Buď Šmarda nebo nikdo

1. ministr kultury Staněk nominovaný do vlády ČSSD objevil ve svém rezortu nepravosti, na které musel jako ministr reagovat, aby sám se nevystavil možnému postihu. Šlo o jeho zjištění, že ředitel Národní galerie p. Fajt (si) odklání peníze ze státního rozpočtu. Další nepravosti odhalil i v Muzeu umění v Olomouci v případě jeho šéfa p. Michala Soukupa.                                                                                  2. Ministr oba dotyčné vedoucí pracovníky uvedených institucí odvolal a podal příslušná trestní oznámení.  Tím splnil svoji zákonnou povinnost, stejně tak i povinnost vyplývající z jeho funkce.                                                                           3.  Oba odvolaní vedoucí pracovníci jakákoliv pochybení odmítali (jak jinak), J. Fajt začal organizovat kroky směřující k zachování jeho funkce, a to i v zahraničí. 4.  Předseda ČSSD J. Hamáček se s vedením soc. dem za postup ministra Staňka postavili;                                                                                                       5. Následně vypuknul řev části tzv. „kulturní obce“, ministr se svými kroky zřejmě dotknul jejich osobních zájmů.                                                                                 6. Předseda ČSSD J. Hamáček (spolu s vedením socdem) obratem změnili své stanovisko o 180 stupňů a navrhnuli odvolání ministra Staňka. K šetření činnosti obou odvolaných osob se nikdo nevyjadřuje, neboť na pořadu dne je výroba „ústavní krize“. O šetření a příslušných zjištěních PČR nepadla ani zmínka, což může navozovat dojem, že obě kauzy mají skončit odvoláním ministra Staňka, aby byly poté „zameteny pod koberec“.                                                                    7. J. Hamáček jde bez předchozího projednání za premiérem Babišem s požadavkem na odvolání ministra Staňka a s návrhem nového nominanta na funkci ministra kultury, a to p. Šmardy.                                                                     8. Premiér Babiš jde s tímto návrhem za prezidentem M. Zemanem, který má k tomuto postupu následující výhrady: a/ nebylo dosud dokončeno šetření PČR ve věci podaných trestních oznámení, takže prezident považuje za logické vyčkat s dalšími kroky až na výsledek šetření a b/ k nominaci p. Šmardy na funkci ministra kultury má prezident výhrady s poukazem na to, že p. Šmarda o kultuře nic neví. Uznává nicméně jeho kvality např. ve funkci volebního manažera, kterého by doporučil ČSSD pro blížící se volby;                                                                       9. Další jednání mezi premiérem Babišem a J. Hamáčkem ani jejich jednání u prezidenta republiky nepřinesla v zásadě nic nového. A. Babiš jako předseda hnutí ANO splnil svůj závazek z koaliční smlouvy, nicméně neměl páku k tomu, aby mohl donutit prezidenta řídit se obsahem koaliční smlouvy, jejímž účastníkem prezident republiky není a být ani nemůže. A. Babiš nicméně odmítl podat na prezidenta kompetenční žalobu, neboť k ní nespatřuje důvod. Celá věc není totiž o tom, že by prezident nechtěl vůbec konat, je o tom, že nechce konat na první písknutí kohokoliv a bezhlavě. Za jmenování příslušné osoby do funkce je ve výsledku zodpovědný především on. Řešením shora uvedených námitek p. prezidenta se zjevně nikdo dále nezabývá. 10. Celá záležitost se poté dostává do pozice boje J. Hamáčka s prezidentem republiky, do něhož se J. Hamáček sám neuváženě a zbytečně vmanévroval. Tato záležitost šla řešit jinak, což prezident naznačil již při společném vstupním jednání v této věci.                                                                                                 11.  Namísto politického uvažování se J. Hamáček nechal dále popichovat opozicí a mainstreamovými propagandistickými prostředky v čele s ČT.  Dále zvyšuje své sázky ve hře, na kterou nemá od samého počátku dobré karty. Přesto ve hře blufuje svými výroky: • buď Šmarda nebo nikdo; • později pak hrozí demisí socdem ministrů v Babišově vládě.   To vše za situace, kdy stále větší část veřejnosti již chápe, že nejde o žádnou ústavní krizi, ačkoliv se ji J. Hamáček a vedení socdem spolu s opozicí snaží stůj co stůj vyrobit. Jde o krizi socdem, která nebyla jednotná již v názoru na to, zda do vládní koalice s ANO vstupovat či nikoliv.                                                                                                                    12. Celá záležitost se postupně dostala do fáze, kdy prezident přislíbil odvolat ministra kultury J. Staňka z funkce k 31.7.t.r., avšak neslíbil jmenovat automaticky nového ministra podle návrhu socdem, která se domnívá, že prezident musí postupovat podle koaliční smlouvy, ačkoliv není jejím účastníkem. Ústava, kterou se naopak prezident republiky řídit musí, žádný konkrétní termín pro takové případy neuvádí, stejně tak neuvádí ani to, že by prezident musel akceptovat jakýkoliv návrh na jmenování do funkce ministra. V tomto ohledu dochází k problému, na který upozorňovali někteří odborníci již v souvislosti s přímou volbou prezidenta republiky, a to v tom smyslu, že je ruku v ruce s tím zapotřebí přizpůsobit této nové situaci i ústavu, což se nestalo. Krom toho je stávající ústava ve svém znění často dost vágní z hlediska stanovených povinností a termínů.         13. O dosavadních výsledcích šetření trestných oznámen í podaných ministrem Staňkem se nadále mlčí, není dokonce ani zřejmé, zda šetření vůbec započalo.  14. Námitky prezidenta M. Zemana nebyly tedy dosud uspokojivě vypořádány a o tom, že prezident není pouhým automatem na podpisy, hovořil svého času již i V.Havel, ačkoliv nebyl přímo voleným prezidentem a byl tak daleko více závislý na politických stranách, resp. na obou komorách parlamentu. 
 
Toto vše jsou známé věci, byť podané z praktických důvodů ve zkrácené podobě.
 
Podívejme se ale na celou věc poněkud z nadhledu a spatříme celou tuto kauzu, která „hýbe naší republikou“ zcela odlišnou optikou: • daleko větší země než je ČR (jako např. USA či Německo) ministerstvo kultury nemají. My ano, zatímco naše kultura pláče. Nabízí se tedy otázka, proč ho máme mít my; • ministerstvo kultury bylo zřízeno v nedávné minulosti proto, aby některé koaliční strany měly dostatek či adekvátní poměr „svých“ ministerstev v tehdejších koaličních vládách. Proto byla agenda kultury účelově vydělena z agendy ministerstva školství a kultury, které takto v minulosti dlouhodobě fungovalo. Tento důvod se vznikem  dvojbarevné koaliční vlády A. Babiše padl. Opět se tedy nabízí otázka, proč máme nadále mít samostatné ministerstvo kultury; • J. Hamáček odmítá do doby nalezení vhodnější osoby na post ministra kultury suplovat úlohu ministra kultury, jak to činil přechodně v případě ministra zahraničních věcí. Není tedy jednodušší a rozumnější spojit opět agendu kultury s agendou školství v rámci jednoho společného ministerstva školství a kultury? 
                                                                                                                           Ušetříme tak post a platy jednoho ministra a jeho náměstků, jakož i platy většiny aparátu ministerstva, jakož i většinu nákladů na jeho provoz, zbytek přejde do ministerstva školství (a kultury); • Podíváme-li se na úroveň naší kultury, zejména pak většiny divadel a filmu, vč. mnohých jejich protagonistů, kteří se často zabývají spíše rolí politických aktivistů zaměřených proti českým národním zájmům, ačkoliv jsou za svoji nekvalitní práci (bohužel) stále ještě placeni jako herci či režiséři apod. z našich daní prostřednictvím státního rozpočtu, pak ani samostatné ministerstvo kultury opětovnému zvýšení úrovně naší kultury v této oblasti nikterak nepomohlo. Stačí se podívat na sestupnou úroveň našich filmů srovnatelnou s pádem ve vývrtce, jak následuje:                                                       -      v minulosti jsme vytvářeli filmy, které získávaly ocenění na předních evropských festivalech (k ocenění filmovými Oscary je přitom třeba nahlížet optikou politické účelovosti podmíněné dobou a okolnostmi);                                   -      po r. 1990 jsme žádná mezinárodní ocenění nejen nezískávali, nýbrž jsme se dopracovali až do stavu, kdy naše filmy již nejsou svojí úrovní vhodné k promítání na mezinárodních festivalech. Přestaly být tedy přijímány do soutěží a promítány; -      pořádáme tedy každoročně filmový festival (útěchy) v Karlových Varech, kde jsou alespoň naše filmy promítány, byť ani tam při výrazně slabší konkurenci nevítězí. Právě naopak. Zato tam ale naši herci v roli politických aktivistů pronesou nějaká svá „moudra“ odtržená od reality a od skutečného chápání politického vývoje ve světě v přesvědčení, že patří k „elitě“ a pak se jdou na zdokumentování toho věnovat za naše peníze činnostem, které končí podle klasického výroku z doby, kdy film byl ještě naší silnou stránkou: „To zas budou poblitý áleje“. 
 
Ani v tomto ohledu není důvod pro další existenci samostatného ministerstva kultury. Nic to nepřináší, pouze to „žere“ další peníze. Krom toho to vytváří další příležitost k „odklánění peněz“ ze státního rozpočtu.  Čím méně takových kanálů bude, tím spíše bude možné je uzavřít. 
 
Nelze tvrdit, že takový krok přispěje ke zvýšení úrovně naší kultury, s jistotou lze ale říci, že její (zejména současnou) úroveň rozhodně nepoškodí a že přinese úspory státnímu rozpočtu za provozování duplicitní části aparátu obou ministerstev. 
 
Ale především vyřeší nesmyslnou kauzu, která byla a je účelově rozdmychávána opozicí a mainstreamovými propagandistickými prostředky, zatímco Hamáček a spol. nemohou vybřednout z kaše, kterou si sami navařili. 
 
Takže raději nikdo, než p. Šmarda coby neodborník a zejména v situaci, kdy celé toto ministerstvo je fakticky reliktem předchozích období. A je ke škodě socdem, že s takovým návrhem nepřichází sama. Bylo by to racionální řešení, které by jistě našlo ocenění i u některých našich voličů, pokud ovšem není celý postup J. Hamáčka úkolován třetími osobami s cílem využít každé příležitosti k vytvoření politické krize u nás.
 
Křečovitost a nesmyslnost snah některých osob či institutů o vyrobení přímo ústavní krize z této kauzy, jež je řešitelná lehce uvnitř ČSSD (kde taky vznikla), je zcela zřejmá. 
 
Ani při naznačeném možném řešení ale nezapomínejme na výsledky šetření podaných trestních oznámení na J. Fajta a M. Soukupa a ptejme se po nich. Jde totiž pořád o nakládání s našimi penězi. A to jak před odvoláním ministra Staňka, tak i poté. Odvoláním ministra, který tyto nepravosti postihnul a podle toho konal, nemůže celá věc v právním státě skončit, ačkoliv právě za to má p. Staněk jako ministr z rozhodnutí vedení ČSSD skončit. A je na svobodném rozhodnutí (dosavadních) voličů ČSSD, kdo z nich chce takový postup této strany podporovat i v dalších volbách a proč.