Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 10 - Obecné podmínky

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • obecne_podminky
Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.

 

Část X. - OBECNÉ PODMÍNKY

Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavý a nepochopitelný. Není jasné, zdali rozum člověka osvobozuje, nebo zdali činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností.

Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky.

Vláda technologické mocenské skupiny

Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina.

Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti, že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí.

Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.

Kapitalismus spěje ke konci vlastní dekadencí

Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti – vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti. Kolektivizace vede ke krizi odpovědnosti.

Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.

Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loajalita apod., se institucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.

Krize víry i nevíry

Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě. Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení, se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.

Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe. Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

Autor: MIROSLAV DOLEJŠÍ (20. 11. 1931 – 26. 6. 2001)

Zdroj článku: http://analyza.wz.cz/

Zdroj obrázku: http://home.sandiego.edu/~baber/logic/book.htm

Související odkazy:

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 10

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 9

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 8

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 7

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 6

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 5

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 4

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 3

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 2

Miroslav Dolejší: ANALÝZA 17 LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989, část 1

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře