - miluj ho každým okamžikem a oblíbíš si ho! Když jsem v padesátých a šedesátých letech vyrůstal, byl to ještě ten starý Jih. Znal jsem několik krásných černošských stařenek, které za mnou chodily a říkaly: „Ach, ty jsi ale stará duše." Hleděly na mě a říkaly mi věci o mé budoucnosti. Byly to skutečné, nádherné bytosti, sůl Země. Takové lidi lze potkat na celém světě. Mnohé z nich nelze najít v chrámech nebo katedrálách či ášramech. Potkáš je na jiných místech. Jako dítě jsem se od těchto moudrých a prozíravých lidí dozvěděl mnoho věcí. Začalo k tomu docházet v době, kdy mi byly čtyři nebo pět let. Nepřitahovalo mě pozlátko a formalismus duchovních nauk, který vykrystalizoval do světa kněží a hierarchie guruů či ášramu. Vábila mě spiritualita, kterou lze najít v poctivé, přímé, jasné a prosté duchovnosti. Právě díky tomu mi bylo umožněno otevřít své srdce a dělat takové věci, jako jsou akty odpuštění a činy, které by podle toho, v čem jsem vyrůstal, měly být mimo můj dosah.

Poselství z toho zní: Pokud si to sami dovolíme, můžeme transcendovat svá vlastní omezení. Musíme však vyvinout svou vlastní svobodnou vůli a vytvořit si svou realitu. Když se na to dívám zpětně, právě to bylo hlavním poučením z prvních dvaceti let mého života. Jisté prožitky, které jsem měl, byly v určitém smyslu zázračné, a bylo velkým požehnáním, že jsem je měl, přestože se odehrály uprostřed utrpení a nesnází. Mluvit o tom je snadné, ale dostat se přes to nikoliv. Život na Zemi nemusí být snadný. Je tu smícháno dobré i zlé a naším úkolem je realizovat toho dobrého tolik, kolik jen můžeme.

Musel jsem fyzicky přetvořit svůj život. V dětství jsem byl často velmi churavý. Musel jsem přetvořit své tělo, přetvořit svou mysl, přetvořit svého ducha, přetvořit své srdce. Byl to takřka šamanský proces. A cesta uskutečnění nevedla pouze skrze vynaložení ohromné vůle, ale i skrze schopnost transcendence vlastních omezení.

Mohu to nazvat vírou. Nikoliv tou vírou, kterou si většina pobožných lidí pojí s jistým náboženským vyznáním či dogmaty. Skutečná víra je přesvědčení a jistota o věcech, které jsme ještě neviděli a plně nepoznali. Nicméně v našem srdci a našem duchu již existuje jistota, že ty věci mohou být. Objevil jsem schopnost, jak věci realizovat a manifestovat skrze víru a skrze vizi, a byl jsem svědkem toho, jak se dějí zázraky.

Například si vzpomínám na to, jak jsem pobýval na koleji v době, kdy už jsem se naučil meditačním technikám a začal jsem experimentovat se sílou modlitby. Bydlel jsem na pokoji společně se dvěma chlapíky, kteří se neustále opíjeli a hrnuli se do nebezpečných akcí. Každoročně se několik takových mladíků z koleje zabilo, když jezdili po zrádných horských silnicích.

Jednoho dne jsem seděl v pokoji a meditoval. Slyšel jsem, jak se ti dva mladíci vracejí. Byli namol opilí a dělali pořádný rámus. Tak jsem se přenesl do stavu božského vědomí a bez jakéhokoliv podráždění či negativismu či souzení jsem si je vizualizoval. V mysli jsem viděl, jak procházejí vstupní halou. Představil jsem si, že je kolem nich božské světlo, a požádal za ně o odpuštění. Požádal jsem, aby se probudili ze stavu, do kterého zapadli, a přestali se tímto způsobem ničit. Asi o pět minut později se ozvalo klepání na dveře. Byli to oni. Vypadali zcela střízlivě a žádali o odpuštění - skrze mě - něco většího. Byla to pro ně transformující událost a už nikdy jsem je neviděl opilé.

Téhož roku jsem viděl, že se něco podobného děje i se zvířaty - byla to schopnost spojit se s tím, co lidé z Východu nazývají dévy a přírodní energie. Sedával jsem pod stromy ve velkém starém lese za kolejí a meditoval. Jednoho dne, když jsem seděl pod starou ohromnou tsugou, jsem náhle pocítil, že mě někdo pozoruje. Otevřel jsem oči a ke svému potěšení jsem zjistil, že je kolem mě půlkruh zvířat. Bylo tam několik ptáků, mýval, veverka, skunk. Všichni stáli či seděli v půlkruhu. Vím, že to zní jako příběh ze Siddhárty, ale skutečně se to stalo. Ta zvířata na mě mírumilovně hleděla a zdálo se, že jsou ve stavu velkého klidu a blaženosti.

Uvnitř nás přežívá nádherný božský duch - musíme ho poznat, musíme ho praktikovat a potvrdit naším životem. Pak se mohou všechny tyto věci stát. Právě to pro mě znamená víra: jednat, jako by tomu tak bylo, a pak to tak je. Pokud jednáme, jako že to tak je, pak tomu tak i bude. Koneckonců, taková je praxe odevzdání. Odevzdání sama sebe Velkému duchu.