Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Václav Klaus se zachoval jako lokaj

Jak jste přijala informaci o tom, že tzv. církevní restituce byly definitivně schváleny, a co říkáte na způsob, jakým prezident Václav Klaus tyto restituce posvětil?

Nesnáším pocit bezmoci a vím, že člověk má v sobě mechanismy, které mu pomohou se takovým pocitům bránit. Především je to logika, prostě rozum. Když si rozeberete jakoukoli příšernou situaci, pokaždé objevíte možnost, jak ji zlepšit.

 

Loni na podzim, když vláda začala pouštět hlášky o rozsahu majetků, které chce církvi »vrátit« (správněji darovat) a média ten záměr nijak nezpochybňovala, jsem si uvědomila, že veřejnost nemá dost informací, aby mohla k této věci zaujmout stanovisko. Vše překrylo to lživé heslo o ukradení a nutnosti to vrátit. Během několika dnů jsem napsala dlouhý článek o historii církevních majetků. Text vyšel v Literárních novinách a vzbudil rozhněvanou reakci kardinála Vlka.
 

 

  • vaclav-klaus-se-zachoval-jako-lokaj

To byl důležitý moment ve smyslupotrefená husa nejvíc kejhá a vzbudil reakci historiků a právníků. Debata však zatím probíhala jen na stránkách Literárek a většina občanů ji nevnímala.

Pochopila jsem, že musím udělat další krok, a pár dní poté, co vláda jednomyslně odhlasovala návrh zákona a dala jej sněmovně, jsem podala na premiéra a všechny členy jeho kabinetu trestní oznámení za zneužití pravomoci a porušení povinnosti při správě cizího majetku.


V dalším dni jsem uspořádala tiskovou konferenci a už to bylo v televizních zprávách. Pak jsem ještě podala trestní oznámení na kardinála Dominika Duku a další neznámé pachatele, kteří na přípravě zákona pracovali. Stala se z toho veřejná kauza, která zasáhla i sociální sítě a díky tomu se informovanost občanů valem rozšířila.

Obrazně řečeno, nasypala jsem legislativcům, kteří zákon schvalovali, pod nohy pytel hrachu, takže začaly potíže a věc se velmi zpomalila.

V té době už jsem zdaleka nebyla jediná, kdo špatný zákon veřejně kritizuje, přidali se nejen odborníci, ale i tisíce aktivních občanů po celé republice. Zpětně viděno to bylo velmi inspirativní období, kdy se lidé sbližovali a vzájemně se podporovali. Zvedlo se obecné povědomí o českých dějinách, což mi v dnešní době připadá zvlášť důležité.


V otevřeném dopise papeži jsem napsala, že »smysl našich dějin se nedá ukrást tak jako pole a lesy«. Nicméně vláda a koaliční poslanci nedbali na to, že stojí proti většině obyvatel a přes všechny peripetie nakonec zákon opětně schválili (po jeho zamítnutí Senátem).

Ten dlouhý večer ze 7. na 8. listopadu jsem neprožila na galerii sněmovny. Od chvíle, kdy složili slib narychlo přizvaní poslanci, jsem tušila, že věc dopadne špatně, a neměla jsem dost síly přihlížet. Ten pocit bezmoci, kdy nesmíte vyjádřit svůj odsudek a jen tiše sedíte a hlídají vás »ochrankáři«, jsem nedokázala snést, a tak jsem šla k přátelům.


Byla u nich na návštěvě jedna intelektuálka z Itálie, a když zjistila, kdo jsem a co se právě ve sněmovně děje, snažila se mě uklidnit a povzbudit. Říkala mi, že jsem udělala absolutně všechno, co jsem mohla, že jsem veškerou svou energii do toho dala a že ta energie se nemůže ztratit, takže to není definitivní fáze.

Bylo to téměř magické setkání, ke konci už jsme ani nepotřebovaly tlumočníka, rozuměla jsem každé její větě. A pak jsem přijela domů a pustila si online to jednání, a když poslanci tu zlodějnu posvětili, vypnula jsem počítač i mobil, kam mi začaly chodit zoufalé esemesky, zhasla jsem lampu a usnula.


Ráno jsem se cítila jako po operaci, když vyplujete z narkózy. Do večera jsem ale zase nabrala sílu a řekla jsem si, že ještě zbývá apel na prezidenta. Natočila jsem video, kde jsem žádala občany, aby mu psali. Pak jsem totéž řekla i na Národní třídě do mikrofonu při demonstraci 17. listopadu.

Někteří známí mi oponovali, tvrdili, že žádat o něco tohoto prezidenta je pod naši úroveň. Ale já si myslím, že když člověk skutečně chce něco zachránit, musí umět překonat i svou hrdost, zkrátka na ni na chvíli zapomenout. Ty tisíce žádostí odeslaných na Hrad ostatně nebyly devótní, pouze připomínaly hlavě státu, co je její povinností.

Václav Klaus ale selhal a navždy tím ztratil svou čest. Tím, že veřejně přiznal, že zákon odporuje principům Ústavy, ale že jej nechá projít, aby udržel špatnou vládu, se zařadil mezi spolupachatele zlodějny.

Jak budete postupovat dál?

Nevzdávám to, ale změnila jsem způsob odporu. Podpořila jsem novelu, kterou do sněmovny podala strana VV, i když je to novela poměrně minimalistická. Ale je nutné bojovat o každý hektar.

Souběžně komunikuji i s dalšími opozičními stranami, které chystají jiné obranné kroky. Nechci být v této chvíli příliš sdílná, nebylo by to taktické. Teď jsme v situaci, kdy je moudřejší tiše pracovat, než veřejně něco proklamovat. Naštěstí mám dost zkušeností z doby disentu…

Dostáváte se do určité společenské izolace kvůli své občanské angažovanosti?

Dnes mám víc přátel než kdykoliv dřív. Je ale pravda, že mnozí bývalí disidenti se mě straní. Většinou jsou to lidé o dost starší, kteří si namlouvají, že jsme to v roce 1989 definitivně vyhráli. Když jim říkám, že boj o demokracii probíhá teď, nechtějí to slyšet.

Ale není to jen věkem a únavou, protože třeba Miroslav Zikmund, a tomu je tuším 94 let, mě při nedávném setkání velmi povzbudil. To pak vymaže desítky zamračených obličejů. Mirek Zikmund je ovšem osobnost naprosto výjimečná, je to diamant v plném lesku. Musím říct, že jsem po celý život měla štěstí na dobré přátele, a pokud někteří odešli, přišli noví. Zažila jsem ovšem i zradu.

Ale protože jako spisovatelka něco vím o psychologii, dokážu, když zrada přebolí, pochopit její příčiny. Většinou je hlavní příčinou strach. Lidé, kteří jednají pod diktátem strachu, jsou v nesvobodném postavení. Myslím, že i Václav Klaus je vnitřně nesvobodný, a proto se zachoval tak lokajsky. Pitomé je, že je ve funkci prezidenta a svým ustrašeným přístupem dává veřejnosti znamení, že se poddal »vyšší moci«. Z toho je mi opravdu nevolno, protože to podporuje pesimistické klima.

Myslíte si, že autoři, píšící levicově, mají prostor publikovat, nebo jsou diskriminováni?

Pokud má mladý začínající autor peníze, není problém najít nakladatele i tehdy, pokud by kniha byla, řekněme, nepoplatná dnešnímu trendu. Mladí autoři jsou však většinou chudí.

Posedlost tvorbou je sice přinutí knihu dopsat, ale pak už se musí spojit s někým, kdo jim vydání buď zasponzoruje, nebo shledá knihu natolik přínosnou, že ji vnutí někomu, aby napsal recenzi třeba do Literárek nebo jiných podobných časopisů.

Trochu se vracíme do obrozenecké doby, ale chybí nám ta energie podporovat se vzájemně ve prospěch díla. Ani mě dnes psaní knih neuživí, přesto nikdy neodsunu námět jen proto, že je momentálně »nevýdělečný«. Kvalitu díla a jeho smysl nejlépe pozná autor sám a žádný kritik mu tu vnitřní jistotu nemůže vzít.


Mým velkým snem je založit nadaci pro spisovatele, kteří už prokázali svůj talent, ale nemají finanční zázemí, aby se mohli pustit do své »velké« knihy. Před lety jsem dostala od Němců tvůrčí stipendium na celý rok a díky tomu jsem mohla napsat románBeránek.

Takovou podporu v pravou chvíli by si zasloužil každý, kdo má v hlavě koncept svého životního díla, ale nemůže se mu plně věnovat, protože živí průběžně rodinu něčím jiným a čas na tvorbu si krade po nocích. Stále opakuji, že malý národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností, což se v naší historii opakovaně potvrdilo. Takové pohrdání talenty, jaké dnes zažíváme, se ale společnosti vymstí, a už je to patrné.

Existují dnes novodobí disidenti?

Dnes je jich mnohem víc než tehdy. Různé občanské iniciativy, sdružení. Rozdíl je v tom, že současná legislativa je zdánlivě na »naší« straně. Smíme pořádat demonstrace, smíme mít petiční stánky, webové stránky, smíme rozdávat letáky atd. Režim, který se zaklíná slovem demokracie a svobodou slova, ví, že samotnému šíření informací a shromažďování, nemůže zabraňovat.

Takže se snaží tyto občanské hlasy zlehčovat, utlumovat, dehonestovat. Na vlastní kůži jsem zažila podjatost televizních moderátorů nebo účelový sestřih v předtočených dokumentech. Masírování diváků probíhá nepřetržitě a souběžně se vymývají mozky na školách.

Dnešní režim, stejně jako ten někdejší komunistický, zneužívá své moci a předkládá návod, jak věci vnímat. Jako by měl glejt na pravdu. Takže z levice udělal nepřítele demokracie. Tvrdí, že demokracie rovná se kapitalismus.


Největším strašákem prý není chudoba a beznaděj, ale zákeřní komunisté. Těch se musíme bát a všechno ostatní je prkotina. Nedávno jsem jednomu debatérovi, který mi ostře vytkl, že jsem v druhém kole senátních voleb podpořila Jiřího Dolejše, řekla: »Ty se ještě pořád bojíš komunistů? Já jsem se jich nebála, ani když vládli!«

Na nedávné tiskovce, která pak nebyla odvysílaná, jsem řekla, že totalita nemá jednu barvu. Může být rudá a může být i modrá nebo černá. To, co ji identifikuje, jsou společné znaky. Například zneužívání moci. Cenzura. Očerňování »protivníka«, případně jeho kriminalizace.

Motivem je samozřejmě zase strach. Proč koalice tak vehementně a protiprávně prosazuje církevní velkodary? Nejen kvůli vlastnímu podílu na té loupeži, ale i proto, že si předplácí spojence do budoucna. Římskokatolická církev je nadnárodní »firma«…

Jaký máte názor na znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí v Praze?

Zajímá-li vás odpověď nejen na tuto otázku, můžete si vše přečíst na straně 3 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

Radovan RYBÁK

zdroj:http://www3.halonoviny.cz/articles/view/1390814

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Komentáře  

#1 Ladislav Vaněk 2012-12-09 14:39
Každý dobrý počin bude "po zásluze" potrestán ... bohužel. Obdivuji tuto statečnou ženu.
Citovat

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře