Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Koho a proč bych (ne)volil na Hrad (díl 2.) - Slušní hoši

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • svejnar_fischer
Tak nám schválili přímou volbu presidenta. Po dolní komoře Parlamentu ČR posvětila tento zdánlivý krok k přímé demokracii i komora horní. Před časem jsem slíbil, že pokud se tomu tak stane, spustím seriál článků, kde se budu zabývat faktory, proč jsou pro mě na post presidenta jednotliví dosud navrhovaní kandidáti nepřijatelnými a koho a proč bych na Hrad naopak  volil.Podstatné je říci si, co kdo od „přímé volby" hlavy státu očekává a co očekává od funkce presidenta republiky tak, jak je v současnosti definována.

Není nic pomíjivějšího než paměť voličů. Jeden skandál je překryt jiným a kdo se včera plazil, může dnes působit jako hrdý spasitel, aniž by si musel s minulostí dělat vrásky. Přesto se domnívám, že pachuť z tříkolové minulé prezidentské volby v mnoha lidech zůstala a jenom tak nevyvane. Byla plná urážek, nenávisti, neprůhledných kejklů a handrkování o každý hlas. Nesla se v duchu výhružek a obálek s nábojnicemi, atmosféra celé procedury byla nabitá nervozitou a potřebou zvolit na Hrad Václava Klause. Vláda M. Topolánka vládla s pomocí křehké podpory dvou tří hlasů navíc mimo svou koalici a Topolánkovi koaliční partneři nebyli V. Klausovi zdaleka všichni nakloněni.

Jak by asi vypadala parlamentní volba hlavy státu za současné vládní sestavy, kdy snad jediné, na čem se tři vládní strany shodnou, je, že destrukce státu v oblastech sociální, zdravotní a vzdělanostní je nutná a že bratři Mašínové jsou hrdinové, možná jen, že těch svázaných policistů a přepadených pokladníků podřízli či zastřelili málo? Bylo by to krátce před parlamentními volbami a místo reklamy na úspěšné trio by to bylo smutné divadýlko o neschopnosti se na čemkoli domluvit. ODS by tlačila na Hrad jeden ze svých morálních pilířů, které plně oceňují bratry Mašíny, M. Němcovou či P. Sobotku. Pro TOP 09 by zase neexistoval jiný kandidát než spící kníže, i když ani podpora Janu Fischerovi není vyloučená. Každopádně P. Sobotka ani Němcová by mnoho šancí neměli. Sociální demokracie, kající se za to, že kdy byla levicová (M. Hašek se již veřejně distancuje od sociálního státu jako něčeho, co by „moderní" sociální demokracie měla hájit), což podle ní voliči potrestali tím, že jí v minulých volbách nedali dost hlasů, hledá naprosto nelevicového kandidáta. Někoho zodpovědného, tedy pravicového. Z takové logiky mi vstávají vlasy hrůzou. V minulé volbě měl podporu sociální demokracie Jan Švejnar, a toto jméno se skloňuje ve všech pádech v údajně stále levicové straně dodnes.

Sociální demokracie má strach. Má strach vybrat ze svých řad silnou volitelnou osobnost, která by zaujala tím, že by dokázala jít proti proudu. Má strach vybrat ze svých řad někoho, kdo by mohl štěpit různé frakce a formace uvnitř strany (nehledě ke kvalitám těchto kandidátů), ať už by to byl bývalý premiér Špidla, současný předseda strany B. Sobotka či předseda horní komory Parlamentu ČR, Milan Štěch. Nemluvě o bývalém premiérovi M. Zemanovi, jenž své členství v ČSSD nahradil působností ve Straně práv občanů (SPO) a jenž se poměrně ostře vymezuje vůči menšině muslimů jako celku.

Jiřího Dientsbiera mladšího, jenž by mohl být pro mnoho voličů vítaným kandidátem, si zřejmě bude sociální demokracie šetřit na jiný post. A tak se zde skloňují dvě jména: Jan Švejnar a Jan Fischer. K prvnímu jmenovanému mají blíže sympatizanti B. Sobotky, ke druhému přívrženci M. Haška. Oba mají potenciál získat bez větších problémů padesát tisíc hlasů, nutných pro nominaci do přímé prezidentské volby. Oba se prezentují slušným vystupováním na veřejnosti, žádné vztyčené prostředníčky, žádné facky, žádné povytažené obočí a žádný káravý hlas. Oba umí vystupovat v médiích, oba mluví plynně anglicky a mají zkušenosti z působení v zahraničí. Vybudovali si jméno prací, které rozumějí. Zkrátka, slušní hoši.

Oba se hlásí k evropskému integračnímu procesu a jedním dechem doplňují potřebnost reforem a škrtů. Byl to však Jan Fischer, kdo se stal maskotem předvolební kampaně, v níž bylo akcentováno Řecko jako negativní vzor a dluhový strašák. Byla to Fischerova tvář, která vyzývala k údajné zodpovědnosti a obezřetnosti před zvolením toho nezodpovědného. Přitom Jan Fischer, jakkoli v průzkumech veřejného mínění oblíbený, nebyl do funkce premiéra zvolen lidmi, ale byl dočasně jmenován do „úřednické vlády". U úřednických vlád je problém ten, že do nich lidé nemají co mluvit a nijak neovlivní výsledné složení ani kroky těchto úředníků. Možná na Fischerovo jméno narazil přímo tehdejší premiér Topolánek, možná jeho pravá ruka Dalík či někdo z okolí těchto pánů.

Všichni ti, kdo nemají v oblibě ministra financí, M. Kalouska pro jeho aroganci, ale zejména jeho nekoncepční tvrdě asociální kroky, by si měli uvědomit, že J. Fischer je ze stejného těsta, jenom bez oné přísady arogance.

Je to člověk svědomitý a pečlivý, příkladný státní úředník. Je to člověk, který proti proudu nešel, nejde a nepůjde. Který byl v osmdesátých letech členem KSČM, aniž do ní zjevně vstoupil z přesvědčení, ale pro dosažení určitých osobních cílů. Není známo, že by tímto svým členstvím kohokoli poškodil. Normálně bych členství v KSČM vůbec nezmiňoval jako faktor, jenž by měl rozhodovat o jeho volitelnosti. Ne, vůbec nejde o jeho členství v KSČM, ale o jeho postoje dnes. Troufám si říci, že president republiky by měl být ve svých názorech konsistentním, měl by jít určitým morálním příkladem druhým. Nějaká stopa osobní statečnosti by za ním jít měla – a nemusí být kdovíjak dlouhá či hluboká. Zde je však křišťálově čisto. Nic zahanbujícího, nic hrdinného. Nic hodného následování. Z jeho kroků na domácí scéně si člověk nejvíce pamatuje jeho podporu současné vládní garnituře, z jeho zahraničních akcí se mi do povědomí nejvíce vryla ruka, kterou podal H. Thacimu, jenž ztělesňuje válečné zločiny, organizovaný zločin a pogromy na křesťanech i židech, na Srbech i řadových Albáncích.

Mluví se o tom, že by president republiky neměl být ani diktátorem, ani bezmocnou loutkou. U výrazně charismatického člověka s podporou davů hrozí, že se diktátorem stane. U člověka, který není ničím výrazný a pro kterého skutečnost, bude-li srovnáván s V. Havlem, nevyzní nijak lichotivě (přes všechny nedostatky a chyby V. Havla), se lze oprávněně bát, že by obzvláště v době vyostření nálad ve společnosti v důsledku sociálního napětí a hrubého porušení sociálního smíru působil jako slabý president a nepřispěl by nijak k řešení situace.

Podobně je na tom při bedlivějším zkoumání i druhý „slušný hoch", Jan Švejnar. Na rozdíl od současné hlavy státu má vcelku přehlednou a komukoli dostupnou minulost, na niž může být hrdým. Zároveň je však spjatý s ČSOB. Na tom by samo o sobě nic nebylo a argument Jana Švejnara, že ve světě je běžné, že lidé, kteří vstupují do politiky, měli před tím vazby na významné finanční instituce, by byl neotřesitelným. Jenže jsou zde určitá specifika. Byla zde kauza IPB a ČSOB hrála v řešení tohoto problému klíčovou roli. Může se stát, že dojde ke sporu mezi ČSOB a státem a president republiky by měl být v tomto sporu nestranným a nezainteresovaným.

Výhodou, ale současně handicapem Jana Švejnara může být okolnost, že žil dlouho mimo Českou republiku a její reálie a je poněkud od problémů této země odtržen. Je to člověk kultivovaný, vzdělaný, snad i s určitým ekologickým a sociálním cítěním (v politice má blízko k některým představitelům ČSSD, Strany zelených, ale také VV a TOP 09). Celkově je však orientován na politiku škrtů v sociální oblasti a lze předpokládat, že tento trend bude podporovat v celé Evropské Unii a půjde tak ruku v ruce s naším největším obchodním partnerem a kancléřkou A. Merkelovou. Já osobně nespatřuji v sociálních škrtech spásu Evropy a naopak vnímám takovou bázi pro Evropu za nebezpečnou a zhoubnou. Jan Švejnar může potom tisíckrát podporovat nejrůznější projekty tzv. think tanků a platit draze renomované zahraniční odborníky, ale řešení sociální situace v Evropě nenajde. Jenom odtečou další finanční prostředky na rady přímo hraběcí.

Ani od Jana Fischera ani od Jana Švejnara nelze očekávat, že by působili na koncepční přepracování současných podob důchodové, zdravotní a sociální reformy. Nelze od nich očekávat, že budou v EU prosazovat směr, jenž bude protievropský, ale také ne proevropský bez škrtů a ničení středních vrstev ve prospěch nadnárodních korporací. Nelze od nich očekávat jakoukoli reflexi stavu, kdy kapitalismus jako systém naráží na své limity a začíná být pro většinu populace nefunkčním a škodlivým.

Kromě toho, i když oba Janové disponují vcelku přehledným a bohatým Curriculum Vitae, něco mi v obou případech schází. A to jejich pevné a jasné názory na následující otázky: 1) Jakou politiku byste prosazoval v případě rozpadu EU? 2) Jak byste se zachoval v případě masových nepokojů plynoucích ze sociálního napětí? 3) Jaký je váš vztah k tzv. přímé demokracii? 4) Jak se díváte na činnost bratrů Mašínů a je pro Vás osobně představitelné udělit jim řád za hrdinství? 5) Jak přistupujete k církevním restitucím ve stávající podobě? 6) Vnímáte postavení Romů ve společnosti jako národnostní otázku, nebo jde o otázku sociální, kde příslušnost k deklaratorní národnosti nehraje roli? Jaký postup navrhujete? 7) Čím chcete lidi sjednocovat a jakou mají záruku, že se budete snažit být nestranickým presidentem?

Voliči nemají rádi politiky, kteří jsou namyšlení, arogantní, kteří vystupují ostře až zásadově. Přesto si arogantní a namyšlené politiky volí, často však bez zásad a světonázoru. V případě Jana Švejnara i Jana Fischera by měli záruku, že neuslyší hrubý slovník a neuvidí projevy hrubého násilí v přímém přenosu. Otázkou však zůstává, zda toto stačí, především v situaci, v níž se nachází nejen Česká republika, ale celá Evropa. Navíc, důležité je i to, s kým se slušní hoši baví, ke komu mají blízko. A pokud se ukáže, že například k M. Topolánkovi, který má zase blízko k M. Dalíkovi či S. Berlusconimu, není to pro voliče, který se vůči těmto lidem zásadně vymezuje, dobrá zpráva.

Znamená to pro něho, že slušní hoši nebudou těmi, jež by mohl volit a bude hledat jinde. Kdo tedy kandiduje dále?

V příštím pojednání se hodlám zaměřit na pány Babiše a Okamuru, jež představím jako „správné hochy". Pokud jsem v dnešním příspěvku reagoval na možnost, kdy by presidentem byl někdo nevýrazný a hrozilo by oslabení pozice hlavy státu, v případě pánů Okamury a Babiše (případně paní Bobošíkové či pana Bátory) půjde o úplně jinou hrozbu. Hrozbu, že vrcholný představitel země bude používat líbivé formule a líbivá řešení problémů, která mohou mít na společnost ničivé dopady a která mohou ohrožovat práva jednotlivců i skupiny osob.

I když v dnešním článku nehodlám rozvíjet, koho bych osobně na pozici presidenta České republiky preferoval, zopakuji obecné body, jež by podle mě takový člověk měl splňovat.

Měl by to být někdo, pro koho spojení demokrat a socialismus není utopií. Někdo, kdo by se uměl vymezit vůči současným vládním reformám a koho by zajímal budoucí vývoj společnosti z jiného hlediska, než z pohledu nadnárodních firem a institucí. Někdo, kdo by prosazoval jednotnou Evropu, ale ne na škrtech všeho sociálního. Někdo, kdo by nezachraňoval systém místo lidí. Někdo, kdo by nesklouzával k populismu a nehledal viníky v národnostních menšinách či u cizinců na našem území. Někdo, kdo by se nesnažil za každou cenu zalíbit momentálnímu „veřejnému mínění" a neměnil podle něj své postoje. Někdo, kdo je ve svých názorech konzistentním, kdo je schopen vystupovat jako určitý morální vzor a přitom se nestane diktátorem. Osobně věřím, že takového kandidáta nalézt lze, ale musí se hledat. Pokud sociální demokracie a demokratická levice vůbec nebude chtít splakat nad rozlitým mlíkem v podobě vítězství Babiše či Okamury, musí lidem nabídnout někoho s obsahem, někoho, kdo zaplní mezeru na názorové levici. Lidé jsou vyprahlí a nedostane-li se jim prvotřídního zboží, skočí na náhražku. To bych osobně považoval za velkou chybu a selhání levice jako takové.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře