Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Takoví jsme byli: Šibenice pro vlastenku (2/5)

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

Manžele Miladu i Bohumila Horákovi, přestože každý byl vězněn jinde, osvobodila americká armáda. Milada se do vlasti vrátila 20. května 1945. Převzala si od své sestry Věry, provdané Tůmové, svou dceru Janu a organizovala na Smíchově novou domácnost, kde chystala přivítání manžela. Hned se také zapojila do veřejné činnosti.

  • takovi-jsme-byli-sibenice-pro-vlastenku-2-5

V Miladě i Bohumilovi pochopitelně zůstávala ostražitost a značná nedůvěra vůči Němcům. Bohužel je nenapadlo, že někteří Češi, tvrdící o sobě, že jsou "vlastenci", dokáží pod vedením komunistické strany již brzo totéž, k čemu většinu německého národa dovedl zmanipulovat Adolf Hitler.

Milada Horáková vystupovala jako svědkyně v procesu s nacistickým válečným zločincem K. H. Frankem, konaným v Praze, v roce 1946. Hned po skončení války ale u nás nastaly jiné poměry, než v někdejší předmnichovské Československé republice. Podle koncepce staronového prezidenta Beneše se počet politických stran zredukoval na čtyři. Ostatní politické strany byly zakázány. Zůstali komunisté, lidovci, sociální demokraté a národní socialisté /x/.

/x/ Autorská vysvětlivka: Předsedou československé vlády osvobozené republiky jmenoval prezident Beneš sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera /1891 - 1976/, který od roku 1937 do roku 1945 zastával post vyslance a později velvyslance v SSSR. Nekomunističtí historici o něm uvádějí, že již ve třicátých letech se stal agentem sovětské tajné služby NKVD. Předsedou vlády byl Fierlinger od návratu do Československa z Moskvy, v období od května 1945 až do voleb v květnu roku 1946, po kterých se premiérem stal Klement Gottwald. V létech 1946 - 1947 byl vůdcem levého křídla sociální demokracie, které praktikovalo co nejtěsnější spolupráci s KSČ. Po komunistickém převratu v únoru 1948, Fierlinger byl hlavním iniciátorem sloučení sociálních demokratů s komunisty, znamenající faktickou likvidaci sociální demokracie a převedení jejího levého křídla do KSČ. Po vstupu ke komunistům získal vysoké postavení - ještě v roce 1948 se stal členem Ústředního výboru KSČ.

Ve veřejném a politickém životě poválečné České republiky výrazně dominovali komunisté, pro které byla charakteristická nekritická propaganda Stalina a SSSR. Milada Horáková nastoupila zpět do práce v Magistrátu hlavního města, do sociálního odboru.

Zůstala členkou národně socialistické strany. Na základě osobního rozhovoru se stranickým kolegou - prezidentem Edvardem Benešem, přijala na jeho doporučení funkci poslankyně Prozatímního národního shromáždění.

V národní straně byla členkou ústředního výkonného výboru, ústředí žen a předsedkyní zahraniční komise. Dále byla předsedkyní Rady československých žen, místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacizmu. Byla také členkou předsednictva Svazu přátel SSSR.

Z nacistických kriminálů měla podlomené zdraví, ale také ujasněnou představu, že se musí pro prosazování svobody a demokracie angažovat

v zákonodárných politických funkcích a ne pouze v programu sociálním, či v ženských spolcích, jako za první republiky. Stala se poslankyní a předsedkyní zahraniční komise své politické strany, která v parlamentních volbách roku 1946 skončila druhá, hned za vítěznými komunisty. Prosazovala, aby zahraniční politika ČSR byla směrována  rovnoměrně na Západ i na Východ.

Předseda národně socialistické strany Petr Zenkl, který se nedávno také vrátil z koncentráku, už v květnu roku 1945 vycítil, že Košický vládní program vypracovaný komunisty a schválený prezidentem Benešem, postrádá to podstatné, co měla předválečná republika. Zenkl zakrátko po stranickém sjezdu národních socialistů, konaném v pražské Lucerně 17. 5. 1945, prohlásil - "Máme Svobodné slovo /noviny/, Svobodný zítřek /týdeník/, ale nemáme Svobodu!"

Milada přehlížela všechny stranické rozepře a problémy se svým zdravím, poškozeným z nacistických kriminálů. Své politické priority spatřovala v péči o pozůstalé po popravených a umučených, ať to byli manželští partneři, děti, nebo rodiče a v rychlém hospodářském obnovení republiky vydrancované německými okupanty.

Všeobecná euforie z osvobození a solidarita mezi občany pomalu vyprchávala. Milada, která  byla za svou odbojovou činnost vyznamenána francouzskou válečnou medailí a československým válečným křížem a medailí za zásluhy, tím získala jak nepřátele, kteří jí záviděli, tak přátele, kteří v ní věřili. Nebyla zvyklá dělat kariéristické kličky, odmítala účelové chytračení. Rovněž odmítla několik nabídek komunistů na přestup k nim - do KSČ.

Publikovala v novinách a časopisech, nejčastěji na téma "Mír, svoboda, demokracie". Jméno Milada Horáková se stávalo pojmem.

V parlamentních volbách, konaných v květnu 1946, byla zvolena poslankyní parlamentu za jižní Čechy.

Na pozvání Jana Masaryka, ministra zahraničí a šéfa delegace, se zúčastnila za Československo v červenci 1946 mírové konference Spojenců v Paříži. Plná dojmů po návratu napsala několik článků do novin. Články svědčí o nadhledu a bystrém úsudku autorky. O státech sovětského bloku nepíše, jako o státech "lidově - demokratických", nýbrž jako o "slovanských státech".

Jako poslankyně byla u Jihočechů oblíbená, ale udělala si vlivného nepřítele ve starostovi Českých Budějovic, který později proslul kariérou v KSČ - Aloisi Neumannovi. 

V říjnu 1946 navštívila s poslaneckou delegací Moskvu. Vrátila se pevně přesvědčená, že komunizmus je pro Československo nepřijatelný. Slíbila za války jedné spoluvězeňkyni, později nacisty popravené odbojářce Anně Pollertové, bude-li mít možnost, že po válce bude pátrat po jejím synovi, který se před válkou ztratil v SSSR. Když se v Moskvě pokusila začít plnit svůj slib, setkala se s nemožností svobodného pohybu a získávání informací.

Pobyt v sovětském hlavním městě Miladě Horákové přivodil hlubokou deziluzi. Seznámení s poměry ve Stalinově Sovětském svazu ovlivnilo negativně její názory na úlohu komunistů v československé politice.

Jaký charakter a jasnozřivost projevila Milada Horáková oproti lhářům Fučíkovi, Gottwaldovi a jeho válečným "moskevským komunistům" a proti naivním úvahám o demokratické spolupráci s komunisty, což byla vnitropolitická koncepce, na které stavěl naši poválečnou budoucnost prezident Edvard Beneš!

Státní bezpečnost se o Miladu Horákovou začala zajímat už v roce 1946.

V záznamech StB jsou hlášení o jejích projevech na schůzích, kterých se zúčastňovala jako poslankyně. KSČ a SSSR sice otevřeně nekritizovala a kromě výroků amerického prezidenta Trumana, takticky argumentovala i používáním výroků Stalinových. Komunistické "zdravé jádro" - stalinisty, přesto popuzovala tím, že doporučovala přijetí americké hospodářské pomoci - Marshallova plánu.

Obě československé poválečné vlády, kterých byl soudruh Klement Gottwald v létech 1946 - 1948 premiérem, než se po Benešově abdikaci v létě 1948 stal prezidentem, poslankyně Horáková dráždila také tím, že kritizovala nízké platy dělníků a uváděla, že se "stydí za bídnou situaci penzistů". Prohlašovala - "My nejsme národ, který by měl staré a nemocné shazovat ze skály - jsme národ, který nemocným a starým musí zabezpečit klidné žití". /x/

/x/ Poznámka: Je poučné pro naši současnost, že kritika nízkých platů dělníků a špatné situace penzistů, která dráždila tehdejšího premiéra - stalinského komunistu Klementa Gottwalda, by narazila i dnes na "modernizační reformy" údajné "pravicové vlády" premiéra Petra Nečase a jejího "vůdčího ducha" - ministra financí - inženýra chemie Kalouska.

V archívu StB existuje z té doby záznam, že na jedné schůzi Horáková dokonce pronesla - "Prezident Masaryk nám odkázal pravdu a poctivost - nejde nám o to, zalepit lidem oči polopravdou, nějakou komunistickou, nebo goebbelsovskou propagandou ….. Náš československý socializmus je vyjádřitelný třemi tezemi - 1) svoboda jednoho se nebude budovat na útisku druhého; 2) blahobyt jednoho nenecháme vyrůstat z nouze druhého; 3) nikdo nebude živ z práce a námahy druhých".

Komunisté ze zpráv Státní bezpečnosti, která již spadala pod komunistického ministra vnitra Václava Noska /1892 - 1955/, stále více zaznamenávali, že v poslankyni Horákové mají nebezpečného protivníka, ne spojence. Poměry ve společnosti se přiostřovaly. Milada Horáková v jednom ze svých článků z roku 1947 jasně vyjadřuje názor všech nekomunistických stran. Píše - "Revoluce je ukončena, program vytyčen. Jediné co teď potřebujeme, je klid, bezpečnost právního řádu, vytrvalou práci všech a dostatečný počet talentovaných hlav na rozhodujících místech …. Předpoklady k tomu máme".

Jinde v témže roce Horáková píše ještě srozumitelněji - "Každý z nás není zrozen k témuž úkolu. Někdo umí lépe bořit, jiný zase stavět. Od roku 1918 v samostatném československém státě každý z talentů měl dostatečnou příležitost se uplatnit. Má to jedinou podmínku - že ti, co umějí pěkně bořit, nebudou překážet druhým, když už jejich poslání skončilo. To bohužel mnozí nepochopili. Je nejvyšší čas, aby si uvědomili, že lid považuje revoluci za skončenou…..Lidé rozvracečské povahy, zrození pro permanentní revoluci, jsou dnes v rozporu se zájmy národa a na odpovědná místa nepatří…...".

Těmito slovy se zcela jasně vymezila proti linii, kterou prosazoval Gottwald a KSČ. O článcích poslankyně Horákové se vzrušeně hovořilo v politických kruzích. Protože k základním vlastnostem komunistů patří mstivost, už zakrátko po jejich uchopení moci to Milada měla na vlastní kůži krutě poznat. Ale nepředbíhejme. Zatím to ještě netuší.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře