Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Je-li občan rozčarován, z čeho?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
  • dane
Kteří jsou to ti rozčarovaní? Je jich totiž početná přesila, i když ... celkově nedisponují ekonomickou mocí, i když ... svojí prací a nákupní silou hýbou českou společností a hospodářstvím, i když ... početná menšina, která je naopak nadšena, jimi pohrdá.

Významným agentem rozčarování je zjištění, že politická moc, možná lépe politicko-ekonomická moc v ČR vymáhá na občanech formou daní všemožného druhu stále větší a větší finanční obnos, případně ukusuje z finančních možností občanů na úhradu základních potřeby téměř vše, co vydělají. Za uspokojení finančního hladu státní pokladny se politicko-ekonomická moc občanům opakovaně děkuje stále většími finančními a hospodářskými zločiny a korupcí.

Dalším důležitým agentem rozčarování je odpor uzemňující zjištění, že i když vypukne korupční skandál, i když někdo definuje a rozkryje tunel ze státní pokladny prostřednictvím předražených státních zakázek na soukromá konta lidí, kteří vešli do střetu zájmů při řízení státu, ministerstva, odboru, či polostátní firmy, přesto se právo nevymůže a k náhradě škody, kterou utrpěli de facto všichni občané, nedojde. Jinými slovy, korupční skandál se zahladí tak, jak to situace dovolí, viník je odkloněn na jiný post, kde si zhojí pošramocenou pověst a přidá „odstupné od řízení tunelu" na své konto.

Politická moc si nárokuje na občanech stále větší finanční částky na pokrytí potřeb státního aparátu, ale i na pokrytí stále náročnějších a nákladnějších finančních a hospodářských zločinů, které třeba nikdy nebudou rozkryty, a pokud budou, určitě nikdy se zdefraudovaný finanční obnos celý nedohledá a nevrátí do státní pokladny a už vůbec ne občanům, jimž stát tyto peníze vzal, respektive kteří státu tyto peníze odvedli na daních.

Ústavní právo sice zaručuje vymahatelnost práva, ale otrlost, fundovanost a soudržnost politicko-ekonomických klik odklánějí praxi jinam, než teorie hlásá. Ústava ČR zakazuje, a přesto parlamentní politické strany nařizují, dokonce na to mají i své páky ... co? Přece to, jak poslanci mají hlasovat. Občan sice volí 200 nezávislých zástupců ze svých řad, ale šéfové jejich mateřské politické strany je okamžitě přetvoří na hlasovací roboty, kteří fungují podle zadaného programu.

Takhle to fungovalo desítky let před listopadem 1989 a podle toho, jak se podařilo zahubit naději na demokratické hlasování v parlamentu po volbách dvou nových stran se staronovými i novými tvářemi, bude to trvat ještě mnoho dalších desítek let. Výměna tváří nad bezduchými těly, odloženými na parlamentních lavicích se minula s přáním voličů, neboť program do hlasovacího chování bezduchých těl byl nainstalován podle principů, osvědčených v uplynulých dvaadvaceti letech.

Voliči projevili přání změnit jednohlasné hlasování, praktikované za dob totality, změnit styl politiky, kdy v područí hrstky papalášů z ÚV KSČ celý arzenál loutek zvedal ruku a kýval hlavou jako podle šablony, přičemž zodpovědnost za rozhodování i politické kroky se vůbec neřešila.

Voliči si přejí, aby politici nesli zodpovědnost za svá rozhodování, zejména pak tehdy, kdy prostřednictvím následky jejich chybných rozhodnutí stojí daňové poplatníky nemalé peníze, nu, přiznejme si, že jde o milionové i miliardové ztráty.

O to hlasitěji volají voliči po zodpovědnosti politiků za chybná rozhodnutí, oč jasněji platí podobné pravidlo pro ostatní, běžné profese. O to hlasitěji volají voliči po zodpovědnosti politiků za špatná rozhodnutí, oč výše stoupá ČR na žebříčku korupce v celosvětovém měřítku. O to hlasitěji volají voliči po zodpovědnosti politiků za špatná rozhodnutí, oč objemnější jsou následné ztráty státu a oč pádnější jsou podezření, že politik rozhodl záměrně a promyšleně - pro stát nevýhodně, ale výhodně pro ekonomicko-politickou kliku, jejíž účty končí bezpečně v daňových rájích.

Vymahatelnost práva na politicky a ekonomicky silných pachatelích je téměř nulová. Občané platí škodu, způsobenou politiky, které si sami zvolili v dobré víře. Občané ale vědí, že volí politickou stranu a teprve vedení této politické strany stranickým aparátem vyzdvihnou jedince vybrané ze svého středu. Vyberou někoho, za jehož chování neručí? Přitom právě z jeho chování pokladny těchto politických stran profitují?

Jaká je to demokracie, kdy vítěz voleb skončí jako outsider, v bezzubé opozici, kdy jeho opoziční jednání je koaličním partnerům k smíchu a oni nepropasou žádnou příležitost se jim za jejich postavení vysmát? Jaké je demokratické cítění ve společnosti, kdy v diskuzích si diskutéři nadávají podle barev politických stran, jejichž politiku hájí, a zesměšňují se narážkami osobního zaměření?

Jako by byla nemocná celá společnost. Občané nemohou přehlasovat zástupce, které zvolili, navíc volí zástupce, které jim podstrčí politické strany. Politické strany neručí za volené občany, které samy vystavily na kandidátku, ale mají na ně páku, aby politické strany, které je vystavily, měly z jejich zvolení profit. Občané si na oko demokraticky volí zástupce, kteří pak na ně upletou bič, jímž demokracii popřou na příklad tím, že rozhodují o občanech, i když vědí, že je svým rozhodnutím poškodí, respektive rozhodují proti jejich vůli. Odmítají referendum, aby nemuseli s občany zápasit o svůj záměr. Záměr zvolených zástupců se rozchází se záměrem těch, co je zvolili.

Svobodná práva občana ustupují právu exekutora beztrestně, byť protiprávně, vstoupit do bytu občana a zabavit nu majetek. Občan musí složitě dokazovat svoji nevinu, neboť v případě exekuce platí presumpce viny, i když se exekutor mýlí. Svobodná práva občana ustupují vynucení hlásit se dvakrát týdně pravidelně v určenou hodinu na úřadě, ačkoliv se občan ničím neprovinil, tedy nespáchal kriminální čin, za který by byl takto odsouzen. Za provinění občana je považována ztráta zaměstnání a žádost občana, aby stát plnil své závazky k němu, když se dostal do nouze.

Politik si ze státní kasy bere, co se mu zlíbí, zatímco občanovi se z jeho majetku bere, co se úřední moci zlíbí. Politik, placený vysokými odměnami z kasy, kterou plnili občané, si nedá sáhnout na své odměny ani v době krize, ale občana, který díky krizi přišel o zdroj příjmů, státní moc kriminalizuje.

Propast mezi politiky a občany se prohlubuje, politika se občanovi vzdaluje, zájmy vysokých politiků a ekonomicko-politických klik jsou uspokojovány ze zdrojů, které zajistili občané v příznivější době. Nepříznivou ekonomickou situaci, kterou trpí zejména občané, zhoršují politici svou hrabivostí, úplatností, nekompetentností, špatnými rozhodnutími a defraudací svěřeného majetku. Nikdo je za to nepotrestá. Jak je to možné? Chrání je jejich politická strana. Nebo jinak. Jak dlouho budou unikat trestu a bude je chránit jejich mateřská politická strana?

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře