Facebook Twitter RSS

Proč ještě lidé nejsou v ulicích?

  • demonstrace_17.listopad
Často si kladu otázku, co dostane lidi konečně do ulic. Stejnou otázku jsem si kladl i v druhé polovině osmdesátých let minulého století. Všude kolem to už vřelo, jen v tehdejším Československu stále nic. V osmdesátém sedmém, osmém se jen pár lidí dokolečka prošlo 10. prosince kolem Husa na Staromáku či v dolní části Václaváku u dnešního obchodu s hadrama New Yorker.

Estébáků a policajtů s kamerami tam však bývalo více než protestujících. Možná to ale bylo způsobeno i neschopností tehdejší opozice, nebo jak ji nazývá J. Wolf „disidentské šlechty“, která se spíše vyžívala v nekonečných mejdanech za peníze určené pro politické vězně, strádající v komunistických kriminálech. Pak přišla první povolená demonstrace opozice na Žižkově, kde jsem ale nebyl, no a první větší akce čítající pár tisícovek demonstrantů byla až na výročí upálení Jana Palacha 15. ledna 1989, kdy tehdejší státní komunistická moc naplno odkryla svou represivní tvář. Účastnili se jí kromě disidentů hlavně studenti jako já, a i to spíše z recese.

Tehdy došlo i na vodní děla a slzný plyn, ale hlavně na dlouhé bílé a pěkně tvrdé obušky. Před jedním takovým bílým obuškem jsem jeden večer prchal až do Státní opery, kde v ten večer právě hráli nějaký kousek od Verdiho. Ještě teď slyším dunění těžkých vojenských bot (tzv. kanady) a funění těžkooděnců na svých zádech. Uvaděčka vědoma si toho, co se právě na Václaváku děje, mě rychle nasměrovala nahoru po schodech, kde jsem se nakonec před bílým obuškem ukryl v nějaké lóži. Samozřejmě, že příslušník zásahové jednotky to vzdal již někde při Federálním shromáždění, ale já byl vyděšen tak, že bych uběhl i další tři kilometry a to nejspíš pod deset minut.

Teď si uvědomuji, že to bylo vlastně poprvé, co jsem operu zhlédl z lóže a snad podruhé, co jsem vůbec vzhlédl nějakou operu naživo. Dalo by se tak s trochou nadsázky říct, že mě režim donutil ke kulturnímu vyžití. Abyste mi rozuměli, ani do té doby jsem nebyl žádný kulturní ignorant, vždyť mám vystudovanou konzervatoř, ale raději jsem měl koncerty, teda spíše rockové, jazzové nebo kytarové všeho typu. Ale pravdou je, že operu nemusím dodnes. Prostě na ní téměř pokaždé usnu. Ovšem s baletem jsem na tom ještě hůř. Kromě několika piv s Vlastíkem Harapesem na Krakovci jsem s baletem do živého kontaktu vlastně ani nepřišel. Vlastík totiž má nebo měl nedaleko Krakovce chalupu a já tam nějaký čas stejně jako mistr Jan Hus pobýval.

Palachův týden byla vlastně první větší akce Charty 77. Tehdy však pro nás mladé studenty byli lidé jako Havel, Dienstbier, Devátý, Ruml, Vondra a další hrdinové. V té době však ještě nerozkrádali státní majetek, nevysílali české vojáky do okupačních misí po celém světě a nepodporovali „humanitarní bombardování“ pro USA nepohodlných režimů.

Ale zpátky k Palachovu týdnu. Třeba Standa Devátý byl tehdy zcela jasně rozpoznatelný tím, že se vždy při zásahu těžkooděnců pravidelně pokládal do horizontální polohy a nechával se odnést příslušníky až do přistaveného Antonu. Bohužel ani tehdejší několikadenní protesty s mlčící většinou nehnuly. Říkal jsem si, co se musí ještě asi stát, aby lidé konečně vyšli do ulic a zasadili smrtelnou ránu skomírajícímu režimu. Problém byl v tom, že tehdejší média o tom vůbec nebo jen zkresleně informovala. Mám samozřejmě na mysli tehdejší komunistická média. Je bez debaty, že Lída Rakušanová se na Svobodné Evropě zajíkávala štěštím při nekonečném referování o komunistických represích.

Neznaje toho, co vím dnes, jsem si tehdy ještě myslel, že v „komunismu“ budeme hnít ještě dalších několik let a ani ve snu by mě nenapadlo, že studentská akce, která začala tak nevinně, bude tou roznětkou ke svržení režimu. Pár studentů z českých vysokých škol se tehdy domluvilo na demonstraci k 17. listopadu, rozdělilo si rajóny k výlepu a bylo to. Po pár týdnech se k nim přidali svazáci (mladí komunisté), jenž změnili původně domluvenou trasu, poté na Národní třídě dostali výprask a lavina se spustila.  Mimochodem tehdy jsem se výprasku vyhnul, protože jsem se s malou skupinkou z Albertova vracel po původní trase přes Karlovo náměstí. Svazáci dav donutili jít po nábřeží, no a na Národní to již propuklo.

V této souvislosti mě napadá, že svazáci mohli být se zásahovými jednotkami domluveni, aby je navedli na to správné místo, kde mělo k výprasku dojít. Navíc i fakt, že estébák Zifčák si v tomto absurdním divadle zahrál roli mrtvého studenta Šmída a i to, že o všem pak obšírně referovala komunistická Zelenkova televize, bylo podezřelé.

Co se za těch pár měsíců od „Palacha“ k 17. listopadu změnilo? Proč režim z ničeho nic začal demontovat sám sebe, a to po nějaké studenstké demonstraci k výročí 17. listopadu?

Je možné, že v lednu 1989 ještě režim neměl vyjednány podmínky svého odchodu. Proto si nejdříve na pár měsíců komunisté pozvali lídra opozice VH na jednání do Ruzyně a až poté, co byla dojednána jejich beztrestnost a ekonomické zajištění, mohlo dojít k předání moci.

Ostatně celý další průběh „revoluce“ a transformace nasvědčuje tomu, že šlo o předem domluvený kuhhandl. Následná srdceryvná prohlášení a projevy z Melantrichu byla jen trapným divadelním představením v podání mistrů absurdního divadla, kterému jsme jako trdla s klíčema v ruce asistovali.

Ale budiž. Tehdy byl nepřítel jasný a vlastně i cíl. Demontáž totalitního režimu a nastolení demokracie no a posléze kapitalismu. Kapitalismus však v té době, kdy ještě soupeřil s komunismem, měl vedle tržních principů i výraznou sociální linii, která ho i pro nás činila přitažlivým. Plné obchody, v podstatě plná zaměstnanost, široká a hluboká sociální síť a hlavně svoboda projevu, pohybu a neomezené možnosti pro ty schopné v podnikání a vydělávání skutečných peněz. Zatímco v komunismu jsme za mizernou práci byli mizerně a všichni stejně odměňováni bezcennými nekonvertibilními kupóny, za které jsme si mohli koupit jen zboží nevalné kvality i vzhledu, a i to po dlouhém a ponižujícím čekání v nekonečných frontách na všechno. A to se raději ani nezmiňuji o svobodě projevu a pohybu.

Avšak dneska, kdy se dostal celý systém liberální demokracie do systémové krize a tržní kapitalismus odkryl svoji pravou tvář, je sice nepřítel rovněž jasný, ale není jasný cíl. Neexistuje totiž vedle tohoto systému jiný, který by mohl ten současný porouchaný zítra či pozítří nahradit. Lidé tápou, neví a vymýšlejí nevyzkoušené alternativy. A i když vědí, že demokratické volby nic nevyřeší, neví co dál. Pokaždé se odněkud vynoří falešný mesiáš, lidé ve volbách naletí, ten vylíže smetanu a nic se nezmění. A frustrace lidu tak narůstá. Přichází se s koncepty přímé demokracie, jiní navrhují ekonomickou demokracii, další návrat k nové totalitě, nejlépe globální, no a je nemálo takových, kterým by stačil jen takový „facelifting“ toho současného systému, který by ho trochu omladil a polidštil. Problém je ale v tom, že má-li být současný systém nahrazen, měl by být nahrazen systémem životaschopnějším, který již prokázal, že funguje lépe, než ten předchozí a ten bohužel dneska neexistuje.

I dnes jsou mladí lidé schopni zaplnit Václavák, například když jde třeba o legalizaci marihuany. Na protivládní demonstraci však přijde jen pár set lidí povětšinou důchodců nebo odborářů a i to je tam musí navozit zdarma autobusy z celého Česka. Nakonec mladí lidé mají pravdu. Co se změní, když ODS nahradí ČSSD nebo Véčka vystřídá ANO 2011? Pro drtivou většinu vůbec nic. To je pro dnešní mládež už opravdu lepší mít u sebe legálního jointa a žít si svůj alternativní život v konopném rauši.

 

podporte-width