UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (17)

Věděli jsme, že je zcela zásadní, abychom celému tomu systému dali přinejmenším šanci. Je velmi důležité pochopit, že naším záměrem nebylo přijít jako slon do obchodu s porcelánem a položit na stůl velmi citlivé informace, aniž bychom předem neinformovali zákonné a legitimní vůdce světa a nepřizvali je ke spolupráci. V té době si mnoho lidí myslelo že jsem hloupý a naivní, že „tamti lidé" nikdy nezaštítí nic tak kontroverzního. Problém byl však v něčem jiném. Celé jádro problému, podle našeho úhlu pohledu, spočívalo v tom, že máme morální zodpovědnost dát jim alespoň šanci udělat dobrou věc - a pokud neudělají dobrou věc, bude to věc jejich svědomí, nikoliv našeho.

Jasně jsem cítil, že máme povinnost dát těm šéfům a vůdcům aktuální přehled o situaci a říci jim: „Musíte se ujmout vůdcovské role, abyste celou věc vyřešili vy, a nikoliv někdo zvenčí (čímž jsem myslel CSETI a projekt Disclosure). Teď, po skončení studené války se vám naskytla ideální příležitost, jak skoncovat s bludným kruhem klamu a dezinformací. Udělejte za minulostí tlustou čáru a začněte od bodu nula."

Poté, co jsem se setkal s ředitelem CIA, mi ten náš člověk zařídil setkání s šéfem vyšetřovací komise senátora Byrda, který byl i poradcem rady senátní předvolací komise. Senátor Byrd byl tehdy předsedou té komise a patřil k nejmocnějším mužům. Ten muž, se kterým jsem se setkal, se jmenoval Dick D'Amato - neplést se senátorem D'Amatem z New Jersey. Dick D'Amato prošel nejvyššími bezpečnostními prověrkami a měl z výkonu své funkce pravomoc předvolávat k soudu.

Setkali jsme se v sále senátní předvolací komise. Byla to obrovská zdobená místnost s gigantickým stolem a mosaznými štítky se jmény všech členů této komise. Po vzájemném představení mi řekl: „Byl jsem požádán senátorem Byrdem a dalšími, abych se podíval na tu vaši věc. Pátrali jsme dost podrobně, abychom si ověřili, že ty projekty, o kterých se zmiňujete, skutečně existují. Ale říkám vám, že i se svými nejvyššími lustračními prověrkami a senátem udělenou pravomocí předvolávat před soud nejsem schopen do těch projektů proniknout." Podíval se na mě - ten pohled nikdy nezapomenu - pravil: „Máte co do činění s tím nejvyšším ze všech černých projektů, tak si dejte pozor. A hodně štěstí." A to byl konec našeho setkání.

Dick D'Amato a lidé jako on vědí, že je to skutečnost, ale nedokáží to nijak uchopit ani kontrolovat výdaje na tyto projekty.

Přístup k těmto projektům nemá nic společného se šarží nebo postavením. Přístup k těmto projektům záleží jen na tom, zda jste či nejste ochotni udržovat vše v tajnosti. To je jediné kritérium, na kterém záleží - zda jste či nejste ochotni podřídit se programu.

Ti, kdo by neměli být u moci, ale jsou, tvoří ilegální, ničemnou, vyčleněnou skupinu, která je mezinárodní a jejíž členové nejsou jen nelítostní a ochotni vraždit, ale pracují zcela bez jakéhokoliv legálního oprávnění a autority. Když máte co do činění s něčím tak esenciálně důležitým, jako je toto, včetně těch mocných technologií, které jsem popsal, začínáte si uvědomovat, v jakém ohrožení je svět, když umožní, aby tato maškaráda trvala dál, dekádu za dekádou.

V roce 1994 přišel jeden tajný agent, přítel Billa Clintona, za mnou domů. To už bylo v době, kdy jsem měl za sebou rozhovor s ředitelem CIA. Byl to velmi pohodový a přátelský chlapík. Řekl mi: „Víš, všichni souhlasí s tím, co doporučuješ, ale existuje tu obecná shoda názorů - pokud prezident udělá to, co navrhuješ jemu a řediteli CIA - totiž aby se z pozice výkonné moci dostali k jádru těch projektů a ukončili je - pak prezident skončí jako Jack Kennedy."

Myslel jsem si, že je to žert, abych byl upřímný, tak jsem se od srdce zasmál. Skutečně jsem si myslel: „Ale běž, co mi to tu povídáš." Ale ne, on mluvil zcela vážně. Vůbec mě nenechal na pochybách ohledně toho, jak smrtelně vážně to myslí.

Tak to šlo od jedné špatné zprávy k druhé, až mi začalo docházet, že vláda Spojených států - a každého jiného národa - je ve skutečnosti rukojmím nějaké ilegální ničemné skupiny, která má takové technologie, které mohou létat sem tam kolem neviditelných bombardérů B-2 Stealth a může, podle své vůle, oddělat prezidenta nebo jakoukoliv jinou osobu, která se jim postaví do cesty. To mi zcela jasně řekli lidé, kteří byli v nejužší skupině jednoho z těch největších koridorů moci na Zemi.

Je jasné, že to na mě dopadlo celou svou tíhou. Říkám, že perioda mezi lety 1992-1998, těch šest let bylo pro mě nanejvýš traumatických. Držel jsem hlavu vzhůru a před veřejností jsem stále kráčel kupředu, ale na hluboké osobní rovině jsem byl zdrcen. Nikdy jsem neztratil víru v to, co bychom měli udělat, ale bylo mi zcela jasné, jak titánský je to úkol, že času už není nazbyt a že sázka již nemůže být větší.

Na začátku roku 1994 jsem se vrátil do New Yorku a strávil nějaký čas s Laurancem Rockefellerem. V této metropoli jsem se setkal i s několika dalšími lidmi, kteří byli napojeni na Organizaci spojených národů a další organizace. Pohybovali jsme se mezi různými skupinkami u moci a předávali jim naše informace. Setkával jsem se se ženou generálního tajemníka OSN nebo ředitelem CIA nebo blízkým přítelem prezidenta nebo šéfy z Pentagonu a informoval je o tom, co se děje a jak vypadá situace - pozorovat je při tom, to bylo jako vidět různé stupně smrti a umírání, napřed prošli stadiem popření, pak vzteku a šoku, pak smutku a bolu a všeho možného. Přesně tytéž stavy jsem stále více nacházel i sám u sebe.

V těchto kruzích ohromné moci a bohatství docházelo ke všem druhům zrad. Někteří lidé, kteří s námi pracovali, se zaprodali té skupince stínové vlády, která má co do činění s civilní UFO komunitou - tou skupinkou, která je vedena plukovníkem M.K., generálem T.E., W.B. - velmi bohatým obchodníkem z Nevady a dalšími.

Jedna taková osoba se tajně pokoušela očernit mě před Rockefellerovými lidmi, aby mohla shrábnout peníze, které chtěl Rockefeller věnovat na podporu našeho projektu, a investovat je do svého vlastního institutu.

Takže jsem tu byl já, doktor z pohotovosti - velmi stresujícího zaměstnání - který vychovává čtyři děti a který najednou musí jednat s takovým klubkem zmijí. Všechno začalo být příliš traumatické. Byly chvíle, kdy jsem to všechno chtěl vzdát, nicméně jsem věděl, že to nemohu udělat, protože jsem byl stále spojen se záměrem a vizí toho, kam míříme. Snažil jsem se zaměřit na vzdálený horizont - který, co se týče času, není příliš daleko, ale zdá se být daleko díky událostem, kterými je tato doba vyplněna - kdy budeme moci vytvořit svět našich snů.

A právě díky této jistotě a víře jsem ve svém úsilí vytrval.

Je třeba porozumět členěné podstatě všech těch vzájemně propletených zájmů, které udržují celé to tajemství: nejdůležitější sektory se týkají korporací, institucí, finančnictví a technologií. Vláda pro „nás lidi" je tím posledním komponentem toho všeho a zahrnuje armádu, CIA, Národní bezpečnostní službu, vojenskou rozvědku, leteckou tajnou službu ... to všechno jsou okna vytvořená pro operace, které jsou zcela mimo to hlavní. Skutečným hybatelem je hybridní, jakoby vládní skupina, která je však převážně privátní a zcela mezinárodní a naprosto ilegální.

Několik náčelníků této skupiny mé po mé schůzce s ředitelem CIA pozvalo, abych se s nimi sešel. Předtím, než jsem se setkal s ředitelem CIA, se člověk, který nám obstarával kontakty, děsil myšlenky, že se o tomto setkání všichni dozvědí. Vyřizoval vše skrze FedEx a chtěl, abych s ním mluvil pouze telefonicky z budky a abychom se domlouvali v kódech a šifrách!

Řekl jsem mu na to: „Nebudeme se obtěžovat takovými věcmi, protože ta skupina, proti které jsme, má takové technologie, které dokáží rozšifrovat jakékoliv zařízení." Ten muž byl na užším seznamu na post ministra námořnictva, takže svět špionů znal dost dobře, nicméně se pohyboval pouze ve světě konvenční armády a tajných služeb. Já jsem věděl, čím disponují ti, proti kterým stojíme, on nikoliv. Takže zareagoval: „Ach, ne! Musíme to dělat. Vy jste jen doktor. Já znám svět agentů velmi dobře, musíme být opatrní." Tak jsem mu vyhověl.

Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že neexistuje způsob, jak obejít špionážní zařízení té tajné skupiny, protože jejich technologie jsou mimoprostorové, „skalární", což jim dává náskok před celými generacemi elektronických přístrojů. Dokonce i špičková zařízení Národní bezpečnostní agentury a kontrarozvědky jsou v porovnání s tím směšná, protože to, co mají oni, je elektronika spolupracující s vědomím, takže mohou sledovat věci v reálném čase a v každém okamžiku. Neměl o tom ani tušení. Já to věděl a na dálku jsem viděl, jak na dálku sledují oni mě.

Tak jsem nakonec přistoupil na jeho hru. Avšak ještě před tím mým setkáním 13. prosince 1993 za mnou přišel někdo, kdo byl spojen s těmi projekty na jedné vojenské základně v Arizoně, a řekl: „Je mi dobře známo, že se toho a toho dne setkáte s Jimem Woolseyem, ředitelem CIA." Já na to: „Nemohu to potvrdit, ani vyvrátit. Není však zajímavé, že mi o tom říkáte?"

Když jsem o tom podal zprávu tomu člověku, co nám zprostředkovával kontakty, tak málem spadl ze židle. Úplně začal šílet. „Jak na to mohli přijít?" Odpověděl jsem: „Vy jste mě neposlouchal." Problém je, že většina lidí je příliš arogantní, než aby si přiznali, co všechno nevědí.

Také bych měl zmínit to, že během své návštěvy New Yorku v roce 1994, kdy jsem pobýval v hotelu Hilton na Šesté avenue, tak se mi telefonicky ozval jeden „reportér". Řekl mi: „Jsem nezávislý novinář, právě pracuji na článku pro Wall Street Journal." Po chvíli pokračoval: „Dozvěděl jsem se, že jste měl setkání s admirálem Woolseyem ohledně UFO a mimozemské inteligence." Pak se zeptal: „Můžete mi o tom něco říci?" Nelhal jsem mu: jenom jsem mu odpověděl řečnickou otázkou: „Skutečně si myslíte, že se by úřadující ředitel CIA setkal s vesnickým doktorem ze Severní Karoliny kvůli takové věci, jako je UFO a mimozemšťané?" On na to: „No, myslím, že ne." A já: „Takže už nemusím nic říkat." A zavěsil jsem. Tak to skončilo. Buď jak buď, tato zkušenost mi prozradila, že i lidé z médií jsou prošpikováni agenty, kteří monitorují naši činnost.

Zhruba někdy v té době, na počátku roku 1994 mi jeden člověk, kterého si najala ta tajná stínová skupina, která měla svoji buňku uvnitř CIA, zavolal a oznámil mi: „Podívejte, někteří z nás by skutečně rádi viděli, kdybyste tu věc dotáhl do konce, tak si pospěšte." Já na to: „Co myslíte tím - tak si pospěšte?" Odpověděl: „Již delší dobu si přejeme, aby se objevil někdo, kdo to pro nás udělá: alespoň třetina z lidí v té tajné vládnoucí skupině chce, aby se celá záležitost odtajnila, sami to však udělat nemůžeme..."

Zvolal jsem: „No, a kdo si k čertu myslíte, že jsem? Jsem jen vesnický doktor, který trčí někde v Severní Karolíně. Mám tak leda nočník, do kterého můžu čůrat." On odpověděl: „Ne, vy mi nerozumíte. My může dělat pouze věci za scénou." Já na to: „Ach můj bože!"

Nakonec za mnou ten muž přiletěl a setkali jsme se v Grove Park Inn v Asheville. Nikdy nezapomenu, co mi během toho rozhovoru řekl: „Víte, pokud chcete předat zprávu nám nebo prezidentovi, pak jediné, co musíte udělat, je zvednout telefon. Nevytáčejte žádné číslo, jen mluvte. Nebo pokud vám to bude lépe vyhovovat, jen se posaďte do své pracovny a mluvte do stěn okolo. Protože to všechno je monitorováno v reálném čase." „Ano, já vím," řekl jsem. Překvapeně z něho vypadlo: „Jak to můžete vědět?" Vyprávěl jsem mu o tom, jak udělali pár chyb a už několikrát nezavěsili svůj konec „telefonu".

Stalo se to Emily a stalo se to i mně. Když jsem jednou doma zvedl telefon, na drátě jsem uslyšel operační místnost. Místo zvuku, který se ozývá v telefonu před tím, než vytočíte nějaké číslo, jsem slyšel hovor lidí. Tak jsem se zeptal: „Kdo je to?" Pak jedna žena s velmi silným cizím přízvukem řekla bezchybnou angličtinou: „Ach můj bože, to je pan Greer!" „Pro tebe doktor Greer, ty čubko!" zareagoval jsem a zavěsil. Tehdy mě podobné věci přiváděly k zuřivosti. Nyní už je mi to celkem jedno.

Tak jsem tomu muži odpověděl: „Ano, jsem si jist, že je to pravda." On řekl: „Takže, jak víte, je třeba, aby k tomu došlo." Já na to: „Ale proč to neuděláte vy?" On si povzdechl: „Ach, je to příliš nebezpečné." Řekl mi přesně totéž, co mi řekl i Laurance Rockefeller v září, když jsme stáli pod hvězdnou oblohou.

Jak už vám dochází, je zde jedno téma, které se stále opakuje: máme tu lidi s extrémně dobrými kontakty, kteří jsou uvnitř dění a kteří si přejí odtajnění celé věci, ale jsou vyděšeni tou ničemnou násilnickou skupinou.

Po tomto setkání jsem dostal pozvání přímo od členů té ničemné skupiny. Měli jsme se sejít ve Phoenixu v zimě 1994. To setkání se odehrálo na Wrigley Mansion - starém pohádkovém statku, který postavila rodina, jež proslula výrobou žvýkaček značky Wrigley. Stavení již nějakou dobu patřilo jedné buňce té tajné skupiny. Přítomno bylo mnoho šedých eminencí z různých korporací. Ke schůzce došlo ve velmi pozdních nočních hodinách.

Jeden prominentní průmyslník, který byl zapojen do práce této buňky, byl držen pod drogami a ve stavu určité kontroly mysli, zatímco ho tato buňka obírala o peníze. Peníze byly použity k podpoře této konkrétní operace. Motivy a metody této skupiny předčí nejčernější sny. Lidem říkám: více než deset či patnáct procent toho, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl, vůbec nebudete chtít slyšet. Je to tak pekelně znepokojující, že by většina lidí spáchala sebevraždu. ... A mimochodem, hodně lidí to i udělalo."

Všichni jsme se shromáždili kolem konferenčního stolu na tom statku. Diskuse se točila kolem odhalení informací o UFO a kontaktování mimozemšťanů. Jeden muž mě během přestávky vzal na balkon a řekl: „Podívejte, my víme, že jste měl setkání s ředitelem CIA a že jste dodal informace prezidentovi, musíte však pochopit, že tito lidé nic nevědí a nikdy nic vědět nebudou. Měl byste pochopit ... že byste měl mluvit s lidmi, jako jsme my. Lidé, kteří v tom dělají, jsou lidé, kteří mají hodně vládních zakázek v rámci programu ,Work For Others' (Práce pro druhé). Měl byste mluvit s lidmi z firem, které jsou najímány k různým výzkumům. A také byste měl mluvit s jistými náboženskými řády a jistými řády jezuitů, kteří mají kontrolu nad technologickým transferem. A také byste měl mluvit s ..." A vyjmenoval mi celý seznam těch, se kterými bych měl mluvit.

No, tehdy jsem si myslel, že se ten chlapík pomátl. Ale jak se ukázalo během dalších pár měsíců, každé jeho slovo bylo pravdivé.

Stávalo se to čím dál bizarnější. Tato skupinka či buňka stínové vlády se pokoušela zabrzdit to, co jsme dělali. Připomínám, tehdy byl rok 1994. Dřívější náčelník armádní tajné služby - člen této skupiny mi v tom roce nabídl jedno z předsednických křesel. Takže celá ta věc šla stále kupředu a já jsem ze svého kurzu neuhnul, protože už jsem takový.

Takže ten muž nakonec řekl: „Skutečně vám můžeme pomoci." Zeptal jsem se: „Jak to myslíte?" On na to: „Podívejte, pokud chcete, aby vám v tom někdo pomohl, obraťte se na nás." Já opáčil: „V jakém smyslu byste mi mohli pomoci?" „Jste doktor, ne? Takže máte dost dobrý bankovní kredit. Už jsme si to ověřili." Já na to: „Ach ano, ten nejlepší." Pokračoval: „Takže víme, že máte platinové a zlaté kreditní karty. Nastavte si maximální měsíční limity, vyberte každý měsíc padesát či sto tisíc dolarů, cokoliv. Vyberte si tolik peněz, kolik chcete. A dejte nám svá čísla. Dokud my řídíme ty super počítače, které podporují a monitorují světový bankovní systém, tak prostě můžeme každý měsíc všechny ty výběry a platby smazat na nulu." To je pravdivý příběh. Říkám vám, každé je slovo pravdivé. Nacpěte do mě jakékoliv drogy, vyzkoušejte na mě jaký chcete přístroj či detektor lži a uvidíte, že všechno, co vám říkám, je pravda.

Odpověděl jsem: „Ano, ale kdybych to udělal, tak by vám patřil i můj zadek, je to tak?" A jemu jen zasvítily oči.

Byl jsem příliš chytrý, než abych jim sedl na lep, ať už to bylo jakkoliv lákavé. To, co jsme dělali, bylo pro nás finančně velice namáhavé a vyčerpávající, neměli jsme v podstatě žádné finanční zajištění. Za žádnou cenu bych se však k ničemu podobnému neuchýlil.

Pak začal znovu: „Vím, že zanedlouho odjedete do Evropy, abyste se setkal s jistými lidmi, kteří mají kontakty na anglickou královskou rodinu." Byla to pravda. Věděl úplně všechno, co dělám. Odpověděl jsem mu, že jeho informace jsou přesné. „Shodou náhod tam jedu taky, abych se setkal s Rothschildy a lidmi, kteří kontrolují korporaci Volvo a nějaké další obří průmyslové koncerny, protože ti všichni s námi spolupracují." Odvětil jsem, že nepochybuji o tom, že to, co říká, je pravda. Navrhl mi tedy: „Až budeme oba v Londýně, můžeme se opět setkat." „Ano, souhlasím," přitakal jsem.

Pokračoval dál: „Jeden z mých přátel, který se skutečně hodně zajímá o vaši práci, je jeden z šéfů Rady pro zahraniční vztahy, ambasador Maxwell Rabb. Nechcete, abych vám s ním domluvil schůzku?" Řekl jsem: „Ano, zajisté, pokud je ochoten nám pomoci." A pak dodal: „A také Petersonovi." (Pan Peterson byl předseda Rady pro zahraniční vztahy a jeho žena byla předsedkyně Trilaterální komise). „Ti také pracují se mnou, možná bychom se mohli dát dohromady." Tu věc jsem uzavřel slovy: „Až budeme mít nějakou další akci, pozvu je."

On mi ještě řekl: „Musíte vědět, že všichni tito lidé čtou, co vy píšete, a velmi je to zajímá." „Já vím," přikývl jsem.

Podívejme se na to takto: každý někdy dělá přehmaty a chyby. Já pohlížím na všechny lidi jako tvory schopné se dále učit a vzdělávat. A každý musí hrát svoji roli v tomto velkém kosmickém dramatu. Buď jak buď, tento zprostředkovatel kontaktů ze stínového světa mě v zásadě opět zval do úzkého kruhu šéfů té tajné kliky. Poněvadž jsem neměl žádný zájem na tom, abych byl jimi kontrolován, neměl jsem problém s tím, abych se s nimi podělil o svůj úhel pohledu a poznatky.

Ten muž mi také řekl, že mnoho špičkových lidí, kteří s ním spolupracují, dělá v médiích a že jeho skupina pracuje s Bonem a U2, Moody Blues, Pink Floyd a několika dalšími skupinami. Ti všichni dostávají vše, co píšu. Řekl jsem na to jen: „No, toho si cením." On dodal: „Skutečně se jim velmi líbí to, co říkáte a děláte..."

Na konci zimy jsem odletěl do Evropy a setkal jsem se zde s velmi dobrými přáteli prince Charlese a prince Philipa. Jedna žena z okruhu nejlepších přátel prince Charlese velmi podporuje to, co děláme.

Chtěla, abych jí dal některé materiály, které jsem poskytl řediteli CIA a prezidentovi, aby je mohla ukázat princi Charlesovi a dalším. V tomto bodě je třeba uvést, že to vše jsem musel stíhat mezi svými směnami na pohotovosti. Někdy jsem skutečně jel do Evropy na dva či tři dny a hned po návratu spěchal na celodenní směnu na oddělení pohotovosti.

V jistém smyslu to byla naše malá kyvadlová diplomatická operace. V Londýně jsem se setkal s tím chlápkem, šedou eminencí z Phoenixu. Stále byl v takovém rozpoložení, že se mě snažil přemluvit ke spolupráci na svých programech. A já jsem mu naslouchal a poučoval se, ale nikdy jsem nekapituloval. Tato skupina jsou ti největší mafiáni a největší organizovaný zločinecký podnik na zeměkouli.