UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (19)

Princi jsem řekl, že jsem si zcela jistý, že se stal obětí dezinformací, poněvadž naše informace mluví o opaku a poněvadž jsme měli přímé kontakty s mimozemšťany.

Měli jsme příležitostný rozhovor o CE-5 iniciativě a on projevil svůj zájem o CSETI. Při té příležitosti řekl tuto trefnou větu: „Víte, sjezdil jsem celý svět a navštívil místa, kde byl hlášen výskyt UFO. Docházelo tam k pozorování UFO předtím a potom, co jsem tato místa navštívil. Ale když jsem tam byl, po UFO nebylo ani vidu, ani slechu. Zajímalo by mě, zda je to kvůli mému postoji."

„Ano, Vaše výsosti," odpověděl jsem, „se vším náležitým respektem k vaší osobě jsem přesvědčen, že nyní jste uhodil hřebík na hlavičku. Zjistili jsme, že když je někdo zcela bez předsudků, s otevřenou myslí a je ochotný se spojit s těmito mimozemskými bytostmi zcela ryzím a srdečným způsobem, tak se objeví a dojde k interakci."

Je jasné, že ta tajná skupina monitorovala každou minutu našeho setkání. Té noci jsem se s dcerou vracel do našeho hotelu St. Moritz na jižním konci Central Parku, museli jsme projít celý park.

Usnul jsem hned, jakmile jsem ulehl do postele. O pár hodin později jsem se probudil. Nemohl jsem ani zvednout ruce, nemohl jsem se obrátit na posteli, nemohl jsem se ani pohnout! Byl jsem ve stavu úplné tělesné paralýzy. Věděl jsem, co se děje; byl jsem zasažen řízenou elektromagnetickou zbraní. Přicházelo to skrze okno, které bylo nad mou postelí. Účinek tohoto zbrojního systému jsem ve svém pokoji cítil jako jediný extrémně silný pocit zla a hrůzy. Nic podobného jsem nikdy v životě nezažil. Řekl bych, že se pokoušeli odtrhnout mé astrální tělo od těla fyzického. (Mimochodem, většina pseudoúnosů je právě toto - extrakce astrálního těla.)

Stínová vláda mi dávala najevo, že to myslí vážně a že je připravena mě unést. Pokoušeli se mě přesvědčit, stejně jako prince, že bych měl mimozemšťany nenávidět a obávat se jich. Chtěli mě přesvědčit, že mimozemšťané jsou zlí, že jsou Satanovi spojenci, že je třeba proti nim vyhlásit svatou válku. Pokoušeli se mě přesvědčit pomocí velmi tvrdé lekce.

Já jsem však věděl, že se jedná o lidské dílo. Jediná věc, kterou jsem mohl udělat, byla obrátit se k Bohu. Zachytil jsem se lemu Božího roucha. Vstoupil jsem do stavu transcendentální mysli a Božího vědomí. Jakmile jsem to dokázal, má individualita se rozplynula v nekonečnu a ta ničemná skupina přestala mít nade mnou moc.

Jakmile jsem se ocitl v tom Neohraničeném, ta zbraň na mě už nefungovala. V tom stavu neexistuje žádné „já"; chápete, co tím myslím? „Opusť sám sebe a pak kráčej po vodě." Nebýt ničím, a tudíž být všude. Lidem, kteří se stali terčem těchto zbraní, jsem radil: „Jediný způsob, jak jim uniknout, je pochopit sílu transcendentního Já a nechat svou individualitu, aby se smíchala s mořem Neohraničenosti."

Jakmile jsem se opět probral ke své individualitě a vědomí, útok začal zase. Byla to jedna z nejhorších věcí, jaké jsem kdy zažil. Pokoušeli se uzmout moji individualitu, odtrhnout mé astrální tělo a provést mě svými „únosovými" praktikami. Připomínám, že pokud je astrálnímu tělu způsobeno dostatečně velké trauma, může se to projevit na těle fyzickém. Tento fakt mnoho lidí nechápe. Většina těchto únosů je vykonávána pomocí technologií, které odtrhávají astrální tělo od fyzického.

Během projektu Ametyst, který řídí jedná tajná buňka v Národní bezpečnostní agentuře, byli lidé zabíjeni tak, že jim byl odřezáváno pojící „vlákno" mezi astrálním tělem a fyzickým tělem. Znám člověka, který ten program řídil.

Tato zkušenost byla svým způsobem dar, protože odkryli karty a přesně mi ukázali, co provedli generálnímu tajemníkovi OSN a bratrovi prince S. A. Pomocí vidění na dálku jsem byl schopen zřít skrze ten elektronický paprsek a uvidět lidi, kteří stáli u toho přístroje - byli to skutečně pouze lidé. Vše, co k nám přichází - pokud zůstaneme klidní a soustředění a v transcendentním stavu vědomí - můžeme vystopovat zpět ke svému zdroji a tak je odhalit. Takže pokaždé, když mě takto zasáhli, udělal jsem právě toto. Tímto způsobem jsem viděl, co se vlastně děje.

Musím připustit, že to byla jedna z těch nejtěžších věcí, které jsem musel udělat - udržet si kontrolu nad svými schopnostmi v okamžicích, kdy se to dělo. Tímto způsobem jsem byl schopen rychle uniknout za hranice relativity, vstoupil do sfér Absolutna, tam, kde mě již mě nemohli dostat, protože tam již člověk jako jedinec neexistuje.

Moje dcera byla, díky bohu, před tím vším ochráněna ,i neměla o tom ani tušení. Takový byl tedy ten náš malý výlet do New Yorku.

Z několika nezávislých zdrojů jsem měl potvrzeno, že několik z těch středně důležitých aparátčíků té tajné stínové skupiny kam patřil i jeden dřívější prezident Spojených států - bylo ochotno o těchto věcech vypovídat. Bylo to koncem osmdesátých let. Pak se však na scéně objevila další skupina, která je přetrumfla - jedná se o jednu frakci ve větší skupině, která je u vesla. Tato buňka disponuje s technologiemi používanými při únosech, mají skalární psychotronické zbrojní systémy a rádiové zbrojní systémy. Také mají ARV - Kopie mimozemských korábů, které vypadají jako UFO a fungují díky novým energetickým a antigravitačním pohonným systémům.

Tato buňka používá těchto pokročilých technologiích k tomu, aby zamezila odhalení na oficiálních úrovních. Vyhrožuje a vydírá světové vůdce a unáší mezinárodně vysoce postavené osoby, jako byl generální tajemník OSN.

Po této události - takřka pseudoúnosu - ke kterému došlo v New Yorku, jsem si vybavil jeden lucidní sen, který jsem měl někdy v roce 1990 či 1991. V tom snu jsem se vznášel nad Kennebunkportem ve státě Maine a viděl jsem něco, co bylo skutečně znepokojivé. Viděl jsem tam tehdejšího prezidenta Spojených států George Bushena jeho pozemku. Na obloze létaly objekty připomínající UFO, které však ve skutečnosti byly řízeny těmi paravojenskými ničemnými elementy. Létaly kolem toho pozemky, vylétaly i z moře a ohrožovaly prezidenta. Tajná služba i prezident z toho měli hlavu plnou obav. V době, kdy jsem ten sen měl, mi to nedávalo žádný smysl. Ale po tom setkání, během kterého jsem se od prince dozvěděl o únosu Pereze de Cuellar, jsem pochopil, kdo to dělal a proč.

Také mi došlo, že koncem studené války existovaly upřímné pokusy o předání těchto informací široké veřejnosti a že tato skupina uvnitř skupiny - ta velmi ničemná, násilnická a velmi nebezpečná buňka to všechno zastavila. To bylo koncem roku 1989. A v lednu 1990 mi bylo řečeno: „Vrať se k tomu, čeho jsi zanechal." Přestože jsem pro tu ničemnou skupinu bezvýznamná osoba a nemám žádnou světskou moc a oficiální postavení, byl jsem tímto záhadným způsobem vyzván, abych pomohl, když byly všechny oficiální pokusy násilně zastaveny.

Lidé jako plukovník M.K., který je znám jako Doktor Smrt a má titul PhD z thanatologie, vědy zabývající se smrtí, jsou vládci psychotronických a high-tech elektronických systémů, které jsou zodpovědné za únosy, kontroly mysli a podobné ataky. Takže když si uvědomíme, čemu čelí naši vůdci - bez ohledu na to, zda byli prezidenty nebo šéfy CIA - pokud se pokusí vystoupit z řady, narazí na tu druhou skupinu. Tato vnitřní nejvyšší klika je odhodlána držet zuby nehty vše pod pokličkou, dokud se nevyplní nejhorší možný scénář. Jejich cílem je vyhlazení přinejmenším čtyř či pěti miliard z šesti miliard lidí na zeměkouli.

Po svém návratu z New Yorku v roce 1994 jsem zažil děsivou sílu stínové vlády. Každou noc ve 4 hodiny 20 minut, když jsem spal doma ve své posteli, se na samém prahu slyšitelnosti ozvalo cvaknutí a vzápětí jsem byl zasažen tím elektronickým zbrojním systémem. Okamžitě mě přepadla prudká nevolnost a bylo mi tak špatně, že jsem vstal, točila se mi hlava, zvracel jsem, měl jsem průjem a silně jsem se potil. Podlaha koupelny byla doslova prosáknuta mým potem, protože jsem neměl téměř žádný krevní tlak, kolaboval jsem na podlaze koupelny a měl smrt na jazyku. Dělo se to noc co noc, den po dni. Bylo to strašné. Trvalo to pouze nějakých 10 či 15 minut. Věděl jsem, že se mě ta ničemná skupina pokouší zastavit v tom, co dělám já to však odmítl.

V té době, jak si vybavuji, jsem šel jednou večer spát a náhle jsem uzřel někoho z té skupiny u elektronického ovládacího panelu. Byla to celá řada psychotronických a rádiových high-tech zařízení v nějaké podzemní budově. Jasně jsem viděl osobu, která měla na starosti tuto konkrétní operaci. Ten muž ve středních letech s knírkem a prošedivělými vlasy stál před vchodem do toho podzemního zařízení plného těchto zbraní. Vím přesně, jak vypadal, měl na starosti můj případ.

Uvnitř budovy bylo pár mladých mužů, pěšáci, kteří měli na starosti těžkou práci. Jejich úkolem bylo navést celý systém tak, abych jím byl zasažen. Když jsem je uviděl, obrátil jsem se k Bohu a řekl: „Ach Bože! Odpusť jim!" A poslal jsem jim požehnání. Viděl jsem je velmi jasně - a pak jsem viděl, že i oni zahlédli mě. Měli v očích tak zahanbený výraz. Odvrátili zrak a všechno to skončilo. Po té příhodě přestali se svými nočními ataky.

Později jsem se dozvěděl, že tito ubozí lidé obsluhující takovéto přístroje často skončí tak, že zemřou na to, co dělají pokud na někoho vysílají nějakou nemoc, sami ji dostanou.

Jako obvykle jsou operátoři a obsluha podobných zařízení jen pěšáci určení na odpis. Což ovšem oni netuší v okamžicích, kdy s touto prací začnou. Právě z toho důvodu stál šéf celé té operace venku před budovou v okamžicích, kdy byl ten přístroj zapnutý.

Z této zkušenosti jsem se poučil, že když jsou tyto zbraně zacíleny na mě, mohu vystopovat ten skalární systém, jít zpět po jeho stopách až ke zdroji a uvidět, kdo a co vlastně dělá. Pak mohu nás všechny zahalit božským světlem a požádat, aby jim bylo odpuštěno - také jim sám prominout.

V téže době jsem se dozvěděl, že Colin Andrew, ten výzkumník z Anglie, který se zaobírá kruhy v obilí, také zažil několik podivných událostí, které začínaly časně ráno takřka neslyšitelným zvláštním cvaknutím.

Během těch let jsem prošel tvrdými zkouškami, které otestovaly, zda uhnu či neuhnu ze směru své cesty. V létě 1994 jsem se už už chystal, že skončím s CSETI, zanechám projektu Disclosure a prostě od toho všeho odejdu.

Říkám lidem: Představte si, co se stalo ten poslední den, tu poslední hodinu, posledních pět minut mé poslední služby na oddělení pohotovosti, kde jsem pracoval deset let. Jeden malý hoch byl na pikniku, kde se zadusil k smrti. Nedokázali ho oživit na místě, tak ho dovezli k nám na pohotovost. Byl to krásný malý hošík s blond vlásky, mohly mu být tak tři nebo čtyři roky.

Pracovali jsme na něm asi hodinu, ale srdce mu netlouklo, už když ho dovezli. Zemřel mi v objetí. Pak za mnou přišel jeho otec, obrovský muž, který se mi zhroutil do náruče a plakal, křičel a srdceryvně vyl, když jsem mu řekl, že jeho syn je mrtvý. Nikdy jsem nic takového neslyšel.

Každý den pracovat na takových případech je pro mě o rozměr traumatičtější. Mě ani sestry na oddělení, nemohlo potkat nic horšího, než byla smrt toho hocha během mého posledního dne v práci.

Poslouchat o CSETI zážitcích je jako sledovat nějaký díl Akt X, ovšem v tomto případě se jedná o skutečnost, nikoliv o hollywoodský produkt. Některé aspekty mé práce jsou úžasné a nádherné, zatímco jiné aspekty tohoto úsilí jsou bolestivé a tragické. Možná to je dokonalá metafora doby, ve které žijeme; je zde tolik krásy a příslibu, a přesto je zde i tolik utrpení.