Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kalouskovo vítězství u Lipan

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • kalousek_20
V nedávno zveřejněném rozhovoru pro Právo, pan ministr Kalousek sdělil něco ze svého výkladu naší historie. Když měl vysvětlit vládní postoj k tzv. „církevním restitucím“, zabrousil do období husitských válek a době polipanské.  K Husovi se nehlásí, ale obdivuje Jiřího z Poděbrad. Dále cituji:

 

„Chápu, že je velmi těžké to vysvětlovat v zemi, kde si spousta lidí myslí, že u Lipan jsme prohráli. My, kteří se věnujeme historii, víme, že u Lipan jsme to vyhráli. Můj pohled na svět bude vždy fandit Jiříkovi z Poděbrad, který jako patnáctiletý v té bitvě byl na straně panské jednoty, než abych fandil těm, kteří museli být poraženi, protože byly v té chvíli zemskými škůdci.“

Hned na začátku chce pan Kalousek ze čtenáře, který má jiný názor udělat někoho, kdo vlastně nerozumí historii, na rozdíl od pana ministra, který jak sám uvádí, se jí věnuje. Hned na začátku udělat z potenciálních oponentů jak se říká „blbce“ a vysvětlit proč to nemohou chápat je dobrá, ale poměrně klasická snaha všech demagogů. Pane Kalousku, nejste jistě sám, kdo se věnuje historii, věnují se jí i ti, kteří nechovají vaše názory, to neznamená, že se historii ale věnují méně než vy.

Pan Kalousek si ale plete historii s fanouškovstvím pubescenta, který má v pokojíku vyvěšené oblíbené fotbalisty a fandí svým týmům a sympatickým fotbalistům. Historie je ale o něčem zcela jiném. Ano, v dětství je běžné, že se ztotožňujeme s našimi idoly a hrdiny ať již se skutečnou předlohou v reálu, nebo vysněnou. Z historie se ale nedá nic vybírat a hlásit se pouze k něčemu, to nehodící se do našich prosazovaných zájmů, zavrhovat, nebo překrucovat a svým osobním vybíráním na základě svých vlastních sklonů a smýšlení si pouze vybírat to, co je s námi příbuzné, tedy čemu fandíme a lneme, použiji-li slova pana ministra Kalouska. Již takovým přístupem k historii vlastně historii přímo znásilňujeme a překrucujeme její samotnou podstatu. To, co nazýváme „historií“ tvoří časo-prostorové kontinuum, které ve skutečnosti odráží náš vlastní myšlenkoví individuální i kolektivní vývoj – rozlišování v našem vědomí. Historie není ve skutečnosti „minulostí“, ale je živým „dějem“ – odtud také „dějiny“. Historie je ve skutečnosti stále „dění“, dění příčin, následků. Zápas o historii, chceme-li toto spojení použít je otázkou přijetí idejí, kterých jsem průchody a rozlišování ve smyslu pochopení daného okamžiku dějin, co bylo ve hře, v pozadí příčinném a co bylo z pohledu národního vývoje pozitivní, či negativní. Historie není o absolutních soudech, ale o vztahové dynamice příčina následků, jejíž pochopení vzájemného vztahu nám dává obrázek o tom, co nás samé, i náš národ utvářelo a nezapomeňme – dosud stále utváří a ovlivňuje, více než si myslíme. Tedy například bez Husa by nebyly Lipany a bez Lipan by nebyl Jiří z Poděbrad, apod. Jiří z Poděbrad je přímo propojen s Husem a husitstvím, více jak co jiné, proto fanouškovsky obdivovat Jiřího z Poděbrad (který i mě je osobně sympatický) současně odmítat pozitivní roli například Jana Husa, nebo považovat polní obce radikálních táborů a sirotků jen za „zemské škůdce“ a v jejich masakru v bratrovražedném boji u Lipan vidět „naše vítězství“, je přinejmenším velkým zjednodušením pohledu na historii, né-li právě samo znásilňování výkladu historie a snah o její překrucování s cílem prosadit své zájmy.

Historii zneužívají všichni ti, co tím chtějí vnutit druhým své „nové“ pohledy a tak je ve skutečnosti poškodit, aby jim bylo možné podsunout jiné než jejich vlastní zájmy a ještě jim „vysvětlit“, že jsou jejich a pokud mají jiný názor, je tomu jenom proto, že jsou „neznalí“ na rozdíl od pana ministra financí Kalouska.

Dále pomíjím zcela zcestné srovnání vítězů bitvy u Lipan s Jiřím z Poděbrad tím, že existuje historiky nepotvrzená domněnka, že mladý Jiří se bitvy zúčastnil, teoreticky mohl, byť velmi mlád, ale neexistuje o tom svědectví. Jak spolu souvisí panská jednota zvítězivší u Lipan a vláda Jiřího z Poděbrad díky možnosti, že se jí Jiřík mohl zúčastnit, my, přiznám se, uniká. Vůbec nejde o to, zda „my jsme u Lipan prohráli“, pokud se ztotožníme s poraženými polními obcemi táborskou a sirotčí, nebo naopak s panskou jednotou, že „my jsem vyhráli“, ale my jsme jako český národ u Lipan prohráli v tom, že Češi tenkrát toto dopustili a k tomu bratrovražednému boji se nechali dohnat. V tom tkví „tragédie“ bitvy u Lipan a z toho plyne hlavní poučení pro naše generace budoucí. To si toho nikdo nikdy nevšiml? Takže pane Kalousku, nepřepisujte nám historii a netvrďte, že jsme u Lipan vyhráli, když to není pravda, u Lipan, Češi prohráli. A nejde o to si sypat popel na hlavu, nebo si to nepřiznat, ale vidět věci jak se dějí v proudu příčin a následků a hlavně se poučit s opakujících se tendencí s kterých se historie skládá, tedy i naše přítomnost. Nelze přepisovat, nebo zkreslovat historii. Tragédií Lipan je právě to, že se tam vojensky konfrontovala tehdejší elita českého národa, jak mocensko – politická, tak válečnická, tedy to nejlepší v českém národě té doby se navzájem v bratrovražedným boji bilo u Lipan. Pokud tedy pan Kalousek tvrdí, že „my jsme u Lipan vyhráli“, tak nám na sebe prozrazuje kým opravdu je a jak nazírá na české dějiny. Pro pana Kalouska je „výhrou“, když se Češi mezi sebou zřejmě bijí na bitevním poli, kdy jedna strana je zaplacena a financovaná zahraničními penězi a církví. To pan Kalousek považuje za výhru.

K samotné bitvě u Lipan (30.6. 1434). Uprostřed Čech v prostoru mezi obcemi Hřiby a Lipany stály proti sobě dvě česká vojska, obě hlásící se k husitství. Ve vojsku Prokopa Velikého byly bojovníci polních obcí táborské a sirotčí, kterou vedl duchovní správce kněz Prokůpek. Spojená vojska pro velením Prokopovým mohla dosahovat 14 000 bojovníků. Vojsko panské jednoty mělo početnější převahu. V husitských bitvách většinou převaha tolik nerozhodovala, ale zde byla situace, kdy proti sobě stáli na obou stranách zkušení válečníci, kteří se navíc velmi dobře znali navzájem a dříve spolu stáli v jednom šiku proti křižáckým vpádům. Velitelé obou stran byla seznámeni s husitskou taktikou a také se vzájemně znali. Na straně panské jednoty velel Diviš Bořek z Miletínka, který dříve bojoval po boku Jana Žižky, a několikrát i proti němu, pak opět s tábory a nyní opět proti spojeným polním obcím. Dnes bychom řekli „profesionální politik“ kam vítr a kde zisk, tam plášť. Obě vojska proti sobě stáli od 28.6. 1434 a několikrát mezi sebou vyjednávali a pokoušeli se o smírné řešení, ale nedomluvili se. Ve čtyři hodiny odpoledne 30.6. 1434 začala bitva, když Prokop dal rozkaz k zahájení dělostřelby. Velitelé panské jednoty připravili plán, který stál na vylákání Táborů ze své vozové hradby. Předstírali tedy částí vojsk přímý útok na vozovou hradbu Prokopovu. Pak předstírali ústup. Aniž by zřejmě Prokop dal přímý rozkaz, vyrazili Táboři z vozové hradby se svým obvyklým „běžžííí, hrrr na ně“ a vrhli se na pronásledování předstíraného ústupu. Když se dostatečně vzdálili Táboři od své vozové hradby, ustupující část panské jednoty zastavila a současně ze zálohy, z nedaleké rokle proti pěším Táborům vyrazila jízda kterou tvořili šlechtici z řad někdejších táborských spojenců, mezi nimiž byli například Jan Malovec z Pacova, Mikuláš z Landštejna nebo Arnošt z Leskova, a vpadla jim do boku. Nastal zmatek, ve kterém se Táboři, kteří opustili svou mateřskou vozovou hradbu snažili vrátit ke svým vozům. Přitom se však žoldákům panské jednoty podařilo proniknout do Prokopovi vozové hradby a několik vozů převrátit. Bitva se tak proměnila v zoufalý boj muže proti muži uvnitř vozové hradby Prokopových vojsk, ale bylo jisté, že díky proniknutí do vozové hradby se z ni pro Tábory a Sirotky stala past. Prokop ještě vydal rozkaz, aby pěším pomohla jízda Jana Čapka ze Sán. Ten však, ale místo přispěchání na pomoc se obrátil směrem ke Kolínu. O jeho počínání do dnes nemáme jasno, zda šlo skutečně o zradu, nebo zda usoudil pragmaticky, že bitva je ztracená, a tak chtěl zachránit alespoň část svých můžu. To ví zřejmě jen on sám. Tak početně slabší a navíc vylákání mimo své vozy a vydáni na pospas jízdě panské jednoty byly polní vojska odsouzena k porážce. Své životy nedali zadarmo, boj byl urputný a trval až hluboko do noci. Zbytek zajatých Táborů a Sirotků byl upálen ve stodolách hned po bitvě. Oba duchovní správci, Prokop i Prokůpek, zemřeli se zbraní v ruce, do posledního dechu jim stál po boku i kazatel Markolt ze Zbraslavic a nejspíše též vrchní hejtman táborské polní obce Zikmund z Vranova. Ze spojených vojsk táborsko – sirotčích se zachránilo minimum mužů. Někteří hejtmané jako Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova a Sezema z Kunštátu se vzdali svým známým na straně panské jednoty, s kterými kdysi bojovali v jednom šiku proti křižákům.

To, co se nepodařilo pěti zahraničním křižáckým výpravám se povedlo samotným Čechům, panské jednotě. Tím bylo zničeno radikální křídlo husitské revoluce.

Když už pan Kalousek podle svých vlastních slov, je fanouškem panské jednoty, tedy „vítěze“ bitvy u Lipan, tak nám říká na sebe svou příbuznost a obdiv k určitým daným okolnostem, které stáli tenkrát v pozadí – tedy to je ona „historie“. Někdo velmi moudrý a znalý českého národa řekl, řekni mi, co soudíš o husitství, a já ti řeknu, kdo jsi. Nevím, zda to nebyl F. Palacký dokonce. V tom je velký kus obyčejné lidské moudrosti

Mimo jiné, je faktem, že za vítězstvím panské jednoty u Lipan a zejména prohloubení krize v husitském státě, která vedla k otevřené konfrontaci mezi umírněnými kališníky, které představovala zejména vysoká šlechta a radikály polních obcí stála intenzivní politika zahraniční reakce té doby, tedy zejména mocenská klika římskokatolické církve a Vatikánu ve spojení s panovnickými nároky bratra českého krále Václava IV., Zikmunda. Ta si velmi brzy uvědomila, že nelze husitský stát porazit v otevřené vojenské konfrontaci, pokud všechny husitské strany, od řekněme radikálních polních obcí, přes nižší šlechtu a zemanstvo až po vysokou českou šlechtu budu stát jako jedna „národní fronta“. Proto Vatikán, tedy papež a mocenská klika církve začala s politikou, kterou nejlépe formuloval sám jeden z jejích přímých protagonista, že českému hřebci je nutno pomalu nepozorovaně vložit ohlávku na krk, až bude chycen, bude pozdě. Myslel tím právě vedení zákulisních jednání pouze z částí vysoké české šlechty – panské jednoty za zády tehdejšího defakto vůdce v zemi Prokopa Velikého, které bylo církevní klikou slíbeny ústupky v podobě zachování přijímání podobojí a garance zachování získaných majetků po jejich zabrání církvi. Tím tajně obešli probíhající oficiální jednání mezi představiteli husitského státu a církví v Basileji, které vedl Prokop Veliký. Slovy dnešními a moderními lze zcela otevřeně říci, že panská jednota zkrátka kolaborovala s původním společným nepřítelem - církví, která v době předchozí neváhala vyslat do zemí koruny české pět vyhlazovacích křižáckých výprav. Kde by tenkrát byla tato „panská jednota“ bez polních vojsk? Tenkrát polní vojska nebyla oním „zemským škůdcem“, ale oporu českého stavovského státu. Jelikož se skutečné cíle husitské šlechty a obyčejných členů polních vojsk – v podstatě profesionálních bojovníků vzešlých z nemajetné chudiny, sedláků a řemeslníků vedené zemanstvem a nižší šlechtou, zákonitě lišila, tak se snadno panská jednota spojila s církví a zahraniční části feudálů v čele se Zikmundem proti části svého národa – polním vojskům, které přitom nesli celou dobu hlavní tíži obrany státu i vydobytích náboženských svobod a v neposlední řadě zajistili obohacení české husitské šlechty ze zabraného majetku církvi. Zahraniční vatikánská klika současně mimo jiné štědře finančně podporovala panskou jednotu a financoval i vojska panské jednoty proti polním obcím a celé vojsko panské jednoty u Lipan bylo finančně zajištěné právě církví. Tuto ekonomickou podporu polní obce neměli, ty byly naopak stále více vyčerpávány neustálým bojem. Motiv panské jednoty rychle ukončit další husitské války, a s okolními státy uzavřít mír byl zcela pochopitelný, chtěli si zejména ponechat nabyté statky zabrané církvi a konečně majetky zhodnotit. Současně bylo nutno dát zemi opět sjednaný řád a lid, aby se rozešel do své práce. Otázkou však zůstávalo, jak k tomu český národ přistoupí. To bylo ve hře.

Český stát po bitvě u Domažlic (1431), kdy byla doslova rozdrcena dosud největší křižácká výprava do Čech, kdy současně husité získali to, o co tak dlouho bojovali: veřejné slyšení a možnost obhajoby svého programu přímo na církevním koncilu v Basileji (1433) jako rovný s rovným, byla husitská revoluce i český stát na vrcholu své moci. Ze zahraničí již nehrozilo žádné vojenské nebezpečí. Samotný papež a jeho kardinálové se další vojenské konfrontace zřekli a doslova děsili, neboť vážnost a věrohodnost církve i papeže byla velmi poškozena. Jen těžko šlo vysvětlit křesťanské Evropě, proč od Boha vyvolená církev a zástupce Boha na zemi – papež nejsou schopni ani v pěti vojenských kampaních, kterých se účastnilo „křesťanstvo“ celé Evropy bylo opakovaně poráženo „českými kacíři“. To je nutno si uvědomit. V tomto okamžiku šlo o vabank, kdo z koho. Hrozilo reálné nebezpečí, že husité přenesou svou revoluci do okolních zemí, zejména v Německu se obávali rozšíření husitství mezi německý lid. Jenom z tohoto důvodu, tedy díky vojenské porážce Vatikán a jeho církev přistoupili k přizvání husitů na Basilejský koncil k jednání o husitském programu. Chtěli získat čas a současně se pokusit porazit husity lstí a využít nejednotnost a rozdílné zájmy v husitském českém státě mezi jednotlivými politickými proudy. Představitelům církve se zkrátka podařilo domluvit s vysokou šlechtou – panskou jednotou a obejít tak velení polních vojsk – Prokopa Velikého, který vedl jednání v Basileji za českou stranu. Současně na zemském sněmu byl proveden útok přímo proti Prokopu Velikému, který se jej také jako člen zúčastnil. Byl zvolen loutkový představitel zemského sněmu, který byl z panské jednoty a současně obnoveno zemské zřízení a přijato usnesení o tom, že kdokoliv kdo povede války na českém území, bude prohlášen za zemského škůdce. Tak se okamžitě polní obce stali „zemským škůdcem“, neboť ty byly defakto v permanentním boji proti odpůrcům husitů v zemi a za hranicemi.

Zkrátka došlo k tomu, čemu došlo, dnes nemá cenu zkoumat možná „kdyby to, či ono“, a nebo jak by to vypadalo, kdyby polní vojska u Lipan vyhrála. Navíc se nám nepodaří stejně vidět všechny síly a vlivy, které tvořili předivo tehdejšího děje. I tak by to byla porážka českého národa, neboť by na bitevním poli opět padli ti nejlepší synové českého národa. Zkrátka, ať vyhrál, kdo vyhrál u Lipan, jedno je jisté, tenkrát Češi jako národ prohráli. Panská jednota měla po celou dobu husitských válek tendenci dohodnout se s tehdejšími nepřáteli husitů a několikrát i vojensky vystoupila proti polním vojskům. Už Jan Žižka musel asi dvakrát čelit v otevřené vojenské konfrontaci proti panské jednotě i Pražanům. Musel je porazit silou jako například v bitvě u Malešova (1424). I to byla prohra Čechů, byť tam Jan Žižka na hlavu porazil panskou jednotu, že už se více neodvážila vystoupit proti Žižkovi a jeho polním vojskům a místo toho společně s ním táhla po boku polních vojsk vítězně proti Zikmundovi, kterého Žižka dvakrát na našem území porazil. Panská jednota byla vždy ochotnější k vyjednávání ústupků se zástupci církve a Zikmundem, na rozdíl od polních obcí, které nehodlali ustoupit od svého programu a Žižka i Prokop museli nejednou čelit těmto intrikám a kolísavosti.

Tedy pan Kalousek se nám otevřeně přiznal, že z našich dějin je fanouškem vítězné panské jednoty u Lipan. Tím nám také prozradil na sebe více, než si myslí. Žije tedy ve stejných myšlenkových proudech a je nositelem stejných mravních norem a postojů k českému národu jako síly, kterých byly nositelé ona vítězná panská jednota u Lipan. Poražené polní obce se svými vůdci v čele s Prokopem Velikým, bez kterých by možná ani nebylo českého státu jako takového, ani výdobytků husitské reformace považuje za „zemské škůdce“. Porážku husitských bratrstev táborů a sirotků a jejich hromadné potupné upalování ve stodolách, které následoval hned po bitvě, pan ministr považuje za naše „vítězství“. Nyní si přečtěme co o chování vítězů u Lipan napsal ve své Historii české, Silvio Piccolomini, pozdější  římský papež Pius II.:

„Lstí vešlo do stodol mnoho Táboritů a Sirotků. Ihned byla vrata zavřena a stodoly zapáleny, kterýžto ohněm onen vyvrhel a sběř lidská a hanebné stádo bylo upáleno po zločinech, jež páchali; tehdy vytrpěti trest za potupné náboženství.“ Touto lstí bylo prohlášení k zajatcům, že válka ještě neskončila a dán slib zajatým Táborům a Sirotkům, že kdo vstoupí za žold do boje proti ostatním národům, které pustoší království, bude ušetřen. Měli se shromáždit ve stodolách a měli být na pozoru, aby mezi sebe nevzali nikoho války neznalého, ale pouze zkušené válečníky. Po vstupu do stodol, je hned zavřeli a zapálili. Tak se lstí zbavili radikálního křídla husitů.

Doufejme tedy, že když katolík a pan ministr Kalousek zvítězil u Lipan, že se nemusíme obávat stejných postupů proti opozici.

Nyní se podívejme na osobu Jiříka z Poděbrad ve vztahu k církvi a Vatikánu, kterému podle vlastních slov pan ministr fandí na rozdíl od Husa a husitským polním obcím. Uvidíme, že Hus, husitství a vláda kališnického krále Jiříka z Poděbrad je jedna propojená nádoba. Papež a Vatikán se s Jiříkem rozhodně neměli rádi. Po celou dobu své vlády vlastně musel čelit politických intrikám a otevřené válce s papežem. Sám papež nazýval Jiříka „kacířským králem“. Celá Jiříkova vláda se nesla ve skutečnosti trvalým bojem o její udržení, musela čelit jak katolické straně, tak soupeři o trůn s Matyášem Korvínem podporovaného ve svých snahách papežem. Papež vedl i křížové výpravy do Čech proti Jiříkovi. Jiřík několikrát porazil vojska Matyáše Korvína a doplatil na svou typickou českou „dobrotu“. V jednom okamžiku zcela obklíčil vojska M. Korvína, mohl je jednoduše zničit. Místo toho nabídl velkoryse mír a volný odchod bez zbraní zato, že se Matyáš přimluví o dohodu s papežem. Reakcí bylo, že se se stejnými vojsky musel vypořádávat Jiřík podruhé. Typická slovanská křesťanská „dobrota“. Pragmatický Jan Žižka by toto velmi rychle prohlédl, byť by byl mnohými později jistě označován za masového vraha. To je právě ta pošetilá představa, že se zlem se může vyjednávat.

Jiřík se ale současně velmi činil a silně angažoval ve snahách diplomatickou snahou vytvořit koalici křesťanských států, tedy defakto jistého mezinárodního uznání husitství a českého státu, a také zejména napravit reputaci a pověst o českém kacířském státě a národě v zahraničí, která byla zejména zmanipulovaná vatikánskou propagandou. Proto se také papež snažil tyto snahy mařit. Ve skutečnosti tedy Jiřík dosáhl diplomatickou cestou to, oč usilovali husité. Husité si to však museli vybojovat, než to dosáhli. Jiřík je tak vyústěním a přímým pokračováním husitství a české reformace, byť ve své skrytější jemnější podobě. Ve skutečnosti jeho diplomatické snahy měli vést ke koalici křesťanských států právě proti papeži a jeho mocenské organizaci. Tedy cíleně, byť méně otevřeně než husité ve skutečnosti Jiřík přímo bojoval proti papeži, třebaže současně usiloval vždy současně o smír a konec válek. Mimo jiné, za válečnými úspěchy Jiříka stálo zejména vrcholné válečné umění Čechů, což byl přímý výsledek husitství a zejména polních obcí, ze kterých se během husitské revoluce staly zcela bezvadně vycvičená vojska profesionálních válečníků s vysokou kázní, morálkou a vedena zkušenými hejtmany. V Jiříkově vojsku často sloužili i bývalý účastnící husitských válek. Aby udržel náboženský smír v zemi mezi oběma stranami, katolickou a kališnickou, tak si za manželky vybíral katoličky, byť sám byl kališník. Svým způsobem to byla dobrá politika, jak jinak lépe ukázat, že rozdíly v náboženském vyznání nejsou ve skutečnosti překážkou soužití lidí. V tom se jistě jeví Jiříkova vysoká inteligence a prozíravost.

Jiříkovo osobní statečnost a zásadovost se projevila i v tom, že místo válečné konfrontace se svým soupeřem Matyášem Korvínem, mu nabídl osobní souboj, který by spor vyřešil. Místo aby za sebe nechali bojovat a umírat celá vojska, nabídl Jiřík Korvínovi osobní souboj, ten samozřejmě odmítl, raději nechal za sebe bojovat žoldáckou armádu.

Tedy pokud pan ministr fanouškovsky fandí Jiříkovi z Poděbrad, který se možná jako patnáctiletý účastnil bitvy u Lipan, tak fandí skrytému, ale velmi diplomaticky a politicky nadanému státníkovi - husitovi, který současně byl v opozici s papežem a vedl s ním války. Současně je ale nesmyslné dívat se na historii pohledem, ve kterém si volíme Jiřího z Poděbrad místo poražených radikálů u Lipan, když se jedná o různé události v různé době, které navíc mají mezi sebou příčinou vazbu.

Obhajoba dnešních „církevních restitucí“ tím, že jsme „zvítězili“ u Lipan a že Jiříka z Poděbradů máme radši než Husa je opravdu zajímavě výběrově aplikovaná historie a jinak docela silné kafe. Podle toho, jak se pan ministr vyjadřuje o historii, máme co dělat z protinárodně zaměřeným individuem, které je ochotno domluvit se s kýmkoliv, jenom pokud z toho něco plyne a bratrovražedné boje považuje za vítězství, koho neuvádí. Obdivuje následky, ale k příčinám se nehlásí.

My, kteří se sice tak vehementně nevěnujeme historii jako pan ministr, ale přesto víme, že se nemůžeme ztotožňovat pouze s tím, co obdivujeme, na základě našich vlastních stejných a podobných tendencí, které sami chováme, nebo odmítat něco jenom proto, že se nám to nehodí nebo nezapadá do našeho charakteru. To, co ale máme a musíme, je vnímat dějiny jako proces dění časoprostorového kontinua, které nás utváří i právě nyní a vidět všechny události v širším rámci nejen evidentních příčin a následků, ale i jako jistý dějící se potenciál, který se může opět opakovat v jiných formách a podobách.

Tragédií pro český národ v bitvě u Lipan nebylo to, že byla poražena ta či ona strana, ale že k ní vůbec došlo. Že Češi tenkrát umožnili, že u Lipan proti sobě stáli dvě největší síly a elity českého národa a nyní nehodnotím dobu středověku, ale zkrátka fakt, že šlo o český národ jako takový. Výsledkem byl bratrovražedný boj a to mnohdy skutečně doslova, neboť páni i hejtmani s obou stran se vzájemně znali a byly často v příbuzenském vztahu, který skončil pobitím, byť po hrdinném boji jádra z kterého vzešla husitská revoluce a o které se opírala a na jejichž bedrech stála hlavní tíže bojů o uhájení českého husitského státu proti pěti velkým zahraničním křižáckým vpádům do země. Jenom díky polním obcím, táborské a orebské, později sirotčí vydobyla a udržela husitská revoluce své svobody, ale i dosažené majetkové posuny.

Jenom díky Husovi, husitství a polním obcím mohl být nakonec zvolen na český trůn kališnický král Jiřík z Poděbrad a jenom proto mohlo panské jednotě, která nakonec porazila polní obce táborsko – sirotčí u Lipan zůstat ve vlastnictví zabraný majetek církve a německých feudálů a patriciátu, kteří byly během husitských válkách vyhnání ze země. A jenom proto dnes může pan ministr financí - fanoušek Jiříka z Poděbrad o něm vykládat do Práva své historické téze a snažit se o přepisování naší historie.

Myslím, že tento historický výstup pana ministra Kalouska lze oprávněně nazvat Lipany. Má stejní názory jako jeho knížecí kolega. 

Pan ministr se tak přiřadil k dalšími přepisovatelům české historie, z čehož je naprosto zřejmé, že hájí vše možné i nemožné ale výhradně nikoliv české národní zájmy. Ve své vládě má k tomu několik dalších podobně smýšlejících kolegů. Pokud nám ve vládě sedí vítěz od Lipan, lidé kteří protektorátního loutkového prezidenta Háchu považují za vlastence, obdivují Habsburské Rakousko-Uhersko, nebo se chlubí, že jsou potomky šlechty, která porazila české stavy na Bílé hoře a bojovala proto husitům, tak se nemůžeme divit, že její vládnutí je takové jaké je: PROTINÁRODNÍ. To je mimo jiné důkaz, že historie není minulostí, ale myšlenkovým bojem, který se neodehrál v minulosti, ale který se děje a že ideje, kterých jsme průchodem zcela reálně podle toho působí ve světě.

Díky tomu, že se pan ministr věnuje historii, alespoň víme, co stojí za vládním názorem na tzv. „restituce“, jde o pokračování vítězství u Lipan katolické šlechty a jejich sympatizantů, kteří se spokojí s drobky od stolu.

To, co předvádí pan ministr financí, bývalý chemik, a nyní i fanoušek historie, je opravdu velmi NEBEZPEČNÝ POKUS.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře