Již 25 let žijeme v kapitalismu I.

Nebylo dříve vše jen špatné

Mnozí lidé, zejména mladší a střední generace ve východní Evropě v roce 1989 uvěřili cílené, systematické a dlouhodobé propagandě západních rozhlasových stanic o tom, že jsme neuvěřitelně zaostalí a jedině pokud svrhneme naše režimy a nastolíme tzv. svobodu a demokracii, budeme mít stejný blahobyt jako na západě v podobě dostatku kvalitního zboží, osobních svobod, svobodných voleb a možnosti cestovat po celém světě. O negativních stránkách života v kapitalismu se samozřejmě mlčelo nebo tvrdilo, že žádné nejsou.

Československo konce 80. let mělo samozřejmě své problémy, jako každá jiná země. Řada průmyslových podniků potřebovala investice a modernizaci výroby, modernizaci potřebovala i naše dopravní síť a bytový fond, vozový a strojní park. Severní regiony se potýkalys s výraznými ekologickými problémy. Také sektor obchodu a služeb vyžadoval větší pružnost vůči potřebám zákazníků. Zaostávali jsme za zeměmi západní Evropy například v produktivitě práce, v úrovni služeb i šířce sortimentu spotřebního zboží. Na druhou stranu měla naše země poměrně malé zadlužení, všichni měli práci – povinnost pracovat byla uzákoněna, každý měl kde bydlet a nemusel mít strach, že nebude mít prostředky na lékařské ošetření. Naše školství i zdravotnictví bylo i ve srovnání se západní Evropou na velmi dobré úrovni, navíc dostupné skutečně všem, stejně jako například tuzemská rekreace, možnost rekreačního sportu či lázeňská péče. Měli jsme vyspělé podniky, které dokázaly dodávat velké investiční celky jako cementárny nebo zařízení pro těžbu apod. Světově známé české pivo, sklo, porcelán, automobily, stroje a další výrobky se dokázaly uplatnit i na konkurenčně náročných západních trzích. Byli jsme téměř potravinově soběstační, naše družstevní zemědělství dosahovalo výborných výsledků. Například JZD AK Slušovice bylo známé svou široce založenou výrobní základnou, nápaditostí, inovacemi a produktivitou práce daleko za hranicemi země a přitahovalo pozornost odborné i laické veřejnosti. Bohužel zásluhou polistopadové moci byl tento vysoce produktivní podnik zničen...a nezůstalo jen u něj... Brzy jsme se na ulici mohli setkat s bezdomovci, žebráky nebo feťáky, což v době před rokem 1989 prakticky neexistovalo.

Lidé u nás na sklonku socialismu mohli být právem nespokojeni s poměrně malou možností cestovat na západ od našich hranic, s úrovní některých osobních svobod, ano i s nedostatkem banánů i jiného zboží a občasnými frontami v obchodech, stejně jako s omezenými možnostmi pro soukromé podnikání nebo stavem životního prostředí. Na druhé straně měli značné sociální jistoty právě v podobě dostatku práce pro všechny, bydlení a jisté penze ve stáří.

Ostatně v každé zemi na celém světě lidé nadávají na vládu a přejí si vyšší životní úroveň. Nejinak tomu bylo před převratem i u nás. Naše hudební orchestry znal bez nadsázky celý svět, stejně jako mnohé naše spisovatele, básníky, umělce, vědce, techniky, lékaře nebo sportovce. Ti všichni šířili ve světě dobré jméno tehdejšího Československa. Ano, někteří z nich nebyli spokojeni s poměry v naší zemi a rozhodli se emigrovat. Emigrovali i další lidé, nejen ti úspěšní a slavní. Jak už to tak bývá, někteří v emigraci uspěli, jiní naopak spíše živořili. Někteří z těchto emigrantů pak později rádi využili možnosti, aby se vrátili zpět do své vlasti. O tomto se už dnes příliš nehovoří. Stejně jako o tom, že předlistopadové Československo podle mezinárodních studií bylo na evropské špičce v družstevnictví. To se uplatnilo především v zemědělství, v bytovém hospodářství, ale i v sektoru výrobních družstev, ta mimo jiné často zaměstnávala i invalidní občany...co by za to dnes mnozí dali.

Stojí za připomenutí i jeden předlistopadový vtip, který u nás koloval a vyprávěl se hlavně zahraničním návštěvníkům ze západu, aby lépe pochopili situaci v naší zemi: „Šest zvláštností socialismu – 1. všichni jsou zaměstnaní a nikdo nepracuje – 2. nikdo nepracuje a plán se plní na sto procent – 3. plán se plní na sto procent a v obchodech nic k mání – 4. v obchodech nic k mání a lidi mají všechno – 5. lidi mají všechno a nadávají na režim od rána do večera – 6. na režim nadávají všichni a ve volbách hlasují na sto procent pro." (citováno z knihy Proč tak snadno..., I. Možný).

Socialistické Československo navíc při své strategické poloze ve střední Evropě muselo vynakládat nemalé prostředky na armádu. Jak uvedl v jedné ze svých knih generál Miroslav Vacek, část z těchto prostředků potom přirozeně chyběla v dalších sektorech našeho hospodářství. Viditelné problémy přinášelo i zaměření na těžký průmysl a jeho energetická náročnost, stejně jako negativní vlivy na životní prostředí.

Léčba Klausem se příliš nepovedla

Po roce 1989 jsme se prý otevřeli světu a svět se otevřel sám. Vnikla k nám ve velkém i pokleslá západní kultura v podobě brakové literatury, nekonečných amerických seriálů a úpadkové hudební produkce. Brzy jsme poznali výdobytky kapitalismu, se vším co k němu patří. Začal masivní výprodej národního majetku, často doslova za babku, v řadě případů pochybným dobrodruhům, kteří chtěli pouze rychle zbohatnout, nikoliv vytvářet hodnoty pro tuto zemi. To způsobilo zánik stovek tisíc pracovních míst a vznik armády nezaměstnaných. Naše průmyslová základna byla mizernou privatizací výrazně utlumena, mnoho podniků se nechalo uměle zkrachovat, z jiných byly vybrány jen lukrativní obory. Začala se šířit nová víra, která pravila, že trh vyřeší vše a že neexistují čisté a špinavé peníze. Útlum průmyslu a nedostatek nových pracovních míst způsobil postupně až masivní nezaměstnanost. Již první polistopadová léta přinesla mnoho nových a velkých společenských problémů.

Pro některé podnikavce začaly ty pravé zlaté časy. Konečně nemuseli před ostatními tajit, kolik si dokázali nakrást a našmelit. Bývalí veksláci a zloději mohli zcela beztrestně v nových poměrech zlegalizovat svůj nakradený majetek a ještě drze tvrdit, že okrádáním státu bojovali proti režimu. Z řady veksláků a jim podobných se přes noc stali úspěšní, ambiciózní podnikatelé, kteří vytvořili prohnilý základ nového režimu. Přišel velký čas i pro ty, kteří získávali údajně zkušenosti na západě, aby nám pak zcela nezištně pomohli k prosperitě. Ukázkovým příkladem budiž neúspěšný student a dobrodruh Viktor Kožený, dávaný některými politiky za příklad úspěšného byznysmena. Jeho soukromý byznys však byl založen na tom, že stát tratil miliardy a některým z nás zbyly jen ty kuponové knížky se slibovanou jistotou desetinásobku. Kožený podobnou činnost vyvíjel i jinde a dostalo se mu ještě poměrně přívětivé přezdívky pirát z Prahy. Již první popřevratová léta přinesla množství velkých problémů a pro mnohé z nás i velké rozčarování ze svobodných a demokratických poměrů.

Není proto divu, že již v roce 1994 u nás vyšla dnes již bohužel téměř zapomenutá kniha, která na základě prokazatelných faktů hodnotila naši první kapitalistickou pětiletku. Autoři této knihy František Dvořák, Slavomír Ravik a Jiří Ternygel, která vyšla pod  názvem „Žaloba aneb bílá kniha k 5. výročí 17. listopadu 1989" objektivně zhodnotili dosavadní popřevratový vývoj a dali novému režimu zejména v ekonomice nedobré vysvědčení. Uvedli mimo jiné, že zatímco před listopadem 1989 bylo možno hovořit o stagnaci a postupném úpadku, za pět let od roku 1989 pak již přímo o krachu. Tato i dnes užitečná kniha, by měla být povinnou literaturou zejména pro mladé lidi a studenty historie, politologie a ekonomiky. Především proto, aby slyšeli i názor z druhé strany a rozšířili si tak své obzory o důležitá fakta. Uvedená kniha (v žádném případě jí tímto nechci dělat reklamu) obsahuje totiž především průkazná fakta, čísla, statistiky, mezinárodní srovnání apod. To, že ji dnes neseženeme často ani v knihovnách, je jasným důkazem o tom, že se novým mocipánům tato pro ně krajně nepříjemná fakta ani trochu nelíbila a nelíbí. Ano, v roce 1994 bylo celkem odvážné veřejně říci, že tzv. léčba Klausem způsobila našemu hospodářství výrazné a většinou i nevratné škody.

O co všechno jsme přišli...

Například o prakticky plnou zaměstnanost (přes všechny problémy jež přinášela), potravinovou soběstačnost, tisíce hektarů kvalitní orné půdy zastavěné obchodními centry a sklady či solárními elektrárnami, systematickou bytovou výstavbu, mnohá výrobní družstva zajišťující zaměstnanost i na venkově, dostatečné kapacity předškolních zařízení pro děti, řadu sociálních jistot, které byly vnímány jako neměnná samozřejmost, velký díl kvalitní nekomerční kultury, knižní vydavatelství dětské i odborné literatury.....

Po roce 1989 se také rozpadlo ROH jako jednotné odborové sdružení hájící zájmy pracujících. ROH mělo i mezinárodně nemalou autoritu. Po roce 1989 nová ideologie začala tvrdit, že prý jako jeden z přežitků minulosti už jednotné, centrální, velké odborové hnutí není třeba, jelikož v kapitalismu se o sebe každý musí postarat sám a každý musí umět hájit svá práva taky sám. A kdo to neumí, má prostě smůlu. Ti, kdo tehdy bourali nerozvážně ROH, tak ať už nevědomky či záměrně, zničili velké dílo našich otců a dědů a tím zradili prosté pracující. Před soud sice postaveni nebyli, ale dějinný lidový soud jim svůj ortel nepochybně ještě vystaví. A bude pro ně nemilosrdný, nic jiného si totiž nezaslouží.

Odborový majetek byl z části rozkraden, z části si je mezi sebe rozdělily nově vzniklé odborové svazy. Odboroví předáci si ale žijí jako v bavlnce, mají vysoké příjmy a někteří z nich mají šanci, když nebudou příliš zlobit a naopak budou mocným poslušně zobat z ruky, si vysloužit časem i politickou funkci jako pánové Falbr, Škromach či Štěch, aniž by předtím pro své členy cokoliv vybojovali. Inu i odbory jsou dnes pro některé jedince dobrým byznysem. Dnes jsou u nás odbory doslova roztříštěny mezi desítky různých svazů a oborů (stejně jako za první republiky), některé si i vzájemně konkurují a účinně a jednotně hájit zájmy pracujících se za 25 let kapitalismu ještě nenaučily, ke smůle mnoha obyčejných lidí. Nic na tom nemění ani fakt, že jednou za čas odbory svolají stotisícovou demonstraci v centru Prahy.

Hudebník a bývalý politik F. R. Čech již v roce 1997, v době, kdy byl pražským zastupitelem, při pauze během natáčení jednoho hudebního dokumentu svěřil filmařům svůj pohled na věc, když prohlásil dle svých zkušeností z pražské politiky následující: „Rozkradli všechno za těch sedm let, všechno." Tento dobový záznam dodnes koluje po internetu a lze jej tedy dohledat.


Již krátce po převratu se v centru Prahy i na jiných místech začaly objevovat nápisy „Karle Kryle už zase ryjem držkou v zemi". I to o mnohém vypovídá. V zemi totiž brzy vznikla novodobá elita, která svojí arogancí a papalášskými manýry dávno překonala manýry vysoce postavených předlistopadových soudruhů. Velmi brzy se začalo hovořit o ukradené či prodané revoluci a mnozí litovali, že vůbec chodili na ta listopadová náměstí zvonit klíči. Mnozí z nás také brzy začali mít existenční problémy kvůli ztrátě zaměstnání, nízkým příjmům, stále rostoucím cenám apod. Mnohé listopadové ideály, včetně morálky a obecného blaha rychle vzaly za své. V kapitalismu totiž hraje dost podstatnou roli hlavně majetek. A to bez ohledu na to, jak byl získán. A stav bankovního konta, jelikož za peníze se dá dnes koupit téměř vše. Snad kromě zdraví. Řada lidí se dnes má co otáčet, aby uživili svou rodinu a provází je stálý stres z hrozby ztráty zaměstnání a existenčních nejistot, zadlužení či ztráty schopnosti splácet různé hypotéky, půjčky a úvěry. Když někdo dluží miliardy, zaplatí je nakonec stejně daňoví poplatníci, když někdo dluží tisíce, přijde na něj exekutor a zabaví mu majetek. Nově se u nás po roce 1989 začaly objevovat i sebevraždy ze sociálních a existenčních důvodů....

Bc. Miroslav Pořízek