Takoví jsme byli: Největší pomník v Evropě k věčné slávě generalissima Stalina (2/4)

Švec si zoufal, protože provádění jakýchkoliv změn na metrovém modelu prodlužovalo termín realizace. Nepracoval už ve svém privátním ateliéru na Letné - pro modelování a ateliérové sochařské práce dostal k dispozici tzv. "Kafkárnu", která byla vhodná pro sousoší takových rozměrů. V ní za protektorátu vznikla obrovská bronzová jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova od akademického sochaře Bohumila Kafky pro Národní památník na Vítkově. Kafkárna byla veliká bouda z panelů, se skleněnou střechou, velkými vraty a velkou točnou uvnitř. Stála nedaleko dejvického nádraží blízko bytu, kde s chotí Vlastou, Otakar Švec bydlel.

Do Kafkárny byla v létě 1951 nadirigována skupina několika akademických sochařů k výpomoci na pomníku. Každý z nich od Švece obdržel práci na dvou postavách. Stalina Švec ponechal sobě a nejstaršímu z nadirigovaných sochařů, kterým byl jeho vrstevník František Žemlička.

Kromě úprav detailů podle připomínek umělecké komise a vládního výboru, sochařské práce spočívaly v tom, že schválený metrový sádrový model se na dřevěné kostře třikrát zvětšoval do hlíny a pak z třímetrového posledního sádrového odlitku ještě pětkrát do kamene až do konečného patnácti metrového rozměru. Každá chybička v proporcích by se patnáctkrát zvýraznila, proto sochařské práce musely být prováděny perfektně. Švec si ponechal konečné slovo k práci přidělených pomocníků.

V lomech v Ruprechticích a Rochlicích na Liberecku, odkud veškerý materiál na sousoší pocházel, bylo celkem vylámáno sedm tisíc kubických metrů žuly, ze které bylo nutné realizovat více než třicet tisíc jednotlivých kamenických výrobků podle sochařských předloh.

V Československu v té době již druhým rokem působili sovětští poradci - specialisté na vyhledávání "vnitřního nepřítele v řadách strany", které u Stalina vyžádali soudruzi Gottwald a Slánský, toužící osvědčit v očích Josefa Vissarionoviče svou příkladnou "bdělost a ostražitost" a schopnost učit se od zkušenějších sovětských bolševiků. V listopadu 1949 již bylo zatčeno 380 členů Hospodářské rady státu, ze kterých byla při krutém vyslýchání uměle vykonstruována špionážní skupina. V prosinci 1949 zveřejnil generální tajemník strany, soudruh Rudolf Slánský, "odhalení špionážní skupiny vedené JUDr. Miladou Horákovou". V červnu následujícího roku byla tato zcela nevinná demokratická politička a vlastenka, spolu s dalšími nevinnými nekomunisty, po ostudné justiční frašce popravena.

Otakar Švec - sochař úspěšný za první republiky, ze strany před válkou vystoupivší kvůli stalinským zločinným procesům v Sovětském svazu, vyhrál soutěž na monstrózní Stalinův pomník, právě v době začátků těchto hrůzných komunistických justičních zločinů u nás.

Maniakálně gigantické sousoší nejmocnějšího komunistického představitele, na kterém Švec začal pracovat, bylo s nepředstavitelnými justičními zvrácenostmi zcela jasně spojeno. V létě roku 1950 byla jako špiónka popravena zcela nevinná demokratická politička Milada Horáková, na podzim na Pankráci začínal medializovaný proces s hokejovými mistry světa, označenými jako "špionážní skupina Bohumila Modrého a spol.", kteří byli začátkem roku zatčeni státní bezpečností a uvězněni před odletem na obhajobu titulu do Londýna na mistrovství světa v ledním hokeji 1950. V roce 1949 byl nesmyslně popraven jako "špión" armádní generál Heliodor Píka a někteří další zcela nevinní občané - nestraníci.

V Československu probíhala další zatčení a připravovaly se další zvrácené procesy inscenované komunisty. V této atmosféře se chystaly grandiózní oslavy padesátin generálního tajemníka strany a Gottwaldova nejbližšího přítele - soudruha Rudolfa Slánského. Sovětští specialisté pro vyhledávání "nepřítele ve vlastních řadách strany" ale československým soudruhům začali právě dodávat aktuální důvěrné informace přicházející z Moskvy, že soudruh Stalin v Kremlu začíná jít po Židech. Soudruh Rudolf Slánský byl Žid.

Soudruhu Gottwaldovi tím přibyly zcela nové vážné stranické starosti, jak nepřijít o Stalinovu přízeň. Ke Slánského padesátinám, 31. července 1951, svému nejlepšímu kamarádovi ještě slavnostně udělil Řád socializmu a zaslal osobní blahopřejný dopis, avšak z Kremlu už Slánskému žádné blahopřání nepřišlo.

Gottwald, který z dlouholetého pobytu v Moskvě Stalina dobře znal, už pochopil, že pro kamaráda Rudlu je zle. Když měl 23. listopadu 1951 slavit vlastní pětapadesáté narozeniny a Slánský s manželkou mu jako každoročně chtěli přijít blahopřát a přinést dar, vymluvil se na náhlé onemocnění. Téhož dne svolal do své kanceláře na Hradě poradu, které se zúčastnili sovětský bezpečnostní poradce a dále předseda vlády Zápotocký s ministrem vnitra Kopřivou. Přítomní soudruzi pod vedením Klementa Gottwalda rozhodli, že ještě týž večer bude Rudolf Slánský zatčen.

Večer byli soudruh Slánský s manželkou Josefou, soudruhem Antonínem Zápotockým a jeho manželkou, pozváni do vily Zápotockých na společnou soudružskou rodinnou večeři. Během ní tajní likvidovali Slánského ochranku v jeho vile a připravovali zatčení. V noci, po příjezdu od Zápotockého, byl generální tajemník strany - druhý nejmocnější muž v republice se svou manželkou - oddanou komunistkou Josefou, ve své vile zatčeni a převezeni do ruzyňské vazební věznice. Soudruh generální tajemník z toho byl tak zpitomělý, že zprvu si dokonce myslel, že ho chtějí unést imperialističtí agenti z USA.

Po zatčení generálního tajemníka KSČ bylo stranou a vládou zveřejněno odhalení "protistátního spikleneckého centra", za jehož vůdce byl označen "sionista" Rudolf Slánský.

Soud se skupinou "sionistických imperialistických špiónů" proběhl bez zádrhelů podle připraveného scénáře, na jehož konci byla Gottwaldem vlastnoručně připravená žádost o provaz pro jeho bývalého dlouholetého nejlepšího přítele a dalších deset "špagátů" za provinění, o kterých sám dobře věděl, že je obžalovaní nikdy nespáchali. Ale Gottwald si zvrácenou krutostí už hájil vlastní krk u generalissima Stalina, kterému se z jeho příkazu právě stavěl v Praze na Letné monstrózní pomník z "vděčnosti československého lidu".

Žádosti o milost Gottwald všem členům "Slánského špionážní skupiny" šmahem zamítl a 3. prosince 1952 byl generální tajemník komunistické strany a dalších deset vysoko postavených komunistů, vybraných jinými soudruhy kvůli jejich židovskému původu, popraveni. Další ostudné procesy s nekomunisty i komunisty v lidově - demokratickém Československu pokračovaly. 

V Kafkárně u Švece, při  kontrolách jeho práce na pomníku, se soudruzi od konce roku 1951 už scházeli bez Slánského. Ateliér v roce 1952 navštívil v sochařově nepřítomnosti také významný komunistický ideolog a stranický funkcionář, akademik, ministr kultury a školství - soudruh profesor Zdeněk Nejedlý. Zamyšleně obcházel model a pak Žemličkovi, který ho doprovázel, vážně pravil - "Postavy za Josifem Vissarionovičem nemají žádný vztah k současnosti. V postavě vědce v řadě sovětských lidí za Stalinem, by měl být znázorněn soudruh Mičurin a na opačné straně, ten intelektuál mezi československými občany, by měl být ztvárněn jako soudruh Julius Fučík". Když se to Švec později dozvěděl, mávl nad nápady bláznivého "Rudého dědka" rukou a dál pracoval na modelu podle schválené koncepce.

Za týden se ale soudruh Nejedlý nechal přivézt vládní limuzínou do Kafkárny zase. Zastihl Švece u točny, kde upravoval figuru sovětského samopalníka. Přišel k sochařovi, potřásl mu rukou a s očičkami za obroučkami brýlí rozzářenými nadšením, Švecovi rozradostněně sděloval - "Soudruhu Šveci, můj nápad se soudruhům z komise líbil! Výbor rozhodl, že mi tam uděláte oba - Mičurina i Fučíka!"

"To snad nemyslíte vážně. Vždyť postavy jsou už prakticky hotové", se zadržovaným vztekem opáčil Švec.

"Nebudete předělávat celé postavy, nýbrž pouze hlavy", poučil ho o řemesle soudruh akademik Nejedlý. Sochař neměl sílu vysvětlovat senilnímu komunistickému kašparovi, že na nějakou postavu nelze jen tak posadit hlavy Mičurina, nebo Fučíka, protože tím se naruší jejich celý charakter.

Nenápadný pán s vybouleným sakem v podpaží, postávající opodál, příslušník útvaru SNB pověřeného dohledem nad stavbou památníku, soudruh poručík Václav Truneček, pak podal na akademického sochaře Švece další hlášení o jeho "nevalné pracovní morálce".  

Švec realizaci nápadu "Rudého dědka" nedokázal zarazit. V konečném pomníku měl druhý paňák v "řadě sovětčíků" za Stalinem skutečně obličej Mičurina a třetí postava v "československé řadě", za soudružkou údernicí s vlajkou a kolchoznicí se srpem a snopem obilí, měla podobu Julia Fučíka.  Realizace se tak nejen opět protáhla, ale autor sousoší byl z výsledku své práce ještě více znechucen.

Dopoledne, 25. února 1953, k oslavě pátého výročí Vítězného února, se téměř celý vládní výbor shromáždil na mramorové ploše okolo podnoží budoucího pomníku. Zároveň byl připraven ověnčený první otesaný žulový kvádr ke slavnostnímu uložení do soklu. Gottwald se omluvil pro chřipku. Jako hlavní řečník vystoupil soudruh Zápotocký.

Za týden, 5. března 1953, Stalin náhle zemřel. V Moskvě se chystal velkolepý pohřeb. Gottwald nedbal varování lékařů a na pohřeb svého velkého přítele a učitele odletěl. Tam musel absolvovat dlouhotrvající tirády probíhající na Rudém náměstí v krutém ruském mrazu.

Po příletu do Prahy ze Stalinova pohřbu, Gottwald 14. března 1953 také náhle zemřel. Do historie pomníku tím byly zapsány další kapitoly. Veřejně se nad odchodem Stalina a Gottwalda mocně truchlilo, ale mnoho občanů

v Sovětském svazu i Československu tajně doufalo, že smrtí toho jejich tyrana se snad poměry konečně změní k lepšímu.

Švec se snažil od prací na pomníku co nejvíce distancovat. Práci na nenáviděném obličeji Stalina přenechával Františku Žemličkovi.

V Kafkárně se skoro neukazoval. Ze svého ateliéru na Letné to měl jenom pár ulic pěšky do malířské a sochařské Akademie, kam docházel raději než do Kafkárny. Při jedné z návštěv v Akademii u profesora Laudy, který předsedal umělecké porotě pomníku, se v ateliéru malířů seznámil s hezkou mladou modelkou Klárou. Domluvil si s ní modelování ženského aktu ve svém privátním ateliéru.

Kláře se Švec jako mužský líbil i když by mohl být jejím otcem, možná i mladším dědečkem. Při jednom sezení v ateliéru došlo k tomu, co se dalo čekat. Pomilovali se a pokračovali v tom. Při jednom jejich milování do ateliéru nečekaně přišla sochařova manželka Vlasta. Nečekaně přistihla manžela s Klárou "in flagranti". Při pohledu na nahou krásnou mladší ženu v intimním spojení s jejím manželem, ženským instinktem pochopila, že Otakara ztratila.

Švecova manželka šla z manželova ateliéru Veletržní ulicí jako opilá. V jediném okamžiku, když spatřila svého manžela milovat se s mladou krásnou Klárou, se jí zhroutil celý svět. Když došla domů, v poštovní schránce našla hanlivé anonymy jako obvykle a na dveřích bytu nedokončený nápis bílou barvou - "Svině kom...", což určitě po dokončení mělo být "Svině komunistické", kdyby svým příchodem autora hanlivého nápisu nevyrušila.

Vlasta se převlékla do domácích šatů, postavila hrnec s vodou na plynový sporák a po ohřátí vody vzala kartáč a hadr a šla smýt nápis na vchodových dveřích. Potom šla do koupelny, kde se umyla a vzala si prášky proti bolení hlavy. Pak si v kuchyni přitáhla pohovku ke sporáku a otočila všechny kohoutky. Než ulehla, usedla ke stolu a napsala manželovi dopis na rozloučenou. Stálo v něm - "Otíčku, moje lásko! Až přijdeš, najdeš mne, chci abys věděl, že jsem si vzala život, abych ti umožnila být znovu šťastným….Byl jsi moje jediná láska…../citace viz Literatura ad 1), str. 162/".

Otakar o manželčině návštěvě v ateliéru ani nevěděl. Když Vlasta vstoupila, ležel svlečený na zádech. Jeho ženu viděla jenom Klára, která na něm seděla nahá. Když se zraky obou žen střetly, Vlasta se mezi dveřmi otočila a odešla domů. Co následovalo už víme.......

Když Klára řekla Otakarovi o návštěvě ženy, kterou neznala a popsala jak vypadala, všechno mu došlo. Telefonoval domů, ale na druhé straně nikdo nereagoval. Otakar nevěděl co má dělat. Měli s Vlastou večer domluvenu návštěvu divadla. Rozhodl se už domů nejít a sejít se s manželkou na místě před představením.

Před cestou do divadla se rozhodl projít. Šel Veletržní třídou na Letenskou pláň. Došel až k nenáviděnému rozestavěnému Stalinovu pomníku - jeho pomníku. Viděl i přes lešení, že to bude nová dominanta Prahy, ze žuly, která přetrvá věky. Pomník paranoidního komunistického zločince, který bude na věky spjatý s jeho jménem!

Znechuceně se od pomníku otočil a vyrazil zpět Veletržní třídou do ateliéru. Při pohledu na téměř dokončenou sochu Kláry se mu rozbušilo srdce. Poznal, že se do ní zamiloval. Byl už ale čas převléknout se a vyrazit do divadla za Vlastou.

Před divadlem čekal na manželku marně. Bylo mu to divné, protože vždy na schůzky chodila včas. Čekal marně až do třetího zvonění. Sám na představení jít nechtěl. Tak se místo vstupu do hlediště vydal domů.

Když došel k činžáku, kde s Vlastou bydleli, viděl, že u nich v pátém patře se nesvítí. Potichu otevřel dveře od bytu a ucítil plyn. Uvědomil si, že nesmí rozsvítit - elektrická jiskra by způsobila výbuch. Vypnul hlavní jistič v předsíni a běžel do kuchyně otevřít okno. Pak vyrazil otevřít všechna další okna v bytě, aby udělal průvan. Když se vrátil do ztemnělé kuchyně, viděl na pohovce u sporáku ležet Vlastu. Sáhl jí na zápěstí a pak na levou stranu hrdla, kde je tepna. Z vychladlého těla bez známek srdeční činnosti poznal, že jeho žena nežije již delší dobu, že jí už nikdo nemůže pomoci.

Rozhodl se nevolat záchranku ani policii a vyšel na ulici. Asi za hodinu se vrátil. Plyn v bytě už téměř cítit nebyl. Rozsvítil v kuchyni, klekl si k pohovce a objal hlavu mrtvé. Pak uviděl dopis na rozloučenou. S hrůzou četl, že se Vlasta zabila kvůli jeho nevěře s Klárou.

Vzal Vlastino ztuhlé tělo a přenesl je do ložnice a přikryl. Sedl si vedle postele na židli a zavřel oči.

Probudil se ráno chladem z otevřených oken. Udělal si kávu a zavolal policii. Případ dostal komisař Hojdar. Vyšetřování bylo ukončeno ještě týž den. Příčina smrti Vlasty Švecové byla zřejmá - jasná sebevražda. Pohřeb žehem se konal za šest dní.

Švec nemohl v bytě po smrti Vlasty žít. Přestěhoval se k příteli do Nuslí.

/pokračování/