Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

ŠKROHAŠTEJ Aneb Zmírnilo se personální pnutí v ČSSD?

Levicové strany ze samé své podstaty jsou více náchylné k vnitřním neshodám, než jejich protivníci. Už jenom proto, že pravicové politické subjekty mají jen jeden základní zájem, udržet stávající sociálně politický režim. Na čemž se lehce shodnou. Levice jej naopak chce změnit. Možných až potřebných změn je ale vždycky mnoho a k nim vedoucích cest pak ještě více. Sjednotit se na nějakém reálném postupu bývá proto víc jak nesnadné.

  • skrohastej-aneb-zmirnilo-se-personalni-pnuti-v-cssd

     V ČSSD, která svou činnost v Čechii obnovila po listopadu 1989, se k těm všem programovým rozporům přidal ještě jeden, v celé své hloubce mnohem nebezpečnější. Personální, v podobě tak velkých sporů mezi některými členy vedení, že přerostly v osobní animozitu, znemožňující jim nejen racionální spolupráci, ale mnohdy dokonce jakoukoliv komunikaci. Projevuje se v ní už od střetu Battěka s Horákem na obnovovacím, celkově XXIV. sjezdu strany ve dnech 24. a 25. března 1990. V dalších dobách se zmíněné pnutí zeslabovalo, či sílilo, ale nikdy ze strany úplně nezmizelo. Poslední jeho vývěr byl pak natolik silný, že se stal více jak jen vnitrostranickým problémem ČSSD. Což osobně považuji za to nejhorší, co stranu za celou polistopadovou dobu postihlo. Již jenom proto by se měla strana – myslím tím celá a ne jenom nejvyšší vedení – problémem personálních třenic hluboce zabývat a vytvořit si co nejvíce mechanismů, které by chránily stranu před sebepoškozováním. Doslova tragické je, že „postižené“ osoby se už před veřejností ani nesnaží zakrývat, že jde o programové, či alespoň politicky taktické rozpory. 

Obranářské argumenty rezignujících

     Jenom okrajově zdůrazňuji, že důvodem k rezignaci nebylo v žádném případě přistižení Haška při lži. Kdyby tomu tak bylo doopravdy, tak by nerezignoval i Škromach, nadtož Tejc, kteří o schůzce nelhali, pouze nemluvili v danou chvíli pravdu. Jak říká kupříkladu Kotrba, prostě uměli lhát. Občané totiž, alespoň ti zkušenější velice dobře ví, že politici nelžou, pouze neříkají celou pravdu. A to se musí opravdu umět. Jenže ke schopnostem politika také patří, aby svým „neúplným“ pravdám nakonec sám neuvěřil. Nadále proto pojednávám o rezignaci provázejících výrocích, které jsou podle mého soudu buďto příliš částečnou pravdou, nebo čistým sebeobelháváním.

     Je doslova veřejným tajemstvím, že v nejvyšším vedení ČSSD je již velice dlouho hlavní personální pnutí na ose Škromach, Hašek versus Sobotka, Zaorálek. Kdo ho z členů ČSSD ještě dneska nepovažuje za vážný problém, nebezpečně ohrožuje stabilitu strany v politickém systému ČR. Nechci tvrdit, že jde o stranickou krizi, čímž dávám, ale jen částečně, za pravdu Kohákové názoru, uveřejněném v Právu 9. listopadu. Kdyby to totiž byla krize, tak by muselo její řešení straně prospět. Leč podle indicií, které lze vyčíst z vystoupení Škromacha, Haška a Tejce, jimiž doprovodili svou rezignaci, tomu v mých očích nic nenasvědčovalo.

     Dovolím si jen některá prohlášení připomenout. Všichni tři reprezentanti ČSSD, kteří rezignovali na své funkce ve vedení strany vůbec nepřipouští, že schůzka v Lánech byla nepřístojností. Hašek neúprosně trvá nadále na tom, že šlo o standardní setkání levicových politiků, jichž se koná neveřejně bezpočet. Což je první pouze částečná pravda. Schůzka v žádném případě standardní nebyla, jak z důvodů načasování, tak skladbou účastníků a především z důvodů následných událostí. Když už se nejvyšší představitelé hned po volbách sešli s prezidentem, je podivné, že za ním přišli pouze „členové“ jednoho křídla a ještě k tomu předseda ani o schůzce nevěděl. Některým účastníkům již tento fakt byl natolik nepříjemný, že požádali o utajení setkání. Podivnou náhodou bylo, že bezprostředně po schůzce Hašek a prezident na veřejnosti vystupovali stejným jazykem. Vrcholem pak bylo, že neprodleně nato byl Sobotka nejen vyzván k odchodu z funkce, ale hlavně vyloučen z týmu, který měl jednat s ostatními stranami. Mně osobně pak nejvíc vadí, že nikdo z účastníků se až dosud ani slůvkem nezmínil o obsahu schůzky. Sice všichni tvrdí, že se o sesazení Sobotky vůbec, ale vůbec nejednalo, leč…kdo by věřil lháři a nositelům pouze částečných pravd, když ho rukou společnou a nerozdílnou, bezprostředně po nezávazném „pokecu“, sesazovali.

     Všichni tři rezignující jednohlasně, ač někteří méně důrazně, prosazují rovněž názor, že hlasování předsednictva, které následovalo doslova bezprostředně po schůzce v Lánech, bylo naprosto nezpochybnitelně demokratickým aktem, konkrétně rozhodnutím většiny předsednictva. I toto tvrzení je v nejlepším případě sebeobelháváním, v tom horším naprosté nepochopení vnitrostranické demokracie. Předseda byl zvolen na sjezdu, minimálně několika stovkami předních funkcionářů strany, navíc ještě těsně před volbami pak celým Ústředním výkonným výborem opětovně potvrzen do vedení povolebního vyjednáváni, jako eventuální budoucí premiér. A najednou jej svrhne skupinka kamarádů, kteří spolu mluví?! To v žádném případě není demokratické. Pokud to dokonce neodporuje stanovám, pak jde jenom o další důkaz, že samotné stanovy umožňují nedemokratismus ve straně a to je velice povážlivé zjištění.

     Škromach svou rezignaci zdůvodnil tím, že vyvodil důsledky ze špatného výsledku voleb. A nepřímo vyzval předsedu i místopředsedy, především ty z druhého tábora, aby se ukázali jako chlapi. Bylo by po „Moravansky“ chlapské, kdyby rezignoval nejpozději v neděli 27. října večer. V tak pozdní čas celé aféry to ovšem bylo gesto spíše klaunovská. Pokud bylo myšleno vážně, tak dokonce rozvračecké, neboť žádat po straně, aby před povolebním vyjednáváním neměla vůbec žádné vedení, je poněkud mimo mísu.

     Sečteno a podtrženo. Škromach a Tejc nejenže nemají pocit nějaké viny, ale dokonce ani žádné povědomí, že by jednali jakkoliv nepatřičně. Hašek, pokud vůbec, uznává za jedinou chybu, že veřejně lhal a i to omlouvá jakousi kolegialitou v dodržení slova. Čímž fakticky plivnul přímo do tváře Chvancovi.

Přechod k útoku.

     Všichni tři nejenže si nepřipouští žádnou vinu, ale naopak veřejnosti sdělují, že je to právě naopak. Nejsou viníky, ale obětními beránky.  A to hned ze dvou důvodů. Pouze ve vedení strany prosazovali jiný názor, než měl předseda a jeho „názoroví souputníci“, píše Hašek s Tejcem doslova, jakousi normalizátorskou hantýrkou, v jejímž podtextu odmítají, že by snad oni samotní měli nějaké souputníky. O pár vět dále pouze děkují všem, kteří, cituji: „…to navzdory obrovskému tlaku vidí stejně jako my a kteří nás v posledních dnech a hodinách statečně podpořili“. Konec citace.

     Za druhé, naprosto demokraticky přece odvolali předsedu z vyjednávacího týmu a on si troufnul nejen nepodřídit se většinovému usnesení, ale dokonce z vnitrostranického, čti, kabinetního sporu, udělal věc veřejnou. Ta přerostla v nevídaný nátlak, kterému se nyní oni podřizují, i když ho odsuzují. Především proto, že se v něm angažovali i nestraníci, ba dokonce nepřátelé prezidenta, takže vnitrostranická aféra přerostla v demonstraci proti prezidentovi, který je prvním levicovým prezidentce v historii ČR.

     Vadou na kráse v Haškově a Tejcově rezignačním prohlášení je, že se ani náznakem nezmínili, v čem spočíval názorový spor mezi nimi a Sobotkou s jeho souputníky. On totiž žádný názorový rozdíl neexistoval, ba ani nemohl, pokud odmítneme za názorový rozdíl fakt, že Sobotka byl přesvědčen, že on má vést povolební vyjednávání a Hašek a další si mysleli, že ne. I kdyby totiž vedl vyjednávání za ČSSD svatý Petr, tak nemohl dělat nic jiného, než se v prvém kole pokusit dojednat koaliční vládu s většinovou podporou ve sněmovně, nebo až nakonec jednobarevnou vládu ČSSD za podpory pokud možno jiných stran než KSČM, jak velí bohumínské usnesení. Nebo snad chtěl Hašek a ostatní odejít do opozice? To si nemůže myslet nikdo a oni sami to několikrát odmítli. Takže v čem byl vlastně jejich názor jiný, než předsedův? Ať ho jasně řeknou!  

     Všichni tři prohlašují, že rezignovali pod nebývalým, médiemi manipulovaným tlakem, který se zvrhl v kampaň, v níž se do vnitrostranických záležitostí zapojili dokonce i nepřátelé ČSSD. Takové tvrzení je pochopitelnou sebeobranou „nevítězů“, řečeno politickou novořečí dneška. Je to však pouze zdání, vydávané za pravdu. Nikdo ze tří exponentů nemá sebemenší rozbor celého dvoutýdenního procesu, kterým by to dokázal.

     Sobotka naopak postupoval naprosto samozřejmě v hájení vlastního zájmu. Proti kabinetní politice zmobilizoval především členy ČSSD. Což potvrdil fakt, že se za něj postavily nakonec všechny krajské a většina místních organizací, dokonce i Škromachova a Haškova. Nebýt této reálné situace, tak Sobotka by již dneska nebyl předsedou ČSSD. Že si na aféře ČSSD přihřáli polívčičku mnozí jiní, to je přece samozřejmé, ale Hašek, Tejc, ani Škromach prokazatelně nerezignovali pod nátlakem „ulice“, který se jako první zorganizoval v Praze hned 28. října.

Útočná argumentace.

     Dosud uvedené výroky rezignujících funkcionářů považuji za lidsky pochopitelné, leč pro celou stranu varovné a pro ně samotná tragické, pokud jim opravdu věří. Nejhorší pro politika totiž je, když lže sám sobě. Když věří jakési své myšlenkové konstrukci a ne realitě. Což je pro politika stejně zničující, jako když bezmezně důvěřuje svým fandům.

     Hašek s Tejcem sice vyzývají stranu k sebereflexi, ale vůbec nejdou příkladem, ač právě oni mají k tomu důvod. Místo toho je jejich rezignace signálem polnice k novému útoku. Škromach celkem lidsky říká, cituji: „Chci dát možnost lidem, kteří dneska jsou ve stínové vládě a tvoří vedení strany…, aby se mohli pokusit vyjednat vládu, aby to zkusili, aby k tomu měli podmínky,…Mně nikdy o funkce nešlo, tohle je moje jediná funkce. V tuto chvíli jsem řadovým členem sociální demokracie.“ konec citace. I v jeho vyjádření ale není ani stín pochyb o tom, že by jednal nesprávně, dokonce by prý zase hlasoval o odvolání Sobotky. Ovšem jeho vystoupení v ČT se přece jen od prohlášení Haška a Tejce v něčem liší.

     Všimněme si proto blíže několika vět z jejich rezignačního vyhlášení. „Vládu má sestavit Sobotka, budeme loajální“, píše se v něm. Každý se proto zeptá, co asi ti dva pánové, kdysi přátelé, považují za loajalitu. Vždyť ve volební kampani byli také loajální k předsedovi a celému „jeho“ týmu, který kampaň realizoval. Byli loajální, tedy přihlíželi a nezasahovali, dokonce se neangažovali, protože jim to prý bylo zakázáno. Ptám se kým? No přece usnesením většiny předsednictva a ÚVV, pro které oni samotní hlasovali. Tedy vrcholně demokraticky, ve smyslu jejich chápání demokracie. I když s tím možná nesouhlasili, jak dneska tvrdí, tak byli loajální, aby to potom, opět demokraticky, těm druhým spočítali.

     To bohužel není loajalita. To je v lepším případě chování zbabělců, v tom horším lidí připravujících nějaký osobní podtrh. V žádném případě to ale není chování prokazující zájem o úspěch celku, v tomto případě ČSSD ve volebním klání. Což je naprosto zásadní věc. Oni svou loajalitou nepoškozovali jenom Sobotkovo „vůdcovstí“, ale celou ČSSD, celou levici a v neposlední řadě všechny občany – voliče, kteří si přáli změnu.

     I ve svém rezignačním dokumentu tvrdí, že opět budou loajální. Podívejme se proto, jak svou loajalitu chtějí naplnit nyní. Cituji: „Budeme i nadále loajálními sociálními demokraty, kteří ctí programové zásady a sliby, které jsme dali voličům. Uděláme vše pro to, abychom pro vznik vlády ČSSD zajistili jednotnou podporu celého poslaneckého klubu ČSSD, tedy padesát hlasů. Ve Sněmovně budeme podporovat všechny kroky, které budou v souladu s programem a volebními závazky ČSSD“. Konec citace. Nikde ani slovo o tom, že by tedy v budoucnu byli loajální k vedení strany. Pokud se mu vůbec podaří sestavit vládu, tak ji osobně podpoří, toť všechno. Jinak budou loajální jen a jenom k programu, a jakýmsi nedefinovatelným závazkům strany vůči „této zemi a jeho lidu“. Což je nic neříkající „nelež“.

     Nikde ani slovíčko o spolupráci s vedením, o účinné pomoci v nějakých pracovních týmech projednávajících programové prolínání stran budoucí koalice, či něco podobného. Jen a jenom budou loajální, budou sedět a hledět. Sedět za bukem a hledět supím zrakem. Jako v případě volební kampaně.

     Aby bylo jasno, jaká je skutečně jejich loajalita, tak píší doslova, cituji: „Chceme Bohuslavu Sobotkovi umožnit, aby za ČSSD takovou dobrou vládu pro občany naší země vyjednal. Plnou odpovědnost za výsledek jednání o vládě a za její fungování ponese především předseda ČSSD     Abychom umožnili Bohuslavu Sobotkovi plně uplatnit mandát předsedy a osobní odpovědnost za vytvoření a fungování vlády, rozhodli jsme se k dnešnímu dni rezignovat na své funkce ve vedení ČSSD. “ konec citace. Nerezignují proto, aby ČSSD mohla ve vládě realizovat alespoň něco ke zlepšení situace lidí postižených předešlými vládami, ale jen a jenom proto, aby Sobotka ukázal, co umí. Co je jim po ČSSD, co je jim po lidech, co je jim po této zemi. Jen ať Sobotka projeví stejnou razanci, při prosazování programu, jakou projevil proti nim v momentě, když ho odvolali. Novináři o této větě obrazně řekli, že jde o polibek smrti. Já tvrdím, že je to ve straně, jakou je ČSSD, čili kolektivistické a demokratické, zrůdný princip totalitní strany, fašizující se strany, strany jednoho vůdce. Nemám co hovořit do vnitřních principů ČSSD. Ale pokud se tohoto principu institučními pravidly nezbaví, nikdy nebude demokratickou, i kdyby to slovo měla tisíckrát ve svém názvu.

     Ke konci této části textu musím připomenout ještě dva bludy, ve kterých žije pan Hašek, pokud opět nejde pouze o polopravdy, určené pro „prostý lid“.

     V deníku Právo ze dne 9.11, mimo to, o čem jsem se již zmínil, kupříkladu dále vrdí, že někteří lidé, a dokonce i v ČSSD, se nesmířili s tím, že byl za prezidenta volen Zeman. S čímž lze souhlasit. Ovšem ve větě pokračuje, cituji: „…nikoliv Karel Schwarzenberg.“, konec citace. Což už nejenže není pravdou, ale účelovou lží. Jen ze základů formální logiky totiž plyne, že ti co nechtěli za prezidenta Zemana, nemuseli nutně chtít K.S. Podle povolebních rozborů většina takových nechtěla ani jednoho a pokud nakonec „to vhodili“ Zemanovi, tak jenom proto, že protivník byl pro ně už naprosto nepřijatelný.

     Hašek je skálopevně přesvědčen, že Zeman je levicový politik. Osobně si troufám tvrdit, že Zeman je levicovým politikem pouze pro ty sociální demokraty, kteří myslí takovým způsobem jako Hašek, či Škromach a další. Ve skutečnosti je to individualistický radikální liberál se sociálním cítěním, za kterého se hned po listopadu prohlašoval. Hašek má opět pravdu, když tvrdí, že chce, aby ČSSD jako lídr české levice hledala cesty ke komunikaci s levicovou hlavou státu, protože to bude důležité v rámci povolební situace. Dokonce přeje Sobotkovi, aby začala komunikace jeho jako předsedy ČSSD s prezidentem republiky. Jako vždycky i tady užívá Hašek nějaký podivný termín, aniž sděluje jeho obsah. Veřejnost je tímto manipulována k přesvědčení, že Sobotka se Zemanem prostě nemluví. Jenže Sobotka i Zeman nejsou jen nějaké osoby, ale fakticky instituce,  které ze samé podstaty musí spolu mluvit, i kdyby opravdu nechtěly. V této konkrétní situaci půjde ale především o formu takové komunikace, ba dokonce bych řekl o její kvalitu. Mnohem významnější v Haškově prohlášení by kupříkladu bylo, kdyby sdělil veřejnosti, že on jako Zemanův velmi blízký přítel udělal a ještě udělá všechno, co je v jeho silách, aby byla překonána osobní animozitu obou pánů. Bohužel něco takového od Haška nelze ani očekávat. On prostě nebude spolupracovat, bude pouze a jen loajální.

     Na úplný závěr této části textu musím přece jenom citovat poměrně dlouhou pasáž z již zmíněného celostránkového rozhovoru Haška s redaktorem Ovčáčkem z Práva. Ten se těsně před ukončením rozhovoru zeptal doslova, cituji: „Na tiskové konferenci jste s Jeronýmem Tejcem hovořili o tom, že nyní odpovědnost za vyjednávání nese Bohuslav Sobotka. A zároveň jste zdůrazňovali programové otázky. To vypadá, jako byste vzkazovali: pozor, pozor, pokud se nepodaří zařídit dostatečný programový prostor pro ČSSD, může to být problém“. Konec citace. Redaktor a sním celá veřejnost se dočkala následující odpovědi, opět cituji:

      „My jsme, pane redaktore, učinili onen krok s rezignací mj. proto, abychom nebyli záminkou k neúspěchu povolebního vyjednávání ČSSD. My si zoufale uvědomujeme, že tato země potřebuje poměrně rychle mít novou, stabilní vládu. My si uvědomujeme, že je třeba, aby vláda strategicky začala vést zemi jinak než pravicové vlády v uplynulých sedmi letech.

     Je tu ke schválení státní rozpočet, musí se rozhýbat ekonomika, řešit nezaměstnanost. Jsou to priority, které nepočkají půl roku (zdůrazněné mnou,) je třeba je naplňovat co nejdříve. A proto jsme v zájmu odblokování situace rezignovali.

     Bohuslav Sobotka musí mít jasný mandát hlavního vyjednavače, předsedy soc. dem. s plnou odpovědností za povolební vyjednávání a sestavení vlády a budoucího premiéra ČR na jedné straně.

     Na druhé straně my říkáme, ano, jsme loajálními soc. dem., nevyměníme ovšem své názory za funkce. Loajalita nesmí znamenat, že se bude říkat pouze názor, který je papouškováním názoru předsedy strany. Myslím si, že to je jedna z hlavních hodnot soc. dem. — svobodný názor členů, který mohou říct, a nemít přitom obavy, že za tento názor budou postihováni. Ještě jednou, s Jeronýmem Tejcem zůstávám loajálními soc. dem., zůstáváme poslanci v tuto chvíli. A budeme loajálními poslanci.

     Nikdo se nemusí obávat nebo šermovat vůči soc. dem. tím, že by snad Tejc, Hašek a další byli nějakým druhým klubem v klubu ČSSD. Uděláme maximum, aby měl Bohuslav Sobotka k dispozici jednotný klub a opíral se při po volebním vyjednávání i při hlasování o vládě a potom „dál“ (zdůrazněno mnou), v průběhu fungování, o všech 50 hlasů v poslaneckém klubu“. Konec citace.  

     Nemohu si nevšimnout, že Hašek opět mluví natolik obecně, že si vytváří prostor nejen k tomu, aby po onom „půl roce“ kdykoliv mohl minimálně odejít z poslanecké funkce, ale pokud se mu povede získat v poslaneckém klubu většinu, tak „dál“, se chovat naprosto jinak. Potvrzuje to i jeho prohlášení o den později, že se ještě definitivně nerozhodl o tom, zda zůstane pouze hejtmanem, či pouze poslancem.

Jaké je tedy současné personální pnutí v ČSSD.

     Hašek s Tejcem na závěr rezignačního dokumentu, stejně zpozdile jako Škromach tvrdí, že jejich odstoupení je příspěvkem k reflexi volebních výsledků. Vůbec jim nevadí, že je to velice pozdní reakce na výsledek voleb a dokonce bez nějakého hlubšího rozboru příčin takového výsledku. Navíc vyzývají Chovance a Zaorálka rovněž k rezignaci, čti k totálnímu rozvalu celého vedení ČSSD, ve kterém by zůstal jen „vůdce“, pardon předseda Sobotka se Starcem a Gajdůškovou.

     Nejenže nepřijali žádnou odpovědnost za výsledek voleb a za dva týdny zdržení vyjednávání s ostatními stranami. Cítí se ve sporu, který se rozhořel po volbách v nejvyšším vedení strany, nejen naprosto nevinnými, ale dokonce oběťmi. Viní za svou rezignaci osobně Sobotku, protože se nepodřídil jejich demokracii a zorganizoval vůči nim nedemokratický nátlak veřejnosti, vesměs nepřátelské vůči ČSSD. Všichni tři odchází z vedení strany, nenabízí žádnou konkrétní spolupráci, vlastní aktivitu v centru, ba ani pomoc při vyjednávání s ostatními stranami v expertních týmech.

     To všechno už není jen pokračováním v jejich lžích, či dokonce sebeobelhávání, leč promyšleným atakem na Sobotku a celý jeho tým. Zatím co do voleb byly osobní animozity mezi funkcionáři nejvyššího vedení „tutlané“ před veřejností, nepokrytě zakrývané halasnými projevy o jednotě, týmovosti a jiných aktech spolupráce, nyní už nic takového se ani v nejmenším neproklamuje. Ve straně zůstávají naopak lidé s vysokou ambiciózností, kteří jsou v pozicích ústavních činitelů, čili celostátní působnosti, kteří sami sebe pasují na jakési nikým nezvolené žalobce a dokonce soudce celého vedení ČSSD. Právě oni se prohlašují ve svých rezignačních vyjádřeních za nejvyšší garanty dohledu nad plněním programu a „slibů“ ČSSD. Větší aroganci vskutku neznám.

     Jsem nezvratně přesvědčen, že personální situace v ČSSD je nyní mnohem horší, než byla před volbami. Došlo k povýšení rozporů ambiciózních členů vedení v osobní animozitu, která jim už brání v racionální spolupráci. Pokud jsou rezignující osoby v poslaneckých funkcích, hrozí pořád eroze poslaneckého klubu, při hlasování o zákonech, které nebudou odpovídat „slibu“ voličům, nýbrž koaliční smlouvě. A nelze ani vyloučit možnost, že se Sobotkovi nepodaří sestavit vládu. Jak sám řekl, následně odejde a ČSSD s vysokou pravděpodobností ovládnou současní „trpitelé“, aby pak rozhodovali podle svých závazků, slibů a programu, který nyní ani v nejmenším nikterak nedeklarují. Výsledkem může být jen a jenom zase štěpení poslaneckého klubu, nebo dokonce strany.

     Troufám si na závěr jedno kacířské tvrzení. K rozštěpení ČSSD by již dávno došlo, kdyby jedna či druhá strana měla tolik sil, aby komplexně ovládla Lidový dům v Praze. Onu dojnou krávu financování strany, o níž všichni účastníci taktně mlčí. Proto veškeré personální boje v polistopadové ČSSD jsem vždycky vnímal v první řadě jako novodobý boj o Lidový dům.

Stanislav A. Hošek   

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře