Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kdo chce psa bít...

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • mery-hejman
Zamyšlení nad recenzí J. Čulíka knihy Mary Heimannové

Historičku Heimannovou neznám, její práci jsem dosud nečetl. Má reakce se ale nevztahuje na originál, nýbrž na recenzi J. Čulíka, o které předpokládám, že je korektní. Nenárokuje si tedy statut vědecké kritiky, chce pouze upozornit na četné tučné otazníky a vykřičníky jak nad jednotlivými tezemi Heimannové, tak nad jejím celkovým „resumé" dějin Československa.

Základní myšlenka knihy M. Heimannové, kterou prezentuje Jan Čulík (Literární noviny 44/09 - pozn. red.) by se dala shrnout asi takto: československý stát byl předem odsouzen k zániku, protože byl založen na politickém podvodu (Masarykovo rozbití Rakouska), falešné ideologii (čechoslovakismus) a navíc byl sužován českým šovinizmem. Začněme Němci v Čechách.

Heimannová si podle Čulíkových slov stěžuje, že rozpory mezi jednotlivými etniky zavinily neúspěch revoluce v roce 1848. Není jasné, zda výraz „občané Rakouska" je originál a pochází z pera autorky anebo, jestli jej použil recenzent. Pokud ano, potom je silně zavádějící. Slovo „občan" sugeruje princip rovnosti, a ten v Rakousku-Uhersku neexistoval. Ať tak či onak, jedná se o předpoklad jedné „startovní čáry" pro všechny národy a národnosti, která ale prostě a jednoduše politicky, právně i psychologicky nebyla dána.

Zásadní problém spočívá v tom, že autorka studie vytváří dojem, jako by Češi a rakouští Němci v tom byli „fifty-fifty": ty facku, já facku a nechme toho! Realita byla naprosto jiná, uveďme několik příkladů.

Němci tvořili politicky dominantní etnikum, Češi byli „občany" druhé kategorie. Zásadní problém vytvářela pangermánská ideologie, resp. velkoněmecký politický koncept. Zejména v druhé polovině 19. století se Rakousko coby člen Německého spolku stále víc dostávalo do gravitačního pole Pruska / Německa. Dnes to vypadá jako paradox dějin, ale největší Rakušáci byli tehdy Češi a ostatní slovanské národy. Jedni čekali od silného Rakouska ochranu před německými východními ambicemi, druzí před maďarským šovinismem a z něho pramenícím brutálním národnostním útlakem. Bylo by zajímavé vědět, zda se o něm Heimannová zmiňuje.

Paní historička by měla rovněž vědět, že v Čechách existoval národní koncept zvaný bohemismus (jeden národ dvou jazykových větví - české a německé). Jeho „prominentními" reprezentanty byli Bolzano a zpočátku i Palacký. Pokus o vytvoření nadjazykového, politického „českého" / bohemanského národa neztroskotal primárně na Češích, ale na postoji českých Němců k české kulturní a politické emancipaci. Příkladem je jejich odmítavý postoj k českému státnímu právu (tehdy nikoliv ve smyslu samostatnosti, ale rakouské trojfederace), k jazykovému vyrovnání a dalším otázkám společného soužití rovného s rovným. Německý „bohemanský" patriotizmus měl výlučně zemský charakter, jednotlivé české země byly chápány jako historicko-správní části německého jazykového (a tedy národního) prostoru. Státoprávní jednota zemí Koruny české byla striktně odmítána. Příklady?

Když v květnu revolučního roku 1848 byl na místo ministra kultury navrhnut F. Palacký, okomentoval to jeden vlivný vídeňský deník slovy, že by se jednalo o „zločin a výsměch celému Německu (sic!)". Ernst Planer, vlivný německý liberál ve vídeňské Říšské radě, prohlásil 17. listopadu 1892, že „dva miliony Němců v Čechách nechtějí o českých státoprávních aspiracích nic vědět".

Bezprostředně po vyhlášení čs. Republiky byly v českých zemích vyhlášeny tzv. německé provincie, které se separovaly a připojily k „německému Rakousku". V prosinci téhož roku poslali čeští Němci americkému prezidentu Wilsonovi telegram, ve kterém pravili, že se „nikdy a za žádných okolností nepodrobí čs. státu" a že „žádný právně myslící člověk nemůže chtít odtrhnout Němce z Čech od jejich vlastního národa". Toto byla atmosféra, ve které vznikala Československá republika. Kdo byl větším šovinistou a jak byla v daném historickém kontextu reálná možnost vytvoření autonomie oblastí s německou většinou (nezapomeňme, že v nich žili i Češi a jiné neněmecké národnosti), nechť posoudí sám čtenář. Paní historička působí na skotské univerzitě. Možná by se měla zamyslet nad tím, kdy a za jakých podmínek získaly Severní Irsko a Skotsko jakýs-takýs stupeň autonomie, kterou Londýn může kdykoliv zrušit (viz Závěr).

A ještě jeden příklad „selhání nacionalistického Československa". Zatímco se v řadách českých Němců rozrůstala nacistická ideologie a sudetoněmecké freikorpsy odvlékaly antifašisty za hranice do Říše, poskytlo Československo 10 až 20 tisícům německých uprchlíků azyl. Jednalo se o druhý největší kontingent po Francii. Když v roce 1938 muselo předsednictvo německé SPD opustit ČSR, napsalo děkovné prohlášení, ve kterém se pravílo: chování Československa se odlišovalo od okolních zemí, zejména Švýcarska a Nizozemska, které ze strachu před hněvem mocného souseda zakazovaly jakoukoliv politickou činnost antifašistické emigrace.

Přímo pitoreskně působí obžaloba Československa, že Rašín ožebračil české Němce tím, že je izoloval od rakouské měny. Neměl a nemá snad každý suverenní stát vlastní měnu? Dále se prý český šovinismus projevil tím, že ČSR vyžadovala po Rakušanech, kteří navštěvovali své příbuzne, cestovní pasy. Mohou snad Mexičané z Mexika navštívit své příbuzné v USA bez platného cestovního dokladu? Jak vypadá hranice mezi USA a jejich jižním sousedem, všichni víme.

Toto je pouhý zlomek podivných charakteristik rakouské a prvorepublikové reality ze strany autorky studie. Je otázkou, zda objevila dosud neznámé prameny, které vše dosavadní staví na hlavu anebo, zda se jedná o více než účelovou interpretaci jednotlivých aspektů dějin.

 

Československo a Židé

Naprosto nesmyslná je pasáž o údajném československém antisemitismu. Pokud toto Heimannová tvrdí i o první republice (1918-1938) a nerozlišuje ji od od tzv. druhé, pomnichovské republiky, potom se jedná buď o trestuhodnou neznalost, nebo o záměr. I dnes by se tomu v Izraeli každý zasmál, vždyť i Adolf Hitler označoval Československo za židovsko-zednářský stát. Židé v ČSR tvořili nejvíce pročeskoslovenskou skupinu obyvatel - těžko čekat identifikaci se státem u lidí, kteří by byli z jeho strany vystaveni diskriminaci. Jiná situace nastala v extrémních podmínkách po „Mnichovu", nicméně se v tom případě nejednalo o evropskou vyjímku, ale o krizovou společenskou atmosferu, která panovala v celé Evropě.

Více než problematická je v této souvislosti konstrukce mezi „českým šovinismem" a procesy v 50. letech, jejichž obětí byli „Slováci, Moravané a Židé", zatímco prý Gottwald „etnicky čisté Čechy" před procesy uchránil. Tato zjevná narážka na pokračující „český antisemitismus" má ovšem několik zádrhelů. Československo podporovalo od počátku vznik židovského státu v Palestině, mimo jiné i tím, že vyzbrojovalo a cvičilo židovskou militantní organizaci Haganah. I po roce 1948 byla v ČSR pod vedením Antonína Sochora cvičena tzv. Židovská paradezantní brigáda a první izraelská letecká linka vedla do Prahy. Je zajímavé, že si Heimannová nepoložila otázku, zda procesy se židovskými předáky KSČ (Slánský, Klementis a další) nesouvisejí více se změnou sovětské politiky vůči arabským státům než s českým antisemitismem. Rovněž by bylo zajímavé zamyslet se nad tím, jaký mohl být důvod podvrženého dopisu CIA Slánskému, a jakou roli hrála v souvislosti s vývojem v Jugoslávii (tzv. titoismus) obava Moskvy před možným vznikem národního komunismu i v Československu. Prezentace těchto událostí jako projev českého šovinismu a antisemitismu nepůsobí zrovna přesvědčivým dojmem.

 

Národní obrození a českoslovenství

Co tedy bylo ideovou základnou toho „hrůzného a utlačovatelského" státu jménem Československo, který selhal? Vzhledem k politickému vývoji v Česku/Slovensku po listopadu 89 se z hlediska tohoto kvazi politického statementu jedná o natolik vážnou a aktuální záležitost, že ji nelze přejít bez povšimnutí. Touto „nesnášenlivou ideologií" (cituji z recenze J. Čulíka) byl podle Heimannové tzv. čechoslovakismus. Podívejme se na to, co na něm bylo tak nesnášenlivého a šovinistického.

Existují politické proudy, které se nemohou smířit s představou, že by český a slovenský národ nepotřeboval ke své státní existenci souhlas nějaké cizí autority. Husitství i českoslovenství představují dva nejautentičtější okamžiky naší národně-politické konstituce. Nejautentičtější proto, že národní existenci neodvozovaly ani z kmenově-etnických „principů", ani z autoritativně-hierarchických struktur (od panovníka, Říše, dokonce ani od „státu"), ale z univerzálních, civilizačních hodnot (náboženství / humanita). Jednoduše formulováno: husitský kalich symbolizoval (samozřejmě dobovou) jak duchovní, tak sociální emancipaci, která vyústila v emancipaci politickou. Národně obrozenecká linie Kollár - Palacký na tuto tradici navazovala, spojila národní existenci s „všelidstvím" („Zvoláš-li ‚Slovan', ať se ti ozve člověk!"), což byl diametrálně odlišný koncept národa než u Němců, ve kterém Němec figuroval jako předobraz člověka a vůdce světa („Am deutschen Wesen soll die Welt genesen!"). Masarykova národní idea byla identická s nábožensky motivovanou humanitou (základní „mýtus": české Bratrství Petra Chelčického) a nesla v sobě jasnou sociálně-politickou dimenzi - nutnost vyřešit „otázku sociální". Z této univerzální koncepce vycházelo Masarykovo českoslovenství: národ založený na humanitě přesahuje jazykovou hranici, aniž by ji rušil. Jedná se o pojem národa, který se kvalitativně lišil od německého „Blut und Boden" (krev a země), na což Heimannová evidentně zapomíná. Svým univerzálním, nikoliv etnickým zakotvením se perspektivně otevíral i jiným národnostem v Československu a nesl tedy v sobě státně-politický rozměr. Přechod od národa „filozofického" k národu politickému v rámci kulturní a sociální emancipace je složitý historický proces vyžadující čas, který Československu nebyl dopřán. Pohled na dnešní mapu Evropy nám prozradí, že i v západní Evropě tyto procesy zdaleka nejsou ukončeny - ba naopak: mnohde znovu ožívají a nabývají na razanci (námatkou Španělsko, Velká Británie, Belgie, Itálie, ale i Francie). Existuje něco jako pluralita evropských národních modelů; žádná konstituce neprobíhala bez problémů, jednosměrně a hladce, mnohé z nich „vznikly" prostřednictvím ohně a meče. „Bílá hora" ukončila státoprávní vývoj českých zemí s malým „č" k Českým zemím (budoucí Čechy / Čechie / Česko?) s velkým „Č" - jeho název zněl Konfederace zemí Koruny české. Jednalo se o podobný emancipační zápas proti habsburské moci, jaký proběhl v Nizozemí a dříve ve Švýcarsku.

To je ten mýtus, o kterém se tak pohrdavě Heimannová vyjadřuje a který byl a je trnem v oku těm silám, které se snaží navrátit Evropu do 19. století. Stačí se podívat na osud Jugoslávie a kauzu Kosovo a uvidíme, že se nejedná pouze o akademické debaty. Stejné báchorky a pověsti o údajném srbském nacionalismu perfektně zmanipulovaly evropské veřejné mínění a pacifikovaly jeho eventuelní protesty proti agresi NATO vůči Jugoslávii. Paralela mezi (českými) Němci / Čechy a (kosovskými) Albánci / Srby je evidentní.

 

Další „šovinizmy" v přehledu

Další kapitoly československých dějin, které Heimannová podle Jana Čulíka oslovila, lze zmínit jen stručně.

Československo prý vůči svým německým obyvatelům nepostupovalo inkluzivně. Co to ale mělo znamenat v praxi? Občané ČSR německé národnosti požívali všechna individuální a občanská práva, stát začal postupně dotovat německou kulturu. Udělení kolektivních práv (autonomie) by z hlediska právě „narozené" ČSR znamenalo existenční riziko. Živým mementem přitom nebyl jen pokus o secesi v roce 1918, ale zejména fakt, že Němcům nešlo jen o samostatnost, ale o připojení k Říši. A ČSR se nenacházela na evropské periferii, nýbrž v prostoru bezprostředního ohrožení Německem. Heimannová by jen ztěží našla stát, který by za těchto podmínek jednal jinak.

Z celého pojednání na nás dýchá oživovaný mýtus k. u. k. Rakouska a povzdech nad jeho zánikem. Faktem ovšem zůstává, že monarchie svoji šanci jednoduše propásla. Vyrovnání s Maďarskem mělo být součástí celkové státoprávní a politické reformy / přestavby státu, takové, jak ji navrhoval Palacký a jiní. Nestalo se. A sympatie Karla I. pro menšinové národy, kterou prý císař objevil v roce 1916, tedy v průběhu války, měla pro ně již jen z psychologického hlediska cenu rovnou nule.

Zajímavé přitom je, že jak ve vztahu k onomu „občanskému" Rakousku, tak i později k Československu, nikdy není problematizován výraz „Němec". Jaký vyjadřuje poměr mezi národností, národem a státní příslušností? Ostatně Masaryk nevyrostl jako Němec, nýbrž jako moravský Slovák a Rakušan. V tehdejší komplikované situaci mu to dalo svobodu výběru národa. Mohl se stát rakouským Němcem či německým Rakušákem, rozhodl se vědomě pro Čechy. Rozhodně se nejednalo o oportunismus - být Čechem nepřinášelo tehdy zrovna společenské výhody. Jeho volba nebyla etnická, nýbrž politická.

Na kompetentní posouzení pasáže o atentátu na Heydricha, kterým prý Beneš chtěl vytvořit černobílý obraz českého mučednictví a německého zla, by bylo nutné přečíst původní text. Nicméně pokud Jan Čulík správně vystihl intenci Heimannové, potom nezbývá než zakroutit nevěřícně hlavou a zeptat se: co bylo nacistické Německo, když ne absolutní zlo?

Své si odneslo - jak jinak! - i „Pražské jaro". Kromě standardního nesmyslného a ahistorického tvrzení o tom, že se jednalo o pranici mezi komunisty, zmiňuje Čulík i další vskutku překvapivou charakteristiku jako „xenofobie" (ve spojení s patriotizmem?) nebo „příchod Pražského jara z Bratislavy".

A nyní otázky. Co bylo na myšlence demokratické obrody společnosti, na demokratickém socialismu xenofobního? Jakou zlovolnou roli sehrál (opět!) český šovinismus v politickém procesu, ve kterém došlo k federalizaci státu? Nejednalo se naopak o dobu, ve které Češi, Slováci a jiné národnosti v tehdejší ČSSR k sobě měli blíže než kdykoliv předtím? Československé reformy nebyly ani pražskou záležitostí, ani nepřišly s Dubčekem z Bratislavy. Jednalo se v 60. letech o jedinečný proces demokratizace československé společnosti ve všech oblastech jejího života, tedy i uvnitř tehdejší KSČ. Hlavním znakem byla vysoká míra občanské a národní solidarity. Není právě toto důvodem oné zarputilé snahy nové polistopadové elity, aby bylo ono „československé jaro", které nebylo motivováno touhou po bezmezném konzumu a jehož cílem nebyla restaurace kapitalismu, zapomenuto? Kritické hledání příčin jeho neúspěchu by se muselo zabývat geopolitickými souvislostmi a otázkou, proč bylo a je na české a slovenské politické scéně tak málo Františků Kriegelů a tak moc Františků Černíků.

 

Závěr

Z polistopadového mainstreamového hodnocení československých dějin, které se rozdělilo na narativní nostalgii nebo vulgární zatracování, po všech stránkách vybočuje historicko-sociálněpsychologická práce historika Jana Tesaře. Jedná se o navýsost kritický příspěvek ke studiu etymologie Čechů, jak autor sám zdůrazňuje (J. Tesař: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky, nakl. PROSTOR, Praha, 2000), který žaluje, ale nemanipuluje. Recenze Jana Čulíka s četnými kritickými připomínkami samotného autora přinejmenším naznačuje, že studie M. Heimannové na rozdíl od Tesaře z výše uvedených interpretačních rámců nevybočuje.

Její pohled je totožný s tím, který je vlastní katolicko-sudetoněmeckému prostředí. To se vyznačuje dvěma hlavními atributy. Tématika sociálních konfliktů a jejich příčin je buď ignorována, nebo se o ni pojednává pouze okrajově, často právě jako vedlejší produkt (českého) šovinismu. Dalším společným jmenovatelem je nepřátelství jak vůči husitské tradici, tak i myšlence česko-slovenské politické vzájemnosti. Tyto nejautentičtější okamžiky našich dějin jsou označovány za „omyly historie", zatímco rakouská monarchie za její přirozený výtvor zničený slovanskými nacionalismy. Jaksi se přitom zapomíná, že existence Rakouska nebyla ohrožena jimi, ale pangermánskou ideologií resp. velkoněmeckou ideou a jejimi domácími příznivci (jedna říše, jeden národ). Do ideologických schémat evropského vývoje po tom, co se označuje jako „pád komunizmu", nezapadá představa, že obecné identifikaci s Rakouskem-Uherskem bránila nejen tvrdošíjná obhajoba privilegovaného postavení německy a po roce 1867 maďarsky mluvících obyvatel, ale i jeho stoupající politická závislost na Německu.

Jsou Španělsko, Francie, Itálie, Belgie nebo Velká Británie umělé či přirozené státní útvary? A co je drží pohromadě? „Snášenlivá" ideologie, nebo souhra vztahů mezi represívní mocí, lidskou přizpůsobivostí a faktorem času? A jak to bylo a je s Německem? Čulíkova recenze neprozrazuje, zda Heimannová alespoň v určitých případech použila srovnávací metodu a postavila Československo v otázce „šovinismu" do relace s jinými evropskými státy. A sice nejen s Německem a jeho dánskou a lužickosrbskou menšinou (jaká byla mezi dvěma světovými válkami jejich kolektivní a indivuální práva?), ale třeba se Španělskem, Maďarskem, Francií (ještě po II. světové válce visely v Bretani ve školách cedule, že plivat na zem a hovořit bretaňsky je zakázáno). Bylo již řečeno, že paní Heimannová působí ve Velké Británii. Bylo by zajímavé vědět, jak posuzuje historii Britské říše, a to nejen ve vztahu ke katolicismu. Rámcová smlouva o ochraně národních menšin byla podepsána v roce 1995, tři roky na to vstoupila v platnost. Skotové dostali teprve v roce 1997 omezenou autonomii, Severní Irsko o tři roky později. Od té doby byla několikrát Londýnem pozastavena. V roce 2007 bylo po 38 letech formálně ukončeno nasazení britské armády v Severním Irsku. A vůbec: na základě jaké ideologie vznikla britská Koruna? A jakými prostředky byla udržována? Jednalo se o anglický šovinismus, nebo o přirozený vývoj suverénního státu?

Mary Heimannová je navíc Američanka, a tak by měla vědět, že přelom 50. a 60. let v USA nebyl jen ve znamení rock'n'rollu. Teprve v roce 1956 zakázal Nejvyšší soud Spojených států rasovou diskriminaci v Alabamě. V roce 1957 vydal tehdejší prezident Eisenhower nový zákon o občanských právech barevných občanů USA. Propast mezi ním a každodenní realitou ukazuje osud Martina Luthera Kinga.

 

Uvedená historická studie by tedy opravdu mohla být podnětnou záležitostí, jen poněkud jinak, než jak zřejmě zamýšlela její autorka. Bylo by zajímavé zamyslet se nejen nad duchovním prostředím, ve kterém podobné práce vznikají, ale i nad tím, proč právě Češi mají takový problém rozlišovat mezi sebereflexí a sebepokálením. A proto náš pohled na ni neurčuje vlastní sebevědomí / vědomí sama sebe, ale „posudky" těch, kteří cílevědomě prosazují vlastní zájmy - zabalené do pseudouniversalistických frází.

Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Což neplatí jen ve světě chovatelů.

 

 

Publikováno v Literárních novinách

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře