Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Příliš horlivý Žáček aneb věčně živý odkaz velikého Stalina

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • diktator-charlie
Renesance stalinismu v polistopadových Čechách

V ústřední, téměř surrealistické scéně filmu Andreje Končalovského Uvnitř kruhu (Bližnij krug, 1991) hlavní hrdina Ivan Sanšin, promítač v soukromém biografu Josifa Vissarionoviče Stalina, potkává přízračnou postavu svého nejvyššího velitele, který za mrazivé zimní noci bloumá ulicemi Moskvy. „Jak jde život, soudruhu Sanšine, všechno v pořádku?" ptá se Stalin. „Žádné stížnosti," odpovídá Sanšin. „Čekáme s ženou rodinu." „Tak, tak," přitaká vůdce národa. „Děti jsou naše budoucnost." Stalinův pohled zabloudí k rozsvíceným oknům Sanšinova suterénního bytu, načež se diktátor svého podřízeného zeptá, zda doma nemají příliš vlhko. „Kdepak, soudruhu Staline, tohle je sklep první kategorie. Sucho a teplo." Očividně uspokojen touto odpovědí se vůdce sovětského lidu obrátí čelem vzad a vykročí do tmy. Pak se ale zarazí, jako by si na něco vzpomněl, a přes rameno zavolá na ohromeného Sanšina: „Soudruhu Sanšine, ty nemáš ženu, tvoje žena se před dvaceti minutami oběsila. Vidíš, vyčítáte mi, že nikomu nevěřím, ale jak mám někomu věřit, když se nemohu spolehnout ani na tebe, člena svého nejužšího kruhu?" Stalin měl samozřejmě pravdu. Sanšinova žena se skutečně před několika minutami v jejich vlhkém a studeném suterénním příbytku oběsila, protože čekala nemanželské dítě, když byla znásilněna Lavrentijem Berijou, všemocným šéfem Stalinovy tajné policie NKVD.

 

Rádi bychom věřili, že podobné výjevy patří nadobro minulosti. Naše osvícené, liberální demokratické zřízení je přeci spolehlivou zárukou proti všem přízrakům totalitarismu, neviditelná ruka trhu účinně brání podvazování spontánní podnikavosti absurditami plánovaného hospodářství a ústavně zaručený respekt k lidským a občanským právům efektivně znemožňuje pošlapávání individuálních svobod pod záštitou zrůdné ideologie jakékoliv orientace. A přesto se zdá, jako by duch mrtvého diktátora opětovně obcházel po cestách necestách naší zdánlivě postideologické současnosti, jako by se pomstychtivý přízrak totalitní moci zdráhal odejít do politického záhrobí, jakoby se zlomyslně vysmíval našemu úpornému vymýtání klatby totalitarismu a v ústraní připravoval triumfální návrt na výsluní své někdejší slávy.

 

Jak jinak lze interpretovat nedávnou výzvu požadující odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Jiřího Žáčka než jako regulérní pokus opětovně vzkřísit ducha stalinských čistek? Jak jinak si lze dvě desetiletí po pádu komunistického režimu vysvětlit zjitřenou antikomunistickou hysterii, která jako by se pokoušela oživit nenávratně ztracený impuls prvních, opojných revolučních dní? A jak jinak si vyložit nedávné tažení proti „nepřizpůsobivým občanům", které před časem vyneslo do centra mediální pozornosti chomutovskou primátorku Ivanu Řápkovou, než jako zvrácený pokus dovršit proces revoluční transformace společnosti, zahájený v listopadu roku 1989?

 

Historický vývoj sleduje neúprosnou logiku. Po prvotním nadšení provázejícím zhroucení starého režimu se dostavilo vystřízlivění v důsledku poznání, že nové poměry nevymýtily všechny neduhy totalitní minulosti, že mnohé křivdy zůstaly nepotrestány a že se dokonce vynořily nové, neméně palčivé nespravedlnosti. Tento neutěšený stav je zpravidla připisován skutečnosti, že revoluční změny nebyly dostatečně radikální, že staré struktury stále vskrytu tahají za nitky moci, že naše demokracie není autentickou demokracií, ale její pokleslou postkomunistickou mutací (exemplární ukázkou tohoto názoru je Cibulkova teorie pozadí listopadových událostí roku 1989 jako privatizačního spiknutí KGB), a tyto nářky jsou obligátně provázeny výzvami po nové revoluci, která by znamenala definitivní rozchod s neblahým dědictvím minulosti.

 

Tato postrevoluční kocovina se v praxi projevuje zintenzívněním úsilí vymýtit poslední zbytky ideologie bývalého režimu a opožděnou snahou vytlačit její někdejší nositele z veřejného života. Jméno „vnitřního nepřítele" je tedy známé, je jím bolševik jako ztělesněný symbol bývalého režimu a spolu s ním i všichni, kteří by mohli hyzdit idylickou tvář naší světlé přítomnosti. Tedy nejenom „nepřizpůsobiví" obyvatelé romských ghett, ale také nezaměstnaní, chudí, bezdomovci, všichni sociálně vyloučení a deklasovaní. Jinými slovy všichni, kteří se nedokázali přizpůsobit nové realitě, jíž vládne kategorický imperativ ekonomického růstu. Ti všichni jsou moderní obdobou homo sacer, posvátného vyloučeného, který byl ve společnosti starověkého Říma sice nepostradatelným, ale nepřiznaným a potíraným elementem, jakýmsi vnitřním exulantem. Stejně případně bychom je mohli ale také srovnávat se slepou skvrnou, která garantuje integritu našeho zorného pole, s neviditelným rámcem symbolického řádu, jenž strukturuje náš obraz reality, s paradoxním lacanovským objektem a (object petit a). A spolu s nimi se mají svézt také ti, jimž byl v nových poměrech svěřen dohled nad správou věcí veřejných. Těm bude předhazováno, že trestuhodně zanedbali své povinnosti, ačkoliv skutečnou příčinou jejich pádu bude naopak přílišná horlivost. Stejně jako jejich nešťastní předchůdci z dob stalinských čistek budou i oni zbavováni svých postů jen proto, že dělali přesně to, co se od nich očekávalo. Budou trestáni za to, že nežijeme v nejlepším z možných světů, ačkoliv si žádné lepší společenské uspořádání nedokážeme představit, ačkoliv máme přeci všechny předpoklady být konečně šťastni. Za toto politováníhodné nedopatření musí někdo pykat a kdo jiný by to měl být než ti, kteří měli dohlížet na to, aby všednodenní realita držela krok se vznešenými ideály.

 

Každá správná ideologická čistka potřebuje ke svému nastartování impuls shora. Pak už zpravidla probíhá spontánně, když se ve snaze zachránit si dobré bydlo příslušníci vládnoucí garnitury vzájemně obviňují ze zrady revolučních ideálů. Pokyn k nynějšímu kolu vnitřních čistek vydal bývalý prezident Václav Havel, když během morbidně patetického slavnostního koncertu k 20. výročí „sametové revoluce" na Pražské křižovatce předhodil svého nástupce v úřadu hlavy státu rozvášněnému davu svých skalních příznivců, čímž dal i těm méně odhodlaným zřetelně najevo, že napříště již nebude nikdo v bezpečí před obviněním ze zrady původního revolučního étosu. Podobně svého času „velký kormidelník" Mao zahájil kampaň proti nejvyššímu vedení země, když jeho příslušníky v sérii novinových článků obvinil z pravicového revizionismu a buržoazního oportunismu. A z hlasitých projevů nesouhlasu, které se ozývaly do úvodních slov projevu současného prezidenta, se lze domýšlet, že výzva jeho předchůdce dopadla na úrodnou půdu.

 

Následovala petice za odvolání Jiřího Žáčka, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Byl ze svého titulu vrchního dohlížitele nad ideovou integritou nového režimu prvním na ráně. Vnější záminkou pro tento krok bylo obvinění z nedbalosti. Ve skutečnosti však vinu na jeho údajném profesionálním a manažerském selhání nese přílišná horlivost. Odvážil se totiž ve své sanitární horlivosti poukázat i do řad příslušníků „nejužšího kruhu". Není důležité, zda si Jiří Žáček svou funkci udrží, nebo zda bude svého úřadu nakonec zbaven. Za příliš horlivým Žáčkem budou následovat další neméně agilní deratizátoři, jimž bude vytýkáno, že byli ve svém úsilí dovršit proces revoluční transformace naší společnosti příliš laxní. Někdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský se ve vykonstruovaném procesu doznal, že byl americkým špionem. Je jen málo pravděpodobné, že by obdobně Jiří Žáček rezignoval na svou funkci, když by se doznal, že byl letitým spolupracovníkem ruské tajné služby. Stejně málo je pravděpodobné, že by byl za svou přílišnou horlivost poslán do tábora nucených prací nebo rovnou na popraviště. Ačkoliv vzhledem k Žáčkově povinné loajalitě vůči stávajícímu režimu nelze ani tu první možnost zcela vyloučit. Je přeci lepší, když vina padne na nedokonalého a chybujícího jednotlivce, než aby ve společnosti vzklíčily pochybnosti o dokonalosti a neomylnosti systému. V sázce je integrita symbolickému řádu.

 

Většina z těch, kteří při příležitosti nedávného výročí listopadových událostí hodnotili uplynulá dvě desetiletí naší svobody, vyjadřovala rozčarování, že původní nadšení ze svobody kamsi vyprchalo, že občané opětovně upadli do své někdejší letargie, do velké míry i pod vlivem zklamání ze stávající politické reprezentace. Pravý opak je pravdou. Ve srovnání s někdejším socialistickým Československem, a dokonce i ve srovnání s většinou zavedených západních demokracií, je míra symbolické identifikace s polistopadovou Českou republikou mezi jejími nynějšími občany nadprůměrně vysoká. To platí zejména pro ty, kteří měli možnost na vlastní kůži poznat marasmus minulého režimu. Právě proto jsou lidé ze svých politiků tak zklamaní. Nedovedou pochopit, proč by jejich „dokonalému světu" měli vládnout tak propastně nedokonalí lidé. Tento pocit je společný všem obyvatelům někdejších východoevropských socialistických zemí. Z historicky podmíněného kompromisu mezi zastupitelskou demokracií a volným trhem se zde stal nedotknutelný předmět fetišistického zbožňování.

 

Jedinou výjimku představuje bývalé Východní Německo. Skutečnost, že jeho občané před dvaceti lety nedostali příležitost rozhodnout se o svém vlastním osudu, protože byli jednoduše anektováni svým bohatším západním sousedem (okolnost, na kterou svého času Václav Klaus coby první polistopadový ministr financí poukazoval jako na psychologickou zábranu ohrožující hladký průběh východoněmecké ekonomické transformace), jim dává možnost symbolické distance od nynějšího režimu, jakkoliv se s ním zprvu možná reálně identifikovali neméně bezvýhradně než obyvatelé ostatních zemí regionu. Právě tato okolnost je možná příčinou nebývalé popularity postkomunistické Linke Partei na území nových spolkových zemí, ačkoliv ta se na rozdíl od našich komunistů nikdy výslovně nedistancovala od neblahého totalitního dědictví bývalé SED.

 

Vysoká míra symbolické identifikace s polistopadovým vývojem je také důvodem, proč je až na spolkové země bývalého Východního Německa radikálně levicová alternativa ve východoevropském regionu podle všeho na dlouhá léta zablokovaná. Jakákoliv kritika se stávajícími poměry se může proměnit jen v praktické kroky směrem k pravicovému autoritářství. Jacques Rupnik nedávno vyslovil názor, že východoevropský region bude v následujících několika letech svědkem masivního odklonu od liberalismu a neméně masivního příklonu k populismu. Já tuto vizi nesdílím. Podle mého soudu se bývalé východoevropské socialistické země ubírají vstříc fašistické diktatuře. Pod praporem svobody budou decimovány veškeré projevy sociálního života, které se nevejdou do těsných limitů bezprostředního ekonomického užitku. Polistopadová politická reprezentace se s velkou pompou přihlásila k demokratickému odkazu Masarykovy republiky. Dnes, s dvacetiletým odstupem, se ukazuje, že polistopadová republika se svým xenofobním nacionalismem a agresivním antikomunismem nerozvíjí možná ani tak ty nejlepší tradice předmnichovské republiky, jako spíše navazuje na ty nejhorší tendence pomnichovského Česko-Slovenska. Ve světle tohoto nelichotivého poznání se zároveň možná ukazuje, že první polistopadový prezident není ani tak historickou reinkarnací Tomáše Garrigua Masaryka, s nímž je mnohdy srovnáván, ale spíše protektorátního prezidenta Emila Háchy, za jehož éry rovněž došlo k rozpadu státu a k plíživému nástupu pravicové diktatury. A jak naznačuje předcházející analýza, bývalý český prezident je možná ještě daleko spíše reinkarnací velkého inkvizitora byrokratického socialismu, Josifa Vissarionoviče Džugašviliho zvaného Stalin.

 

Před více než šedesáti lety Winston Churchill ve svém slavném projevu v americkém Fultonu konstatoval, že od Štětína až po Terst rozdělila kontinent železná opona. Dnes, dvě desetiletí po pádu železné opony, se na východní Evropu snáší černý mrak pravicových diktatur. Jejich příznaky jsou všude kolem nás v podobě tažení proti neustále se rozšiřujícímu spektru „nepřizpůsobivých", které je totální válkou proti každému, kdo se odmítl smířit nebo se nedokázal sžít s novou kapitalistickou realitou. Slavoj Žižek nedávno označil Berlusconiho Itálii za výzkumnou laboratoř budoucí podoby západních demokracií. Současná Česká republika je možná šlechtitelskou stanicí nových, progresivních metastází specifické odrůdy budoucích východoevropských fašistických diktatur.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře