Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Co má v životě smysl?

  • penize-jako-dluh
Musím říct, že nad tím vším jsem léta přemýšlel a vlastně přemýšlím dodnes. Hra s papírky zvanými "peníze" je skutečně naprosto absurdní a zcela samoúčelná, ale ve společnosti, která na nich stojí a padá, člověku prakticky nic jiného nezbývá. Na rozdíl od dob feudalismu, kdy byl člověk chudý, ale když měl víru ve správné náboženství, tak ho ani neupálili a střechu nad hlavu mu jen tak pro nic za nic obvykle také nikdo nevzal, tak dnes žijeme v reálném otrokářství, kdy je ale otrok povinen zajistit si bydlení a všechny potřeby na vlastní náklady plus dodávat systému další otroky s tím, že mu je zplodí a odchová opět na vlastní náklady bez možnosti mít na ně či na jejich budoucnost jakýkoliv reálný vliv.

Pochopitelně naše civilizace vymírá, protože mít děti postrádá přirozenou motivaci a vznikají už pouze jako důsledek nehod či pudů a v to jen v minimální nutné míře a systém za děti většinového občana trestá a v podstatě se mu vysmívá, protože z čistě ekonomického hlediska mít dnes děti, je totální selhání a přesunutí občana z kategorie "čekatel na otroka" do kategorie OTROK. Stejně tak úvěry a hypotéky přesouvají občany na otroky naprosto spolehlivě.

Naše otrokářství funguje chytřeji než kdysi a má jednu zásadní změnu. Otrokář je anonymní. Jsou to peníze a "neviditelná ruka trhu". Nikdo za nic nemůže. Přišli jste o střechu nad hlavou, o práci, zadlužili jste se, systém vás semlel a přestože máte na mnohem více, prodáváte u kasy a cikánky se vám smějou ? Neviditelná ruka trhu a anonymní otrokář si prostě hraje. Funguje náhoda, funguje statistika. Někdo to odskákat musí. Vítězí větší svině a ti, kdo mají konexe nebo jsou protěžováni systémem. Běžný člověk jen celý život plave a snaží se nadechnout a moc nepotopit. O tom, kdo se utopí a kdo ne, rozhoduje náhoda a sebeovládání jednotlivce. Kdo podlehne reklamě či pudům, prohrál.

A jakékoliv kecy o svobodě jsou naprosto jalové. V naší společnosti se svoboda rovná PENÍZE. A těch nikdy není dost ani na zajištění základních životních potřeb (bydlení, potomci a jejich bydlení, jídlo, základní potřeby, aby se jim vrstevníci neposmívali). Neustále jste kvůli společenskému postavení tlačeni do výdajů za nesmysly, mobily a oblečením počínaje a auty konče. Nesmírná záplava blbých opic soudí každého podle atributů na co má, což musí každý demonstrovat na potkání tím, že za to utratí těžce vydělané peníze, ale ty opice rozhodují zpětně i o tom, kolik jich kdo vydělá, zda jej mezi sebe pustí ti, kdo vydělávají více, zda má odpovídající image, auto, životní styl a zda má atributy "úspěchu".

Lidé se dělí na ty, kdo neví, co bude zítra (tedy mají úspory menší než na jeden rok života) a na milionáře. Jedni jsou otroci, druzí jsou občané. A všichni se tváří, že o tom neví a že to tak není.

Otrok musí vzít práci, kterou nechce. Poslouchat lidi, kteří se mu nelíbí a se kterými by se nikdy dobrovolně nebavil, dělat stádní věci, aby "získal body" plus na rozdíl od klasického otrokářství dnešní otrok je "svobodný", nikomu nepatří, tedy nikdo nemá zodpovědnost za věci, které se mu mohou stát (klekne zdraví, nedaří se, přijdou problémy). Všechno na vlastní riziko. A celý život poslouchat, poslouchat, poslouchat a makat.

Jako duševní žrádlo se pak otrokům předhazují pseudoproblémy, nepopulární politici, obětní beránci z řad mafiánů, které mafie odepsala a další mediální nesmysly a otrok se cítí být soudcem a voličem a pocit důležitosti a rovnostářství a zdánlivé moci, že na něm něco záleží a že jeho hlas má nějakou váhu, mu dělá velmi dobře. V reálu na otrokovi nezáleží vůbec nic, pouze to, zda se zítra nažere a zda bude mít kam hlavu složit.

Peníze jsou svoboda, peníze jsou společenský skok do jiné kasty, peníze jsou možnost vlastnit alespoň část svého času a disponovat s ním dle svých představ. Jakákoliv svoboda bez peněz je pouze iluze. Peníze člověk krvácí kudy chodí a každé nadechnutí a vydechnutí stojí určitou částku. Život bez peněz je nemyslitelný. Peníze určují kvalitu zdravotní péče, kvalitu trávení volného času, možnosti, seberealizaci, ale i vzdělání a nezávislost. Když peníze v rodině nejsou, obvykle až na absolutní výjimky se z pozice otroka nemůže člověk do důchodu vyhrabat, protože to prostě nejde.

Život dvacetiletého, který má peníze na nájem a myslí si, jak je svobodný a není otrok, je jen takový matoucí rituál, aby si společnost připadala svobodná. Neustále se nám v reklamách i všude cpou bezstarostní mladíci a dívenky, kteří nemají děti, nemusí se o nikoho starat, nemají starosti, nemoci, hypotéky, dluhy, hodně cestují, vše co vydělají do mrtě utratí a jsou "svobodní" a je jim skvěle a milují tuhle společnost, která vynalezla papírky a jejich utrácením jim dopřává dokonalý život po vzoru filmových hvězd plus návodné filmy a seriály 24 hodin denně na 100 programech.

Jenže mladí nejsme věčně. Mladí otroci jsou pitomí a vůbec netuší, v jakém kole je to mele a kam až je to domele.

Pokud nedokážou odolat pudům a pořídí si rodinu, pak je konec optimismu, protože přichází reálné otroctví i se všemi riziky současné doby.

Paradoxně se dnes nejlépe daří podivínům, kteří rodinu a děti nemají a odklonili se od společnosti a nedodržují image, společenské normy a úspěšně odolali tlaku na množení a párování ve věku mezi 20-30 a tedy je žádná samice nenutí k výdajům za nesmysly. Je to třetí cesta, jak si udržet otroctví jakš takš snesitelné a alespoň rámcově mít možnost seberealizace.

Ovšem pokud máte dluh nebo děti, tak jste skončili.

V tomto kontextu chápu ty, pro které je nejvyšší meta být milionářem a hrabat a hrabat. Jestli jsem to dobře pochopil, tak je to jak se známkováním na vejšce. Mezi jedničkou a čtyřkou je rozdíl naprosto minimální (obvykle v tom, jak se zkoušející vyspal) a pokud se někdo zblázní a chce být bohat a riskuje a stresuje se a vytváří konexe a věnuje tomu všechen čas a energii, pak je jen nepatrný rozdíl mezi tím, kdo bude mít milióny, které do smrti neutratí a mezi majitelem večerky, který má sotva na běžnou výplatu a se zákaznicemi by i šukal, jen aby se příští týden znovu vrátily.

Podnikání je věc štěstí a náhody. Podle mne ale jiná cesta ke svobodě není, pokud člověk není totální asociál (jako třeba já), kterému mohou všichni vlézt na hrb a prostě bude jako bezďák a na jeho sebeúctě to žádné následky nemá, jen výdaje a nutnost dělat nechtěné věci se minimalizují.

Ale ty, kdo obětují svůj život získávání barevných papírků, chápu.

Když jsem byl dítě, tak jsem jednou měl nějakou drsnější břišní koliku nebo co to bylo a byl docela daleko od domu a potřeboval jsem cokoliv sníst (to mi ten problém vždy řešilo) a v samoosluze mi místní prodavačka (sousedka) odmítla dát rohlík za dvacet haléřů na dluh. Tehdy jsem si uvědomil moc peněz. Když je nemáte vůbec, tak jste prostě doopravdy skončili.

Bylo to poučné. Koupit si lízátko nebo limonádu a pak nemít peníze, místo aby se člověk napil na záchodě a pak měl sebou vždy malou rezervu, která ho zachrání, když to bude nutné. Neodsuzuji své rodiče, že mi dávali naprosto minimální kapesné. Je to výchovné.

Někdo peněz vytváří zásoby, já omezuji výdaje.

Ta druhá cesta bolí a rozhodně není pro každého.

Ale je to i zkouška vůle, kterou považuji za nejdůležitější vlastnost pro reálný život.

zdroj: http://www.zpovedka.cz/001522.php

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře