Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jako český vlastenec volím Karla a pro Benešovy dekrety vyslovuji hlasité "NE!"

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

 

Když akceptujeme naše prezidenty jako státní symboly, pak z toho vyplývá následující - zakladatelem ČSR, vzniklé v říjnu 1918, byl T. G. Masaryk, Dr. Edvard Beneš, byl zakladatelem staronové ČSR, obnovené v květnu 1945 a zakladatelem současné ČR, ustavené po pádu komunistické totality po roce 1990, byl Václav Havel.

  • jako-cesky-vlastenec-volim-karla-a-pro-benesovy-dekrety-vyslovuji-hlasite-ne

Edvard Beneš byl do úřadu prezidenta poprvé jmenován v roce 1935. Po zradě našich tehdejších vojenských spojenců - Francie a Británie, známé jako "Mnichov 1938", nařídil naši dobře vyzbrojenou a opevněnou republiku bez boje vydat Hitlerovi.

Odletěl pak do Londýna, kde se mu zakrátko podařilo ustavit československou exilovou vládu. Odtud také doporučil zvolit JUDr. Emila Háchu jako svého zástupce na Pražský Hrad, pro mimořádně obtížné časy, které náš stát čekaly po územním záboru okrajových částí republiky s převládající většinou občanů německé národnosti, o kterém právě rozhodla konference uskutečněná "o nás bez nás" v Mnichově roku 1938.

Po záboru československého pohraničí následovala úplná likvidace ČSR. Dne 14.3.1939 vznikl samostatný pronacistický "Slovenský štát" s prezidentem Tisem a od 15.3.1939 byl na zbylém území torza republiky Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, jako součást Německé III. Říše.

Z důvodů, které lze psychologicky chápat - Beneš jako někdejší ministr zahraničí, který příslušné spojenecké vojenské smlouvy s Francií a Británií osobně sjednával, vnímal zradu západních spojenců v Mnichově 1938 jako podvod osobně vůči sobě. Zůstal tím již doživotně těžce psychicky poznamenán - zraněn a pokořen až do "hloubi duše".

Neochvějně věřil, že po porážce Hitlera náš stát bude opět svobodný a vše proto v exilu v dobré víře konal. Lze pochopit, že své představy o poválečné budoucnosti ČSR, po trpce prožívané zradě západních spojenců, prioritně orientoval na SSSR a jeho nejvyššího představitele - komunistického diktátora J. V. Stalina. 

Méně již lze chápat, že jako předválečný ministr zahraničí ČSR /1918 - 1935/ a její druhý prezident /1935 - 1938/, Beneš nevzal odpovídajícím způsobem do úvahy znalosti o bezprecedentních zločinech proti lidskosti, kterých se sovětský komunistický despota z Kremlu dopouštěl v SSSR vůči vlastním občanům od počátku třicátých let. Je zcela nepochybné, že díky kvalitní výzvědné službě ČSR, kterou měl Beneš plně k dispozici jako ministr zahraničí a později nejvyšší velitel armády, mohl a měl mít o poměrech ve Stalinově SSSR dostatek relevantních informací.

Přes zmíněné skutečnosti, známých již tehdy o poměrech v SSSR, Beneš jako státník proslulý mimořádnou pílí a pracovitostí, po celou válku vyvíjel z Londýna obrovské úsilí, aby uzavřel smlouvy o uspořádání vnějších i vnitrostátních poměrů budoucí poválečné ČSR výlučně se Stalinem a jeho SSSR.

Přes varování ministra zahraničí Churchillovy nesmiřitelně protihitlerovské vlády - sira Anthony Edena a demokratických členů své londýnské vlády, Beneš během války Stalina v Kremlu dvakrát navštívil a uzavřel s ním smlouvy vydávající náš stát do područí tohoto nejkrutějšího komunistického diktátora a jemu podřízených československých komunistických nohsledů, vedených Klementem Gottwaldem.

Prezident Edvard Beneš se zátěží neprozíravě uzavřených politických závazků s komunisty, stal zakladatelem poválečné ČSR, oficiálně ustavené po jeho slavném příletu z Londýna do Prahy, v květnu 1945.

V důsledku dojednaných dohod se Stalinem o mezinárodní spolupráci se SSSR a vnitropolitické spolupráci s Gottwaldem a tuzemskými stalinisty, jakož také již svému velmi špatnému zdravotnímu stavu - byl tehdy již vážně fyzicky i psychicky poznamenán několika těžkými ataky mrtvice, které jej pronásledovaly již od jeho londýnského exilového působení, se Beneš od počátku svého druhého jmenování do prezidentského úřadu opakovaně dopouštěl některých závažných pochybení z hlediska zásad uznávaných v demokratické části světa, které byly v rozporu i s jeho osobní pověsti skutečného demokrata, kterou ve světě i doma do té doby oprávněně požíval.

Není účelné uvádět všechna Benešova poválečná pochybení proti dobrým mravům a demokracii - překročil by se tím rozumný rozsah tohoto článku. Zmíním více méně pouze telegraficky aspoň některá zvlášť závažná fakta svědčící o změně jeho mysli a postojů.

Po návratu z Londýna do vlasti se nejdříve staronový prezident Beneš zcela zřekl svého předchůdce, který se objektivně žádnou zradou vůči národu a vlasti neprovinil. Bezúhonného starce - protektorátního prezidenta Emila Háchu, nechal potupně umřít jako zločince zadržovaného vězeňskou stráží ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci.

Vstřícně vydal krutému diktátoru Stalinovi celou Zakarpatskou Ukrajinu, která byla součástí předválečné ČSR. Co to znamenalo pro tamní prvorepublikové československé občany, především rusínské národnosti, jejichž byl Beneš prezidentem, když po vpádu Hitlerova Wehrmachtu do SSSR v létě 1941 vítali hitlerovce jako "osvoboditele od zločince Stalina", si dnes lze jen těžko představit. Rozhodně však nic záviděníhodného. Kdo četl Solženicinovo "Souostroví Gulag - snad si dokáže udělat jakousi částečnou představu?

Beneš rovněž Stalinově tajné policii - NKVD, vydal všechny československé občany ruské národnosti žijící v ČSR - někdejší uprchlíky z Leninova "Sovětského ráje", ustaveného v Rusku po bolševické revoluci v roce 1917. Přitom nepochybně také v jejich případě měl a mohl vědět, co je v SSSR čeká. Jako někdejší "zrádci bolševické revoluce", byli s potomky narozenými v prvorepublikové ČSR, transportováni do sibiřských gulagů. Jejich osudem po nedobrovolném opuštění osvobozeného Československa, ve kterém za Masaryka a Beneše před válkou získali naše občanství, se stala zpravidla smrt upracováním v otrockých podmínkách při nedostatku potravy, nebo umlácením.

Dr. Beneš také prokazatelně vyvíjel osobní aktivity pro to, aby velký vlastenec a nástupce legendárního zakladatele celosvětově proslulé československé firmy Baťa se sídlem ve Zlíně, bratr zakladatele Tomáše Bati - Jan Antonín Baťa, který prezidentovi před válkou "z očí do očí" vytknul zbabělost kvůli vydání prezidentského rozkazu k naší vojenské kapitulaci v roce 1938 před Hitlerem, byl československým soudem v květnu 1947 nespravedlivě odsouzen v nepřítomnosti ke ztrátě občanských práv, majetku a svobody, jako vlastizrádce a kolaborant s nacisty. J. A. Baťa byl plně očištěn a soudně rehabilitován in memoriam až po šedesáti letech, v roce 2007.

Snadno právně i morálně zpochybnitelné poválečné lapsusy, prezident Beneš završil vydáním tzv. "Prezidentských dekretů", vstoupivších do veřejného povědomí jako "Benešovy dekrety". V nich kromě ospravedlnění standardních komunistických loupeží soukromého majetku, které jsou sice v rozporu s výkladem práva všude v civilizovaném světě, avšak základem principu komunistické "třídní spravedlnosti", vydal rozkaz k násilnému vystěhování zhruba tří milionů československých občanů německé národnosti, podle právně nekorektního principu kolektivní viny. Principiálně šlo o násilné vystěhování všech našich někdejších spoluobčanů německého původu bez zjišťování, zda se za III. Říše vůči ČSR spoluobčanům českého původu něčím provinili, či nikoliv.

Veškerý majetek těchto odsunutých Němců, který u nás byli nuceni zanechat, jim byl bez náhrady "vyvlastněn", čili neeufemisticky vyjádřeno - ukraden. Většinou šlo o nemovitý majetek, zcela poctivě nabytý a nikoliv "provinilými Němci" samými, nýbrž jejich předky, kteří s Hitlerem zpravidla nemohli mít vůbec nic společného, protože v zemích Koruny České žili a pracovali po mnoho generací od středověku, kdy k nám byli českými královskými panovníky hromadně upřímně zváni pro své schopnosti a známou pracovitost. Žili, pracovali a budovali u nás své majetky zcela legitimně, dávno před narozením nacistického Vůdce a před vznikem německého nacionálního socializmu.

Pro úplné pochopení právního znepokojení nad aktem hromadného vysídlení celé národnostní skupiny, nevídaném ve středoevropském časoprostoru, je dobré si připomenout, že rovněž přibližně cca pět milionů československých občanů slovenské národnosti se proti ČSR z hlediska principu kolektivní viny, provinilo úplně stejně jako odsunutí Němci. Slováci před válkou hromadně, obdobně jako němečtí henleinovci, také rozvraceli naši demokratickou republiku, aby se následně před vyhlášením Protektorátu od předválečné ČSR zrádcovsky oddělili a oficiálně i prakticky plně připojili k nacistům.

Tzv. "Slovenský štát", ustavený 14. 3. 1939, praktikoval vůči židovským občanům zločinné "Norimberské zákony", postavil vojska Wehrmachtu, Luftwaffe a SS, bojující po boku hitlerovců proti Spojencům. Tito "zrádci", ale z Československa odsunuti nebyli. Proč? Je zřejmé, že na ně nebylo uplatněno stejné "právo" jako vůči Čechoslovákům německé národnosti. Logická otázka dle civilizovaného výkladu práva pak zní - "Co bylo skutečným proviněním odsunutých Němců - germánský původ, nebo jejich mateřština?" Z právního hlediska ani jeden z uvedených možných důvodů nemůže obstát jako legitimní.

Stojí také za zamyšlení, že celá východní část poraženého Hitlerova nacistického Německa, která od 8.5.1945 připadla pod správu SSSR a byla nazvána Německou demokratickou republikou /NDR/, kde tradičně žili "Prušáci" - pokládaní za nejmilitantnější sortu Němců, se hned od porážky nacizmu stala naším "bratrským socialistickým státem" a jeho občané našimi "neposkvrněnými soudruhy", kteří se spolu s námi pod vedením SSSR, podíleli na "budování komunizmu".

U Němců místně příslušných do NDR se na členství v NSDAP, Gestapu, Wehrmachtu, SS atd., pohlíželo zcela jinak, než na československé občany německé národnosti v poválečné ČSR, kteří na základě Benešových dekretů byli u nás apriorně označeni za "nenapravitelně provinilé". Opět lze konstatovat, že Edvard Beneš o skutečnostech, že jeho dekrety kolidují s demokratickým výkladem práva, dobrými mravy a často i se zdravým rozumem, nepochybně věděl již od svých jednáních v Kremlu s diktátorem Stalinem, který, jak známo, již ve třicátých létech praktikoval v SSSR nejen vysídlování celých národů, ale i jejich fyzickou likvidaci záměrně vyvolávaným hladomorem.

Položme si otázku - "Kdo byl ve věci poválečného odsunu Němců Benešův hlavní konzultant a auditor?"

Odsun Němců si československý exilový prezident Beneš nechal za války odsouhlasit právě výlučně pouze Stalinem při své první návštěvě v Kremlu, v prosinci 1943. Jednal s ním a jeho kamarilou za přítomnosti Gottwalda a ostatních prominentních československých komunistů, trávících tam válku, zcela bez účasti jiných státních představitelů. Není známo, že by se někdy o věci bavil s nějakým jiným světovým státním představitelem.

Západní Spojenci - USA a Británie, provedení odsunu po válce pragmaticky  akceptovali, protože s ním souhlasil Stalin, který byl nejvyšším představitelem třetího člena protinacistické spojenecké aliance. Navíc, na základě Benešových kategorických požadavků uplatňovaných celou válku, byla poválečná ČSR začleněna do "sovětské zájmové sféry". Korektní Američané pak vysídlené Němce převzali do jimi okupované západní zóny poraženého Německa. 

Protože čas se ani po těchto událostech v Evropě, pochopitelně nezastavil, zanedlouho se ukázalo, že z ČSR odsunutí Němci, z původní vlasti vyhnaní a okradení o majetky své a svých předků, měli vlastně ohromné životní štěstí. V západní části poraženého německého státu se totiž, díky vzájemné pragmatické spolupráci denacifikovaných Němců s USA, udál poválečný "hospodářský zázrak", který tam ostatně trvá dodnes.

V ČSR jsme hospodářskou spolupráci s USA, tzv. "Marshallův plán", ještě za úřadování prezidenta  Beneše, museli na Stalinův příkaz v roce 1947 odmítnout. Žádný "hospodářský zázrak" se u nás po druhé světové válce nikdy neodehrál. Bohužel to platí dosud a zlepšení stále není ani v dohledu.

V dávno úspěšně denacifikovaném Německu, dnes jde již o několikátou generaci potomků někdejších Němců, po válce hromadně odsunutých z ČSR. Oproti nám, jako občané demokratického, ekonomicky silného státu, většinou nemají hluboko do kapes jako my a od Čechů pro sebe nic nechtějí a nepotřebují. Rovněž vědí, protože jde o vzdělané a civilizované Evropany, že i dle mezinárodního práva, jsou všechny záležitosti související s odsunem jejich předků, včetně všech konsekvencí, již nezvratně promlčené a nevymahatelné, čili "právně vyhaslé".

Tito, tzv. "Sudetští Němci", by nám ale z nostalgie a entuziazmu, mohli být prospěšní v budování pracovních a obchodních příležitostí v místech životů jejich předků. Je velmi pravděpodobné, že by pro nás mohli být užitečnější, než například Mongolové, kteří v současnosti údajně od našeho státu dostávají v severočeském kraji hromadná povolení k trvalému usazování s rodinami. Právě z této oblasti byla dle Benešových dekretů vysídlena většina našich někdejších německých spoluobčanů.

Náš stávající nejvyšší představitel - prezident Václav Klaus, ale české veřejnosti o Benešových dekretech tvrdí pravý opak toho, co odpovídá realitě a co náš stát pro úspěšnou budoucnost skutečně potřebuje.

Spolu s jím favorizovaným prezidentským kandidátem Zemanem, naše hlava státu občanům tvrdí, že Benešovy dekrety jsou naším "národním klenotem" a musíme na nich prý nadále trvat i když de jure, již v roce 2004, od našeho vstupu do EU, je plně nahrazuje Listina občanských práv a svobod, kterou se řídí Brusel i Praha.

Položme si otázku - "O co Klausovi a Zemanovi tedy jde, vždyť hloupí přece nejsou?"

Spekulativní, ale velmi pravděpodobně správná odpověď se nabízí v tom, že Klaus a Zeman "hrou na pseudovlasteneckou notu" chtějí získat podporu komunistů, jejich sympatizantů a poctivých prosťáčků, slyšících na demagogické vlastenecké fráze.

Zastavme se na chvíli u našich komunistů. Českoslovenští komunisté objektivně vždy patřili z celého "tábora míru a socializmu" k nejvíce ortodoxním, tedy nejvíce zatvrzelým, krutým a nepoučitelným.

O historické pokleslosti našich komunistů svědčí například to, že kromě SSSR a ČSR žádný jiný socialistický stát než Sověti a my, třeba nikdy nevěznil a nepopravoval své vlastní občany za to, že v zahraničních armádách statečně, z ryzího vlastenectví a nezištně, bojovali proti nacistům.

Také žádný jiný stát "socialistického tábora" nerealizovali tak devótní /podlézavé/ hlouposti vůči SSSR, jako naši komunisté. Českoslovenští soudruzi např. v roce 1949 slabomyslně rozhodli vybudovat největší pomník

v Evropě, velikosti pětipatrového činžáku, věnovaný jako projev "věčné lásky československého lidu" největšímu vrahovi lidstva, jakým byl J. V. Stalin. Šlo o tzv. "Stalinův pomník" v Praze na Letné.

Po odhalení "Stalinova kultu", o kterém ale už v době dokončování pomníku  /slavnostní odhalení bylo v roce 1955/, "štěbetali vrabci na střeše", byli několik let zcela bezradní a nevěděli, co občanům o této nepřehlédnutelné trapárně lhát. Po několikaletém tajném dohadování, v roce 1962, soudruzi rozhodli ostudný megalomanský žulový monument, oslavující největšího zločince v dějinách lidstva, zbourat.

Pro naše komunisty bylo rovněž příznačné, že právě Husákova a Jakešova ČSSR, odolávala Gorbačovově perestrojce ze všech socialistických států nejdéle, protože českoslovenští komunisté byli "třídně uvědomělejší", než za Gorbačova komunisté v SSSR a komunisté ve všech ostatních socialistických státech.

V současnosti o zvláštní schopnosti našich komunistů, zatvrzele ignorovat požadavky racionálního světa, hodně vypovídá naše nové národní specifikum. Jde o ústavně akceptovanou nebetyčnou drzost - za zakázanou zločineckou "státostranu" KSČ, zákonem prohlášenou za zločinnou, Parlament ČR "zdobí" strana údajně "zcela nová", nazvaná však téměř stejně jako ta předchozí zločinná a zakázaná. Jde o KSČM.

Legální existence této "nové strany" našich současných komunistů je stejně absurdní, jako kdyby v někdejším poválečném denacifikovaném hitlerovském Německu, po květnu 1945, za zakázanou zločinnou "státostranu" NSDAP, legálně vznikla strana, nazvaná třeba NSDAPBP /dodatečná písmena chápej jako třeba Bavorsko a Pomořansko/ a pod.

S neudržitelnou vnitropolitickou situací v našem státě, zejména s neuskutečněnou "dekomunizací" po vzoru úspěšné denacifikace poválečného Německa, nejsou spokojeni zejména naši mladí občané, se kterými je vždy obecně spojena budoucnost každého státu. Naši mladí protestují proti nástupu KSČM do komunálních vlád a také většinou favorizují na Hrad po Klausovi, Karla Schwarzenberga.

Prezident Klaus a Miloš Zeman, bývalí kolegové - socialističtí ekonomové z Husákova "Prognosťáku", před finále historicky první přímé prezidentské volby svorně usilují o "převálcování" prezidentského favorita mladých, kterým je, jak uvedeno vpředu, Karel Schwarzenberg. Je o něm rovněž známo, že kromě od mladých, má také podporu od většiny vzdělaných občanů.

Klaus se Zemanem proto potřebují podchytit zbylou část občanského spektra - tedy komunisty a občany nevzdělané až hloupé, nebo aspoň neschopné racionálního pohledu na svět a tedy ani relevantního pohledu na naši nedávnou minulost. Potřebují získat hlasy občanů, kteří nechápou neblahou roli, kterou objektivně po druhé světové válce pro náš stát  sehrál v režii komunistů Dr. Edvard Beneš a kterou smutně reprezentují jeho nedemokratické dekrety.

Pro podchycení této cílové skupiny potenciálních voličů Miloše Zemana prezidentem, je omílání komunistického dogmatu o "poválečných zásluhách" prezidenta Edvarda Beneše a blahořečení "Benešových dekretů" to "pravé ořechové".

Nezáleží na tom, že Benešovy dekrety, možná nanejvýš "jakž takž" obstály v období zjitřené celoevropské nenávisti vůči Němcům, bezprostředně po skončení války, v roce 1945, byť již ani tehdy nebyly seriozními právníky akceptovány jako přijatelné.

O hodnotě Benešových dekretů nyní, v roce 2013 - téměř sedmdesát let po zmíněných událostech, nemůže být vůbec řeči. Od Václava Klause, ani od Miloše Zemana, ale česká veřejnost nemůže očekávat hru s poctivými kartami. A v cizině, žádná z uvedených "celebrit", nikoho nezajímá.

V zahraničí má respekt pouze prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg.

Shrnutí a závěr: Tak řečeno "suma sumárum" - VOLÍM KARLA!

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře