Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Postupná ztráta svéprávnosti

  • volby-urna
Příliš zastupitelský politický systém dělá z většiny zajatce, kteří mají jen formální možnost odporu a z jejichž mocenského podílu významně ujídá kasta privilegovaných hodovníků na veřejných statcích.

Ve chvíli, kdy dochází k největšímu zakrývání politických reálií tunami billboardů, je nejlepší doba rozhodnout se, jak vlastně s těmi volbami naložit. Uvědomit si, kdo jsme jako občané, jak nás definují zákony a co vlastně máme chtít po státu, který tvoříme.

Ústava České republiky praví, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Ústavou kooptovaná Listina základních práv a svobod dále uvádí, že lidé jsou svobodní a rovní ve svých právech. Současný stav? „Příliš" zastupitelský politický systém dělá z většiny zajatce, kteří mají jen formální možnost odporu a z jejichž mocenského podílu významně ujídá kasta privilegovaných hodovníků na veřejných statcích. Podle ústavy není mezi občany rozdíl, avšak tato forma jejího naplnění legitimizuje systém, v němž neplatí politická svéprávnost. Změní to politický marketing s projektovým názvem Věci veřejné, nebo snad uzákonění referend na úrovni krajů?

Nejde ani tak o to, že přístup k výkonu moci je nerovnoměrný, k tomu asi bude docházet v konkrétních případech vždy. Daleko horší je, že nerovnoměrnost přístupu je zavedeným principem. Na jedné straně stojí mocensky impotentní občan, který se jednou za čas vydává k  volbám, aby rozdal karty pro pokračování politické hry, a na straně druhé etablovaný politik, vybavený osobní i stranickou suitou. Vzniká síť, která má možnost dosahovat na veřejné statky a těžit z nich o to více, o kolik je běžný občan zkrácen.

Je to princip provázaný s trojí mocí - s exekutivou, legislativou i justicí. Výkonná moc je prvotním hybatelem a správcem. Vznikající nerovnoměrnost v právech a povinnostech lze snadno podepřít legislativně, a justice pak dokončí obklíčení. Kde se lze odkázat na zákon, případně spolehnout, že čin bude definován jako beztrestný, je úplně jedno, že se vše děje v rozporu se „zdravým selským rozumem". Jinými slovy, nejlepší krádež je ta, která je provedena podle zákona.

Co mají společného velké aféry divokých let devadesátých jako třeba lehké topné oleje nebo Harvardské fondy s korupčními a klientelistickými kauzami nového tisíciletí typu „pět na stole v českých", půjčky Stanislava Grosse od nemajetných strýců, kontakty „Íčka" s kmotrem Mrázkem, předražené mýtné brány, prodeje titulů na právech v Plzni, Opencard a další globální i lokální a mediálně méně známé či (většinou) zcela neveřejné kousky?

Mají společný princip nerovnoměrnosti přístupu k výkonu moci a ztrátu účinné kontroly. Mají společnou politicko-ekonomickou strukturu, v níž se odehrávají. Někdy možná mají společné i konkrétní aktéry. Dokonce, i když jsou tyto kauzy zveřejněny a známy, v drtivé většině nekončí pravomocným rozsudkem. A tak vůbec není jasné, zda veřejné statky jsou zde proto, aby uspokojovaly veřejné potřeby, nebo zda do nich veřejnosti nic není a slouží jen jako hřiště pro pólo vyvolených. Není divu, že na veřejnost doléhá vězeňský syndrom odevzdanosti a že „polis" je politicky (sociálně) demotivovaná, trpí blbou náladou. Kulisy tvoří ztráta důvěry a společenské integrity a zejména děsivá redukce uvažování na billboardech a ve výkřicích novinových titulků, které se tváří, že hledají řešení.

Co změní tento stav? Znovu - změní to politický marketing s projektovým názvem Věci veřejné, nebo snad uzákonění referend na úrovni krajů? Případně něco jiného?

Nemyslím si to, i když věřím (a pevně v to doufám), že zejména forma přímé politické participace na úrovni krajů se pozitivně zvrhne. Že se vymaní záměru většího manévrovacího prostoru krajských politiků vůči státu, s nímž byla pravděpodobně prosazena. Aby se tak stalo, „polis" se bude muset zrodit zespodu, nikoliv ovšem na náměstích, ale na sítích. Na svých vlastních sítích. Ale i síť je pouhým prostředkem. Na úplném začátku musí být obnovený zájem zajatců o „integraci", o návrat do skutečného politického života.

Jenže zajatci si zatím na roli „papírového" účastníka moci zvykli. Proto vidíme tolik rezignace a nechuti k veřejné spoluúčasti, tolik nezájmu a atomizace společnosti, jakou bychom hledali spíše u totalitních režimů. Papírová demokracie funguje v individuálních případech a v určitých konkrétních společenských situacích, ale na úrovni zavedených principů výkonu politické moci není brána vážně. Až tedy půjdete volit, měli byste si uvědomit, že je třeba zastavit politickou degeneraci a žádat více práv (a odpovědnosti) pro sebe a méně pro zastupitele. Nechat se zastupovat nad míru totiž znamená, z ústavního hlediska, ztrátu svéprávnosti.

Autor je publicista, doktorand na FSV UK v Praze.

Převzato z Literárních novin

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře