Václav Havel – boření mýtů!

V průběhu posledních dní bylo o Václavu Havlovi napsáno i vyřčeno tolik, že mnoho lidí už ani neví co je pravda a co lež. Ve společnosti budou ještě dlouhou dobu rezonovat prohlášení, proslovy, věty a slova, často i falešná, od jeho přátel, bývalých přátel, kolegů, nebo od těch, kteří se na něm chtěli jen zviditelnit. Těch slov, vět, proslovů a prohlášení bylo tolik, že se ani nechce věřit, že Václav Havel vůbec někdy žil nebo, že to byl jen obyčejný člověk.

V tomto článku bych chtěl okomentovat ta prohlášení, která v českém éteru a na českém internetu rezonovala nejčastěji.

Václav Havel byl náš nejlepší a nejznámější politik, jemuž vděčíme za svobodu a demokracii.

Mnoho lidí tuto větu říkalo při improvizovaných rozhovorech tisku s „lidem“ v ulicích. Jaká je tedy pravda? Skupina kolem Václava Havla (VH) s názvem Charta 77 čítající několik stovek lidí (do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí) v žádném případě nemohla ovlivnit politický vývoj v tehdejším socialistickém Československu. Největší akcí Charty za celou její historii byl Palachův týden v roce 1989, kterého se účastnilo několik tisícovek lidí včetně mě a kdy došlo i na vodní děla a slzný plyn. Ovšem i tato akce nechala tehdejší československou většinu v netečnosti. Třeba v Polsku Solidarita svými stávkami režim paralyzovala tak, že musel být vyhlášen výjimečný stav, ze kterého se již režim nevzpamatoval. Jen do jara 1981 vstoupilo do Solidarity přes 10 miliónů Poláků. Solidarita vydávala vlastní noviny, čímž prolomila státní monopol na rozšiřování informací, atd.

Příčinou změny režimu v ČR, stejně jako i v dalších zemích nejen komunistického tábora, ale třeba i v JAR byl ekonomicko-politický kolaps SSSR. Ten byl způsoben afghánským fiaskem a zbrojními závody s USA, což v kombinaci s nevýkonnou centrálně plánovanou ekonomikou způsobilo to, že sovětský režim již nedokázal uspokojit ani ty nejzákladnější potřeby svých lidí. Spouštěčem „politických změn“ v Československu se stala až demonstrace ze 17. listopadu 1989, se kterou Havlova Charta neměla nic společného. Já jsem tehdy oblepoval ulici Opletalovu a Hybernskou, což jsem musel dělat několikrát za den, poněvadž plakáty byly po výlepu okamžitě odstraněny a o žádném propojení s Chartou jsem v té době nevěděl, protože ani neexistovalo. Studentskou „revoluci“ pak disidenti pod vedením Václava Havla na balkónech Melantrichu studentům jednoduše ukradli, aby posléze začali s komunisty vyjednávat o výměně části politické moci za beztrestnost a moc ekonomickou. Jsou dokonce názory, že tento kuhhandl byl domluven již mnohem dříve. Něco by na tom mohlo být, protože například i v JAR apartheidní režim vyjednával s Mandelou podmínky dělby moci již od roku 1985, tudíž cca 5 let před jeho propuštěním. Co se týče vysoké politiky, Václav Havel v ní byl od sedmdesátých let minulého století a ani za cca 15 let aktivní disidentské činnosti se mu nepodařilo zmobilizovat tolik lidí, aby ohrozil nebo ochromil komunistický režim, tak jako třeba Lech Walensa v Polsku.

Ani ve funkci prezidenta ČSFR nebyl příliš úspěšný, protože dle základní politologické poučky je politik, kterému se v průběhu jeho vlády rozpadne stát prostě politikem špatným. Proto například Mandela bojoval jako lev a dělal ústupky a kompromisy na všechny strany, jen aby se Jižní Afrika nerozpadla na černou a bílou, tak jak to požadovali hlavně bělošští Búrové. Lze samozřejmě namítat, že v Česku není prezidentský politický systém, a tudíž rozdělení země VH nemohl příliš ovlivnit, ale počátkem devadesátých let měl ještě takový vliv, že mohl na tuto otázku prosadit alespoň vypsání referenda. Místo toho jen netečně přihlížel, jak se mu stát bortí pod rukama. Navíc Václav Havel vždy když, nějakou politickou stranu veřejně podpořil, tak skončila na politickém smetišti. Lze z toho proto usuzovat i to, že kdyby Havel nějakou politickou stranu vedl, nebyla by s největší pravděpodobností v politickém souboji v nově se vytvořivším politickém prostoru příliš úspěšná.

Václav Havel nebyl doma uznáván.

Mnoho lidí, ale i politiků se v nekonečných diskuzích a debatách po jeho smrti rozhořčovalo v tom smyslu, že Václav Havel nebyl doma prorokem, a že jsme si ho v Česku nevážili. A měli pravdu, avšak na tom není nic zvláštního. Nakonec Havel nebyl v tomto ohledu ve světové politice výjimkou.

Třeba Nelson Mandela byl a stále ještě je v JAR nenáviděn mnoha černochy (pozn.: o běloších ani nemluvě) stejně jako byl Václav Havel nenáviděn mnoha Čechy dokonce i bývalými disidenty u nás, a to převážně za zradu ideálů „revoluce“, ale i svých vlastních, či prostě jen za to, že jim lhal. I Mandela zbídačeným černochům až do poslední chvíle ještě v roce 1990 rovněž lhal, když tvrdil, že všechno znárodní a majetky bílých rozdělí mezi zbídačené černochy. Bělochy zase ujišťoval o tom, že se toho zas tak moc nezmění, protože bez nich se JAR neobejde. Teda alespoň po jisté přechodné období. Po dobu čtyř let do prvních všerasových voleb měla JAR něco jako dvojvládí, kdy vedle De Klerka již moc v zemi výrazně ovlivňoval i Mandela, což do jisté míry připomínalo krátké přechodné dvojvládí Václava Havla s komunistickým ministerským předsedou Mariánem Čalfou.

A nezapomeňme ani na to, že i ve světě všemi uznávaný a obdivovaný Ghándí byl v Indii mnoha Indy nenáviděn a to až tak, že byl nakonec zastřelen radikálními hinduisty za to, že v úsilí o náboženský smír mezi hinduisty a muslimy údajně muslimům příliš ustupoval. Ještě před svou násilnou smrtí však Gándhí ve svých 77 letech upadl v hluboký smutek, protože vše, pro co tak dlouho bojoval, se rozpadlo. I Havel ke konci života zakusil pocit zmaru nad vývojem v České republice a Mandela se musí cítit podobně, když vidí, jak se jeho sen o duhovém jihoafrickém národě rozpadá, a jak ekonomický apartheid nahradil ten rasový.

Václav Havel byl zastáncem občanské společnosti.

Václav Havel je všeobecně vnímán jako horlivý zastánce nepolitické politiky a občanské společnosti, a tak by se dalo očekávat, že z takového projevu občanskosti a občanské společnosti, která se spontánně vzedmula v reakci na snahu USA o umístění radaru a vojenské základny na území ČR, musel být nadšen. Občanská společnost byla totiž pro Václava Havla nástrojem proti něčemu (politickým stranám a jednotlivým politikům), a proto často projevy občanské společnosti ve formě různých výzev či petic podporoval. I proto byla reakce Václava Havla v případě protiradarových občanských sdružení překvapivá až šokující. Nejpregnantněji své názory na občanskou iniciativu „Ne základnám“ a projevy občanské společnosti vyjádřil v rozhovoru pro německý časopis Süddeutche Zeitung, kterému v rozhovoru sdělil, že občanská hnutí proti radaru mu připadají čecháčkovské, pokrytecké a smrduté. Z rozhovoru ale i z dále projevovaných aktivit Václava Havla vyplývá, že podporoval občanskou společnost a občanské iniciativy jen pokud byly výrazem jeho nebo amerických zájmů. V jeho případě šlo tudíž bohužel jen o účelové využívání až zneužívání kategorie občanské společnosti. To je snad už lepší čitelná přímočará negace občanské společnosti a občana jako takového v konceptu Václava Klause. V jeho konceptu je občan dobrý jen na to, aby je jednou za čtyři roky potvrdil ve funkcích. Na druhou stranu je alespoň dopředu jasné, s kým máme tu čest.

Václav Havel byl obhájcem lidských práv.

Podobně jako selektivně podporoval občanskou společnost, obhajoval Václav Havel i lidská práva. Docházelo-li k porušování lidských práv v režimech k Spojeným státům nepřátelských, neváhal Václav Havel použít tu nejsilnější slovní intervenci ve prospěch proamerických protivládních skupin. Václav Havel dal navíc světu pojem, který je již ze své podstaty kontradikční. Humanitárním bombardováním obhajoval zásahy Spojených států a NATO všude tam, kde byly ohroženy zájmy USA. Se svobodou a humanismem to samozřejmě nemělo nic společného. Není potřeba dodávat, že v případě porušování lidských práv Spojenými státy, Saudskou Arábií či Izraelem byl hluchý a slepý.  Na toto téma však již bylo napsáno tolik článků, že se raději posunu dál.

Václav Havel byl největší český státník po Masarykovi.

Zatímco mainstreamoví novináři označovali Václava Havla za největšího státníka po Masarykovi, mnoho nezávislých blogerů a novinářů, ale i jeho bývalých přátel ho v článcích často označovalo za lháře, který například na začátku sliboval, že do NATO nevstoupíme nebo, že v Česku nebude nezaměstnanost…. Paradoxně se však obojí nemusí vylučovat. Toto téma je ale poněkud složitější a tak bych ho trochu rozvedl.

Změny režimů jsou procesy složité a často velmi obtížně předvídatelné, a to hlavně v případě, že v dané zemi neexistuje osobnost, která by měla takovou autoritu, aby mohla po jistou dobu lhát jak režimem kooptované a mlčící většině o tom, že se vlastně nic nezmění, tak i té druhé radikální menšině žádající obrat o 180 stupňů o tom, že se změní vše, přičemž se v mnoha ohledech ani pro ně mnoho změnit nemělo. Tam, kde takovéto osobnosti chyběly, a země nebyla z vnitropolitického hlediska na změnu připravena, byly transitivní procesy často dosti komplikované až bolestné.

Například v Rumunsku elita, která by vyjednala takovouto tichou dohodu o „předání“ části politické moci třeba výměnou za beztrestnost a moc ekonomickou, chyběla. A protože vládnoucí skupina byla v Rumunsku ještě dosti silná na to, aby změnám vzdorovala, byli jsme tam svědky krvavé občanské války. I v tehdejším SSSR se v devadesátém prvním skalní komunisté krátce vzepřeli probíhajícím změnám, poněvadž s nimi již nikdo nejednal a ke změnám docházelo příliš rychle. Jelcin vzpouru musel nakonec řešit střílením z tanků do parlamentu. V případě Německa se jednalo v podstatě jen o sjednocení no a v katolickém Polsku byl komunistický režim po několika letech výjimečného stavu a totálním kolapsu ekonomiky již tak zdiskreditován, že neměl žádnou podporu lidu a navíc tam existovala obrovská a respektovaná opozice, kterou podporovala drtivá většina Poláků, tudíž z vnitropolitického i společenského hlediska byla země na změnu již zralá.

Na druhou stranu tehdejší Československo nebylo z vnitropolitického a celospolečenského hlediska po cca dvaceti letech normalizace na změnu připraveno ani v roce 1989, protože zde byla obrovská s komunistickým režimem smířená, z ekonomického hlediska spokojená tudíž v relativním blahobytu (teda ve srovnání s okolními komunistickými zeměmi) žijící většina, která nechtěla přijít o své jistoty. Havel proto zpočátku tuto „s komunismem“ smířenou většinu ujišťoval třeba o tom, že Československo do NATO nevstoupí a dokonce, že by NATO mělo být zrušeno, nebo že po pádu komunismu nebude v Československu nezaměstnanost, atd. NATO bylo tehdy ve většinové společnosti stále vnímáno velmi negativně a komunisté před kapitalismem občany neúnavně strašili právě nezaměstnaností. Navíc v Československu tehdy ještě byli sovětští vojáci, takže řeči o vstupu do NATO v době, kdy jsme ještě byli členy Varšavského paktu a měli jsme na svém území sovětské vojenské základny by byly dosti kontraproduktivní. 

Radikální antikomunistická menšina však očekávala, že s komunisty bude zatočeno mnohem radikálněji, což se nestalo, takže i radikální disidenti mu nemohli přijít na jméno. Výsledek byl nakonec takový, že do NATO jsme sice vstoupili, ale komunisté u moci po převlečení kabátů i díky němu a pod jeho ochranou ještě po dlouhou dobu zůstali a v mnoha případech jsou tam ještě dodnes. Dalo by se proto tvrdit, že Havel sice lhal, ale i ve prospěch celospolečenského smíru. V podstatě se mu podařilo začlenit Česko do transatlantických struktur za pomoci komunistů, takže nakonec byli všichni spokojení. Rozpory mezi komunisty a kapitalismem zas nebyly tak antagonistické, jak se nám to komunisté snažili po čtyřicet let vtloukat do hlav. Důležitejší než ideologické premisy bylo zachování přístupu ke zdrojům neboli lidově řečeno ke korytům. Podobně musel Nelson Mandela lhát v Jižní Africe. Apartheid sice odstranil, ale ve vedení ekonomických ministerstev a státních firem zůstali a tudíž celou ekonomiku nadále kontrolovali běloši, i když navenek jako krytí pro černošskou většinu v médiích vystupovali a po privatizaci je i často papírově vlastnili černoši.     

Samozřejmě je možné i to, že Havel všemu co říkal a dělal v té době, když to říkal a dělal, prostě věřil a názory měnil a přizpůsoboval ad hoc podle vývoje událostí. To znamená, že třeba názor na NATO změnil až po návštěvě USA (1990), kde mu vše bylo patřičně vysvětleno, stejně jako po své první návštěvě USA změnil názor na zestátnění ekonomiky Nelson Mandela. Osobně se však domnívám, že Havel lhal jen proto, aby veřejnost nevystrašil a pravdu lidem dávkoval po částech. Z tohoto pohledu lze proto Havla vnímat i jako státníka, který za účelem celospolečenského smíru sice lhal a zradil ideály „revoluce“, ale jen proto, aby byl proces přechodu ke kapitalismu co nejméně konfliktní.

Konečné hodnocení

Z uvedeného vyplývá, že Václav Havel byl spíše průměrný disident a politik, protože nedokázal ve společnosti zmobilizovat dostatek lidí proti režimu, všechny politické projekty, které podporoval, zkrachovaly a v průběhu jeho prezidentování se mu země rozpadla pod rukama. V otázce občanské společnosti a lidských práv byl selektivní, tudíž nedůsledný a manipulativní.

Ovšem předpokládáme-li, že v počátku transformace lhal ve prospěch udržení celospolečenského smíru i za cenu ztráty své vlastní kredibility, za což byl z mnoha úhlů kritizován, byl to nadprůměrný státník. Masaryk byl ale významnější, protože zatímco Havlovy lži promazaly Československu cestu ke kapitalismu a do NATO, Masarykovy lži, třeba ta o jednotném československém národě, promazaly cestu k samotnému vzniku Československa.