Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Podzimní politické (pro)jímání

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • bilboard
Naši politei, spoluobčané, jsou v těchto dnech vtahováni do četných dějů probíhajících mezi politickými a parlamentními stranami a zajímající především je samy a jejich koryfeje. Věc je u nás chronicky známá: konání parlamentních voleb, tak důležitých coby fasáda demokracie, a pohyb politických „škodíků", kteří se tentokráte ukrývají ve ctihodném brněnském Ústavním soudu.

Soudím, že politické strany bojují v jednom šiku (dnes) proti soudu, ale jinak spíše než proti sobě navzájem bojují proti nám, obyčejným lidem. Občanská demokratická strana reprezentovaná věčným jinochem Mirkem Topolánkem si pro svoji volební kampaň opět vypůjčila pár tuctů afrických tamtamových bubínků, na nichž nám poněkolikáté signalizuje komunistické nebezpečí nespojených spojenců KSČM a ČSSD. Přitom ODS nedokáže traktovat, zda pro ní jsou komunistickým nebezpečím Leninovy sadistické metody 20. let XX. století v Rusku, nebo ono peciválovské kariérnictví, o kterém by o 60 let později z vlastní zkušenosti mohl hovořit nejeden dnešní člen ODS, dříve KSČ. Komunismus je ovšem aktuálním nepřítelem také ČSSD (jaký div), alespoň podle oranžových bigboardů „Nechceme komunismus - ČSSD". RaJský Jiří Paroubek -- a v tom jsou s M.T. zajedno -- zřejmě nezná výrok Ronalda Reagana. „Já už nevěřím, že v Moskvě jsou doktrinářští komunisté. Jsou to tvrdí autokrati, kteří si chtějí zachovat svá privilegia," řekl podle záznamu onen americký herec, mající vůči J.P. i M.T. jasný intelektuální „přesah" (citováno podle Pipes,R.: Vixi, Praha 2005, s. 295, zápis o jednání Národní bezpečnostní rady dne 27.1.1983). Ostatně, o nic jiného než o moc v politice nejde. A o privilegia z moci vyplývající. Minulý režim byl byrokratickým monopolem. To, co existuje dnes, je jeho zrcadlovým obrazem, ukazujícím vpravo to, co je vlevo před zrcadlem. Zmíněný komunismus, jehož základním postulátem je: každý podle svých možností, každému podle jeho práce, se realizoval jen v izraelských kibucech (nepíši v nových osadách) a pak u jednotlivých divizí Čínské lidové osvobozenecké armády, kde se produkuje vše od paprik až po budíky. A taky konzumuje. Snad právě to oslovilo ČSSD. V našem požehnaném státě produkujeme stále -- méně. Slovy Marxovými: „na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostanou  do rozporu s existujícími výrobními vztahy," a konflikt se řeší sociální revolucí (Marx.K.:-Engels,B.: Ke kritice politické ekonomie. Praha 1963, s. 63.).

Dochází u nás k rozvoji „materiálních výrobních sil", nebo snad hrozí konflikt sklářů a anonymních vlastníků zavřených skláren? Nikoli. Absencí výrobních sil (zavřené továrny) jsme odstranili nebezpečí této revoluce. Nic epochálního se totiž neuděje, zvláště bude-li vznikat nový druh zboží, ekologické povolenky, které při neexistenci výroby ve státě můžeme prodávat na desetiletí dopředu. Za tučný obolus.

Proč tedy vůbec volby? Pravda, diktátor Hugo Chávez je demokraticky volen každou chvíli, proč ale pravidla pro diktátory mají platit pro hodné „demokraty"? Cožpak není příjemné, když každý občan státu Massachussetts ví, že jeho zástupcem v Senátu USA je od roku 1952 vždy někdo z klanu Kennedyů? A pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Proč tedy nejít „cestou našich nových přátel" a nevytvořit dynastie Topolánků?

Diktát imperativního mandátu zlých komunistů byl komunisty převlečenými smeten (ano, největší fabrika v okrese mohla donutit Národní shromáždění ČSSR k dalšímu nekandidování „politika" v rámci NF ČSSR, a také to -- k hrůze -- občas ta či ona udělala). Po několikaměsíčním teplém jaru svobody v roce 1990, místo hofferovských „svobodných lidí" schopných tvořit a uvědomovat si sebe sama, se v politice profilovala plejáda individuí, jejichž základním rysem je „nemít". Hlavně nemít talent. Hoffer tvrdil, že kdyby Hitler měl talent malíře, Stalin spisovatele a Napoleon básníka, nevyvinula by se v nich spalující touha po moci. Tvořícím dává svoboda možnost uvědomit si svou individualitu a jedinečnost, ale PŘEDEVŠÍM své meze. Těm, kteří jsou neschopní čehokoli tvůrčího dosáhnout, pak zbývá jediné: touha po moci, která je psychickou náhražkou talentu a žene vpřed nečetná a nečestná individua, která si nejsou schopna vládnout sama, a proto -- nebo přesto -- usilují o vládu nad námi.

O politické metodě již snad řeč byla. Je jí lež. Byly to tragické postavy Dostojevského románů, které tvrdívaly, že „vlastní lež je cennější, než cizí pravda". Cizí pravdě nikdy nemůžeme věřit, ale u vlastní lži jsme demiurgy, tvůrci, my sami a do jisté doby dokážeme ještě vlastní lež od pravdy oddělit. Časem už nikoli, protože už  to pro nás, ve světě lží, není podstatné.

Končit by se mělo optimističtěji, leč nelze. „Topolánkovskou mantru" o návratu komunismu uslyšíme stále, a možná se jí dočkají i naše děti. Bez boje proti komunismu by zmizela podstatná část naší politické scény, totiž ta, která je zakořeněna v disidentství, které stojí a padá s komunismem. Však si vzpomeňme, jak největší ruský spisovatel XX. století Alexandr Solženicyn zpanštěl ve svém vermontském exilu, z něhož ho generál Alexander Haig , ministr zahraničí, doslova tahal na soukromá přijetí k americkým prezidentům, aby přes noc, po pádu Gorbačova, upadl v zapomnění v Americe i na široké „matičce" Rusi. To čeká i ostatní. Snad později, doufají. A proto dnes spolu s Topolánkem bubnují své varovné zprávy na vypůjčené tamtamy. Připravme se na jejich zoufalé báchorky ve smyslu sdělených postulátů o pravdě a lži. Přestože si s nimi stále ještě „hrajeme na pravdu". Zatím.

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře