UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (23)

Vykonali jsme protokol a pozvali mimozemšťany, aby sestoupili na Blanca Peak. Vzápětí jsme uviděli mnoho jejich korábů pohybovat se sem a tam po obloze - některé z nich doslova vylétaly z hory. Z dřívější vize jsem věděl,, že na vrcholu hory je palouk či mýtina, na které může dojít ke kontaktu. V jednom okamžiku jsem náhle dostal povel, abychom odešli na toto místo. Byla černočerná tma a celá naše skupina se vydala tím směrem.

Kontaktní místo se nacházelo zhruba ve výšce tří tisíc metrů; když jsme k němu kráčeli, nad námi se ve výšce čtyř a půl tisíce metrů tyčil vrchol hory. V jednom okamžiku se všude kolem rozsvítily myriády třpytivých světélek. Byla drobná, ale viditelná.

Celá ta hora byla tu noc pokryta těmi drobnými jiskrami a celá oblast vibrovala tím nebeským třpytivým jasem. Dokonce i země a skály se leskly a jiskřily tou úžasnou energií.

Když jsme dorazili na místo - kruhový palouk uprostřed stá- lezelených stromů a keříků - uviděli jsme obrys korábu. Nebyl ještě zcela zhmotněn, ale byl kruhový, zářivý a rozeznatelný - jedna polovina z něho již byla v tomto světě, zatímco druhá za průsečíkem světla. Byl transdimenzní - částečně materializovaný a částečně ne, polovina astrální a polovina materiální.

Když jsme přistoupili blíže, všimli jsme si, že kolem něho sedí v půlkruhu skupina světelných bytostí.

Došel jsem k určitému místu a náhle se nad mou hlavou rozzářilo jasné, třpytivé světlo. Zůstal jsem na tom místě stát. Nebylo matné ani nejasné, bylo to jasně viditelné bílé třpytivé světlo přímo nad mou hlavou. Podle toho jsem přesně poznal, na jakém místě mám být.

Zbytek naší skupiny zůstal stát, zatímco já jsem přistupoval k jedné té bytosti za druhou a napojoval se na ně. Bylo jasné, že se jedná o staré, velmi vážené a osvícené vůdce. Každý z nich byl z jiné sluneční soustavy. Zádní dva z nich si nebyli podobní. V okamžiku, kdy jsem se napojoval na ty bytosti, tak jsem byl ve stavu božského vědomí.

Došlo k nádhernému duchovnímu kontaktu, během kterého jsme byli všichni bdělí a plně vědomí místa a času, zároveň jsme však pobývali v nekonečnu kosmického bytí. Bylo to jak velmi transcendentní, tak i velmi konkrétní, přítomné a reálné - nanejvýš skutečné. Když jsme byli v tomto stavu, uviděl jsem, že za energetickou úrovní je další, kde bylo mnoho andělských forem. A pak, za tím vším jsem uvidél Avatára - božské bytí reprezentující Boha. Bylo to nádherné kosmické shromáždění, které nelze popsat slovy.

Přistupoval jsem ke každému z mimozemšťanů zvlášť, vzdal každému čest a přivítal je na Zemi, Poděkoval jsem jim za jejich přítomnost. V jednom okamžiku se lidem z mé skupiny zdálo, jako bych zmizel. Někteří z nich mě vůbec neviděli, zatímco jiní viděli skrze mě, jako bych byl průhledný. Cítil jsem se být probuzen k životu, lehčí, u vytržení. Moje vibrační frekvence byla tak vysoká, že jsem se mohl vznést a levitovat nebo prostě zmizet. Já jsem měl pocit, že jsem tam plně fyzicky přítomen, ale lidé viděli skrze mě. Trvalo to asi hodinu a půl nebo i déle. Dá se říct, že to bylo sbližování lidí, kteří jsou součástí kosmické kultury. Právě kvůli tomuto účelu jsme tam byli s nimi. Takový byl smysl tohoto setkání. Mimozemšťané též vyjádřili svůj dík za naši práci a námahu - a požádali, abychom pro univerzální mír dělali vše, co je v našich silách. Konkrétně nás žádali o to, abychom zasáhli proti používání Star Wars technologií proti mimozemským lidem. Ujistil jsem je, že budeme dělat vše, co je v našich silách...

Dalšího dne jsme si se Shari vyrazili na krátkou procházku v San Juan Hills, které se nachází jižně od Blance Peak. Vyšplhali jsme na skály a já jsem vytáhl kompas. Během včerejšího setkání s mimozemšťany jsem měl kompas v levé vnitřní kapse přímo nad srdcem. Když jsem se nyní na kompas podíval, zjistil jsem, že se magnetický sever posunul skoro o 180 stupňů. Nasměrování střelky se změnilo, takže nyní vykazovala odchylku 180 stupňů od magnetického severu. To byl jasný důkaz velmi neobvyklého toku magnetických polí, ke kterému došlo během včerejšího setkání.

Kompas zůstal v tomto stavu několik dnů. Do normálu se vrátil asi až za týden. Velmi to připomínalo tu událost před pěti lety, z července 1992, kdy se střelka téhož kompasu točila stále dokola.

Pak, v červenci 1997 jsme vzali jednu naši výzkumnou výcvikovou skupinu do Anglie, do téže oblasti jako kdysi, do Wiltshire poblíž Stonehenge.

Toho roku jsme si pronajali velký starý statek, který musel být postaven někdy v 17. či 18. století. Na týden se tu usadil celý náš tým. Před odjezdem ze Spojených států do Anglie jsme se dozvěděli, že rakovina, kterou trpěla Shari, je již ve stadiu meta- stáz a napadla jí mízní uzliny. To bylo velmi vážné.

Také mně byl právě odoperován další zhoubný nádor. Takže tu první noc, co jsme strávili na statku, jsme si hojili naše rány a zcela otevřeně jsme byli emočně rozhození. Chvíli jsme se smáli a vyprávěli příběhy a vzápětí propukli v pláč. Věděli jsme, že jeden z nás, nebo i oba dva, tu už dlouho nebudeme.

Když jsme seděli v podkroví toho statku, Ron Russel a pár dalších vyrazili ven na CSETI expedici. Shari a já jsme byli příliš unavení, než abychom šli ven. Já jsem však té skupině řekl, že zhruba hodinu před půlnocí má vyjít ven. Já a Shari jsme zůstali v místnosti s vikýřem a malým krbem.

Náhle jsme viděli, jak tím oknem přilétá zářící světlo podobné třpytivé kouli či chomáči světla. Nad ohništěm se ta koule obrátila a protáhla a změnila se v mimozemskou bytost! Tak před námi stál svítící mimozemšťan vysoký necelý metr! Ještě nebyl plně materializován. Byl však jasně viditelný pouhým okem, přestože místnost byla plná světla ze žárovek. Shari ho zpočátku nezaregistrovala, tak jsem jí řekl: „Shari, podívej se."

Otočila se, uviděla toho mimozemšťana a zvolala: „Ach, pane bože!" Pak jsme společně s ním usedli k meditaci. V podstatě se nás pokoušel uklidnit a povzbudit. Byl velmi milý a velmi vděčný a velmi přátelský - prostě nádherný. V tomto stavu kontaktu a meditace jsme zůstali asi půl hodiny. Věděl jsem, že jeden z nás dvou se nedokáže uzdravit, a ta bytost vůči nám projevila velký soucit, respekt a vděčnost za naši práci.

Chtěli jsme si celý zážitek nechat pro sebe - bylo to příliš osobní, nádherné a dojímavé. Další den však Ron Russel přišel s tím, že zatímco byli na pozemcích kolem statku, viděli velmi zvláštní úkaz. Asi hodinu před půlnocí se na obloze objevilo světlo, které pak sestoupilo nad stromy a zmizelo přímo ve vikýři našeho pokoje. Sestoupilo z prostoru jasné oblohy, vzneslo se nad trávník našeho statku a pak vlétlo přímo do jednoho okna.

Ron zvolal: „Bylo to okno ve Stevově pokoji!" Takže oni viděli příchod té bytosti z vesmíru. Celá ta skupina, která byla venku, viděla, jak začalo to naše setkání v podkroví: světlo sestupující z nebe až na zem a odtud rovnou do toho okna. Jakmile jsem to světlo uviděl proniknout do mého pokoje, došlo přímo uprostřed ohniště v krbu k jeho zhmotnění a přeměně na mimozemskou bytost!

Zjistíte, že pravda skrývá svou vlastní skutečnost, poněvadž pravda je mnohem podivnější - a krásnější - než fantastický film.

Naše poslední expedice se Shari se odehrála v roce 1997 v Joshua Tree Wilderness. V dubnu téhož roku jsme byli v Pentagonu s tím admirálem a odhalili všechny tyto informace klíčovým lidem z kongresu a Bílého domu. Na podzim už Shari měla metastázy i v mozku a byla částečně ochrnutá. Shari se mnou začala spolupracovat v roce 1991. Zúčastnila se už té první lekce, kterou jsem dával. A byla se mnou až do své smrti v lednu 1998.

Chystal jsem se zrušit naši expedici do Joshua Tree, ale Shari řekla: „Pokud je to ta poslední věc, kterou mám udělat, tak tam půjdu a budu tam s tebou a mimozemšťany." A to také udělala...

Všichni jsme byli udiveni její nezkrotnou vůlí. Byla jako lvice, divoká a odvážná, nanejvýš oddaná a stoprocentně kvalifikovaná. Shari byla tou první osobou, kterou jsem mohl vzít nejdále, jak jsem mohl - do všech kontaktů. Pokaždé mohla jít nejdále, jak to jen šlo. Až do tohoto okamžiku už tu nebyl nikdo, kdo by mohl jít tak daleko. Neměla strach a znala svůj osud.

V roce 1996 jsme si soukromě zajeli do Baca, do opuštěné oblasti v Colorado Rockies poblíž Crestone, kde jsme prováděli výcvik. Účelem této výpravy bylo hledání vize. Řekl jsem jí, že jí chci ukázat nějaké věci a říci nějaké věci, které jsem vždycky věděl - už od doby, kdy jsem byl malý kluk a měl svůj první kontakt. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale věděl jsem, že je velmi vnímavá a duchovně probuzená; věděl jsem, že je připravena.

Dorazili jsme k obrovskému diskovitému korábu, který se celý zářivě třpytil. Vypadal jako hologram, ale byl skutečnější a živější. Za pár okamžiků se z toho korábu vynořil obrys humanoidní postavy a mířil k nám. Řekl jsem Shari: „Teď ti ukážu, jakým způsobem tyto mimozemské bytosti, když jsou na Zemi, raději setrvávají v této formě. Je to bezpečnější."

Když byla ta událost v plném proudu, řekl jsem Shari: „A nyní ti chci říct, jaká je struktura vesmíru a jak vesmír drží dohro mady a jak je možné, že jsou zde." Měli jsme s sebou magnetofon, tak jsem začal mluvit a zaznamenávat to, co si nyní můžete přečíst v kapitolách „Průsečík" a „Mimozemšťané a nová kosmologie" v knize Mimozemské kontakty: důkazy a důsledky. Ta informace byla zaznamenávána v reálném čase během toho kontaktu v coloradské poušti.

Ten večer později jsme se vraceli do Boča Townhouse. Jeli jsme autem a já jsem řekl: „Budou nás následovat až k nám domů." Viděli jsme, jak ta jakoby stroboskopická svétla svítí podél cesty a doprovázejí nás až k domu v Crestone.

Jakmile jsme dorazili k domu, odešli jsme na vnitřní dvorek a podívali se na horu Sangre de Cristo, která se tyčí až do výšky čtyři a půl tisíce metrů. Její vrchol je pokrytý sněhem. Řekl jsem: „Měli bychom být zde, protože se nám chystají ukázat body, kterými vstupují a kde rádi pobývají. Teď se rozhlédni kolem. Vidíš tu jemnou strukturu vláken astrálních složek vesmíru, která podpírá a vyživuje stvořený hmotný svět?"

Vysvětlil jsem: „Myšlenky a vědomí a astrální formy světla podporují hmotný vesmír. .Mezera' existuje tam, kde sféra čirého vědomí, myšlenek a astrálního světla postupně zapadá do částečně zhmotněného energetického pole. To je ta oblast, kde astrální krystalizuje do hmotného jako do nějakého architektonického plánu. To astrální vykrystalizuje a jako matrice pak podpírá hmotné objekty a dokonce i atmosféru." Sotva jsem to řekl, jako by se odhrnul závoj a ona to mohla vidět - strukturu té nebeské, éterické a astrální sféry, která krystalizuje v něco, co vnímáme jako kosmos.

„Teď se podívej vzhůru na tu horu." Vznášel se tam obrovský koráb ve tvaru sombrera. Nebyl ještě plně materializovaný, ale vypadal jako hustý, dokonale ohraničený mrak, který je osvětlen z nitra zlatobílým světlem. Seděl přímo nad nejvyšším vrcholem hor, nad Crestonem. Byl tam skoro tři čtvrtě hodiny.

Protože Shari dokázala ty věci vidět a prožívat, měl jsem je komu vysvětlovat. A protože jsem jí je mohl vysvětlovat, mohu se o ně podělit s jinými. Nemůžeme nikoho nic učit do té doby, dokud tu není někdo, kdo je připraven to vidět. Jedno přísloví říká: „Moudrý je ten, kdo nemluví dřív, než má posluchače."

Poprvé jsme do Joshue Tree jeli v roce 1996. Brzo po našem příletu se nám nad hlavami objevil velmi rychle se ve spirále pohybující koráb. Mohli jsme fakticky slyšet, jak hvízdá. Byl tak nízko v atmosféře. Přelétl nad našimi hlavami a nad údolím Palm Spring. Každý z naší skupiny jej viděl a byl ohromen.

Jednu noc jsme opustili to místo poblíž Joshua Tree a přesouvali se jinam, protože jsem měl jistou vizi. Když jsme tak pozdě v noci jeli po prašné cestě, světélka na přístrojové desce náhle potemněla. Obrátil jsem se k Shari: „Ach, už jsou tady."

O pár vteřin později se přímo nad obzorem objevil ohromný koráb. Vypadal jako kužel s plochým dnem a špičkou na vrcholu. Když ohromnou rychlostí klesal dolů na poušť, tvořil se mu na špici jakýsi jiskřící a světélkující ohon. V průměru měl asi sto metrů.

Byl modrozelený a zářící - tak jasný, že pouštní písek kolem byl viditelný jako ve dne, pak vletěl rovnou do země a byl pryč. „Ach", řekl jsem, „to nám chtěli říci, kde se budou nacházet pod zemí."

Pokud někdo má schopnost materializovat a demateriali- zovat objekty, pak může setrvávat v kvazimaterializované formě, takže jeden objekt může projít přímo druhým objektem, jako duch prochází zdí. Neexistuje důvod, proč by tomu tak být nemělo. Koneckonců, většina hmoty je „prázdný prostor".

Pokračovali jsme dál v jízdě a já jsem si v duchu přesně zmapoval to místo, kde ten obří koráb zmizel v zemi. Jel jsem velmi rychle, abychom k tomu místu dorazili co nejdříve. Před námi bylo několik aut, která však jela příliš pomalu, tak jsem sešlápl plynový pedál, předjel je a pospíchal, abych mohl přesně vystopovat to místo, kde koráb zmizel.

Nyní máme v terénu poblíž Joshua Tree jedno zvláštní místo, kde provádíme na akce, je to právě ono místo.

Shari byla rozhodnuta přijít, ale rakovina už jí zachvátila celé tělo i mozek - sotva mohla hýbat nohama. Tu první noc ztratila rovnováhu, upadla a rozbila si kolena. Stále však říkala: „To je dobré, je to v pořádku." Tak tam byla, už jednou nohou v hrobě, ale stále trvala na tom, že se k nám ve jménu univerzálního míru připojí, aby mohla být s námi pod hvězdami společně s těmi kosmickými bytostmi. Byl to tak nádherné - a zároveň pro mě tak bolestivé.