Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Venezuela jak ji neznáte.

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

„Člověk, který nečte vůbec nic, má lepší vzdělání než člověk, který nečte nic jiného než noviny.“ Thomas Jefferson

V „dnešních“ novinách se můžete hodně dovědět o Venezuele. Stejně tak i v ostatních mainstreamových mediích. A to nejenom u nás, ale všude ve světě... kam až dosáhne hlas USA. Nebo kde takový hlas „poslouchají“.

  • venezuela-jak-ji-neznate

Pokud jste toto vše přečetli (v případě TV viděli a v případě rozhlasových stanic slyšeli), potom nemá smysl číst dál, neboť víte o dnešní Venezuele všechno. Otázkou zůstává, co z toho je pravda...

Protože tyto řádky čtete na internetu, nemělo by vám činit problémy najít si na mapách. cz, nebo mapách Googlu letecký snímek Venezuely, např. hlavního města Caracasu. Co uvidíte? Na jedné straně znaky „normálního“ velkoměsta, ulice, činžovní domy, kulturní stavby, parky, sportovní stadiony, vilové čtvrti se zahrádkami a bazény... a potom na všech kopcích periferie jakési mozaiky drobných „kamínků", nalepených na sobě... kde žijí ti nejubožejší.

Očekávali byste v takto rozevřených ekonomických nůžkách něco jako sociální spravedlnost?

Takové „mozaiky“ najdete i na jiných místech světa, např. v Indii.

Jenže Venezuela je vlastníkem velkého bohatství. Je majitelem největšího naleziště ropy - 20% světových rezerv. Teprve na druhém místě je Saudská Arábie – 18%, na třetím místě je Kanada s 13 % a Írán, který vlastní 9% světových rezerv. (odkaz zde).

Při znalostech lidských dějin si asi jen těžko můžeme představit, že by toto největší naleziště světa mohlo čekat na chudáky bydlící v oněch „Barrios“ na svazích Venezuelských měst.

Čekalo na „vlčáky“ z USA a věru nemuselo čekat dlouho, protože venezuelské vlády se nikdy nesnažily těžit ropu pro Venezuelu, ale zaměřily se (jistě ne zadarmo), na poskytování koncesí výhradně americkým těžařským společnostem. Což by zase až tak moc nevadilo... kdyby se nestalo něco, co v roce 1973 změnilo finanční svět k nepoznání: Petrodolar.

Nyní se omlouvám všem, kteří vědí o čem mluvím, nicméně pro ty ostatní je nutné malé odbočení:

Ke konci druhé světové války (v červenci 1944), došlo se v hotelu Mount Washington v okresu Bretton Woods v New Hampshire v USA, mezi zeměmi (v nichž měly hlavní slovo Velká Británie a Spojené státy americké), k ujednání o nové koncepci peněžního systému v poválečném světě. Výsledkem byla tzv. brettonwoodská dohoda, jejíž podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Dohoda byla podepsána všemi 45 zúčastněnými zeměmi a v následujícím roce, 1945, vstoupila v platnost.

Srozumitelněji řečeno, dolar získal obrovskou výhodu - status oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou měny ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata, což se Spojeným státům dařilo až do období vietnamské války, kdy výdaje USA byly tak vysoké, že FED začal tisknout zelené papírky nikoli podle brettonwoodské dohody, ale podle potřeb Spojených států. Došlo k znehodnocení dolaru, ke ztrátě důvěry a k vyprazdňování zlaté rezervy, neboť si státy za odpovídající množství dolarů začaly brát své zlato zpět, což vedlo k tomu, že Nixon tzv. zlaté okno uzavřel - takže např. Francie již nestihla svou zpětnou „zlatou transakci“ uskutečnit a utřela tehdy nos. Období fixních směnných kurzů definitivně skončilo, začala devalvace dolaru.

Situaci vyřešily Spojené státy dohodou se Saudskou Arábií, která se zavázala prodávat ropu výhradně za americký dolar – a Spojené státy na oplátku přislíbily svou vojenskou sílu k ochraně všech – i dalších států vyvážejících ropu, které se k této smlouvě připojí. Tak vznikl roku 1973 petrodolar.

Výhradně za americké dolary se začala v tomto roce vyvážet i ropa „Venezuelská“. Ty uvozovky proto, neboť těžební společnosti nebyly Venezuelské, ale americké a podle toho se i chovaly. Koncese měly dlouhodobé a podmínkou pro těžaře bylo odvádět venezuelské vládě určité dohodnuté procento (většinou 8 – 12%), z tržní ceny každého barelu.

Prodávaly však ropu za směšně nízké ceny svým dceřiným společnostem v USA, které dodatečně cenu upravily na běžnou tržní hodnotu a pustily do světa. Největší extrém nastal v roce 1980, kdy ceny za barel na světových trzích byly na úrovni 120 dolarů, ale Venezuela prodávala barel za pouhých 37 dolarů.

Tak náhlý pokles příjmů od ropných společností se projevil téměř okamžitě, neboť Venezuelská vláda se dostala do mínusu a byla nucena se u MMF zadlužovat stále víc a víc. (Odkaz zde)

V této době - největšího finančního marasmu vstupuje koncem devadesátých let na scénu Hugo Cháves, a tím, že začal znárodňovat podíly ropných společností, začalo i svítat na lepší časy. Ale opravdu jen svítat, neboť ceny ropy již nebyly tak příznivé jako v sedmdesátých a osmdesátých letech – hlavně však obrovský státní dluh předcházejících proamerických vlád mu nejenom zůstal – ale byl (na jeho socialistické vládě), tvrdě vymahatelný.

Stejně tak, jako i na vládě nynější – nadále socialistické.

Takže – nynější socialistická vláda, která je před tváří celého světa lživě obviňována z údajného špatného hospodaření – by měla být nahrazena vládou novou („lepší“), hlavně však nesocialistickou, která by opět vrátila kolo Venezuelských dějin před dobu Hugo Chávese.

Která by vrátila těžební společnosti opět do rukou amerických majitelů... a ke které by jistě byl MMF opět tak velmi shovívavý, jako k těm vládám minulým.

Autor: Petr Máj

Zdroj: https://maj.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=698696

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře