Koho bych na Hrad volil

  • PragueCastleNight
V předchozích čtyřech pojednáních jsem se věnoval důvodům, proč bych navržené kandidáty na presidenta v takzvané přímé volbě na Hrad nevolil a proč bych se přimlouval za hledání kandidáta jiného. Uvedl jsem, jaká by podle mě adept na tuto funkci měl splňovat kritéria i že – a to je v debatě o volbě presidenta republiky podstatné – „přímá volba" ve stávající podobě neumožňuje v případě závažných pochybení jeho odvolatelnost a občané nemají žádnou kontrolu nad jeho dalším počínáním.

Tím netvrdím, že tato volba nemá žádnou cenu. Jenom poukazuji na rizika s ní spojená a na limity její přímosti.

Pokusil jsem se o určitou typologii důvodů, proč by navržení kandidáti, o nichž se v současnosti v médiích spekuluje, neměli být do funkce presidenta republiky zvoleni. Jsem přesvědčen, že tuto funkci by neměl vykonávat někdo, u koho hraje roli jeho dvojí občanství, zvláště pak v soudním sporu o majetek. Dále by se hlavou státu neměla stát osoba, jež vstoupila kvůli kariéře do komunistické strany, aby potom deklarovala (opět kvůli kariéře) zásadně opačné postoje. To zkrátka vyvolává nedůvěryhodnost. Jako handicap ke zvolení považuji propojenost kandidáta s vlivnými finančními, průmyslovými či energetickými společnostmi typu ČSOB či ČEZ, zvláště pak, hrozí-li spor státu a této instituce, či pokud jde víceméně o státní monopol. Jako presidenta republiky si neumím představit člověka, jenž se snaží ospravedlnit činy bratrů Mašínů či by jim dokonce byl schopen udělit nejvyšší státní vyznamenání. Dále bych si nepřál, aby se presidentem republiky stal někdo, kdo se nedokáže zastat práv menšin (na základě jejich etnického původu, náboženského vyznání či sexuální orientace) a kdo zakládá svou popularitu na tom, co je u veřejnosti toho času v oblibě.

Na nás voličích bude, zda se vydáme cestou pěstování kultu osobnosti, nebo nám půjde o systémovější požadavky, jež se vůbec netýkají toho, zda na Hradě usedne Pavel nebo Šavel.

Hlavním poselstvím mých příspěvků nebylo navržení konkrétního jména. Těch se již beztak rojí více než dost. Jde mi o následující sdělení: „Nenechme si vnutit ty, které by volily obě komory Parlamentu ČR, to jest poslanecká sněmovna a senát. Zároveň se nedejme strhnout k volbě nejoblíbenější star. Hledejme dál, buďme aktivní a hlavně – nespokojujme se s drobky, které se tváří jako skýva chleba. Bez možnosti odvolatelnosti hlavy státu a jasně definovaných podmínek a nástrojů k tomu určených není přímá volba presidenta zase až tolik přímou".

Po špičkách se chodí také kolem pravomocí presidenta republiky. Jedni tuto funkci považují za bezcennou a chápou ji pouze jako funkci dekorativní, dobrou na kladení věnců, jiní si zase slibují všemocného spasitele a nového vůdce. Toto volání po někom, kdo nás spasí a vyvede z krize, je nebezpečným. De facto je to volání po diktátorovi.

Název mého diskusního seriálu k volbě presidenta zní: „Koho a proč bych (ne)volil na Hrad". Koho bych nevolil, jsem v předchozích článcích snad dostatečně rozvedl. Otázkou zůstává, koho bych volil.

V obecné rovině bych za stávajících podmínek volil někoho, kdo se nebude snažit koncentrovat moc na svou osobu, kdo žádnou skupinu občanů, již má reprezentovat, nebude nijak ze společnosti vylučovat a nebude omezovat její práva. Nebude se vymezovat vůči Ústavě ČR a nebude se chovat svévolně. Chci volit někoho, kdo akcentuje sociální práva občanů, kdo má vztah k životnímu prostředí, někoho, kdo má vizi ohledně funkční báze EU a roli ČR v této organizaci. Někoho, kdo bude mít silně vyvinuté právní cítění, a to v rovině národní i mezinárodní. Kdo se nebude objímat s člověkem napojeným na organizovaný zločin, jako např. s panem H. Thacim. Někoho, na kom může být s lety patrný určitý názorový posun, kdo je však v zásadních otázkách konzistentním a kdo se vyznačuje osobní statečností a kdo dokáže jít proti proudu a hájit práva menšin stejně jako práva většiny. Kdo se nesmíří s jakýmkoli potlačováním lidských práv a bude proti němu vystupovat.

Jako levicově orientovaný člověk bych uvítal alespoň částečné zaplnění mezery na seznamu presidentských kandidátů v podobě člověka levicového, jakým je například J. Dientsbier mladší. Jako zastánce přímé demokracie si umím představit podmíněnou podporu L. Procházkové. Podmíněná by byla konzistentností jejích dosavadních postojů a samozřejmě by záleželo na její ochotě kandidovat. Jako jedna z mála lidí měla odvahu podat na zodpovědné politiky trestní oznámení v souvislosti s církevními restitucemi. V tomto sporu nejde o to, zda majetek, který někomu patří, vrátit, či nevrátit, ale zda církvi (zejména katolické) vydat majetek, na nějž právní nárok nemá – i s ohledem na již proběhnuvší restituce. Svou odvahu prokázala již podpisem Chaty 77 či svým vystupováním ve sporu ohledně katedrály Sv. Víta.

Lze očekávat, že někteří lidé by v případě její kandidatury operovali politickou minulostí jejího otce. Ta je podle mě irelevantní. Navíc nešlo o člověka, jenž by vstoupil do komunistické strany kvůli kariéře a potom hlásal úplně opačné postoje. Patřil k reformnímu křídlu ve straně a v oblasti kultury k výrazným postavám Pražského jara. Co je však zásadní: Děti se nezpovídají za své rodiče, ale pouze samy za sebe.

Jak jsem však psal výše. Nejde mně o propagaci jakéhokoli kandidáta. Je na nás všech, koho vybereme a komu dáme svou podmíněnou důvěru. Nesouhlasím s názorem, že celá volba presidenta je jenom divadélkem pro lidi, odvádějícím pozornost od důležitějších témat a zásadních problémů. Jistě, může se jím stát, podobně jako soud nesoud s pány Bártou a Škárkou, který, obávám se, skončí bezmocí justice kvůli absenci „přesvědčivých a nezvratných důkazů".

U presidentské volby se obávám tří možných scénářů, kde nejhorším je zvolení diktátora. Druhá obava plyne z možných budoucích střetů presidenta republiky s právním systémem této země (spor ČSOB se státem, sledování zájmů ČEZ, restituční spor, kde významnou roli hraje rakouské právo či nekritický postoj k jedné ze stran potenciálního válečného konfliktu, jenž by poškozoval zájmy ČR). Třetí obava se pak týká znovuzvolení Václava Klause presidentem, jakkoli to v tuto chvíli vypadá právně nemožné. Obávám se však, že narychlo spíchnutá přímá presidentská volba může ještě přinést zásadní právní úpravy ohledně volby samotné i ohledně prezidentských pravomocí.

Už proto si myslím, že má smysl se touto volbou zabývat a netvrdit, že na jejích výsledcích nezáleží. Všude tam, kde vidím kvalitativní rozdíly, podle mě na výsledcích záleží. Veďme diskusi, dokud je čas. Neakceptujme pouze ty kandidáty, kteří se nám prostřednictvím médií sami vnucují. Važme si svého hlasu. Ať nemá cenu pouze jeden den, načež by se stal naprosto bezcenným. Takových voleb máme za sebou již hodně, a nejsme tak mocní, abychom si mohli dovolit plýtvat svým hlasem.