UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (10)

Jednoho dne jsem.se vrátil do své místnosti v nemocnici až kolem třetí hodiny ranní. Na chvíli jsem si lehl a relaxoval. Na operačním sále právě v té době nikdo nebyl. Předtím jsem však měl jednoho pacienta za druhým. Když jsem tam ležel, jasně jsem svým vnitřním zrakem uviděl ženu, která měla srdeční kolaps a umírala. Viděl jsem to tak jasně, že jsem vstal, obul si boty, vzal si plášť a odešel na sál.

Sestry se mě ptaly: „Co tady děláte?" Odpověděl jsem: „Čekám pacientku se zástavou srdce - jedná se o starší paní. Za chvíli tu bude." Sestra na to: „Zatím nikdo nevolal." Asi o dvě vteřiny na to ozvalo volání se záchranky. Lékař oznamoval: „Vezeme k vám ženu, která má vážné srdeční problémy a zástavu dechu..."

Tento typ zkušeností s intuicí se mi stával na oddělení první pomoci často, ale nebylo o tom vhodné mluvit, protože naše společnost si přeje, aby se spiritualita a tento typ zážitků držely stranou od naší pracovní kariéry, našich rodin našich politiků a vlastně všeho.

Jindy do nemocnice přišel šestadvacetiletý mladík, který si myslel, že má chřipku, protože právě vrcholilo chřipkové období. Sestra ho vyšetřila a poslala do ošetřovny. Měli jsme velmi napilno - na několik oddělení tu byl pouze jeden doktor! Přišel jsem a prohlédl jsem si ho. Měl horečku, třásl se, bylo mu špatně, bolela ho hlava a cítil se slabý. Prostě všechny symptomy, které se pojí i s chřipkou. Normálně by ho doktoři prohlédli, provedli několik testů, předepsali mu něco na chřipku a poslali domů.

Podíval jsem na toho muže a záhadným způsobem jsem vytušil, že má mozkový nádor. S mozkovým nádorem se však tyto symptomy nepojí. Neměl žádný neurologický nález jako třeba paralýzu, znecitlivění, záchvaty či podobně. Nicméně já jsem uvěřil síle své intuice. Obrátil jsem se na sestru a řekl: „Chci, aby mu udělali CT hlavy." Podívala se na mě jako na blázna a řekla: „Doktore, vždyť ten muž má pouze chřipku." Já na to: „Prostě to udělejte."

Jaké štěstí, že jsem mohl posílat své pacienty na taková vyšetření, aniž bych musel žádat o svolení zdravotní pojišťovny nebo někoho, komu jde v první řadě o peníze. Kdyby tomu tak nebylo, byl ten muž už mrtvý! (Poznámka pro naše politiky a ostatní všivé zlatokopy, kteří spravují náš zdravotnický systém: Medicína je umění, stejně jako věda.)

Takže díky tomuto intuitivnímu poznání jsem nařídil všechna potřebná vyšetření. Ten muž fakticky nesplňoval žádné kritérium, pro takovýto postup. Já jsem však přikázal: „Ať už je na stole kdokoliv, dejte ho dolů! Já chci, abyste ihned vyšetřili tohoto muže." Za chvíli se mi ozval radiolog a hlásil: „Doktore, ten muž má masivní astrocytom." Velký mozkový nádor, který proniká mozkovým kmenem!

Došlo tedy k tomuto: Všechny ty příznaky byly způsobeny tím, že mozkový kmen byl tlačen otvorem ve spodině lebeční - foramem magnum - a tak tlačil na oblast, která kontroluje regulaci tělesné teploty, zvedání žaludku atd. Z toho důvodu měl všechny symptomy chřipky, nevolnost a zimnici a podobně. Původcem toho však byla zvláštní forma nádoru. Tvar nádoru byl takový, že neovlivňoval specifické senzorické či motorické funkce. Byl to velmi atypický případ.

Velmi závažné bylo už to, že tento typ tlaku na mozek nakonec mohl prolomit mozkový kmen a odříznout respirační a srdeční centrum. V důsledku toho by nastala okamžitá smrt. Ihned jsem toho muže poslal na neurochirurgii kvůli dekompresi. Vlastně jsme ho převezli vrtulníkem do jiné nemocnice.

Neurochirurg se mě zeptal: „Kolego, proč jste si myslel, že ten muž má nádor na mozku? Z vaší zprávy jsem to nedokázal vyčíst. Já bych ho neposlal ani na rentgen hlavy..." „No, měl jsem prostě takové tušení," odpověděl jsem mu. Pravdou je, že to byl typ vcítění - pop kultura by to nazvala „vidění na dálku".

Bylo to intuitivní poznání, neboť soubor příznaků by mě přivedl k diagnóze chřipky a já bych ho pouze „prohlídl, proklepal, napsal recept a vyhodil", jak se říká. Kdybych se neřídil svým vnitřním poznáním, byl by ten muž do dvanácti hodin mrtev. Jak se později ukázalo, neurochirurgický zákrok dopadl úspěšně.

Skutečně můžeme zapojit tento druh schopností a poznání do naší profesní kariéry, přestože to nikdo „nepředpokládá" - a zvláště ti z nás, kteří se považují za přísně vědecky založené. Když to někdo dělá ve vědě a medicíně, odpovědí mu často je zamračený výraz kolegů. Nicméně jsem zjistil, že podobné zkušenosti má mnoho lékařů, ale nemluví o tom veřejně, protože mají strach z výsměchu.

Někdy se také stalo, že dorazily dvě záchranky současně. No, a já jsem jen jeden doktor ... a najednou tu mám dva lidi, kterým doslova přestalo tlouct srdce. Ten jeden, na kterém jsme začali pracovat dřív, měl již delší dobu zástavu srdce. Ten druhý měl jistý typ srdečního rytmu, který vede ke smrti, pokud se tento rytmus nezmění. Udělali jsme všechno, co se dalo, vyzkoušeli jsme veškeré léky, prostě všechno. Nechci zabíhat do odborných podrobností. Faktem prostě bylo, že nic nepomohlo. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než oživovací práce ukončit. Vycítil jsem však, že se tep srdce toho člověka může vrátit do normálního rytmu. Zaměřil jsem tedy veškerou svoji pozornost na srdce, vizualizoval jsem si vnitřní strukturu a cévní systém srdce a přivolal vyšší moc - sílu Boha - a v duchu si představil a vůlí si přál, aby se vrátilo k normálnímu tlukotu. V tom okamžiku se to skutečně stalo! Jasně, že to může být shoda náhod. Někteří skeptici by řekli: „Takové věci se stávají." Já si to však nemyslím. Bylo to příliš konkrétní. Udělal jsem to z nezbytnosti

-           bud to zabere, nebo ten člověk zemře. Doslova a dopísmene. Když něco takového prostě musíme udělat a přivoláme vyšší posvátnou sílu vesmíru ... pokud je to naléhavé, cítíme to celou bytostí a děláme to s čistým srdcem - pak je všechno možné! Když to musíme udělat, pak v sobě náhle objevíme tuto schopnost, v nitru se spolehneme na sílu a Boha a dokážeme to.

Během mé lékařské kariéry se mi stalo mnoho podobných příhod a dějí se mi i nadále. Před pár lety jsem jel autem kdesi v Montaně. Bylo to předtím, než jsme přesídlili sem do Virginie. Chtěl jsem svou rodinu přestěhovat pryč ze Severní Karoliny, ale ještě jsem nevěděl kam. Tak jsem jezdil po Montaně a zkoumal terén. Byl jasný bílý den a náhle jsem uviděl něco, co nazývám překrývající se obraz. Je to, jako bychom měli dvě obrazovky, jednu televizní obrazovku v druhé.

Jel jsem cestou dolů a ve své mysli jsem uviděl něco jako průřez v denním světle. V tomto průřezu byla scéna se strašlivou dopravní nehodou. Nebylo to nic nejasného. Věděl jsem, že dojde ke smrtelné nehodě. Řekl jsem si: „Tak toto se tedy stane už brzy přijedu k tomu místu." Začal jsem se rozhlížet po autě a hledat všechno, co by mi posloužilo při zásahu první pomoci díval jsem i po slámce, která by se dala zavést do krku jako kanyla, prostě po čemkoliv.

Asi za hodinu jsem přijel k velké křižovatce, která byla uprostřed pustiny. Je to jedna z těch nebezpečných dálničních křižovatek, kde musíte zastavit, když přijíždíte na hlavní silnici ... a někdo nezastavil. Na křižovatku se vřítil příměstský autobus a čelně narazil přímo do boku fordu z půjčovny, ve kterém jeli dva němečtí turisté. Když jsem dojel na místo, byl už oba starší turisté mrtví. I v autobuse bylo několik těžce zraněných, byli zaklíněni pod přístrojovou deskou. Zaměřil jsem se na pomoc těmto lidem. Nakonec se přiřítila i místní sanitka a společně jsme dokázali zraněné stabilizovat.

Zatímco jsem byl zabrán do práce, pohlédl jsem vzhůru a uviděl jsem horu, kterou jsem spatřil ve snu, jenž se mi zdál před týdnem, v době, kdy jsem putoval po Montaně. Jednou v noci jsem měl sen o hoře, která mi svým tvarem připomínala horu Pokušení v Izraeli kousek od Jericha. Jasně jsem viděl světélka třpytící se jako led nad celou touto horou. Celý prožitek snu byl velmi spirituální, ale nebylo v tom žádné další poselství či obraz. Připadalo mi to zvláštní.

Jakmile jsem pomohl zraněným, spojil jsem se s Bohem a pomodlil jsem se za to, aby poslal toho zemřelého muže a ženu do duchovně vyšších úrovní, aby se mohli připojit k božskému Bytí. Když jsem to udělal, pohlédl jsem vzhůru a uviděl nádherné světlo nad horou přesné v tom okamžiku, kdy jsem jejich duše spojil s Bohem. Pak mi došlo, že právě to byl důvod mé cesty do Montany - měl jsem být zde v tomto okamžiku ... ale mimo čas, protože se tady jednalo o věčnost... Byl jsem tu kvůli tomuto úkolu i kvůli záchraně dvou zraněných, kteří nakonec přežili.

Za chvíli přistál i vrtulník, který však mohl odvézt pouze jednoho pacienta. Musel jsem se rozhodnout, který z nich to bude. Ten druhý, který pojede sanitkou, mohl zemřít. Pomodlil jsem se, abych dokázal rozhodnout správně.

Musíme být ochotni následovat vedení a intuici, kterých se nám dostane - a musíme být ochotni jednat. Tím jsem se řídil během celé mé lékařské kariéry bez ohledu na typ situace. Nyní doporučuji, aby lidé takovouto zodpovědnost přijali. Je to i akceptování vlastní síly a s tím spojené přijetí odpovědnosti, která jde s touto silou ruku v ruce.

Od té doby jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří byli vojenskými piloty či piloty dopravních letadel. Když se ocitli v kritické situaci, měli podobné prekognitivní zkušenosti, které jim pomohly vyhnout se katastrofě. Mnoho lidí zažije ve svém životě něco podobného. Čím nebezpečnější či více stresující jejich práce je, tím je pravděpodobnější, že lze tento typ schopností přivolat. Nicméně se domnívám, že tuto intuici lze uplatnit téměř u všeho, co děláme.

Může to být způsob života, nejenom nahodilá zkušenost. Porozumění spiritualitě a posvátnu nemusí být záležitostí jedné či dvou hodin během nedělního odpoledne ani náhodným fenoménem, se kterým se občas setkáme. Může se z toho stát vnitřní probuzení, které je stále s námi - a které lze vždy přivolat a použít.

Můžeme mít nějaký rituál či akt, který nám nějak pomůže, ale skutečností je, že vědomé spojení s neohraničeným božským stavem může být kultivováno a prožíváno a trvale vneseno do všeho, co děláme. Existuje disciplína a způsob života, při kterém jsme stále spojeni s Duchem. V tomto stavu se dá trvale žít.

jednou k nám na pohotovost přivezli synovce jedné zdravotní sestry, protože při jízdě na motorce narazil čelně do náklaďáku. Byl to strašný den plný bouřek. Mladík byl v kritickém stavu, v podstatě měl totéž zranění, na jaké zemřela princezna Diana, praskla mu hrudní aorta, což je ve většině případů smrtelné.

Začal jsem na něm pracovat společně se skvělými sestrami, které máme na oddělení. Nějak jsem vycítil, že má prasklou aortu. Poslali jsme ho na rentgen hrudníku. Ze snímku se však rozsah zranění nedal jednoznačně vyčíst, já však cítil, že to, co na snímku vidím, je potvrzení mé diagnózy. Doktor z chirurgie mi zavolal a řekl: „Kdyby ten muž měl prasklou aortu, už by dávno nežil!" Já na to: „Člověče, ten mladík prostě má prasklou aortu!" Chirurg trval na svém: „Jak to víš?" Má odpověď zněla: „Prostě jsem si tím jist." Tak jsme se chvíli s tímto chirurgem dohadovali, nakonec jsem ho přesvědčil, aby tento fakt neignoroval a nejednal se zraněným způsobem, který může být fatální.

Nakonec jsem zraněného dostal na kardiochirurgii a CT prohlídku hrudníku. Zde byla má diagnóza potvrzena. Kdybychom s ním však nezacházeli velmi obezřetně, co se týče hydratace, krevního tlaku a všeho dalšího, mohla hrudní aorta úplně vyhřeznout ven a ten muž by zemřel.

Na oddělení pohotovosti docházelo k podobným situacím stále dokola. Rád bych vedl kurzy integrující lékařskou vědu s intuitivním poznáním. Ano, naše přístroje a naše technologie a věda jsou úžasné, totéž však platí o roli, kterou v tomto umění hraje naše poznání a intuice. Je to o rovnováze a tu my potřebujeme získat v každém aspektu našeho života.

Jednoho dne budeme mít civilizaci, kde lidé pracující v kritických oblastech přijmou fakt, že důležitou roli hraje i vyšší stav vědomí. Nehledě na to, jak materiální se věda může zdát.

Když jsem uprostřed nějaké vážné akce, zjišťuji, že funguji způsobem, při kterém jsem napojen na mnoho rovin zároveň. Je to velmi duchovní a existuje mnoho specifických vědeckých poznatků, které je třeba si vybavit. Je třeba udělat mnoho fyzických, materiálních věcí a je třeba udělat mnoho organizačních rozhodnutí.

Je v tom soucit, ale i divoké neústupné odhodlání pomoci druhému. Zdravotní sestry mi často říkají, že pokud by se stalo něco jejich blízkým, byl bych ten první doktor, na kterého by se obrátily. Nevypadá to vždy jako soucit, ale z této podstaty funguji. Dobrý bože, kritické situace v nemocnici jsou divoké - nesedíme kolem kývajících se krystalů a neodříkáváme růžence!

Pokud se setkám s doktorem, který neví, co dělá, ve své snaze zachránit život ho fyzicky odstrčím a řeknu mu: „Vždyť toho člověka zabíjíš. Ujmu se toho." Jedna moje část je přímě mužská.

I na těch svých úrovních jsem bdělý. Nikdy nevypnu. Pokud vidím nějaký intuitivní obraz nebo mám nějaký druh jasnozřivosti, pak je nevylučuji, přestože přicházejí z „nevědecké" intuice. Jsem vždy otevřen možnosti, že se tím budu řídit.

Dává mi to výhodu v situacích, kdy bych neměl „vědět", že potřebuji CT vyšetření kvůli mozkovému nádoru, kdy bych neměl vědět, že mám s někým zacházet, jako by měl prasklou aortu, protože to je netypické či málo zřejmé. Dostávám se rychleji k pravému stavu věcí či nacházím skryté problémy proto, že jsem napojen na mimoprostorového, expandujícího a intuitivního Ducha, který je v nás všech a ve všech věcech kolem. Je to velmi zajímavá dynamika s mnoha nuancemi.

Jedno odpoledne, předtím než jsem začal s CSETI, jsem si v ložnici sedl na okraj postele. Náhle jsem dostal něco, co nazývám „překrytí"; uviděl jsem vnitřním zrakem jistý obraz. Je to jako obrazovka uvnitř obrazovky. Neztratím při tom vědomí, ani neztratím pohled na „skutečný svět", ale velmi jasně a barevně vidím i další scénu nebo jiné místo.

V okamžitém souhrnu informací jsem uviděl Air Force One (letadlo prezidenta Spojených států) přistávat či vzlétat z letiště v Kolumbii ve Jižní Americe. Letadlo bylo zasaženo do trupu raketou typu země-vzduch (tou, která se dá vystřelit z ramene), kterou vypálili skrytí rebelové z řad vládních kolumbijských jednotek, kteří byli podplaceni drogovou mafií. Chystali se zabít prezidenta Bushe staršího při jeho návštěvě Jižní Ameriky. Viděl jsem to zařízení i přistávací dráhu. Kolem jsem viděl pole a zelený trávník. Na okraji pole byl les a střela vyšla právě z něho. Bylo to katastrofické - prezident byl zabit. „Bože," ptal jsem se sám sebe, „co, pro všechno na světě, mám dělat s takovouto informací?"

Pomodlil jsem se o radu. Ten sen mě tížil v mysli.

O týden později jsme s Emily jeli do Washingtonu na jakýsi medicínský kongres. Tu noc jsem měl další sen. Byl jsem s Barbarou Bushovou, která byla oblečena celá v černém a vystupovala ze smuteční limuzíny. Odehrávalo se to na pohřbu prezidenta George Bushe. Pomyslel jsem si: „Ach bože. On je skutečně mrtev." Byl jsem velmi sklíčen. „Tomu se nedá nijak zabránit," řekl jsem si.

Celý zpocený jsem se vzbudil, obrátil se k Emily a převyprávěl jí svou noční můru. Emily je můj nejbližší přítel, společník spřízněná duše. Řekl jsem jí úplně všechno. Zeptal jsem se: „Co mám dělat? Mám zavolat Bílý dům a tajnou službu a všechno jim říct?"

„A proč ne?" odpověděla mi. Rozebírali jsme to celý den i následující večer. Nakonec jsem vzal telefonní seznam a našel si číslo do Bílého domu. Dole bylo i číslo tajné služby. Velmi nás překvapilo, že jsme tam to číslo našli.

Vytočil jsem to číslo a řekl: „Mé jméno je dr. Steven Greer, jsem doktor na pohotovosti." Pak jsem se začal omlouvat: „Vím, že to bude znít úplně bláznivě, ale viděl jsem jasný obraz toho, jak se někdo pokusil zabít prezidenta. Je to vážné." Ten první člověk, se kterým jsem mluvil, mi přikázal: „Nezavěšujte, pane. Přepojím vás." Pak následovalo dlouhé ticho. Věděl jsem, že mé jméno dali do databáze nějakého superpočítače. Pak vedl telefon muž, který má na starosti ochranu prezidenta v Bílém domě.

Opět jsem se začal omlouvat. On mě však přerušil: „Pane, tento typ informací bereme velmi vážně." Ujistil jsem ho: „Však víte, že jsem ještě nikdy nic takového neudělal. Nechci způsobit planý poplach. I svou ženu jsem potkal v lucidním snu. Mám schopnost vidět věci, ke kterým dojde v budoucnosti. Dojde k tomu spontánně v okamžiku, kdy je to potřeba." Ten muž byl velmi vážný a pozorný. Řekl mi: „Povězte mi všechno." Tak jsem mu začal vysvětlovat: „V mém snu odjel prezident na návštěvu Kolumbie. A buď při startu, nebo při přistání došlo k útoku na letadlo. Air Force One bylo zasaženo." Popsal jsem mu všechno - že je to vnitřní věc lidí z kolumbijské ochranky, kteří nedodrželi detaily týkající se bezpečnosti a jednali v zájmu bossů drogového kartelu.

Agent tajné služby se zeptal: „Co je potřeba udělat, abychom se tomu vyhnuli?" Řekl jsem: „Pokud prezident nemůže svoji cestu zrušit, pak je nutné, aby se na poslední chvíli změnilo místo, kde jeho letadlo přistane. Musíte se také ujistit, že vše v dosahu střely musí být pod kontrolou našich lidí, a nikoliv Kolumbijců. Je třeba celou oblast dokonale pročesat." Ten muž řekl: „Postaráme se o to."

Asi o týden později jsem v časopise „Newsweek" četl článek o tom, že byla uzavřena pětimilionová smlouva týkající se smrti prezidenta Bushe a že prodejci zbraní z Blízkého východu (včetně Izraele) prodali drogovým kartelům přenosné rakety země-vzduch! V tomto článku, který vyšel až po mé vizi, bylo též uvedeno, že poradci požádali prezidenta, aby svou cestu zrušil.

Samozřejmě to dopadlo tak, že cestu do Kolumbie podnikl a nebyl při tom zabit. O několik let později mi řekl jeden vysoký důstojník z rozvědky - a také agent tajné služby - že to, co jsem tehdy nahlásil, si vzali k srdci a provedli změny v bezpečnostních opatřeních. Pochybuji, že by se o tom prezident Bush něco dozvěděl.

Tehdy jsem se vlastně poučil, že mezi agenty tajných služeb jsou i velmi chytří a dobří lidé, kteří chápou sílu vědomí a lidské mysli a mají zřejmý respekt vůči tomuto typu schopností.

Říkám lidem: neobávejte se toho, když se o něčem přesvědčíte podobným způsobem - věřte tomu. Někdy musíme jít s kůží na trh. Je jasné, že jsem se pustil do riskantní akce, když jsem zavolal tuto neověřenou zprávu tajné službě Bílého domu a pověděl jim svůj příběh. Ale také si myslím, že mi tato epizoda vynesla důvěryhodnost v těchto tajných kruzích, protože poznaly, že to, co jim říkám, je náležitá informace.

Tu noc, co jsem zavolal tajné službě, jsem měl další velmi lucidní sen. Opět jsem byl s Barbarou Bushovou, ale tentokrát jsme byli oblečeni celí v bílém a jeli jsme na bílých koních. Všechno zářilo světlem a pohodou. Z toho snu mi bylo jasné, že prezident je v bezpečí.

Domnívám se, že mnoho lidí obdrží důležité informace nekonvenčními kanály, ale prostě o tom nemluví. Je potřeba, abychom přijali za správné, že je dobré o těchto věcech mluvit. Je třeba, aby všichni věděli, že je dobré mluvit o takových věcech beze strachu ze zesměšnění či opovržení ze strany našich bližních. Můžeme to dokázat pomocí dynamické síly našeho příkladu - šířením takových informací.