Hugo Chávez, muž, který vrátil Latinské Americe důstojnost a naději na lepší budoucnost, by se dožil 60 let

Z chudinského domku až do prezidentského paláce

Hugo Chávez se narodil 28. července 1954 v Sabanetě ve venezuelském státě Barinas,  do prosté rodiny učitelů základní školy jako druhé z celkem šesti dětí, ale vyrůstal u své babičky. Měl jak černošské, tak indiánské předky. Jeho otec i matka patřili mezi chudší vrstvu řadových učitelů.  Starali se o malé hospodářství a učili na vesnické škole. Vliv na něj měli také jeho prarodiče podílející se na výchově. Dědeček byl vojákem z povolání. Studoval úspěšně, zajímal se o balet, zkoušel psát literaturu a velmi si oblíbil baseball.  Hugo Chávez byl členem katolické církve a věřícím člověkem zůstal i později v dospělosti. Již od mládí byl velkým ctitelem jihoamerického hrdiny boje za svobodu a nezávislost Simóna Bolívara. V sedmnácti letech odmaturoval ze společenských věd a vstoupil do vojenské vysoké školy. Vstoupil do armády a u výsadkářů to dotáhl až na plukovníka. Hodně jej ale zajímala i politika. Později vystudoval sociologii na vojenské akademii v Caracasu. V roce 1983, přesně 24.6.1983 – v den 200. výročí narození Simóna Bolívara, založil revoluční hnutí Movimiento Bolivariano Revolucionario 200, (pojmenované po velkém osvoboditeli národů Jižní Ameriky Simonu Bolívarovi a založené u příležitosti dvoustého výročí jeho narození), které vedl až do poloviny 90. let. V roce 1990  ukončil na univerzitě Simóna Bolívara své studium politologie. Již za svých studií vypracoval Chávez společně se svými spolupracovníky tzv. bolívarismus. Mezi jeho hlavní body patří: národní nezávislost, spolupráce zemí Latinské Ameriky, podíl obyvatel země na její politice pomocí lidových hlasování a referend, spravedlivé rozdělení zisků z ropy, boj s korupcí, odstraňování chudoby a sociální spravedlnost.  

Chávez vyšel z prostředí nacionalisticky orientovaných příslušníků armády. Jako mnozí obyvatelé Venezuely byl i on nespokojen se systémem zvaným Punto Fijo (tichá dohoda o vládě a rozdělení moci mezi dvěma hlavními politickými stranami v zemi). Tento systém přirozeně vedl k různým zákulisním jednáním s vyloučením veřejnosti a velké korupci a také obrovským sociálním rozdílům a plně sloužil především velkým korporacím. Na ropu velmi bohatá Venezuela zažívala v 60. a 70. letech hospodářský růst. Z něj ale profitovala jen malá část společnosti. V zemi se sice stavěly mrakodrapy a velké obchodní třídy, ale na druhé straně se na předměstích hlavního města Caracasu objevovaly v čím dál větším počtu chatrče vesnické chudiny. V těchto slumech kolem hlavního města žilo na konci 80. let již na dva miliony lidí. Zvýšení cen jízdného ve veřejné dopravě vedlo na sklonku 80. let k nepokojům. Armáda je tvrdě potlačila a zabito bylo na tisíc lidí. Tato událost silně zapůsobila na Cháveze, který zastával názor, že armáda má stát na straně chudých.

Temperamentní venezuelský armádní plukovník Hugo Chávez na sebe výrazně upozornil v únoru roku 1992, kdy se neúspěšně pokusil se svou skupinou o vojenský převrat proti vládě prezidenta Carlose Andrese Pereze, která zavedla nepopulární ekonomická opatření. Pokus o puč však skončil neúspěšně a Chávez byl odsouzen k odnětí svobody. Tento, byť neúspěšný, pokus nicméně vyvolal sympatie u nižší a střední třídy a Chávez vstoupil do povědomí Venezuelanů. Chávez tehdy dostal možnost na dvě minuty vystoupit v televizním vysílání a svými řečnickými schopnostmi a svým charisma se tak dostal do povědomí obyvatel země a mnozí v něm začali vidět naději pro budoucnost. Po dvou letech ve vězení byl omilostněn. A ihned začal organizovat politické hnutí. Při jeho budování spolupracoval především s levicově orientovanými členy armády, intelektuály, ale i bývalými příslušníky gerilových skupin. Tato práce se brzy zúročila a v roce 1998 Chávez s jasnou převahou zvítězil ve volbách a stal se novým v pořadí 61. prezidentem Venezuely. Brzy začala reforma politického systému. Chávez krátce po své inauguraci v roce 1999 vyhlásil referendum, které mu umožnilo navrhnout novou ústavu. Listina, která se v podobě malé modré knížky vzápětí stala bestsellerem, kromě jiného propůjčuje venezuelskému lidu právo přímo odvolat prezidenta, zaručuje zdravotní péči zdarma i to, že nejchudší ženy v domácnosti jsou placeny jako dělnice a především zakazuje privatizaci venezuelského nerostného bohatství.  Nová ústava byla schválena v referendu v prosinci 1999. Země se také přejmenovala na počest Simona Bolívara na Bolívarskou republiku Venezuela.

Program pro lid z něhož vyšel byl realizován, a to navzdory zákeřným protivníkům

Oblibu mezi Venezuelany si rychle získal svou otevřeností, přirozeností a  cílenými sociálními programy, nesoucími jména po osobnostech z bojů za nezávislost kontinentu. Chávez pomocí prezidentských dekretů začal v zemi budovat tzv. socialismus 21. století, což budilo odpor nejbohatších vrstev i zahraničního kapitálu. V listopadu 2001 bylo prezidentskými dekrety schváleno 49 důležitých zákonů. Jedním z nejdůležitějších byl dekret o protiprávnosti privatizace státní ropné společnosti PDVSA (společnost tak měla mít zaručen minimálně 51% podíl ve všech společných podnicích se soukromými firmami). Byla také zakázána privatizace sociálních služeb a přijat zákon o pozemkové reformě (dovoloval vládě vyvlastnit půdu ležící ladem nebo půdu málo využívanou). Toto opatření pomohlo nejchudším, kteří se stali pevnou oporou politiky Huga Cháveze. Uvedená opatření především omezila moc korporací čerpat zisky z těžby a prodeje ropy a z privatizace služeb.

Chávezovi protivníci připravovali za pomoci USA jeho svržení prakticky ihned po jeho nástupu k moci na konci 90. let. Opozici ve Venezuele se dostávalo a stále dostává i dnes významné a nejen finanční podpory z USA. Vztahy mezi Venezuelou a USA se zhoršily po zvolení prezidenta G.W. Bushe prezidentem v roce 2000. Opozici ve Venezuele vedla především obchodní komora Fedecámaras a odborová konfederace CTV. Na 11. dubna 2002 svolaly celostátní stávku. Ráno toho dne se množství demonstrantů shromáždilo v Chuaa (bohaté čtvrti Caracasu). Zde byli demonstranti vyzýváni k pochodu na prezidentský palác Miraflores. Následně se demonstranti střetli s Národní gardou. Při vzájemných potyčkách bylo zabito několik lidí z řad příznivců opozice i z řad stoupenců prezidenta Cháveze. Ještě toho dne večer vystoupil v televizním vysílání vysoce postavený námořní důstojník a prohlásil: „Prezident republiky zradil důvěru lidu, masakruje nevinné ostřelovači. Do této chvíle bylo v Caracasu zabito 6 lidí a desítky dalších byly zraněny.“ Brzy se ale ukázalo, že tento televizní záznam byl natočen ještě dříve, než se Národní garda střetla s příznivci opozice v ulicích Caracasu. Toto později potvrdil i reportér CNN O. Neustald, který byl svými nadřízenými kontaktován již 10. dubna 2002: „V noci desátého mi volali a řekli: Zítra bude pochod k prezidentskému paláci, budou tam mrtví a pak se objeví 20 vysoce postavených armádních činitelů, kteří se vysloví proti Chávezovi a budou žádat jeho rezignaci.“

Odpoledne 11. dubna 2002 pokračovaly dramatické události uměle vytvořeného puče prohlášením Národní gardy a armády, že neuznávají Chávezovu vládu. Příštího dne brzy ráno byl Chávez zadržen a dopraven na jednu vojenskou základnu. Pučisté se poté rychle snažili uchopit moc pevně do svých rukou. Hned 12. dubna představitel podnikatelských kruhů P. Carmona složil v paláci Miraflores přísahu jako samozvaný prezident. Podporu mu vyslovili především vyšší třída v zemi, mediální magnáti a část armádních činitelů. Carmona ihned zrušil ústavu a rozpustil Národní shromáždění i Nejvyšší soud. Propustil i všechny zvolené starosty, guvernéry, generálního prokurátora a členy Národního Volebního výboru. Byly také zpětně rušeny zákony vydané od doby nástupu prezidenta Cháveze do úřadu, mezi nimi i pozemkový zákon, který měl omezit velkostatky a rušeny byly i reformy v ropném sektoru. Vyšla také nařízení zatýkat členy parlamentu a chávisty. Tento stav vyvolal kritiku 14 latinskoamerických prezidentů, kteří veřejně odsoudili násilné přerušení demokratického vývoje ve Venezuele. Novou pučistickou vládu podle očekávání podpořila rychle jen Kolumbie a Spojené státy.

 Během příštích dvou dnů se ale zdánlivě úspěšný puč rychle zkomplikoval. Vůdci puče totiž nebyli jednotní a část armády zůstala na straně Cháveze. Také rychlé změny zákonů a čistky v mnoha institucích vyvolaly odpor mnoha obyvatel. Tisíce chavistů vyšlo do ulic a požadavkem návratu legálně zvoleného prezidenta. Očitý svědek situaci popsal následovně: „Kopce vypadaly jako žirafa s pohybujícími se skvrnami.“ To když lidé scházeli ze slumů na kopcích úbočími do centra Caracasu. 13. dubna oznámil velitel parašutistické jednotky v Maracay vzpouru proti puči. Pučisté byli vyhnáni z prezidentského paláce, do něhož se 14. dubna vrátil z místa svého držení na ostrově La Orchila opět legální prezident Chávez. Osvobození Cháveze a jeho návrat do prezidentského paláce prý oslavovalo v ulicích Caracasu na milion lidí. Organizátoři neúspěšného puče museli uprchnout do Miami pod ochranná křídla svých chlebodárců. 

Účast USA na tomto puči byla opakovaně potvrzena z různých na sobě nezávislých zdrojů. Americká pomoc venezuelské opozici v letech před tímto pučem viditelně rostla. Venezuela se stala největším příjemcem dotací z Národní nadace pro demokracii ze všech latinskoamerických zemí. Peníze odtud putovaly směrem k opozičním stranám, odborům a nevládním organizacím. Také zvukové záznamy plně dosvědčily, že představitelé USA uvítali domnělý Chávezův pád a mezi prvními uvítali a oficiálně uznali pučistu Carmona u moci. To však trvalo jen velmi krátkou dobu. Puč byl nakonec neúspěšný. Přesto USA po tomto neúspěšném puči ještě zvýšily podporu venezuelské opozici. Již v prosinci 2002 navíc vypukla stávka v ropném průmyslu, která byla jen dalším z řady pokusů o odstavení Cháveze od moci. V zemi postupně docházel benzín a tisíce obyvatel nemělo na čem vařit, navíc docházely i zásoby potravin a Venezuela, země bohatá na ropu, musela dovážet i palivo. Stávka byla opět podporována z USA, ale postupně ztrácela podporu veřejnosti. V lednu 2003 armáda nakonec obsadila přístavy, ropné plošiny a tankery a těžba byla postupně obnovena.

Dalším pokusem o svržení Cháveze bylo opozicí vyvolané referendum o odvolání prezidenta, což umožňuje venezuelská ústava. Referendum proběhlo v srpnu 2004. Chávez toto referendum vyhrál, když obdržel 59% hlasů pro setrvání ve svém úřadu (to bylo celkem 5,8 milionů hlasů, což bylo ještě o dva miliony hlasů více než dostal v roce 2000 v prezidentských volbách. Referenda se zúčastnilo na 70% hlasujících a jeho výsledek byl uznán mezinárodními pozorovateli, Carterovým centrem i OAS jako platný. Chávez v tomto referendu uspěl i díky svým úspěšným veřejně prospěšným sociálním programům financovaným z prodeje ropy. Miliony obyvatel země těšilo a těží z těchto projektů (díky nim se naučilo více než milion dospělých čtení a psaní), pro obyvatele chudinských čtvrtí bylo zajištěno více než 13 tisíc lékařů z Kuby. Na třičtvrtě milionu mladých lidí dovedla další kampaň do večerních škol, kde si mohou doplnit své vzdělání. Chudí studenti získali navíc zvláštní podporu pro vstup na univerzitu. Vláda také zřídila v chudých oblastech speciální obchody, kde je k dostání dotovaná rýže, fazole a jiné základní potraviny a zboží základní potřeby.

Chávezova podpora ze strany veřejnosti však rozhodně nebyla absolutní. V roce 2007 například Chávez těsně prohrál referendum o výrazné změně ústavy (například obsahovala zrušení časového omezení funkčního období prezidentského mandátu). Změna v této oblasti se však později nakonec uskutečnila. Dne 15. února 2009 referendum potvrdilo návrh, který předložil Hugo Chávez, podle kterého on a další politici budou moci získat neomezený počet mandátů, a tak případně vládnout i doživotně.

Socialismus 21. století přinesl pro Venezuelu viditelné výsledky

Chávezova politika postupně přinášela viditelné výsledky: mezi lety 1998 a 2006 se výdaje na sociální oblast na obyvatele více než ztrojnásobily, dětská úmrtnost klesla o více než třetinu, počet praktických lékařů se více než zdvanáctinásobil, mezi lety 1999 a 2008 výrazně ubylo analfabetů a vzdělání se celkově zlepšilo, zejména to vyšší (zdvojnásobil se počet přijímaných studentů na VŠ), přístup k pitné vodě stoupl z 80 na 92 %, od roku 1998 do začátku roku 2009 vzniklo ve Venezuele 2,9 milionu nových pracovních míst.

Ačkoliv si Chávez udržoval prakticky po celou dobu své vlády podporu veřejnosti, politická a sociální polarizace v zemi trvala od počátku jeho nástupu k moci až do jeho předčasné smrti v březnu 2013. Zmiňovaná polarizace se projevuje ve veřejných institucích jako je soudnictví, v odborových svazech, obchodních komorách nebo také ve vysílání televizních stanic, z nichž většina je soukromých a otevřeně podporují opozici. Výhrůžky násilím či přímo smrtí vládním funkcionářům či opozici jinak nepohodlným osobám jsou v zemi prakticky na denním pořádku. Jeden příklad za všechny – osmatřicetiletý státní zástupce Danilo Anderson patřil k výrazným osobnostem justice. Zahájil proces proti policii hlavního města, jejíž vedení nařídilo 11. dubna 2002 střílet do lidí, přitom přišlo o život několik lidí. Anderson se odvážil vést vyšetřování i proti vysoce postaveným představitelům průmyslu a politiky, kteří byli zapleteni do puče v roce 2002. V listopadu 2004 Anderson zemřel po výbuchu nálože nastražené ve svém automobilu. Celá akce navíc byla naplánována provedena vysoce profesionálně, což potvrdilo i následné vyšetřování tohoto činu. Podobné případy v dnešní Venezuele nejsou žádnou vyjímkou.

Venezuelu rozhodně nelze nazývat totalitním, uzavřeným a izolovaným státem, jak to s oblibou a bez znalosti věci často činí její odpůrci například z řad novinářů a některých politiků i u nás. Ve Venezuele neexistuje trest smrti, konají se zde pravidelně volby a většinu sdělovacích prostředků ovládají opoziční síly. V zemi legálně působí řada opozičních stran, je zde svoboda slova i svoboda shromažďování, konají se pravidelně i živé veřejné debaty. Venezuela je nepochybně demokratickou zemí se členstvím v OSN, Organizaci amerických států, Mezinárodní organizaci práce nebo ve Světové obchodní organizaci. Venezuela je zakládajícím členem Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Je členem Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC), Společného trhu Jihu (MERCOSUR), Unie jihoamerických států (UNASUR) a Bolivarské aliance pro národy naší Ameriky (ALBA). V roce 2009 Hugo Chávez spolu s Argentinou, Bolivií a Brazílií založil rozvojovou Banku jihu. Jejím hlavním cílem je bezúročnými půjčkami nahradit Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Ty svými lichvářskými úkory a dalšími nevýhodnými podmínkami mnoho let ničily ekonomiku zemí Jižní Ameriky i ekonomiky dalších zemí po celém světě.

Předčasná smrt muže, který se trvale zapsal do historie

V roce 2006 Hugo Chávez přednesl na půdě OSN svůj legendární projev, který se dostal na titulní stránky novin. V něm mimo jiné uvedl: „Včera sem přišel prezident USA, pán, kterého označuji za ďábla, a mluvil, jako by vlastnil svět. Skutečně. Jako majitel celého světa. Prezident USA nám včera řekl: „Kamkoliv se podíváte, slyšíte extremisty tvrdící, že můžete uniknout z chudoby a znovu nabýt důstojnosti násilím, terorem a mučednictvím.“ Kamkoliv se podívá, vidí extremisty. A ty, můj bratře, podívá se na tvou kůži a řekne: hle, to je extremista. Evo Morales, úctyhodný prezident Bolívie, je podle něj extremista. Imperialisté vidí extremisty všude. Není to tím, že jsme extremisté. Je to tím, že se svět probouzí. Všude se probouzí. A lidé se hlásí o svá práva. Mám pocit, drahý světový diktátore, že prožijete zbytek svých dní jako noční můru, protože ostatní z nás povstanou, všichni ti, kteří se bouří proti americkému imperialismu, kteří volají po rovnosti, respektu, po suverenitě národů“. Tento projev, který sklidil potlesk přítomných delegátů se bez nadsázky zapsal do historie. Zároveň se stal politickým programem i lidským odkazem Huga Cháveze jeho následovníkům nejen ve Venezuele.

V prosinci 2006 dosáhl Hugo Chávez dalšího významného úspěchu. V prezidentských volbách pro něj hlasovalo 63% voličů při volební účasti 75%! Stal se tak prezidentem i pro další období v letech 2007-2013. V této souvislosti je třeba připomenout slova bývalého prezidenta USA Cartera, který uvedl, že podle jeho názoru je venezuelský volební systém nejvyspělejší a nejtransparentnější na světě. V červnu 2011 veřejně oznámil, že má rakovinový nádor, který si však nechal na Kubě vyoperovat a poté se tam i léčil. Venezuelský prezident na Kubě podstoupil za půldruhého roku čtyři operace a několik cyklů chemoterapií.

Naposled byl do funkce prezidenta zvolen na konci roku 2012. Inaugurace se měla konat 10. ledna 2013, kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu ale byla odložena na pozdější dobu. V posledních týdnech svého života určil v případě své náhlé smrti jako nástupce svého dlouholetého blízkého spolupracovníka Nicoláse Madura. Hugo Chávez zemřel  dne 5. března 2013 ve věku 58 let v Caracasu. Jeho nástupcem se podle očekávání stal po těsném volebním vítězství v dubnu 2013 Nicolás Maduro. 

Jelikož byl Hugo Chávez hodně věřící člověk, je nutno připomenout ještě jednu zajímavou záležitost. V Praze nebylo příslušnými úřady povoleno, aby v době, kdy Chávez zemřel, byla sloužena zádušní mše. Zdůvodněno to bylo tím, že prý k naší zemi neměl žádný zvláštní vztah. Skutečný důvod byl však jednoznačně politický. Chávez pro naši katolickou církev stál zřejmě až příliš nalevo, což se, jak vidno, neodpouští ani po smrti… Když ale zemřela baronka Thatcherová, nebyl na druhou stranu se zádušní mší v kostele v Praze žádný problém. O katolické církvi u nás a jejich představitelích  i tato skutečnost opravdu mnohé vypovídá.

Bc. Miroslav Pořízek

.