Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kdepak loňské sněhy jsou...? (ohlédnutí, které dlužím nejenom sám sobě)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • listopad
V nedávné době se na stránkách CFP objevilo několik článků tak či onak připomínajících občanskou iniciativu Charta 77. Především pak text „Chartisté a podchartisté" Martina Stína. Nejsem žádný pamětník, v době založení Charty mi bylo 12 let, nicméně na konci r.1988 jsem svůj podpis k prohlášení Charty také připojil.

Předcházely tomu výslechy a konfrontace s STB (viz. INFOCH 1988 – č.17, sdělení VONS č. 804) a setkání s lidmi, jejichž životní směřování mi bylo tehdy blízké, tedy především společenstvím kolem undergroundového samizdatu VOKNO.

Myslím, že mohu s čistým svědomím říct, že jsem tehdejší tlaky ze strany STB s čistým štítem ustál a nadále pokračoval v tom, pro co jsem se rozhodl. Kdo zažil „lámání" ze strany STB na Bartolomějské a třeba takového „intelektuálně" laděného příslušníka Otu Svobodu, ví, o čem hovořím. (Nakonec Usnesení Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu mám doma – Otovo „pochybení" promlčeno. Oto tedy v současnosti, jako bezúhonný občan, nejspíše úspěšně podniká...) Na začátku r.1989 jsem se pak stal jedním z mladších členů redakční rady samizdatového Vokna, kde jsem publikoval své literární pokusy. Po celou tu dobu, tedy do listopadu 1989, jsem se, buď již jako člen výborů na obranu zavřených kamarádů (Výbor na obranu F.Stárka -" Čuňase" - viz. INFOCH č.9 – 1989) či dopisováním si s nejrůznějšími potentáty (viz. můj otevřený dopis M.Gorbačovovi, za propuštění H.Marvanové z Nezávislého mírového sdružení, čtený v ruštině na ruském vysílání Hlasu Ameriky) snažil, aby režim propustil vězněné na svobodu. Tím chci v kostce říct, že disidentská životní zkušenost se mne víceméně jenom dotkla, nicméně jednal jsem tehdy podle svého přesvědčení a dění ve svém okolí jsem jenom pasivně či zbaběle nepřihlížel. V r.1990 jsem se odstěhoval z Prahy. Jednou jsem se pak účastnil setkání chartistů na Pražském hradě, tuším v r.1995, jinak jsem nikým nikam zván nebyl, a ani se mne to nikterak nedotklo. Pokud je pravda, že se setkání chartistů k 35. výročí vydání CH77 v divadle Archa z 6.ledna letošního roku účastnila např. pí.Kateřina Jacques, namísto chartisty J.Boka nebo L.Vydry, pak musím doplnit, že bych se takových setkání účastnit nechtěl.

17.listopad 1989

17. listopadu jsem se po skončení studentských proslovů na pražském Albertově odebral s čerstvě pořízeným záznamem do bytu přítele, rovněž disidenta, bydlícího na Pankráci, odkud jsem nechal pořízenou nahrávku odehrát přes telefonické spojení pí.Čeřovské ze Svobodné Evropy (kontakt byl zprostředkován přes Informační agenturu Vokna). Po celou tu dobu jsem civěl na dveře bytu a očekával, kdy je vykopnou – nevykopli. Ve stejnou dobu, nejspíše o něco později, si pak moje nynější a jediná manželka prošla svým očistcem na Národní třídě – dodnes má tu a tam problémy s levým ramenem, do kterého tehdy dostala policejním obuškem. Dalo by se tedy říct, že jsme 17.listopad prožívali „na vlastní kůži", byť každý z trochu odlišného úhlu pohledu. Proč se k tomu ale vracím? Vzhledem k naší rodinné zkušenosti by se dalo předpokládat, že každoroční připomínky listopadových událostí prožíváme v duchu sentimentálního zapalování vzpomínkových svíček. Není tomu tak, a to již nejméně posledních deset let! A to z velmi prostého a prozaického důvodu: Skutečnost a realita, kterou, a rovněž na „vlastní kůži", žijeme, totiž nemá s atmosférou a nadějemi konce roku 1989 vůbec nic společného, ba právě naopak se stává stále tíživější noční můrou, než-li bylo to, s čím jsme se v hektických listopadových dnech chtěli rozloučit! Tedy ve stručnosti:

Žijeme v zemi, která ztratila svoji budoucnost. Její budoucnost i budoucnost našich dětí nám byla ukradena, směněna za blahobyt hrstky jedinců, pro které byl 17.listopad jen předem připravenou příležitostí k žranici nebývalých rozměrů! Nic víc a nic míň! Nebudu nosit dříví do lesa a opakovat to, co již dnes každý kolem sebe a na vlastní oči vidí, aniž by k tomu potřeboval naaranžovanou, otupující i umrtvující nedělní televizní debatu s Václavem Moravcem. Státní dluh nabyl již viditelně neřešitelných rozměrů, řada našich spoluobčanů žije dnes v chudobě, která byla před rokem 1989 nemyslitelnou (a nezapomeňme, že republika není jenom Praha), v rozkladu školství i zdravotnictví, právní systém, který nemá se spravedlností již víceméně nic společného a nejtěžší viníky hospodářského úpadku není schopen potrestat, postupná, stále se zrychlující likvidace systému sociálního zabezpečení, důchody – jak dlouho bude něco takového ještě existovat(?), stále zřetelnější rozdělení společnosti na extrémně bohaté a ten zbytek, rozklad mezilidských vztahů, rozeštvávání společnosti na vzájemně mezi sebou válčící skupiny atd., a to vše s jedinou vyhlídkou, že zítra bude ještě hůř! 22 let od tzv. sametové revoluce žije většina národa sociálně ale i lidsky podstatně ubožejší život, jak za předchozího režimu! 22 let, na jejichž počátku byla nezadluženost a k dispozici veškerý národní majetek! 22 let rozvoje nových technologií – tedy dalšího podstatného předpokladu k usnadnění a polidštění života! Kam se to vše podělo? Kde jsme se to ocitli? Konec roku 1989 byl také nadšeně přijímán s tím, že teď již budeme mít svobodná, nestranná a objektivní média. Přečtěte si zprávy a komentáře třeba na CFP a srovnejte to s tím, co jste se ve stejné době dozvěděli z našich hlavních televizních zpravodajství, nejrozšířenějších deníků. Nepřipadá Vám to tak trochu jako dva, zcela odlišné světy? Jak je možné, že zcela zásadní informace o narůstajícím nebezpečí dalšího světového konfliktu s nedozírnými důsledky pro nás všechny, tedy konfrontace na hranicích se Sýrií a Iránem, v našich hlavních sdělovacích prostředcích, vzhledem ke své závažnosti, v podstatě chybí nebo je zprostředkována povrchním a jednostranným způsobem? Jak je možné, že naše česká TV dodnes nenašla odvahu odvysílat zásadni, tzv. konspirační (to znamená, vycházeje z převažující zkušenosti posledních let – tedy pravdivý) dokument o pozadí i průběhu 11.září 2001 – Loose Change? Jak je možné, že dodnes se v naši televizi neobjevil např. záznam z projevu amerického generála Wesleyho Clarka ze dne 3. října 2007 proneseného v Commonwealth Club of California, San Francisco, ohledně Pentagonem připraveného plánu z konce září 2001 (již tehdy!!!) vojensky ovládnout země jako např. Irák, Irán, Libie, Syrie a další? Že to není důležité? Domnívám se, že to důležité je a to více než podstatně, neboť na základě podvrhů a naprostého selhání našich sdělovacích prostředků byla naše země postupně vtažena do vleklého válečného konfliktu, a to v neoddiskutovatelné roli agresora a historie nás jednou nepochybně takto zhodnotí! Podívejme se na svou každodenní realitu a srovnejme to s tím, jak o ní referují ve večerním zpravodajství... Jaký smysl mají taková tzv. svobodná média, když jsou nasměrována proti vlastnímu obyvatelstvu?!! Řeknu to co nejstručněji: Jejich úlohou je sloužit těm, kteří je platí a stojí v mocenském pozadí! S šířením objektivních informací a hledáním pravdy jejich práce již dávno, velmi dávno nic společného nemá! Z našich médií se staly poslušné nástroje určené k tomu, aby nás co nejvíce decimovaly, otupily, odvedly od reality, popřely a zlehčily podstatné nebo naopak cosi, kohosi a v čímsi zájmu patřičně kladně zviditelnily. A když už vzácně nakousnou shnilé jablko, pak je to pouze reakce na to, že už jsou jejich oficiální lži nadále neudržitelné.

Ale zpět k 17. listopadu 1989 a jeho každoročním oslavám. Nechci shazovat nebo znevažovat statečnost těch, kteří před listopadem 1989 riskovali věznění nebo byli perzekuováni a vězněni. Ale nechť se na mne nikdo nezlobí, přestože jsem tenkrát tu dobu intenzivně prožíval, dnes již žádný důvod k oslavám nevidím. Právě naopak, v takovém světle mi ta každoroční vzpomínková pompa nepřipomíná nic jiného, než jen zneužitou, smutnou frašku, hemžící se příživníky „v kabátech prvorepublikového střihu". Okázalou demonstraci, která má za účel zakrýt skutečný stav naší společnosti a všeobecný úpadek, do nějž se naše země ponořila! Co chceme oslavovat, když dodnes neznáme ani jen skutečné pozadí, které listopadovým dnům předcházelo? Co chceme oslavovat, když jsme na základě rozprodání a rozkradení našeho státu de facto ztratili možnost rozhodovat sami o sobě? Co chceme oslavovat, existenční pád a promarněnou příležitost? A jak by se asi tvářili rozjaření demonstranti (včetně mne) z Václavského náměstí a pražské Letné, kdyby byli ve stejnou chvíli promítnuti do této naší doby? Nastalo by hrobové ticho, rušené zvukem padajících klíčů?

(dokončení příště)

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře