Jak (ne)pomáhat Kalouskům:

 Tito lidé svým rozhodnutím k volbám nejít, paradoxně volí. Hrají v podstatě ruskou ruletu s tím, že pasivně čekají, kdo vyhraje, kdo bude druhý, a kdo zvolen nebude vůbec. Sami sebe připravují o možnost, aby s tímto stavem cokoli udělali. Parlamentní strany mohou být spokojené. Hlasy lidí, které nijak do volebního klání nezasáhly, si rozdělí podle výsledků voleb, a je jim upřímně jedno, jaká část oprávněných voličů se k volbám dostavila. Někdo může namítnout, že přesně téhož výsledku se dosáhne v případě odevzdání neplatných přetržených hlasovacích lístků. A že jedinou možností každého „řádného občana“ je volit. A že v případě, že nikdo z kandidujících neodpovídá představě, kterou máme, je na nás, abychom kandidovali.
 Toto má ovšem jeden výrazný háček – a tím je stav, kdy jsme nuceni se pohybovat v rámci pravidel určitého systému, jenž již delší dobu vykazuje rysy nefunkčnosti a kolapsu. Která strana může ve volbách přesáhnout pětiprocentní hranici? Ta, která nemá žádného mecenáše v zádech? Ta, jejíž představitelé se nedostanou do médií? Ta, která nemá za sebou nějakou movitou bezpečnostní agenturu, Pepy z Hong-kongu, finanční zdroje z Panamy či svého osvědčeného Šišku? Ta, jež chce hájit zájmy občanů – a nikoli nadnárodních korporací, penzijních fondů, atp.?
 Pan Balada je zjevně rozčilený. Slova jako „pitomost“ či „demagogické a jalové řeči“ nejsou argumentem. Čeho se pan Balada obává? Že výzva pana Valacha zapůsobí ve volbách podobně jako trapné a krajně urážlivé video Mádla s Issovou, jež nahrálo pravici a jejímu zaklínadlu ohledně zodpovědnosti a šetření? Tato slova vláda Petra Nečase svými činy zprofanovala stejně, jako svého času S. Gross pojem „upřímně“.
 Jan Čulík okomentoval výzvu Milana Valacha takto: „Nezbývá mi než opakovat, že názory pana Valacha se dostaly do doktrinářské, nebezpečné fáze. Apelováním na to, aby lidé volby bojkotovali, hrozí, že dojde k vážnému posílení pravicových stran a to může posunout Českou republiku až k pravicové diktatuře. Řešení je běh na dlouhou míli: utvořit koalici občanských seskupení a stran, které po volebním úspěchu dokážou změnit politický systém tak, aby fungoval a lidi skutečně zastupoval.“ (http://www.blisty.cz/art/65381.html)
Zde je ovšem potřeba zdůraznit, že výzva pana Valacha nikoho neuráží, a co je důležitější, nesnaží se nikoho k ničemu manipulovat. Kdo má jasno, koho bude volit, půjde volit. Milan Valach ani HzPD nic neříkají o tom, jak má kdo volit a koho má volit. Zato apeluje na ty, kteří k volbám nejdou. To je podstatný rozdíl.
 Jistě, může se stát, že zatímco neotřesitelný elektorát ODS a KSČM k volbám spořádaně dorazí, zejména voliči ČSSD mohou podlehnout různým vábením z jiných stran. Těžko si lze ale představit, že by Valachovou výzvou byla levice nějak postižena. Všichni ti, kteří se rozhodli, že chtějí změnu, a tuto změnu vidí pouze ve volbě jedné z levicových parlamentních stran, tedy ČSSD a KSČM, k volbám dorazí, výzva nevýzva.
 Smysl Valachova apelu je možný spatřovat v několika rovinách.
 1) Probuzení občanské společnosti, vyburcování z pasivity a letargie, nasměrování občanů ke skutečné zodpovědnosti, kdy začnou přemýšlet o svých právech a povinnostech, kdy je začne zajímat, kdo a jak je zastupuje.
 2) Otevření diskuse na téma udržitelnosti stávajícího politického a volebního systému, diskuse na téma obecného referenda a diskuse ohledně posílení občanských práv.
 3) Nastínění systémového řešení stávající krize (ekonomické i politické). Zatím je řada občanů přesvědčena, že stačí zvolit opozici, a bude lépe. Co se ale stane, pokud z této iluze vystřízliví tak, jako se z kocoviny probírá levicová inteligence v případě francouzského prezidenta, F. Hollandeho. Ti, kteří od něho čekali impuls pro nové směřování Evropské unie, jsou zákonitě zklamáni. Je tedy klidně možné, že pod vlivem tohoto zklamání uspěje v dalších volbách opět (tehdy nenáviděný) N. Sarkozy.
 „Co asi bude občanům platné, že se ze sdělovacích prostředků oni (a snad i zahraničí) doví, kolik lidí vhodilo do uren neplatné hlasovací lístky, když ty platné způsobí, že současní mocipáni zůstanou u vesel a u svých koryt a budou ty nejchudší dál ždímat a dusit po celé příští čtyři roky tak jako doposud“, píše pan Balada.
 Platné jim to bude. Sice takový vzdor strany v počáteční fázi bolet nebude, ale začne je zajímat ve chvíli, kdy se stane masovým. Podaří-li se lidem zmobilizovat – a právě v případě voleb je šance, že tato mobilizace dostane i mediální rozměr, mohou usilovat o změny. Není to otázka jednorázového aktu, jedná se o běh na dlouhou trať, na jehož konci je posílení občanských práv a svobod.
 Skutečně je pan Balada přesvědčen, že volby zabrání „ždímání nejchudších“? Stačí se podívat do Řecka, do Španělska. Ať je u moci pravice či levice, vždy jde o pravici a levici pohybující se v rámci kapitalismu, která ochraňuje zájmy elit. Právě proto zde vzniká bludný kruh deprivace, kdy ti nejchudší přestávají vidět ze své situace východisko. Právě takto se rodí podhoubí pro fašismus či nacismus. Takto dostávají šanci jedinci se „silnou a tvrdou rukou“, po níž se začne volat.
 Z tohoto hlediska lze výzvu HzPD vnímat i jako pokus o zamezení nástupu fašismu.
 Pro nástup fašismu je mnohem rizikovější vzbuzovat u veřejnosti falešné iluze, že si volbou některého z dosavadních politických subjektů zajistí blahobyt, že změna je možná v rámci současného systému. Co až se dostaví deziluze? Co potom? Ocitneme se v situaci Německa z dvacátých let dvacátého století?
 Jistě, strach z „pravicových“ vlád (Topolánkova, Nečasova) je u sociálně cítících a levicově orientovaných na místě. Zde ale nemůže končit. Tento strach musí být schopen zahrnout všechna rizika, která občanům v současné fázi kapitalismu hrozí. Nelze se zaměřit na konkrétní figurky s tím, že vyměníme černé za bílé a nastane ráj na zemi. Takto realita nevypadá, o tom soudobá tragikomedie o konci iluzí o kapitalismu není.
 Navíc je zapotřebí si uvědomit, že nové politické subjekty na politické scéně vcelku zdařile zdiskreditoval V. Bárta. Lidé už se budou mít před „novými tvářemi“ na pozoru, a raději vsadí na osvědčené „dinosaury“. Značnou šanci na úspěch má po roce 1989 nezdiskreditovaná KSČM. Jakou alternativu by však mohla nabídnout v rámci kapitalismu? Dochází to někomu? Ptá se takto řadový volič?
 Pan Balada obvinil pana Valacha (s nadsázkou), že je Kalouskovým agentem a dodal, že, „není přece možné, aby mu nedošlo, že obyčejným občanům, kteří touží po změně vlády a žádnou jinou možnost než volby nemají, jeho nápad nic nepřináší.“
 Možná by se pan Balada, tentokrát bez emocí, mohl zamyslit, jak dlouho se pan Kalousek pohybuje ve vrcholné politice, a kolika vládami prošel jako elitní politik. A zda, viděno optikou Kalouskova angažmá v různých vládách (i s komunisty si uměl představit vládnout), není Valachova výzva účinnější. Možná právě díky ní by se politické elity mohly začít o svou pozici strachovat (samozřejmě ne hned, přes noc). Zatím k tomu nemají sebemenší důvod. Proto pan Klaus tak často zdůrazňuje význam voleb, mimo něž žádné občanské aktivity neuznává. Proto je všem silnějším politickým subjektům jedno, kolik lidí se k volbám dostaví. Nad volebními urnami by mohl viset nápis: „Kdyby volby, jak jsou nastaveny, mohly něco změnit, už dávno by je mocní zakázali“.
 Že je nápad HzPD dětinským a škodí občanům? Tak proč stál mainstreamovým médiím za úsilí, aby se o něm zmínila a odsoudila ho jako nerozumný a nezodpovědný akt (http://www.novinky.cz/domaci/281086-vhodit-pretrhnuty-listek-do-urny-zavedenym-stranam-nijak-neuskodi-spis-naopak.html)? V čem je nezodpovědné přemlouvat lidi, kteří volit nejdou, aby šli hodit přetržený lístek? Neprojevuje se zde náhodou strach mocných, že by se lidé jinak apatičtí mohli probudit a mohli se na základě přetržených lístků více zajímat o svá práva?
 Zkusme se tedy znovu nad naší rolí ve volbách zamyslit, a to bez zbytečných emocí. Možná dokážeme, že se nám Kalouskové, Drábkové, Dobešové a jim podobní poté, co odešli dveřmi, přestanou vracet oknem.