Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Neslavné listopadové výročí

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Brzy po převratu v roce 1989 nastala doslova mánie v přejmenovávání ulic, náměstí a institucí v našich městech a obcích. Ruku v ruce s tím docházelo k odstraňování soch a pamětních desek osobností či událostí, které se dle nových mocipánů do restaurovaného kapitalismu nehodily.

V prvé řadě šlo zejména o čelné představitele dělnického hnutí, komunisty, ale i další osoby spojené s bojem za sociální spravedlnost, mír a socialismus. Mezi osoby v nových poměrech naprosto nežádoucí byli v prvním sledu zařazeni K. Marx, B. Engels a V. I. Lenin.

  • neslavne-listopadove-vyroci

Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Začaly vadit i pomníky osvoboditelů od fašismu. Mnohé byly odsunuty z center měst do ústraní, aby nebyly tolik na očích. Další byly poškozeny či ukradeny, jiné nabídnuty k prodeji. V kategorii zloduchů skončili i K. Gottwald, A. Zápotocký, L. Svoboda, J. Fučík, M. Kudeříková, J. Jabůrková a v dlouhém seznamu osob nežádoucích nescházel ani J. Šverma. Právě letos v listopadu si připomínáme 20. výročí ode dne, kdy došlo k odstranění sochy tohoto národního hrdiny a jediného poslance předválečného Parlamentu, který položil život v boji proti fašismu, od Štefánikova mostu v Praze. 
 
 Jméno Jana Švermy bylo po roce 1989 vystaveno veřejnému hanobení. Zpočátku jen nemnozí se postavili na jeho obranu. Jako každá výrazná osobnost začal vadit tvůrcům novodobých dějin českých, kde již nemělo zůstat žádné důstojné místo hlavně pro komunisty, třebaže jich tisíce položilo životy v boji proti fašismu. Političtí a lidští trpaslíci spustili velkou vlnu kádrování, aby překřičeli svoje vlastní hříchy minulosti. Toto kádrování navíc prakticky trvá do dnešních dnů, jak patrno ze snahy o odstraňování pomníků a přepisování dějinných událostí.

Zejména konšelé v Praze jsou v tomto směru zřejmě nedostižnými přeborníky. Snad hlavně proto, že k řešení skutečných problémů hlavního města a že jich je pěkně dlouhá řada, jim schází potřebné schopnosti. Šverma, podobně jako Fučík, patřil k těm, co dráždili nové mocné nejvíce. Není divu. Jejich ryzí charakter, poctivost, zásadovost a obětavost v úsilí za lepší budoucnost je staví vysoko ve srovnání s dnešními politiky a novináři. Však na jejich životní dílo naplněné úsilím za lepší život ponižovaných a završené smrtí v boji proti okupantům nejeden horlivý polistopadový kádrovák neváhal vypustit jedovatou slinu.   

Jan Šverma jako člověk vysoce inteligentní, poctivý a statečný měl po roce 1989 tu smůlu, že patřil k nejvýraznějším představitelům KSČ 20. – 40. let 20. století. Šlo o dobu, kdy se ten, kdo se pohyboval v politice či tisku, chtě nechtě musel neustále veřejně konfrontovat s přicházejícími výzvami doby. A nešlo o zkoušky jednoduché. Velká hospodářská krize, narůstající hrozba fašismu a nakonec i světová válka. Šverma dobře věděl, kde je jeho místo a jak žádoucím způsobem reagovat v krizových situacích. I když se svými názory nejednou ocitl v menšině, vývoj událostí mu většinou dal zapravdu. Ať už šlo o stávkové hnutí v době krize nebo snahu o vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu.

Šverma za první republiky, která byla vším jiným než – li rájem na zemi, ať už jako novinář, poslanec či odborář vždy důsledně hájil zájmy prostých lidí. Byl mezi prvními, kdo poznali, jak velkou hrozbu představuje vývoj v Německu po nástupu Hitlera. Jako přesvědčený vlastenec a antifašista dokázal organizovat i burcovat, přesvědčovat k aktivnímu odporu proti okupantům i nasadit život vlastní. Během války promlouval z moskevského rozhlasu k těžce zkoušenému národu v Protektorátu. Po vypuknutí SNP se koncem září 1944 přesunul na Slovensko.

Byť sám velmi nemocen, odmítl opustit své druhy v nepříznivé situaci v době ústupu do hor. Zemřel 10. listopadu 1944 na svahu hory Chabanec v Nízkých Tatrách při ústupu povstalců do hor. Zde byl také pohřben. Protektorátní režim využil jeho smrti ke spuštění hlasité antikomunistické propagandy. V té době ji však už kromě hrstky zrádců nikdo nebral vážně. Nedlouho po konci války byly ostatky Jana Švermy exhumovány. 10. listopadu 1945 se pak v Praze konal státní pohřeb, jeho ostatky byly poté uloženy do rodinného hrobu v Mnichově Hradišti. Jan Šverma se svými životními postoji trvale zapsal mezi výrazné postavy naší novodobé historie a právem mu v ní náleží čestné místo.

Jeho známá a často citovaná slova o tom, že na Slovensko přišel nejen organizovat schůze a psát, ale také bojovat a že by se musel stydět, kdyby z boje utíkal, jsou pro nás současníky stálým apelem na vlastní svědomí a vztah k vlasti. Však také za svůj zásadový postoj zaplatil cenu nejvyšší. Není překvapivé, že člověk s takovým životopisem vadil mnoha novodobým nenávistným politrukům a podobným zjevům, jelikož oni sami nesahali a nesahají této osobnosti ani po kotníky.   Zavrženíhodným aktem plným podlosti a nabubřelé arogance bylo odstranění sochy Jana Švermy v rodném Mnichově Hradišti. A nezůstalo jen u toho. Jen několik málo dní před 55. výročím jeho hrdinné smrti totiž došlo k odstranění sochy i od dříve Švermova, po převratu Štefánikova mostu v Praze. Bronzová socha Jana Švermy, dílo akademického sochaře Jana Nykla, byla slavnostně odhalena k 25. výročí jeho smrti roku 1969. Autor díla rovněž patřil mezi účastníky protifašistického odboje. Brzy ráno 2. listopadu 1999 Švermovu sochu skupina dělníků naložila na náklaďák a odvezla. Prý k nezbytné restauraci.

Šlo samozřejmě o průhlednou záminku, jak sochu jednou provždy odklidit z veřejného prostranství poblíž velmi frekventované komunikace hlavního města. Ano, Šverma musel zmizet, jelikož by svou přítomností mohl pražské konšele neustále dráždit. Za ním totiž zůstalo nepřehlédnutelné životní dílo. Navíc mu na něj stačilo jen necelých 44 let života.  Starosta Prahy 1 Jan Bűrgermeister (ODS) ostatně v té době bez okolků přiznal odškrtnutí dlouhodobého cíle, když toto jen lakonicky okomentoval – „splnili jsme úkol, který jsme si před lety uložili.“   Proti odstranění Švermovy sochy se při své návštěvě v Praze v roce 1994 (již tehdy se o odstranění pomníku začalo vážně uvažovat) vyjádřil americký prezident Clinton. Důrazně pak odsoudil krok schválený vedením radnice Prahy 1 tehdejší předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jakub Čermín.

Podobně se v té době v televizi vyjádřil i známý český herec Josef Vinklář. Dokonale vystihl tuto hanebnou akci básník Karel Sýs: „Jak dlouho trvá paměť národa? Teď to víme přesně – od 10. listopadu 1944 do 2. listopadu 1999, necelých 55 let. V úterý 2. listopadu brzy ráno, jako gestapo, zbořila parta dělníků najatých Prahou 1 pomník národního hrdiny. Hrdiny, který obětoval život, aby oni i jejich chlebodárci mohli žít i mřít v míru, stavět i přejmenovávat ulice a mosty, vztyčovat i kácet sochy.“ Jasné stanovisko zaujal i Miloš Zeman, v té době premiér: „Domnívám se, že stržení pomníku člověka, který zahynul v boji proti fašimu, je projevem politické patologie bez ohledu na to, že tento člověk byl komunista.“ 

Předseda KSČM Miroslav Grebeníček pak stručně shrnul to nejpodstatnější: „Švermy se báli za jeho života. Švermy se báli po jeho smrti.  Šverma byl symbolem čestnosti, poctivosti, nezištnosti. Vlastností, které jsou současným mocným tak cizí.“    Naštěstí však nakonec přece jen převládl zdravý rozum a úcta k významné osobnosti našich dějin. Díky úsilí vlasteneckých a antifašistických organizací a lidí, kteří si uchovali historickou paměť, se pomníku Jana Švermy dostalo po pěti letech od jeho ostudného odstranění, opět důstojného umístění. Po vyřízení potřebných formalit našel pomník své nové místo v areálu čestného vojenského pohřebiště na Olšanských hřbitovech v Praze.  

Ke slavnostnímu odhalení sochy národního hrdiny došlo 8. listopadu 2004. Záštitu nad ním převzali místopředseda Poslanecké Sněmovny Vojtěch Filip a poslanec Evropského parlamentu Miloslav Ransdorf. Na místě přítomný tehdejší slovenský velvyslanec Ladislav Ballek při této příležitosti uvedl: „Myslím si, že lidí, kteří bojovali za svobodu Československa, bychom si měli vážit bez ohledu na jejich politickou příslušnost… Neměli bychom tuto osobnost soudit jinak než časy, ve kterých žila.“  I s odstupem let je každopádně nutné ocenit tato moudrá slova a připomínat si je i dnes, kdy opět řádí skupiny horlivých slouhů a zaprodanců, kteří neváhají ničit pomníky osvoboditelů a pohrdat skutečnými hrdiny.

Jakoby opět začal ožívat nebezpečný duch protektorátních kolaborantů, kteří neváhají za cizácký groš zrazovat vlastní národ a přepisovat dějiny.     

Bc. Miroslav Pořízek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře