Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Špinavá hra o Venezuelu

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Petr Schnur, MA, místopředseda Českého mírového fóra

Ty tam jsou doby, kdy slovo "revoluce" nahánělo kapitálu strach... .

Po "demokratických" harašení transatlantického společenství v Jugoslávii, Afgánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a na Ukrajině, abychom jmenovali alespoň ty nejspektakulárnější, přišla konečně na řadu Venezuela. A bereme-li vyhrůžky pánů Abramse, Boltona a Pompea vážně, potom to v Latinské Americe není revoluce poslední. V hledáčku amerických dozorců jsou dále Kuba a Nikaragua, jak nedávno potvrdil Wall Street Journal.

  • spinava-hra-o-venezuelu
  • spinava-hra-o-venezuelu
  • spinava-hra-o-venezuelu
  • spinava-hra-o-venezuelu

V této úvaze nejde primárně o otázku "pro" nebo "contra" Maduro, nýbrž o destruktivní mechanizmy zahraniční politiky USA a jejich spojenců, kteří přivedli mezinárodní právo na okraj bankrotu. Otázka je jednoduchá a zní: Je dovoleno jedné světové velmoci podle chuti a prostřednictvím politického, ekonomického a vojenského násilí po libosti sesazovat nepohodlné vlády ve všech světadílech a namísto nich mimo veškeré zásady práva i morálky dosazovat loutkové režimy? Jde o zásadní a z civilizačního hlediska klíčovou otázku. Co reguluje mezinárodní vztahy: zákon džungle nebo pracně vypracovaný právní konzens pod střechou OSN?

Transatlantické "společenství": rozděl a panuj

Podle vlastní definice je na východ politicky rozšířený "Západ" společenství založené na sdílených hodnotách demokracie a práva. Mír se jaksi z dřívější definice vytratil, namísto něho nastoupili 'boj proti terorizmu' a 'humanitární intervence' proti darebáckým režimům a jejím vůdcům. I ve Venezuele jsme svědky uplatňování akčního stereotypu při odstraňování nepohodlných vlád známé z předchozích akcí: démonizace prezidenta a vlády, ekonomické sankce, politický nátlak, vojenské hrozby na podporu opozice bez ohledu na to, o koho se jedná a jaké prostředky volí.

Zatímco "revoluční metoda" zůstala od počátku 1990. let až na drobné regionální rozdíly v podstatě stejná, paleta "revolučních demokratů" naopak září všemi barvami. "Společenství sdílených hodnot" nepohrdlo politickými partnery jakými byli a jsou duchovní potomci chorvatských ustašovců, ukrajinských banderovců, plnohodnotnými členy koalice ochotných se stali sunnitsko - islamističtí extremisté a jejich feudální sponzoři z Arabského poloostrova. Příklad Kosova nám zase předvedl, jak se narkomafie může během krátké doby transformovat do "osvobozenecké armády".

A jak to aktuálně vypadá s Venezuelou?

I zde najdeme výše zmíněné akční schéma známé jak z dřívějších převratů v Latinské Americe, tak z tzv. postkomunistické Evropy, Afriky nebo Blízkého východu, včetně průmyslových sabotáží a ničení důležitých zásobovacích infrastruktur. A nad tím vším trůní vygenerovaný "smart boy" a lá Hollywood coby "demokratický" vůdce.

Následovala mezinárodní koalice ochotných, včetně ČR, která všemi prostředky podporuje protiústavní akce opozice a následně vyhrožuje zásahem v případě, že dotyčná vláda odmítne kapitulovat.

Ve Venezuele samozřejmě nenajdeme na opoziční listině islámské džihádisty, avšak pohnutá historie Latinské Ameriky ukázala, že jinak Washington ve výběru spojenců nikterak vybíravý nebyl. USA neměly nikdy zábrany právě v Latinské Americe podpořit nebo zorganizovat krvavé vojenské převraty třeba v Brazílii, Argentině, Guatemale a Chile nebo vyškolit a vyzbrojit smrtící komanda v El Salvadoru a Nikaragui. V případě Venezuely se pouze vtírá otázka, do jaké míry by mohl být aktualizován kosovský scénář poté, co se Washingtonu nepodařilo zmobilizovat venezuelskou armádu po chilském vzoru. Scénář, ve kterém by kolumbijské drogové kartely ve hře "něco za něco" byly zapojeny do hry. Mnozí bossové jako například Miguel Angel Mejia mají za sebou i kariéru paravojenského vůdce a jsou tedy pro sabotáže a jiné tajné operace perfektně kvalifikovaní.

Problém ovšem spočívá v průhlednosti strategie, zájmů a skutečných cílů, což značně tlumí sympatie pro „revoluční aktivity“, jakými byly třeba „syrské jaro“ nebo „proevropský majdan“, i u průměrně politicky vzdělaného občana. Samozřejmě tak jako v jiných - úvodem zmíněných příkladech - nejde o demokracii a právo, ale o ropu, venezuelský "trh", loutkovou vládu z milosti Washingtonu a v neposlední řadě o útlum vlivu Ruska a Číny v regionu.

Červeno-černo-zelený Berlín na americké linii

Opusťme ale nyní půdu spekulace o drogových kartelech a věnujme se faktům. "Společenství hodnot" se natolik zapletlo do schématu barevných a jiných revolucí, že ho není těžké jen na základě vlastních rozporuplných tvrzení usvědčit z manipulace a rétorických kotrmelců.

V rétorice amerických politiků je Maduro tyran a politický systém Bolívarské republiky diktatura. EU je verbálně o něco zdrženlivější, rozhodující ovšem nejsou slova, ale činy a ty jsou s výjimkou Itálie na americké linii. "Společenství hodnot" se ovšem natolik zapletlo do schématu barevných a jiných revolucí, že ho není těžké již jen na základě vlastních rozporuplných tvrzení usvědčit z manipulace a argumentačních kotrmelců - příklad Německo.

Vládní mluvčí Seibert kritizoval Guaidovo zbavení imunity ústavodárným shromážděním mimo jiné slovy, že vůdce opozice byl demokraticky zvolen. Maduro nikoliv? A když byl Guaido demokraticky zvolen a parlament funguje, jak může být Venezuela diktaturou? Nemluvě o tom, že se ze strany opozice jednalo zcela evidentně o protiústavní čin, navíc v úzké kooperaci z cizími mocnostmi. Jak dlouho by asi pobýval na svobodě podobný "revoluční vůdce" v úzkém spojení s Moskvou, Pekingem a jejich "mezinárodním společenstvím" třeba v takové Francii, kde se podpora aktuálního prezidenta pohybuje okolo 26%, zatímco se s protesty žlutých vest identifikovalo na 66% Francouzů?

Problém je v tom, že úpadek těch hodnot, na které se Západ odvolává a kterými své zahraniční vměšování legitimuje, nabyl rozměru, který znemožňuje sebemenší kritickou reflexi vlastního chování. To platí jak pro politický středový mainstream tak i pro tzv. vůdčí média.

Do tohoto mravně-politického prostředí zapadá i následná událost z března tohoto roku. Spolkový sociálně demokratický (sic!) ministr zahraničí Maas a jeho ministerstvo oznámilo, že hodlá kontaktovat jistého Otto Gebauera coby zástupce interimního prezidenta Guaida. Cynické na tom není jen další rána mezinárodnímu právu, ale i to, že pan Gebauer je bývalý voják, který se podílel na puči proti Hugo Chavézovi v roce 2002. Toto je realita berlínské republiky, toto je realita politického maistreamu složeného z CDU / CSU, SPD a Zelených.

"Západ", Venezuela a OSN

Zbývá otázka, do jaké míry transatlantické "společenství hodnot" souzní s Organizací spojených národů resp. s jejím posudkem o tom, zda je Venezuela diktaturou a její prezident tyranským darebákem.

V srpnu 2018 vyšla oficiální zpráva zvláštního zmocněnce OSN Radě pro lidská práva Spojených národů Alfréda de Zayase o Venezuele a Ekvádoru. Ta nejenže ani slovem nezpochybňuje demokratický charakter státu, ale naopak ostře kritizuje politiku Obamových a Trumpových sankcí, ke kterým se připojily EU a Kanada a které označuje za ekonomickou válku. Doslova hovoří o tom, že jejich cílem je dostat suverénní země na kolena a cituje čl. 7 Římského statutu Mezinárodního soudního dvoru, který takovéto sankce klasifikuje jako zločin proti lidskosti. De Zayas se rovněž zmínil o tzv. humanitární pomoci, která musí být skutečně humanitární a nesmí sloužit jako nátlakové alibi k dosažení politických cílů.

Je zbytečné připomínat, že tato zpráva byla mediálně i politicky zcela

ignorovaná, stejně jako kritická analýza Vědecké služby Spolkového sněmu (Wissenschaftlicher Dienst des Bundestages), která z právního hlediska zpochybnila uznání Guaida za "legitimního prezidenta Venezuely".

Česká republika na závěr

Jak tedy hodnotit vlády včetně té české, které činí pravý opak toho, co hlásají? Jak hodnotit a interpretovat postoj prezidenta Zemana, který v jiných případech dokázal plavat proti proudu? Lze věřit tomu, že by v případě Venezuely nevěděl, o jakou špinavou hru se jedná?

Česká republika se stala součástí mašinérie, která skutečné diktátory podporuje nebo přinejmenším toleruje a které se naopak vlády, jejichž pozice nejsou s transatlantickým společenstvím po stránce politické, hospodářské a vojenské se "Západem" souběžné všemi dostupnými prostředky snaží svrhnout.

Jakou šanci má mezinárodní právo přežít první čtvrtinu 3. tisíciletí? A jakou šanci bude mít natrvalo v této džungli naše země?

Článek vyšel v deníku Právo, po. 15. duben 2019

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře