Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Lubomír Brožek: Co zbylo ze snu

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

  • brozek
Mnozí si ještě zajisté pamatují slova, jimiž filosof, teolog a baptistický pastor Martin Luther King 28. srpna 1963 zahájil ve Washingtonu svůj slavný projev: I have a dream that one day this nation will rise up and live out the true meaning of its creed: We hold these truths to be self- evident, that all men are created equal.

Mám sen, že jednoho dne se tento národ pozvedne a bude skutečně žít podle svého kréda: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni. 

Nedávno jsem si na  charismatického apoštola porozumění znovu vzpomněl. I když, pravda, nikoliv v souvislosti s rasovou rovností, ale s rovností sociální, kterou hyzdí stále hlubší a temnější propast mezi majetnými a zbytkem populace, balancujícím na hraně přežití tak, že o nějaké rovnosti nemůže být ani řeči.

Už proto, že taková řeč by mohla začínat, nikoliv mám sen, ale: Mám noční můru..., že žiju ve světě, kde už v okamžiku, kdy se lidská bytost narodí, aniž by ještě vůbec tušila, odkud se vzala a kde se ocitla, má budoucnost spočítanou a nalinkovanou.

Zatímco u kolébky jedněch asistují coby sudice Bída s Nouzí, k druhým se přičinlivě sklání Fortuna. Ty narozené na šťastnější hvězdě čekají prestižní školy a pak cesta do polstrovaných křesel správních rad - a kdyby se jim snad cestou udělalo nedejbůh krapet mdlivno, budou mít zaručenu špičkovou zdravotní péči, neb si ji jednoduše mohou zaplatit, aniž by si museli lámat hlavu podivnou sentencí ústavního pořádku o bezplatné zdravotní péči.

Komu se to snad, z vás ostatních, nezamlouvá, každý (nejen) ústavní právník mu vysvětlí, zač je ústavního práva loket. Tak si, milí choří na těle (anebo i jinak), moc nevyskakujte a koukejte platit, ať víte, co obnáží bezplatná péče, nebo (bububu) si pro vás přijde čert jménem Krachveřejnýchfinancí, anebo rovnou exekutor. Jeden má kopyto a ocas, ten druhý vidle.

Určitě je poznáte hned ve dveřích a věřte, pokud vám rovnou neztuhne krev v žilách, s tradiční větou Host do domu, Bůh do domu si na ně nepřijdete. Ani půjdete-li na ně od lesa, si na ně nepřijdete. Natož pak s tou starou obehranou písničkou, že máte do kapsy hloub než na dno Macochy.

Neb už vás mají. Mají vás od chvíle, kdy  vás porodník pleskl po zádech a dali jste do pláče…A to jste ještě nevěděli, proč vlastně kvílíte. Prostě plakat…, to jde hned. Ale usmívat se, to se člověk musí učit. A je to někdy zatraceně těžké. A bude ještě těžší. Zvláště pro ty,  které  čeká vleklá zákopová válka o holé živobytí, kdy studium bude luxus, který se neobejde bez citelného zadlužení. Avšak to budou  ještě mladí, plní sil a entuziasmu, plní víry, že právě oni svou propast přeskočí a octnou se rovnýma nohama v krajině hojnosti, kde beránek uléhá vedle lva a není nedostatku pro vyvolené na vinici panské.

Mám však noční můru, že někteří z nich si při tom smělém skoku zvrtnou kotník,anebo že se vůbec něco zvrtne při tom plavném skoku Štěstněně do náruče.

Mám noční můru, že ti, co včera přemlouvali bábu a dědka, budou zítra babami a dědky se stejně legračními klapacími náhradami, jako v onom idiotsky nemilosrdném klipu. Ale na důchod budou mít nárok teprve až sedmdesátka triumfálně uhodí na hřebíček rakve.

Avšak neztrácejte naději, moji milí mladí asertivní spoluobčané a voliči, možná se ve vaší staré budoucnosti  najdou jiní mladí, obdaření humorem ještě černějším, než jste mívali kdysi sami a navrhnou coby hranici důchodu osmdesáté narozeniny. Důchodce, který se toho požehnání dožije, bude pak na fakultě sociálních věd ukazován studentům, jako kdysi, v době ústupu lues, onen vzácný syfilitik medikům (jak o tom píše tuším profesor Vondráček v knize Fantastické magické z hlediska psychiatrie).

Mám noční můru, že některým bude zatraceně krušno dožít se důchodového limitu, neboť už dnes je pro padesátiletého nezaměstnaného věk něčím, co lze srovnat s černou barvou pleti v době, kdy doktor King hovořil o svém snu.

Mám noční můru, že ani ty, kteří opakují mantru o nutnosti reforem (čti přesměrování veřejných financí do privátních kapes) nenapadlo si položit takovou prostinkou otázku: Jestliže se hovoří o řeckém scénáři, kde, medle, berou tu jistotu, že po všech těch živelných škrtech se nebudou mít už nyní stejně (ne-li hůř), než kdyby se řecký scénář skutečně naplnil.

Mám noční můru, že lidé si kupují papírová a poslouchají elektronická média, která z nich dělají hlupáky, v představě, že se dostanou k jakýmkoliv relevantním informacím.

Mám noční můru, že občané volící politiky, kteří hledí pouze na svůj prospěch a svými činy de facto voliči pohrdají, je (a jim podobné) budou volit i příště, neb jsou nepoučitelní.

Mám noční můru, že se ve společnosti uměle vytváří mezigenerační napětí a úcta ke stáří je mnohdy vnímána jako dětinský přežitek.

Mám noční můru, že kultura a kulturnost umírá za lhostejného přihlížení davu, který dává přednost místům popravčím a tupým televizním seriálům.

Mám noční můru, že Obec spisovatelů je na huntě a nejenom, že to nikomu nevadí, ale dokonce o tom nikdo ani neví.

Mám noční můru, že to není ani první ani poslední umělecká formace, po které neštěkne ani bulvární pes.

Mám noční můru, že noční můra je poslední autentická realita tohoto světa mizejícího lidství, chamtivosti a stupidního přemlouvání bab, aby tančily v šantánu marnosti u tyče.

Mám noční můru, že už neuslyším filozofa, humanistu a vizionáře, který by spoluobčanům nabídl  své planoucí srdce osvětlující temnoty  krédem, které začíná tak krásně: I have a dream...

Lubomír Brožek (publica.cz)

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře