Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Chobotnice po česku

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • mafie
Tradiční náplní činnosti všech mafií byly odjakživa obchody se zbraněmi, obchody s drogami, obchody se ženami, obchody s nemovitostmi i starožitnostmi, stavební podvody, nelegální sázkové činnosti, únosy, defraudace, pašování, korupce, organizované krádeže i bankovní loupeže. Na všech těchto nelegálních aktivitách mafie vydělávaly obrovské peníze.

Ovšem všichni ti drogoví dealeři, oorganizovaní zloději aut, lupiči, či pasáci- to je jen taková udřená dělnická třída v porovnání s novodobými, moderními, dobře organizovanými vzdělanými lupiči v dokonale padnoucích oblecích. Tito novodobí lupiči sídlí na nejvyšších pozicích státu. To oni jsou daleko nebezpečnější než obyčejní organizovaní zločinci. Sovětská armáda od nás po revoluci odešla- ale mafie přišla. Ruský organizovaný zločin, propojený s bývalými členy KGB, se zde opírá o někdejší komunistické nomenklatury a členy bývalé StB. Poddanská povaha vztahu naší StB a sovětskými bezpečnostními a stranickými orgány byla dostatečně známa a je tedy jen logické, že zůstala poslušná a poddanská i po listopadovém puči. Přišla k nám „druhá okupace": mafie, která má dost milionů na úplatky i dostatek ostrých hochů na zastrašování, včetně zhruba sto tisíc bývalých čs. spolupracovníků KGB, jejichž jména jsou dodnes pečlivě utajena.

Začalo to hned po puči aférou s lehkými topnými oleji. Ropné mafie získaly miliardy, aniž by jim od státu cokoliv hrozilo. Nikdo přesně neví, kolik miliard skončilo v kapsách „podnikatelů", z nichž byly chyceny a odsouzeny jen ty nejmenší, bezvýznamné rybičky. Úředníci ministerstva financí se přes mnohá upozornění vůbec nesnažili zamezit úniku peněz ze státní pokladny a byli to naopak právě oni, kdo úmyslně vyrobili chatrné normy, jež umožnily tyto stamiliardové krádeže. V sousedním Maďarsku probíhaly s lehkými topnými oleji tytéž miliardové úniky, takže to jasně nasvědčuje, že ty podvody byly propojené a pečlivě připravené z nejvyšších míst.

Největší problém byl v tom, že po pseudorevoluci nebyli komunisté zbaveni moci, takže dnes už je notoricky známo, že sametový puč otevřel šanci především komunistům a estébákům. Právě oni mohli beztrestně rozkrást (zprivatizovat) státní majetek. Naopak tento puč nedal žádnou šanci příslušníkům exilu či politickým vězňům. (Tuto okolnost mnoho lidí exprezidentu Havlovi dodnes zazlívá- že se paktoval s komunisty a pak se ještě nechal oslavovat jak nějaký hrdina či rovnou bůh). Do čela vlády se dostalo nejvíce těch, kteří byli dříve členy KSČ, anebo ti, které s těmito lidmi, tak či onak něco spojovalo. Tito lidé sice navenek hlásali vznešené myšlenky (Havel v tom vynikal nejvíc, neb velmi toužil po Nobelovce), ale v praxi chránili dobře organizované komunistické zločince. Ti se díky špinavým penězům stali tím, čím dnes jsou: největšími finančními magnáty v této zemi. I legislativa chránila jejich zájmy, nikoliv zájmy řadových občanů. Ani se nepočítalo s přepracováním komunistického zákonodárství- a v tom byl ten podvod na nás všech spáchaný hned od samého začátku. Mohli jsme se mít všichni lépe, ale komunisti- mafiáni nás okradli. Občané, když volili po revoluci pravici, rozhodně nepočítali s tak velkou tolerancí ke komunistům a s jejich další politickou aktivitou i legalizací jejich majetku. Vždyť jen jejich nemovitý majetek představoval 62 budov po celém Česku. Zločinná komunistická strana se tak stala od samého počátku bezkonkurenčně nejbohatší stranou a mohla tudíž s pomocí svých peněz tahat za nitky ve všech ostatních vznikajících stranách.

To vše se dělo ve všech postkomunistických zemích podle stejného scénáře a západní oligarchie tomu jen nečinně přihlížely. Místo stranických úkolů začali bývalí komunisté plnit úkoly jiné- mafiáni s bílými límečky navázali své dočasně zpřetrhané klientelistické sítě všemi směry a svou dřívější politickou moc přeměnili na moc ekonomickou.

Dnes je již zcela zřejmé, že mafiánské hlavy našich politiků vymýšlejí úmyslně děravé zákony, aby vznikla neprůhlednost vlastnických vztahů i kapitálového trhu jako celku. Občanům tím vznikají obrovské stamiliardové škody. Známé jsou například exekutorské kauzy, kdy soudruzi poslanci v podstatě zlegalizovali lupiče, kteří za bílého dne mohou loupit majetek i těch občanů, kteří nikomu nic nedluží.

Po pseudorevoluci zkrachovalo u nás mnoho bank za sebou a opět nebyl nikdo z finančních podvodníků a mafiánů za stamiliardové defraudace trestně stíhán. Místo toho tehdejší ministr financí Klaus jen nonšalantně krčil rameny, na národ se mile a potutelně usmíval a prohlásil, že nezná špinavé peníze. Krást odborně peníze, to je dnes už úplná věda, na kterou dotyční nonšalantní mafiáni musí vystudovat příslušné vysoké ekonomické školy. Jen naivní hlupáci dnes vlítnou do banky se samopalem v ruce, když existují mnohem elegantnější, sofistikovanější způsoby, jak ukrást ne pouhých pár milionů, ale rovnou pár miliard. Stačí přece jen rozesadit na vhodná politická místa pár rošťáků, svých zasvěcených kumpánů - a beztrestné tunely mohou začít.

Dověděli jsme se, že stát vložil do ozdravění bank 90 miliard Kč, protože bylo přiznáno, že většina prostředků byla vykradena, fondy i kampeličky byly vytunelovány, což je jen přijatelnější slovo pro vykradení. Jak je možné že „vykrádači" bank nemuseli ručit svým majetkem, tak jak to banky vyžadují po svých klientech při poskytování úvěrů? Podvody a krádeže v bankách (vždy decentně nazývané tunelování) se kupodivu nikdy nevyšetřily a nikdo za ně (až na malé ryby) nikdy nešel sedět. Proti síle peněz jsou zde zkrátka všichni řadoví občané naprosto bezmocní. Za drobné loupeže jdou obyčejní lidé třeba i na tři roky do vězení, ale uhlazení, vysoce elegantní a vysoce vzdělaní lupiči, kteří ukradli ne miliony, ale rovnou miliardy, jsou právě díky tomuto obrovskému balíku peněz prakticky nepostižitelní. Přítel prezidenta Klause bankéř Tykač, který byl a je bezpochyby velmi vlivnou osobou české ekonomiky, prohlásil: "Drobní akcionáři plačte" – což byl slogan jeho oficiální reklamní kampaně. Svůj slogan opravdu splnil, neboť lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně hořce zaplakali.

U nás se krade organizovaně všude a na všech frontách. I ve fondech a v kampeličkách lidé přišli o desítky miliard korun. „Přesnou sumu nelze určit, ale podle našich výpočtů jenom u fondů jde o částku mezi 20 až 60 miliardami korun", prohlásil tenkrát vedoucí představitel jedné z největších bank, který si však pro možnou represi ze strany státu nepřál být jmenován. Prostředí, v němž silní mohou beztrestně zneužívat slabých a neznalých drobných akcionářů a přesouvat do svých kapes jejich peníze, vytvořil podle finančních expertů svou nečinností a nezájmem stát (čili poslanci). „Přestože jsou způsoby odírání podílníků všeobecně známé, stát (poslanci) nepodnikl nic, aby tomu zabránil. Kapitálový dozor ministerstva financí, který by měl takové jednání stíhat, tak ani zdaleka neučinil. Dozoru se ještě nepodařilo nikoho donutit, aby ukradené peníze vrátil, ani jej dostat před soud", uvedl další významný bankéř, který si však pro možné potíže s touto institucí rovněž nepřál být jmenován.

Většinoví akcionáři kradli nerušeně i v podnicích. O tomto jevu se mluvilo mezi znalci kapitálového trhu jako o vysávání firem. Opět chyběla účinná legislativa, která by takovému chování zamezila. Pochopitelně, že obrovské škody, které podvodníci všude způsobili, zaplatili vždy daňoví poplatníci. A tak zatímco mnoho občanů díky tomu zchudlo, uhlazení vzdělaní bankovní gangsteři (tzv. banksteři) závratně zbohatli. Není bez zajímavosti, že i západní investoři konstatovali, že vlastnictví drobných akcionářů skončilo v kapsách manažerů investičních fondů, aniž přitom nějak prospěli české ekonomice. Manažeři v Česku si prostě správu fondů spletli s licencí ke krádežím. Přitom částky ukradené finančními bandity byly ohromující a škody napáchané na české ekonomice jsou nenapravitelné.

K tomu všemu připočtěme zločinnou obrovskou korupci, která je u nás rovněž všudypřítomná. Ukazuje se nezbytnost přísných zákonů o veřejných zakázkách, neboť úplatkářství se stává nejaktuálnějším tématem doby. Na úseku státní správy a stavebnictví se nejedná o drobné úplatky, ale o těžké formy organizované kriminality. Naše dálnice jsou například čtyřikrát drazší než kdekoliv v Evropě. Je to obchodním způsobem provozovaná korupce veřejných činitelů- pevně strukturované a dobře organizované propojení mnoha účastníků, neboť nejde o jednotlivá individuální selhání takzvaných černých ovcí. Podplácení a podvod jsou většinou akceptovány jako součást obchodní politiky zaměřené na zvyšování obratu a zisku.

Úplatek se pohybuje zpravidla ve výši 3-5 procent z ceny zakázky, v ojedinělých případech až 20 procent. Nezainteresovaný to nazve správně úplatkem, pro podnikatele je to však záležitost obchodní úvahy, jsou to „náklady marketingu". Platí zásada: čím více se investuje do korupce, tím rychleji stoupá křivka obratu. Zatímco drobný podnikatel kalkuluje, kriminální velkopodnikatel uplácí. Ve stavebnictví existují pevně etablované kartely, které si navzájem rozdělují zakázkové trhy, a tak vylučují volnou soutěž. Vyloučení soutěže a kontroly správních orgánů vede k tomu, že lze požadovat cenu v průměru o třetinu vyšší než jsou ceny tržní. Všechna obohacení k tíži státní pokladny však zase pochopitelně zaplatí občan!

Jsou u nás zdrcující poznatky o tom, že do korupčních a kartelových úmluv jsou zapojeni ministři, poslanci i funkcionáři politických stran. Místní stavební kartely jsou podporovány a trpěny za protislužbu spočívající v darech politickým stranám, ale především jednotlivým politikům. Pachatelé tak s úspěchem pronikli do nejvyšší politiky, správy, justice, médií a podniků a využívají je k dosahování maximálních zisků. Tato korupční propojení jsou obtížně odhalitelná, neboť všichni zúčastnění zkorumpovaní i korumpující jsou zasvěcenými a vzájemně klientelisticky propojenými pachateli a osobami mající užitek z vykořisťování státu. Z toho důvodu jde o kriminalitu pečlivě utajovanou, která je však mimořádně společensky nebezpečná, protože způsobuje nesmírné škody nám všem občanům, daňovým poplatníkům ( nehledě na to, že podlamuje důvěru v právní stát, kterým vlastně už ale stejně dávno nejsme!).

Byli jsme na komunistickou mafii zvyklí, vždyť nám tu vládla čtyřicet let. Skutečnosti, s nimiž se ale seznamujeme dnes, už nejsou alarmující, nýbrž katastrofální. Mění se totiž ještě na hrůznější patvar, mění se na skutečné organizované zločince na nejvyšších politických místech, spojené s opravdovým zločineckým podsvětím. Mafiánské metody už prorostly i do základní právní páteře státu: policie-justice-vězeňství, tak hluboko, že nerozhoduje, kdo je v právu, nýbrž kdo má peníze a moc. Je prý veřejným tajemstvím, že za milion korun lze dnes vyhrát prakticky jakýkoliv soudní proces. Nebo za adekvátní částky dosáhnout propuštění z vyšetřovací vazby, či pozastavení trestního stíhání. Skandály novodobých prominentů kryjí i politické strany až k oslabení vlastního kreditu. Sílící stav bezpráví prorostl do politických kruhů- a co hůř- i do obecného povědomí. Udupává naději, s níž většina občanů přivítala polistopadové změny- že před zákonem si teď konečně budeme všichni rovni.

Naší republikou se pohybují podivní multimilionáři s kufříčky bankovek a početnými ochrankami. Řada z nich vládne rozsáhlými policejními konexemi; vysloveně zločinecké gangy jsou také úzce spojeny s celní a policejní evidencí. Je realitou, že organizovaný zločin jde do takových rozměrů, do jakých mu to umožňují místní čeští papaláši. Ochrana státu a jeho občanů by měla být zaručena dobrými zákony, které jsou součástí náplně vlády, parlamentu a dalších státních institucí. Pokud tomu tak není, tak političtí zločinci jsou pro společnost nebezpečnější než kriminální vrazi. Pokud se někdo z nich vymlouvá, že abnormálně zvýšená trestná činnost je výsledkem tzv. demokracie, je to lež jako věž. Tak jako lékař nese zodpovědnost za pacienta, stejně tak by měl i politik a poslanec nést zodpovědnost za tento stát. Kdyby lékaři pracovali tak podivně a nezodpovědně jako naši poslanci, mnoho pacientů by takovou péči nepřežilo. Člověka taky napadá k čemu je dobrá svoboda tisku, když také nikdy nic nevyřeší? Co z toho máme, když se některé zločiny občas provalí na veřejnost, když stejně za ně nikdo nikdy není potrestán? Všechny skandály jako vždy pravidelně mizí do ztracena. Nebo jsou zameteny bleskově pod koberec. Takže svoboda tisku je k ničemu, protože je bezzubá. Otázkou tedy nadále zůstává, jak se mají občané bránit proti takovýmto poslancům a politikům, kteří vědomě připravují zákony, které umožňují organizovanému politicko-ekonomickému zločinu ovládat politickou a ekonomickou scénu.„Ušijí" si snad političtí zločinci sami na sebe zákon, který by je stíhal? V jakém státním útvaru to vlastně žijeme? No, já vám řeknu v jakém: všechny uvedené skutečnosti dokazují, že žijeme v mafiánském kapitalismu, kde vládne mafiánský klientelismus. Naše země prý byla zařazena na 18. místo na světě v dokonalosti demokracie. Pokud tohle někdo mínil vážně, pak je to s tou celosvětovou demokracií opravdu, ale opravdu velmi špatné. Finanční úředníci si zcela jasně notují se vzdělanými loupežníky. Naprostý chaos a zmar, to je pravá tvář úřednického snažení na ministerstvu financí. Zákroky státních administrátorů v bankovnictví a na kapitálovém trhu již překonávají všechny fantazie Alenky v říši divů. Pořád dokola mnozí makléři upozorňují na skutečnost, že ukrást stamiliony je u nás snazší než ukrást housku na krámě.

Některé zahraniční obchodní společnosti zaměřily u nás své snahy na to, aby postupně pronikly i do bankovního systému v republice a ovládly ho- mafie si koupila mnohé východoevropské banky. Experti upozornili, že praní špinavých peněz ve střední a východní Evropě nabylo rozměrů, které ohrožují stabilitu nejen uvedených zemí, ale celého kontinentu. Vedle Slovenska i Česko patří k zemím, kde lze nejsnáze vyprat špinavé peníze. Neexistují zde totiž zákony, které by umožňovaly pohyb finančních prostředků kontrolovat. Celá naše země je hustě prošpikovaná hernami a bordely, které jsou nejsnadnějšími pračkami špinavých peněz. Každý normální běžný občan této země má zkušenosti, jaký přísný metr na něj úřady mají, neboť z každého úřadu vás bez milosti vykopnou, kdykoliv nemáte v pořádku sebemenší hloupost na nějakém papíru- jen na superbohaté zločince v bílých límečcích jsou všichni krátcí. Zákonodárci, stejně jako exekutiva, naopak tyto zločince chrání víc než jejich oběti. Těm nahoře se hodí, když je obyvatelstvo co nejvíce sužované zločinci. Je přece tak výhodné, když občané žijí ve věčném strachu o svou bezpečnost, když věčně mají co vyřizovat po úřadech, když věčně zápasí o svou existenci- pak totiž nemají čas sledovat zločinné zkorumpované politiky, když mají spoustu svých vlastních starostí.

Stačí si namátkou připomenout jen pár skandálů, které jsou důkazem toho, že u nás už dávno došlo k provázání politiky, policie, justice a podnikání s organizovaným zločinem. Byl zde Berdychův gang, Berkův gang, vražda policisty Janíčka, také zde bylo již 35 podnikatelů zastřeleno, aniž by cokoliv bylo odhaleno. Až případ zastřeleného podnikatele miliardáře Mrázka některé mafiánské praktiky poodhalil. Novinář Kmenta o propojení politiky s podsvětím napsal celkem zdařilou knihu, nazvanou Kmotr Mrázek. To samé potvrdila i tzv. Kubiceho zpráva.

zdroj: http://www.kubata.nazory.cz/clanky/kap22.html

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře