Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kauza ‚kanadská víza‘: poločas

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • viza-kanada
Rozruch kolem zavedení kanadských víz již po krátké době pominul a vše zahalila rouška mlčení. Opozice neinterpeluje, žurnalisté nešťourají, cestychtiví občané i nadále putují za kanadskými úředníky do rakouské metropole, a tak je na čase provést průběžnou bilanci této podivné kauzy. Kromě vykřičníku nad celým jejím průběhem stále ještě ve vzduchu visí přinejmenším tyto dvě otázky: proč je český občan nucen žádat o kanadské vízum mimo hranice vlastního státu a jak je možné, že tím žádný politik, žádná politická strana nezabývá? Jedná se o předzvěst jakéhosi středoevropského regionu s hlavním městem Vídní, a nebo jednoduše o kanadské rozhodnutí, jehož politickou dimenzi tradiční česká necitelnost k státoprávním otázkám vůbec nevnímá?

 

Bilance

Kanada tvrdila a tvrdí, že zavedení víz vyprovokoval příliv českých Romů žádajících v zemi o politický azyl. Toto jednoduché konstatování ovšem provokuje hned několik otázek.

Za prvé. Podle údajů kanadského velvyslanectví v Praze „expeduje" Maďarsko do země javorového listu sice o polovinu méně uchazečů o azyl než Česko, nicméně i 800 žádostí za rok by mohl být důvod k vízové obraně země a jejich sociálních systémů. Proč tomu tak není? Je počet žádostí skutečně rozhodující? Jsou-li  čeští Romové obětí rasistických výstřelků jak ze strany „většinového" obyvatelstva, tak ze strany českého státu, proč jim Kanada azyl neposkytne? Pokud ČR splňuje nároky na demokratický a právní stát, proč potom toto provokativní řešení? Pokud nikoliv, jak můžeme být členy tak „vysoce lidskoprávních organizací" jakými jsou NATO a EU? Jinými slovy: je Maďarsko se svými národními gardisty pro Romy bezpečnější než Česko? Jsou tamní Romové obratem posíláni domů, zatímco žádosti jejich českých kolegů musí projít celou prověřovací procedurou? Je ovšem docela možné, že Budapešť v Ottavě prostě a jednoduše požívá více respektu než Praha. A nebo se za fasádou zdánlivě jednoduchého případu skrývá ještě něco jiného, subtilnějšího - něco, co má snad více společného s „Evropou" než s Kanadou? K této otázce se vrátíme na konci naší úvahy.

 

Za druhé. Česká vláda prohlásila, že byla krokem Kanady překvapena. Kanadská strana tvrdí opak. Nato Češi připustili, že byli informováni již dříve, že ale vše viselo ve vzduchu jako možnost. A navíc prý byli požádáni o diskrétnost. Nic z toho ale nebránilo premiérovi Fischerovi ve výroku, že ČR bude reagovat jako ‚patřičně sebevědomá a svébytná země'. Po tomto halasném zařvání českého lva následovalo zavedení víz kanadským diplomatům a konstatování, že víc dělat nemůžeme, protože nám v tom brání ‚český a evropský právní řád'.

I zde musíme konstatovat hned celou řadu otazníků. Komu je česká vláda zodpovědná - kanadským vládním úředníkům, a nebo občanům ČR? Jaký český paragraf brání této „sebevědomé a svébytné zemi' recipročně reagovat na kroky jiných států? A nebo jednoduše splývá evropská a národní legislativa v jedno? Nevědomky by tak česká vláda prozradila, o co ve skutečnosti jde: o postupnou nivelizaci národních právních systémů nadřazeným právem Evropské unie.

Z toho vyplývá otázka nejzávažnější: jestliže je ČR limitována Bruselem v oblasti vnitřní i zahraniční politiky, jak je možné hovořit o svébytné zemi? A nebo se premiér tímto výrazem obratně vyhnul pojmu ‚suverénní stát', kterým Česko v rámci „prohlubující se evropské integrace" pomalu ale jistě přestává být?

 

Za třetí: o co skutečně jde? Je situace kolem romské „invaze" do Kanady opravdu tak extrémní, že nezbývalo nic jiného než zavést víza? Nebo jde o politické show, v jehož inscenaci nehrají hlavní roli ani Romové, ani údajné horentní kanadské výdaje na české žadatele o azyl, ale Evropská unie -- instituce, od které si ‚dostatečně sebevědomý' premiér naší ‚svébytné země' slibuje pomoc? Zaměřme se na kouzelné slůvko ‚klauzule solidarity'. Nejprve fakta, potom spekulace.

 

Kanada se chová buď nelogicky a nebo, (zvolíme-li mírný výraz) porušuje jak předpoklad neviny, tak princip rovnosti. Zavedení víz, pokud by mělo opravdu zabránit přílivu romských žadatelů o azyl z Česka, může fungovat jen tehdy, pokud se již na konzulátu „vyřadí podezřelé subjekty". Ale podle jakých kriterií? Podle tmavší barvy pleti? Podle jména? Podle stavu konta?

Podivné je ovšem i chování české vlády, která kupodivu těmito argumenty (alespoň veřejně) neoperuje. Vybavil si Jan Fischer politicko-právní situaci ČR až poté, co vypustil z úst vzletná slova o ‚sebevědomé' české odvetě? A nebo má v kapse trumf, o kterém nemá zdání nejen Kanaďan, ale ani český občan? Pokud jím měla být ona slavná klauzule solidarity, byl buď neskonale naivní, a nebo chtěl alespoň na několik hodin vzbudit iluzi opravdového státníka, reprezentanta ‚dostatečně sebevědomé a svébytné země'. Opravdu si myslel, že evropští bossové Německo a Francie spolu s Velkou Británií půjdou kvůli sametovému Česku do konfliktu s Kanadou?

Pokud ano, potom zemi České není pomoci. Možná se naše vláda spokojí s nezávazným ujištěním, že Unie víza Kanaďanům zavádět nebude, ale že nám jinak samozřejmě fandí. Vzhledem k tomu, že se česká politika již tradičně vyhýbá „extrémním krokům" jakými je třeba obrana národních zájmů, bylo by i možné se s tímto vysvětlením spokojit. Kdyby nás přitom neovanul dech „tiché diplomacie", která byla naznačena jak českými, tak evropskými diplomaty - bezesporu k velkému překvapení kanadské vlády, která tím musela být dozajista „dokonale zaskočena". A zde jsme se dopracovali k jádru spekulativního pudla.

 

Fakta a spekulace: o co jde?

Mediální diskuze o kanadských vízech a české reakci se od počátku vzala za špatný konec, neboť vycházela z pojmu ‚vyjednávací pozice'. Zásadní a tedy základní problém celé kauzy tkví ovšem v něčem jiném. Z hlediska státní suverenity nejde v prvé řadě o to, jak v takovém případě vyjednávat, ale prostě a jednoduše jednat. Rozdíl v těchto pojmech - jednat, abych mohl vyjednávat - je české politické kultuře naprosto cizí. Adekvátní reakce signalizuje nejen onomu „provokujícímu" státu, ale i ostatnímu světu, že se postižený stát nehodlá nechat fackovat. Jde o nastolení situace „rovný s rovným". Proč by „útočník" měl vyjednávat, když se „napadený" nebrání? Jinými slovy: nejde o nic více a o nic méně než o potvrzení proklamované suverenity a vůle ji hájit. Ať se nám to líbí či nikoliv, aplikace principu reciprocity patří k těm základním nástrojům v rámci mezinárodní diplomacie, kterými státy v podobných případech signalizují své sebevědomí a hájí zásadu rovnosti v poměru mezi jednotlivými subjekty mezinárodního práva. Z tohoto hlediska ukazuje například poměr ve „vízovém utkání" ČR - USA, kdo je ‚master' a kdo ‚servant'. V kauze ‚Kanada' má prý česká vláda svázané ruce evropskou legislativou (Schengen), tzv. klauzule solidarity ale naopak evidentně dovoluje jiným státům, kupříkladu USA, i dlouhodobě praktikovat rozdílnou vízovou praxi vůči jednotlivým členům EU. Do dnešní doby nebylo zcela jasně řečeno, zda se tedy jedná o záležitost unie či bilaterálních vztahů mezi Českem a Spojenými státy. Kvalitu takového „solidárního společenství" nechť každý posoudí sám.

 

Z tohoto hlediska problém nepředstavuje ani ČR, ani její romští občané, problém spočívá nanejvýš v kanadském azylovém právním nepořádku. O čem chtějí „Evropané" s kanadskými představiteli jednat? Jaké nové poznatky o české realitě jim chtějí Baroso, Sarkozy, Merkelová a ostatní sdělit? A jedná se skutečně o náhodu, že zavedení kanadských víz časově „ladí" s finální fází protahovaného ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy v Česku? Odvažme se letmého spekulativního pohledu do nedaleké budoucnosti. EU se za Čechy diskrétně „přimluví", Kanada víza po „evropské intervenci" opět odvolá - vše pouhá komedie. Český národ, kterému jeho politická a intelektuální „elita" neustále „zvyšuje" sebedůvěru řečmi o tom, že se jako ‚malý (pozor: desetimilionový!!) národ'  bez velkého protektora neobejde, se opět  přesvědčí, že mají pravdu a „realisticky" se smíří s odevzdáním ‚vlády věcí svých' do Bruselu. A čím víc tím líp: když EU rozhodne něco dobře, splníme a budeme rádi, v opačném případě splníme rovněž, ale budeme nadávat a říkat, že za to nemůžeme. Nicméně právě tato kauza nám připomíná, že otázka národní důstojnosti není jen záležitostí politické reprezentace země, ale nás všech.

 

Pro Czech Free Press

 

Petr Schnur, Hannover

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře