Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Křesťanství a dnešní politické strany

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • papez
Zdá se to být zvláštní - v politických stranách pohříchu ateistického Česka působí křesťanské platformy či skupiny. Nelze od nich očekávat, že by vytvořily jednu nadstranickou formaci a společně hlasovaly v rozporu se závaznými pokyny svých stran domovských. Ale mohou do politiky vnášet zajímavá a potřebná témata.

V době, kdy zdejší politika v rámci permanentního předvolebního boje klesla a omezila se z věcných témat jen na výši daní a na neustále se proměňující katalog dávek či úlev, mohou křesťané přicházet s koncepcemi, jež by pořádně rozhýbaly a osvobodily tu část společnosti, jež bývá nazývána občanská. Okolnosti jsou smutně příznivé, neboť všudypřítomná krize rozmáchlými gesty seškrtala příjmovou složku rozpočtu a schodek mezi ní a složkou výdajovou společně s celkovým zadlužením země přesáhly schopnost představivosti mnohých z nás. Spousta organizací působících v sektoru sociální politiky dnes připomíná dobrovolnické spolky přátel, kteří ne nepodstatnou část svého času musejí strávit nad taktickými záludnostmi grantové politiky a jiným papírováním.

V minulých dnech proběhly dvě veřejné diskuse vztahující se ke křesťanství a politice, obě se přitom sociální oblasti nemohly vyhnout. Ukázaly také směr, kudy se vydat v sociální politice, a dokonce i kudy se nevydat. Zda cestou dalšího posilování závislosti lidí na státu, nebo podporou jejich činnosti, kreativity, ale i spoluzodpovědnosti.

První uspořádali v budově Poslanecké sněmovny křesťané sociálnědemokratičtí a pozvali na ni jim blízké teology a historiky, z nichž nejznámější byli docenti Karel Floss a Ivan Štampach. Šlo spíše o cyklus krátkých přednášek a zamyšlení, diskuse nastala až v druhé části programu. Druhá diskuse byla na úhly pohledu bohatší. Uspořádalo ji nakladatelství Grimmus, jež v těchto dnech vydalo český překlad italského anonymního bestselleru AntiRatzinger. Sezváni byli politolog, filosof, sociolog a katolický kněz, evangelický farář a kulturní teoretička. Mezi známé mediální tváře patřili Václav Bělohradský a Jan Jandourek, které zdatně doplňovali Ondřej Slačálek, Mikuláš Vymětal, Pavla Jonssonová či editor Karmelitánského nakladatelství Pavel Mareš.

Ale popořádku.

 

Křesťané v politických stranách

Založení křesťansko-sociální platformy ohlásila počátkem léta ČSSD. Ve svém základním dokumentu shrnula na sedmi řádcích svá stěžejní prohlášení a jala se od té doby pořádat cyklus diskusí a přednáškových večerů, v čemž - snad jen prozatím - spatřuje jádro své aktivity. Chronologicky vzato tak sociální demokracie jaksi dohání dluh, který v této oblasti má oproti stranám napravo od ní, ač se tam jakási křesťanská platforma nesměle ozývala již za Miloše Zemana. Celému tomuto konání budiž drženy palce. Teprve čas ukáže, jakou práci platforma odvede, co dokáže nabídnout, jaký vliv si získá a co dokáže prosadit. Potažmo zda obstojí proti tvrzení, že jde jen o mediální billboard, jenž má přitáhnout pár dosavadních voličů KDU-ČSL.

Uvidíme také, čím doplní křesťany z pravice a zda dokáže probudit k životu křesťanskou část ODS. Ta přišla do strany již zkraje devadesátých let, zformována pod značkou KDS. Vzhledem ke zdání formální jednotnosti dvou sloučených stran se však nijak výrazněji v rámci ODS nevymezuje, její praktické politické kroky jsou tudíž - žel bohu - jen těžko čitelné kdesi mezi řádky. A přitom křesťansko-sociální politika v rámci této strany by měla být jedním z nejzajímavějších fenoménů zdejší politiky. Přesněji - vzhledem k obecně deklarované nechuti občanských demokratů rozdávat státní peníze jinam než do investic, měli by tamní křesťané přicházet s alternativními nápady, z nichž by mohli (a měli) mnohé těžit i křesťané socialističtí, pakliže jim na to stačí síly.

Možnosti křesťanské politiky totiž zdaleka nevyčerpává ani ta strana, jež si vymalovala slovo křesťanství na svou vývěsní tabuli. Upřímně - nebýt mediálně vděčných témat potratů či registrovaného partnerství, těžko bychom se shodli na základním vyprofilování KDU-ČSL. Snad se po odchodu „lidovecké" části této dvojstrany do nově vzniklé TOP 09 její profil vyjasní. Ovšem bůh suď, k čemu je namístě obava, že se v boji o přežití uchýlí k prostoduchému populismu. A to by byla škoda.

TOP 09 má v čele ukázkového příslušníka katolické elity a k tomu pořádný kus KDU-ČSL ve svém členstvu. Jenomže Karel Schwarzenberg se orientuje zejména na zahraniční politiku a ono bývalé členstvo platilo v mateřské straně spíše za ateisty. Strana se hodlá profilovat zejména jako pravicová a konzervativní, což dle jejího hlavního hybatele Miroslava Kalouska znamená hlavně škrty výdajů státního rozpočtu. Tamní křesťané - jsou-li ve straně krom Schwarzenberga vůbec nějací - budou v sociálních otázkách postaveni před podobnou výzvu jako jejich kolegové v ODS.

Zvěsti o založení křesťanské platformy se šíří i z tábora komunistického. Vzhledem k brutalitě komunistů vůči křesťanům po roce 1948 se člověku nechce věřit vlastním uším. Ale věcně vzato - moderní komunismus se bedlivě střeží toho, aby sám sebe jasně definoval. Komunisté si žijí své zachmuřené životy v příliš mlžném kraji kdesi nalevo od sociální demokracie, do kterého není vidět a kde se odehrává patrně leccos. Když mohl sovětský básník Alexander Blok postavit do čela revolučních hord s vintovkami samotného Ježíše Krista, proč by se o podobný kousek nemohly pokusit současné české rudé elity.

 

Co je ve hře

Jaké možnosti vůbec křesťanská politika nabízí? Odhlédneme-li od obecného étosu, který se bratru nijak zvlášť neliší od provolání mnohých malých neparlamentních stran (morálka, služba, náročnost vůči sobě samým) a pomineme-li speciální záležitost, jakou je církevní restituce, smrskne se nám v první chvíli na představu řídké polévky nalévané do dřevěných misek, podávaných nekonečnému hadu fronty nezaměstnaných nebo usmrkaným dětem oděným do dlouhých bílých košil církevního sirotčince dickensovských časů. Tento obrázek bohužel setrvává v hlavách mnohých křesťansko-sociálních politiků dodnes.

V evropském měřítku však představuje udržení hodnot současných, neboť s přílivem imigrantů jiných kultur dostanou se brzo do hry požadavky, na něž už nejsme zvyklí. Stejně jako imigrantům mohou dělat potíže třeba práva žen. Z tohoto pohledu by měly křesťanské platformy dbát na to, aby žádná část společnosti nebyla přehlížena, a aby se do zákona nedostaly prvky z jiných právních systémů, jež jsou v rozporu s křesťanskou (tj. naší obecnou současnou) morálkou. Pro křesťanskou politiku je ale spousta místa v lokální a regionální politice, a to poskytování hlasu a podpory tomu, co lidé v nouzi sami potřebují. Ne tomu, co si místní politici myslí, že by potřebovat měli.

V českém provinčním rybníce však křesťanská politika zatím dosti splývá s politikou sociální. Zatímco na pravici je Karlem Schwarzenbergem v rámci jeho katolictví křesťanská politika prezentována (alespoň v rozhovorech) jako úcta k zákonům a jistému pořádku, na levici má podobu kabátu svatého Martina, roztrženého vedví ve prospěch potřebného. Nic proti tomu, dokud tento kabát nepřipomíná spíše tu část uniformy Drdova vysloužilce (ne náhodou Martina Kabáta), jíž on lehkomyslně prohrál v kartách s čertem.

Křesťansko-sociální politika má největší šanci na těch polích, o nichž se již dlouho slovutně hovoří jako o klíčových, a přesto je s nimi zacházeno jako s dvacetiletým úhorem, na kterém teprve někdy v permanentně blízkém budoucnu má být zaseto. Řeč je o vzdělání, ale i o zdravotnictví či sociálních ústavech, a dokonce i o tvorbě pracovních míst. Jde o to, jak proměnit líbezná slova v konkrétní politický čin. O jednom způsobu bylo mezi řádky hovořeno na diskusním podvečeru, který uspořádala svrchu zmíněná Křesťansko-sociální platforma ČSSD. Diskusního fóra zúčastnili se jako panelisté zasloužilí teologové, filozofové a historici P. T. Lubomír Mlčoch, Jakub S. Trojan, Ivan Štampach, Karel Floss a Jaroslav Šebek. Padlo mnoho slov o spoluvlastnictví firem jejími zaměstnanci, o spravedlivém rozdělení staré dobré nadhodnoty, o nutnosti zvýšit podíl zaměstnanců na řízení podniků. Hlasatelé těchto požadavků nám dluží přesné vysvětlení, včetně právního postupu. Intelektuálně debata nepřekročila postuláty publikované v polovině devatenáctého století.

 

Italská domácnost

U příležitosti vydání českého překladu knihy „Antiratzinger" uspořádal její nakladatel - nakladatelství Grimmus -  21. září veřejnou debatu v Domě techniků na Novotného lávce. Kniha sama je anonymní italsky psaný pamflet proti současnému papeži, jejím autorem je však člověk očividně dobře obeznámený s chodem Vatikánu a v Itálii se z publikace stal bestseller. Během zmíněné diskuse zazněla okrajově další témata, která by křesťany v politických stranách měla lákat k debatě. O těch nejdůležitějších promluvil filozof Václav Bělohradský, jenž má ze svého působiště v Terstu ke sledování církevního dění a s ním spojenými otázkami velmi blízko.

Pan Bělohradský mluvil zejména o potřebné změně pohledu církve na přírodu. Mínil tím dost široké pole od problematiky eutanazie a potratů přes některé formy asistované reprodukce (tedy zejména početí heterologické, kdy si manželská dvojice „vypůjčí" sperma od třetí osoby; i s vtipnou poznámkou, že obdobnou praktikou příběh křesťanství začal) až po genetické čarování současných vědců. Každé z těchto témat ovšem obstojí samostatně a nelze na ně jako celek hledat paušální odpověď. Přístup současné hlavy církve k těmto otázkám je pak označován za „brutální ontologismus".

K tomu dodejme, že po stránce praktické politiky by zde měli politici křesťanští nabídnout alternativu k tomu, co chtějí zakazovat. Jsou-li různě intenzivně například proti potratům, slušelo by se postarat se svobodným matkám o důstojné podmínky k životu. Nemluvě o komplikovanějších případech, kdy plod ohrožuje život matky nebo je poškozen.

Bez zajímavosti rozhodně nebyl ani Bělohradského příspěvek o politické roli církve v Itálii, kde nahrazuje tamní slabou státní identitu, pročež politické strany včetně „pohanské" Ligy severu její slova rádi přebírají. Církev tím získává reálnou politickou moc, neboť jejímu tlaku nebývá v italské politice čeleno. Ne že by v Česku hrozilo cosi podobného, je však dobré o těchto ambicích církve vědět. V Itálii dle Bělohradského dokonce nahradila nefunkční levici a sociální témata přijala za prakticky výhradně svou doménu, včetně politiky rodinné. Zde hlasitě bojuje proti tomu jevu, jejž označuje za relativizaci rodiny, tj. poskytování práv manželů i nemanželským párům.

 

Oficiální hlas církve

K současnému ekonomickému stavu světa a sociální politice se vyjadřuje i třetí encyklika současného papeže Benedikta XVI., nazvaná Caritas in veritate. Václav Bělohradský ji označil za tvrdou kritiku dnešního kapitalismu. Lze ji číst ovšem i maličko jinýma očima. Sám její autor přiznává, že ekonomické vztahy nemohou být lepší než lidé, kteří je vytvářejí. Text se na mnoha místech jasně obrací výhradně k jednotlivci, aby byl činný dle svých možností a dával ze svého. Nikoli z cizího. Lze ji chápat spíše jako popud k vyšší osobní aktivitě, k aktu daru, věnování se. Tuto aktivitu považuje papež za daleko důležitější než zásahy státních politických mocí.

Poukazuje ale samozřejmě na fakt, že prosté zákony trhu samy na tvorbu obecného blaha nestačí. S tím musí souhlasit i leckterý liberál - účinky volného trhu se přinejmenším velmi zdlouhavě dostavují, ekonomika se nevyhýbá periodickým výkyvům a finanční krize jasně ukazuje, že na chyby jedněch doplácí i ti, kteří ji nezavinili. Byť má na této dnešní mizérii lví podíl populismus a pokus prosadit v realitě sliby nemožného.

Obecná dnešní snaha o maximální zisk v minimálním čase vytváří prostředí nahrávající bezohledným praktikám. Nejkřiklavější případy se prosazují ve třetím světě. Právě země třetího světa vytanou čtenáři na mysli nejčastěji, mluví-li se o přerozdělování. Zde má i povahu spravedlnosti historické. Na druhou stranu encyklika chválí trend sociální odpovědnosti firem, jež si firmy samy pro sebe dobrovolně definují, a těch podnikatelů, „kteří si pomocí analýz dlouhodobého výhledu stále více uvědomují hluboká pouta, která jejich podnik váže k území či územím, na nichž působí."

Text neopomíjí ani životní prostředí, naopak mu věnuje velký prostor. Odsuzuje rabování neobnovitelných zdrojů, čímž se vlastně dostává i k tématu jaderné energie, o jejíž výhody i problematické stránky se politici i ekologové mezi sebou přou. Také toto téma se dotýká oblasti sociální, byť oklikou. Souvisí se skutečností, že mnohé neobnovitelné zdroje se u nás nacházejí pod obývanými oblastmi a těžařská lobby se pravidelně pokouší vracet do hry prolomení limitů jejich těžby, tedy i co nejsnadnější vyvlastňování soukromého majetku občanů žijících v daných oblastech a jejich rozprášení do jiného prostředí. Bez možnosti se bránit.

 

Zpět k aktivitě zdola

Důraz na osobní aktivitu je spojen i se životem a možnostmi těch organizací, jež Benedikt XVI. označuje za „...solidární ekonomické formy, které nacházejí svůj nejlepší prostor v občanské společnosti..." Naše řeč. Křesťané byli vždy zdatní v tvorbě komunit. Právě usnadnění života neziskových organizací, poradenských center, církevních i necírkevních škol, vzdělávacích středisek či sociálních ústavů a dohled na dodržování pravidel v nich je cesta moderní sociální politiky. Tvorba pracovních míst v regionech s vysokou nezaměstnaností měla by mít podobu pobídek a úlev, snad i v podobě bezúročných půjček na rozjezd vlastní živnosti. Banky by získaly potřebnou konkurenci. Moderní sociální politika, ať už křesťanská či sekulární, musí jednoznačně rozlišovat mezi rovností příležitostí a rovností výsledků. Finanční pomoc lidem, kteří nezaviněně přišli o práci, je samozřejmá, nesmí však jít o základní strategii. Takovémuto počínání jaksi chybí nezbytný charakter investice. Zde by strany měly překročit stín populismu, ač se lépe říká: Dáme vám peníze, nežli: Naučíme vás jinou práci.

Budeme zvědavi na konkrétní návrhy křesťanských platforem. Zde prokáží svůj raison d'être, neboť co se neprojevuje v praxi, jako kdyby neexistovalo. Snad platformy překročí tuto mez, jinak nepřestanou být jen jakýmsi poznávacím znamením pro své členy, asi jako se v parlamentu přátelí napříč stranami bývalí či současní skauti.

 

Převztao z Literárních novin


Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře