Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Oheň a Voda. To je církev a komunisté.

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Zaujal mne článek Lukáše Jelínka „Rivalství věčné a neproduktivní“ (sobotní PRÁVO 26.07.2014). Jen stručně: pojednává o vztahu církve a komunistů z pohledu nejen současnosti, ale i minulosti. Z pohledu současnosti L. Jelínek konstatuje, že katolické i komunistické špičky se bez sebe neobejdou, potřebují se navzájem.

Tím má na mysli fakt, že se spolu střetávají ve Sněmovně, v kostelích a na sociálních sítích. Z pohledu historie mají také mnoho společného, neboť fanatiky, za nimiž se vršily zmařené životy, mají v dějinách katolíci i komunisté také ne málo. Jediný rozdíl mezi nimi je ten, že komunisté (resp. komunistická idea), jsou na světě (oficiálně) od dob francouzské revoluce, jsou tedy nesrovnatelně mladší, zatímco církev je tady, dalo by se říct, od nepaměti (i když nějaké to datum rovněž má, je jen otázka, z jakého náboženství budeme vycházet).

  • ohen-a-voda-to-je-cirkev-a-komuniste

Můžeme-li tyto skutečnosti nějak v hrubých rysech hodnotit či analyzovat, pak „na body“ vede církev. Jak již citováno, existuje mnohem déle, tedy několik století, za tu dobu katolická církev napáchala řádově mnohem více zločinů, než komunisté, přesněji KSČ, abychom byli konkrétní, neboť je pojednávána problematik česká. Mnohé „zločiny církve“ jsou zapomínány (resp. nerady připomínány, ještě lépe odmítány), události jsou však trvale vedeny v análech dějepisných a historických biblioték a ústavů a slouží ke studiu, které však nemá v současnosti nějaké zásadní společenské uplatnění (nic proti historikům a dějepiscům). Na druhé straně však „zločiny komunistů“ nejsou starší 40ti let a jsou u mnohých lidí ještě buďto v živé paměti, nebo jim jsou, na rozdíl od těch církevních připomínány, či spíše (těm mladým) vtloukány do hlavy.

V prvním případě šla všechna vina, po staletí páchaná klérem, do kytek a samotní viníci a pachatelé jsou rovněž již dávno pod těmito kytkami. Jinými slovy, na nich se už dnes člověk nezahojí, natož aby to mělo nějaký smysl v dnešní době vytahovat na světlo boží a ještě to řešit. To se všem nedá říct o situaci, v níž se nacházeli komunisté od r. 1948 do r. 1989, resp. do dnes.

Listopad 1989, jakkoliv měl být (jak to očekávaly tisíce občanů na Václaváku či jinde) komunistický režim zlikvidován, podařilo se to způsobem ne zcela korektním. Díky falešnému spasiteli , nositeli a šiřiteli pravdy a lásky V. Havlovi se však i do nového režimu etablovala, za podpory tehdejších představitelů režimu řada komunistů (převlečkabátníků) a jejich spolupracovníci. Komunistická strana však ani přes několik pokusů ultrapravicových politiků nebyla zakázána, za to na druhé straně těmi samými ideologicky zaměřenými politiky byl o desítky let později schválen zákon o církevních restitucích a finančním vyrovnání. Nikdo z nich však nevzpomněl či nepřipomněl (trvalá ztráta paměti) fakta a krvavé události a církevní historii, které se k církvi vztahují (např. jeden za všechny Jan Hus a stovky, tisíce jiných případů) třeba jen proto, jak výše

uvedeno, že to nemělo význam. Na druhé straně jisté výhody z toho plynoucí nebyly na překážku ke schválení tohoto antizákona. Notabene, bylo-li akceptováno pravicové heslo, které mělo bezprostřední vztah k událostem nedávno minulých a které lze snadno zneužít pro účely a podporu církve: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno!“ Ačkoliv totéž bylo a je možné aplikovat na církev, která k různým majetkům a statkům přišla cestou nečestnou, mnohdy či často za cenu životů lidí, avšak již nepožadovalo. Dnes, pokud sami komunisté brání této nespravedlnosti, není proti mysli pana kardinála Duky použít až morbidní argumenty, týkající se života, potažmo smrti či „životnosti“ členské základny KSČM. To je už hodně ubohé, neřku-li nemorální, tím více, že to slyšíme od nejvyššího představitele církve!

Navzdory všem těmto faktům, každá tato instituce žije dál svým životem a dále také pokračuje vzájemná, ze strany církve až nenávistná rivalita. Komunisté, hájící nezištně především zájmy většiny občanů ČR, spolu s některými dalšími politickými subjekty usilují o revizi, resp. zrušení zákona o církevních restitucích. Církev a její představitelé však činí seč mohou a odráží všechny snahy a útoky, jen aby „sám dar z nebe“ uhájili. Už zbývá jen otázka, jak s navráceným majetkem církev naloží, když proklamovala, že je prý použijí na pomoc sociálně slabým, nemocným, seniorům či rodinám s dětmi. Jakkoliv jim mají být (a v mnoha případech se tak již stalo a děje) vráceny majetky a finance, nadále se domáhají spolufinancování svých projektů (a platů) z veřejných rozpočtů.

Církev a KSČM (komunisté) jsou jako Oheň a Voda, o nichž je známo, že se vzájemně nesnáší, přesto jsou nuceny vedle sebe žít. Z perspektivy dlouhých staletí je spor o vyrovnání státu s církvemi relativně nicotný. Nicméně, život obou subjektů dokládá, jak dvě skupiny, komunisté a katolíci (míněna církev), by mohly stavět na shodě tolika společných zájmů a hodnot pro životy lidí i společnosti a přesto jsou oběťmi vzájemných ideologických a propagandistických válek, ne-li konkurenčního boje. Pozoruhodné na tom také je, že i sám papež František má (jak dal nejednou najevo) značně odlišný názor na současný život církve, neboť při vědomí všech negativních jevů v církvi (pedofilie, homosexualita, finanční podvody a korupce a jiné světské trestné činy), mu jsou však prezentovány nejvyššími preláty (včetně českých) coby nicotné, malicherné, nedůležité, ale i často nepravdivé informace.

Papež František není (pokud si to někdo myslí) člověk hloupý. Je to člověk, vykořeněný z latinskoamerické půdy a těžkého života tamních lidí. Tam totiž kněží, v zápase lidí o zlepšení sociálních podmínek, prolnuli s radikálně levicovým hnutím tak těsně, že se stali terčem kritiky ultrapravicových diktátorů. Je tedy zřejmé, že si umí vybrat relevantní zprávy od těch podvržených a také to v rámci svých možností dává najevo. Papež má však jednu nevýhodu: jako papež je sám. Ti vedle něj (že jich není málo) ne vždy jsou hodni svého postavení, ne všichni jsou na jeho straně, ale on s tím sám nic nenadělá. Osobně si myslím, že papež František by za jistých okolností byl schopen nejen mluvit, ale i na mnoha věcech se shodnout s předsedou KSČM bez toho, že bude netaktně útočit, jak to činí kardinál Duka (resp. někteří ultrapravicoví diktátoři).

Ve světle nejnovějších informací se však i papež František údajně dostal do mlýnice „církevních hříšníků“ neboť (prý) byl uznán (spolu s dalšími) vinným z účasti na rituálech, spojených s dětskými oběťmi, které se údajně odehrávaly v době, kdy v Argentině zastával funkci biskupa. Nakolik je tato informace relevantní či ne, lze jen predikovat, nicméně zkušenosti z posledních let jasně ukazují, jaké praktiky nemalá část kléru pro své (a nejen své) potěšení prováděla. Proto ani tato informace by nemusela být, tak říkajíc, úplně mimo mísu. Více na: beforeitsnews.com (celebrites).

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře