Komunismus a komunisté – část třetí - Stalin.

Na rozdíl od Lenina, který byl většinu života revolucionář teoretik, byl on revolucionář bojovník z ulice, který se od svých mladých let aktivně účastnil stávek, demonstrací, nepokojů a bitek.

Věřil v možnost vítězství prostého lidu Sovětského Svazu i proti vůli celého zbytku světa. Brzy po svém nástupu k moci zrušil po důkladném zvážení a na doporučení GOSPLANU (státní plánovací komise), politiku smíšené ekonomiky (NEP) a přes odpor dalšího z revolučních vůdců Bucharina, plně znárodnil všechny podniky a pole, předal je do rukou lidu.

Vyhlásil tzv. PRVNÍ PĚTILETKU (centrálně plánovaný hospodářský plán rozvoje a výstavby čistě národního lidového hospodářství na pět let dopředu).

Tím se samozřejmě okamžitě stal tou nejnenáviděnější postavou pro světový kapitál a začalo cílené vytváření lží a pomluv, které měli za cíl zdiskreditovat jeho osobu a celý komunistický režim v Sovětském Svazu.

Kapitalisty vlastněná západní média dávala Stalinovi vinu za jakýkoli neúspěch, za jakoukoli tragédii, která se udála v Sovětském Svazu. Vinili ho za mrtvé padlé v občanské válce, vinili ho i za padlé ve válce proti intervenčním vojskům, zapomínaje, že tato invazní vojska tam poslali oni sami.

Vinili ho za oběti hladomoru na Ukrajině, dělajíce z něj boha, který by snad mohl všechny nešvary země napravit mávnutím kouzelného proutku, schválně zamlčujíce, že hladomor byl mnohem pravděpodobněji zaviněn zničením země po invazi 14 kapitalistických zemí do Ruska a okupací velkého území úrodné části Ukrajiny polskou armádou, než Stalinovou hospodářskou politikou, která později přinesla vynikající výsledky (až 30% růst HDP).

Kapitalisty vlastněná evropská média šli dokonce tak daleko, že používali i staré fotky z dřívějších hladomorů z dob carského feudálního Ruska a vydávali je za aktuální.

Všechny odsouzené, včetně těch, kteří spáchali hospodářské, nebo kriminální delikty, tedy zloděje a vrahy, vydávali za oběti komunistického režimu a bojovníky proti komunismu.

Hospodářství v Sovětském Svazu mezitím nedbaje na nevraživost kapitalistů ze zbytku světa rostlo, sílilo a vyvíjelo se.

Pole již nevlastnili velkostatkáři a rolníci již nemuseli dřít za trochu mouky a chleba na nějaké pány, zakládali se družstva (kolchozy) a jejich výnosy patřili všemu lidu.

Odváděli se státu a ten je přerozděloval tak, aby každý měl zajištěnou obživu, mezi chudšími a bohatými kraji.

Totéž se dělo s výrobky z národních podniků a továren. Stavěly se nové závody, každý měl právo na práci, na bezplatné školství, zdravotnictví a důchod.

Začal však také krutý boj mezi komunisty samotnými, tedy mezi Stalinovými lidmi věrnými myšlenkám marxismu – leninismu upraveným tak, aby mohli být prakticky využity v Sovětském svazu bez potřeby celosvětové revoluce, nebo spolupráce se světovým kapitálem ve stylu Leninova NEPU (což se nakonec bohužel stalo v Číně, která podle Leninova modelu tržní ekonomiky řízené komunisty těžce vykořisťovala pracující po dlouhá desetiletí a až v současnosti se podmínky pracujících v této zemi pomalu zlepšují), tedy boj s Trockisty a revizionisty, kteří hledali alternativní tzv. třetí cestu a byli ochotní ke kompromisům s těmi, proti kterým musí každý komunista věrný původní myšlence tohoto hnutí bez oddechu bojovat, tedy s vykořisťovateli dělnické třídy (zednářskými a židozednářskými rodinami, bankéři, korporacemi a kapitalistickými zeměmi, které vraždili ve svých koloniích prostý lid po milionech).

Nakonec aspoň po dobu Stalinova života získali převahu opravdoví komunisté a díky tomu zůstala v Sovětském svazu čistě národní, státem řízená ekonomika, ve které byl každý pracující spravedlivě odměňován podle své práce a zásluh (Chruščov po Stalinově smrti zavedl systém, ve kterém bral podle tabulek flákač stejně jako pracant a tím ztratila národní ekonomika svou dynamiku, což vedlo k její stagnaci a pomalému úpadku).

Dle, Stalinovi ústavy z roku 1936 se zkrátila pracovní doba na sedm hodin denně a pracující tak konečně mohli po tvrdých letech prožitých za carského feudalismu a útrapách způsobených napadením země vojsky kapitalistických zemí vydechnout, být více času se svými rodinami a užít si výsledků tvrdé práce předchozích budovatelských let.

Lze téměř s jistotou říci, že nebýt druhé světové války, stal by se Sovětský svaz velice brzy nejsilnější ekonomickou velmocí světa. Dodnes žádná země nedokázala nastartovat ekonomiku a růst HDP tak, jak to dokázal Stalin poté, co zrušil Leninův NEP. Přestože musel Sovětský svaz čelit zničující nacistické invazi, v roce 1953 kdy Stalin zemřel, byla tato země druhou nejsilnější ekonomickou velmocí po USA.

Ladislav Kašuka.