Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kdepak loňské sněhy jsou...(4) (ohlédnutí, které dlužím nejenom sám sobě)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • listopad
Vybavuji si, jak odtažitě reagovalo okolí, a to ještě krátce před listopadem ´89, na jakékoliv veřejně pronesené zmínky o tom, že v československých věznicícich se nacházejí lidé, kteří sem byli umístěni jen proto, že otevřeně a veřejně řekli, co si mysli. A tak tomu tehdy v případě odpůrců režimu skutečně bylo, ať už se dnes o tom tvrdí cokoliv.

Když jsem tehdy občas dorazil do své rodné Příbrami, v igelitce několik výtisků samozdatových LN, Infochů, Voknovin a petice za právě vězněné, jen zřídka jsem se setkával s ochotou nějakým způsobem se také připojit. Spíše naopak. Lidé, a někdy i známí, se mi vyhýbali, o situaci v zemi se veřejně nemluvilo, k petici se připojil jen málokdo. A to, ať už ze strachu, ale i z prostého nezájmu. Řekl bych, že před 17. listopadem ´89 v naší zemi žádný masivnější odpor vůči poměrům neexistoval a nebyl tu ani veřejný zájem a odhodlání cosi zásadně měnit. Ano, v posledních dvou, tří letech řádově přibylo nejrůznějších nezávislých iniciativ (ale i zde se mnohdy opakovala stále táž jména), účast na protirežimních demonstracích v Praze vzrostla ze stovek na několik tisíc protestujících – především mladších nespokojenců, to vše však bylo v rámci celku dění víceméně zanedbatelné, byť tehdejší režim reagoval značně podrážděným až paranoidním způsobem.

V jeho historii tomu tak ovšem nebylo poprvé. Nikdy jsem například nepochopil smysl a účel tažení proti undergroundové kultuře. Underground byl vždy víceméně apolitickým společenstvím lidí nejrůznějšího zaměření, kteří si jen chtěli žít po svém a „establishment“ z druhé strany „železné opony“ byl pro ně rovněž stejně nepřijatelný. Underground bývá často připomínán v souvislosti,  jakoby byl jen jakousi součástí CH77. To je podle mého názoru značně zjednodušující pohled a omyl. Underground byl svébytným, otevřeným společenstvím bez jakékoliv hierarchické struktury, neměl politické ani jiné ambice, a pokud si vzpomínám, vůči některým opozičním hnutím, jako byla později např. Obroda, se stavěl odmítavě. Nepochopitelně diletantský a agresivní útok proti undergroundové kultuře a odezva, kterou následně vyvolal, až vnucuje myšlenku, že za tímto tažením se skrýval dlouhodobější mocenský záměr a underground byl pouze jeho zneužitou, nevědomou obětí. Pod svícnem bývá největší tma a tvrzení, že přípravy k demontáži tehdejšího socialistického Československa byly osnovány a koordinovány přímo uvnitř jeho zpavodajských služeb, mi dnes nepřipadá od věci. A to počínaje rokem 1968 jako zkouškou i předehrou, která zároveň posloužila ke zpravodajskému „odkrytí a zmapování si terénu“. Kdyby tehdy neexistoval záměr a jeho zpravodajská i mocenská podpora, žádný Dubček by se na scéně neobjevil. Hrály se a stále se s námi hrají hry, v jejichž pozadí stojí týmy slušně placených profesionálů, kde přirozená lidská touha je jen prostředkem k dosažení zadaných cílů. A ani dnes tomu není jinak. (Když je to žádoucí, zpravodajcí pak strhávají davy, provokují násilnosti a ničení, aby se vše následně prezentovalo jako projev primitivních, agresivních demonstrantů. Vše se pak patřičně politicky využije a zmanipuleje. A to platí jak pro oslavy vítězství v hokeji z r.1970 nebo např. pro pro pečlivě režírovaná zasedání MMF o desítky let později!) V dnešní době je zamířeno na přízemnější stránky lidských bytostí, tedy na svalení viny a vystupňování nenávisti vůči odlišným, tzv. nepřizpůsobivým etnikům a politické zužitkování tohoto vývoje.

Tedy, z mého pohledu, se před listopadem 1989 nejednalo ze strany československé veřejnosti o odpor, který by naznačoval zásadní změnu společenského uspořádání. Mezi běžnou populací, především dělnictvem ale i střední třídou, zásadní nespokojenost s životními podmínkami a všeobecnou situací nepanovala. (Na rozdíl od dnešní doby!) Vzpomínám si na diskuse v disidentském prostředí, a to pouhých několik dnů před 17. listopadem. Ani jeden z nás tehdy nepředpokládal nějakou významnou změnu poměrů. Všeobecný pohled byl ten, že změny budou probíhat pozvolna a postupně, a to v horizontu nějakých 5 – více let. Revoluční obrat neočekával nikdo! To jenom na okraj, pokud dnes kdosi tvrdí, že řadoví chartisté i jiní byli o všem předem informováni. Když jsem pak 17. listopadu ve večerních hodinách míjel v metru zakrvácené tváře mladých lidí, ani tehdy mne nenapadlo, že by tohle mohla být předzvěst nějakého revolučního obratu.

Jsem toho názoru, že nebýt brutálního zákroku represivních složek na Národní třídě (způsobem provedení jednoznačně připomínající instruktáž k zpravodajsky – policejnímu manévru) a zinscenované a následně mediálně rozšířené dezinformace o smrti studenta Martina Šmída, k žádné zásadní změně by u nás nedošlo. Pokud by ovšem později nebyla vynucena jiným brutálním zákrokem nebo politickým a hospodářským nátlakem ze zahraničí. Je zarážející, že 22 let poté nebylo hodnověrně objasněno a zodpovězeno prakticky vůbec nic!  Naopak, pouze přibyly další otazníky, aniž by byl z okruhu našich polistopadových vlád projeven viditelnější zájem hledat na ně odpovědi. (Ostatně, jaký zájem může mít falešný hráč na tom, aby se veřejně objasnila jeho úloha a role v rámci dalekosáhlého podvodu?) Namísto toho je vše zakrýváno stále nevěrohodnějším, vzpomíkovým obřadem. To samo o sobě o čemsi vypovídá... Já oficiálně prezentovanému výkladu o spontánnosti listopadových událostí dnes již nevěřím, stejně tak jako i pochybuji o bezelstném a čistém štítu těch, kteří byli následným vývojem vyneseni do politických a společenských výšin. Je stále zjevnější, že v kořenech naší sametové  revoluce byl ukryt podvod na nic netušícím obyvatelstvu s cílem učinit ze správců státního majetku jeho vlastníky a jejich prostřednictvím republiku destabilizovat, rozložit a vytvořit tak vhodné podmínky, aby se stala zcela závislou a ovládanou ze zahraničí. (V případě aktérů tzv. zvacího dopisu z roku 1968 se podobné, byť prokazatelnější a méně skryté jednání dnes označuje slovem vlastizrada.) V tom mne jen utvrzuje celý náš polistopadový vývoj a situace, kam nás zavedl. O čistotě a poctivosti původních, veřejně proklamovaných záměrů a slibů vypovídá pravdu vždy až výsledný produkt. A tím je dnes země v naprostém mravním i hospodářském rozkladu, a to se nacházíme teprve v počátečním stádiu skutečného pádu! Z tohoto pohledu mi připadá například „Analýza 17. listopadu...“ od M.Dolejšího jako vysoce pravděpodobný popis mechanismů, která nás ovládaly a ovládají. (To, co na danné téma doposud vyprodukovala oficiální propaganda, nelze ani při nejlepší dobré vůli brát vážně.)  A rovněž z tohoto pohledu, tedy mimo jiné i z pohledu běžných občanů a jejich každodenního života, mi připadá tzv. předlistopadová totalita jako společenské zřízení výrazně humánnější a spravedlivější než to, co tu máme dnes! A ještě dovětek: V přímém přenosu a na vlastní oči dnes sledujeme, jak globální elita vydírá, ovládá, rozvrací a ničí náš společný svět.

Někdejší socialistický tábor nebo také totalitní svět za „železnou oponou“ (nechť si každý vybere dle svého)  byl v pozdějším stádiu relativně stabilním prostředím, a nebýt vyčerpávajícího a rozkládajícího    konfliktu se svým protějškem, existoval tu reálný předpoklad, že bude postupně nadále směřovat k otevřenější, svobodnější i stabilnější společnosti. Což byl stav nadále již neslučitelný s globalizačními plány elit. A zde dnes vidím hlavní příčinu všech těch sametových a jiných převratů, které následovaly. Společnost, kde jsou zajištěny základní lidské, sociální a existenční jistoty, a která má pevně danné a stabilní instituce, je tím posledním, co by bylo pro potřeby bilderbergských elit a jejich plány žádoucím.

No a na závěr této části - můj vlastní, konspirační dodatek. Od listopadu 1989 jsem se setkával s lidmi, pocházejícími z nejrůznějšího společenského prostředí. Jelikož mne nikdy nepřestala zajímat otázka, jak to tehdy vlastně bylo, ptal jsem se a ptám se stále. Tedy ve zkratce, co mne zaujalo:

Při jednom hovoru s bývalým příslušníkem STB, mi tento vyprávěl, jak mu jeho důvěrník 14 dnů před 17.listopadem ´89 opakovaně uváděl toto datum jako den, kdy dojde v Československu k zásadnímu obratu poměrů. Věděl tedy dopředu cosi, o čem řadoví estébáci tehdy neměli tušení.

Z vícero zdrojů, včetně politický výše angažovaného, dnes již zesnulého kamaráda, jsem pak vyslech informaci o tom, že před 17.listopadem 1989 byly zcela skartovány svazky 3 000 agentů STB. Tito lidé měli být vedeni a připravování pro budoucí významné pozice v nově ustanoveném politickém prostředí. S tímto by rovněž mohla souviset informace, uniklá ze Slovenska před naší  poslední prezidentskou volbou, o agentovi pod přezdívkami Rek a Šik a s rodným číslem a jménem Ing.Václav Klaus. Ostatně, kdo si jen tak mohl za předchozího režimu přednášet na univerzitách v nepřátelském, kapitalistickém prostředí, aniž by pracoval pro STB. STB tehdy stačila týdenní návštěva našeho občana u příbuzných např. v SRN, aby dotyčného po jeho návratu kontaktovala a nutila ke spolupráci.

No a nakonec pro mne osobně, vzhledem k mé zkušenosti, informace, které důvěřuji, byť je z těch, které jsem zde uvedl, asi „nejdivočejší“ a nejméně věrohodná. Ta říká, že 17. listopadu ´89 na Národní třídě studenty brutálně netloukli příslušníci našich tehdejších bezpečnostních sborů (ti zde pouze asistovali), ale do jejich uniforem převlečení „turisté“ , kteří na naše území postupně přicestovali během listopadu 1989. Mělo se jednat o příslušníky různých národností, včetně občanů bývalého Sovětského svazu.

Domnívám se však, že pravdu se dozvíme teprve až tehdy, kdy v naší zemi dojde k zásadní změně mocenských poměrů a ze politické scény zmizí lidé, které tato pravda dnes existenčně ohrožuje.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře