Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Žijeme v mediokracii

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

Neuplyne téměř den, aby se v některém periodiku neobjevil článek hanobící názory Petra Hájka, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta Václava Klause. Je třeba přiznat, že nazírání tohoto pána v jeho poslední knize Smrt v sametu je velmi svérázné a vymyká se běžnému vidění světa. Někdy se zdá dokonce absurdní a nepřijatelné a vyvolává až agresivní odezvu. Ta je způsobena mj. i tím, že Hájek charakterizuje současný politický systém jako mediokracii. Podrobně jej rozebírá už ve své předchozí knize Smrt ve středu. O novinářích se při tom nevyjadřuje v rukavičkách, ale až s krutou přímostí. Jejich vyšším úkolem je zaměřit chování veřejnosti směrem, který se hodí vládnoucím elitám a pomáhá jim naplnit jejich politické i hospodářské cíle.

 
  • zijeme-v-mediokracii

Tyto metody dnes dosáhly téměř naprosté dokonalosti a Hájek popisuje jejich aplikaci v dnešní době naprosto bez servítků. Václav Klaus označil Smrt v sametu za téměř „povinnou četbu“, a já s ním souhlasím, ač ho nepokládám za „svého prezidenta“. Obě Hájkovy knihy jsou cenné tím, že přinášejí bezpočet nekonformních myšlenek a nových informací. S některými souhlasit lze, jiné je čtenář odmítne. Nejsou v žádném případě výplodem choré mysli, ale nadstandardně informovaný autor je předkládá čtenáři a vyvozuje z nich své závěry. Zneuctění novináři si z nich pro své články vybírají ty nepřijatelné, já si vybral takové, s nimiž souhlasím. Týkají se oblasti, o níž něco málo vím, protože jsem se v ní angažoval. Oblasti mediální.

„Ačkoliv v posledních 15 letech novináři stále silněji ovlivňují prakticky všechny aspekty lidského života, kupodivu v nepřímé úměře k tomu potřebují stále nicotnější specifickou kvalifikaci, osobní zkušenosti či všeobecné vzdělání. A protože oni takové zbytečnosti nepotřebují, většinově nic takového ani nemají“ – píše autor na str. 163 Smrti ve středu. Už toto samo stačí k tomu, aby byl Hájek vydáván v mediích za více či méně potrhlého. (Připomeňme, že podobný názor na novináře, že jsou nejpitomějšími tvory, zastává i Miloš Zeman. Pitomcem je podle Zemana člověk, jenž má ambice výrazně vyšší, než jsou jeho reálné schopnosti. Novináři mají prý obrovské ambice a, až na výjimky, velmi nízké schopnosti a velmi malé faktické znalosti, včetně historie.)

Postdemokracie přinesla pozoruhodnou praktickou inovaci: média manipulují primárně politiky, jejich prostřednictvím politiku, a teprve jejím prostřednictvím občany. Podle Hájka se z někdejších profesionálních novinářů stali široce akceptovaní nevolení superpolitici. Exekutivně rozhodují o válkách, ekonomické prosperitě, recesi či dokonce krizi. Formulují vytváření či úpravy zákonů. Jsou žalobci i soudci zároveň. (Viz causa Rath!) Policisté a státní zástupci podle jejich not vyšetřují, obviňují a vynášejí médii požadované rozsudky. Nekontrolovaná a nekontrolovatelná politická moc médií je taková, jako nikdy v historii.

Nejde s tím nic dělat, protože legislativní regulace svobody slova by mohla přerůst v ještě dynamičtější omezovaní svobody projevu, která už stejně probíhá.

Autor tvrdí, že u nás existuje přes 90 % politiků, kteří téměř nic nevědí o podstatě současných mediálních technik a technologií, a přesto se pokoušejí stát se publicisty. Zkřížením vzniká nový druh – publitici. Ti pak v komentářích zaujímají stanoviska k politickým problémům a kauzám a vytvářejí prostor pro další útočné mediální reakce, které bez zájmu vytěkají, nebo se mohou později stát předmětem diskreditace, protože situace se mezitím vyvinula jinak.

Metoda účinnějšího průniku do mediálního světa je sofistikovanější a skrytější. Využívá PR, píár, public relations, tzv. vztah s veřejností.

Píár se projevuje zvnějšku řízeným zájmem médií o nějaké téma či osobu, pro niž agentura pracuje. Ta dodává novinářům ke zvoleném tématu informace a usnadňuje jim tím práci. Agentura postupně zcela ovládne prostor tématu a prosadí zveřejnění v podobě, předem dohodnuté s klientem, někdy dokonce přímo od ní samé profesionálně zpracované. V nejsyrovější podobě agentura podplatí novináře či vedení redakce, přičemž k dispozici má celý vějíř možností. Zkorumpovaní žurnalisté pak vášnivě popisují korupční kauzy politiků, státních úředníků či podnikatelů a veřejnosti jim aplauduje jako statečným hrdinům. O tom, že jde o „koupený“ materiál konzument nic netuší, spoty, reportáže, články či rozhovory, komentáře a fotografie se tváří jako objektivní materiál…

Média žijí z inzerce a reklamy, přičemž její cena se odvíjí od počtu čtenářů. Vyšší podoba PR dohod se děje na úrovni vedení redakcí. Klient zaručí zadání inzerce za vysoké částky a vedení protihodnotou zaručí, že bude v zájmu zadavatele informovat, referovat či točit v různých podobách. Nejvyšší forma píár dohod se odehrává na úrovních vydavatelských domů, mediálních kartelů či na mezinárodním základě. Tady už ale nejde jen o peníze, ale o strategické zájmy celých odvětví politiky a hospodářství. Hájek soudí, že asi 70 % veškerého obsahu „seriózních“ médií a 90 % bulváru je dnes výslednicí explicitních či implicitních píár

metod. Miliarda nic netušících podváděných bytostí na planetě denně naslouchá, sleduje, čte a prohlíží obraz světa, který byl předem vymalován podle objednávky. Neprůstřelnost této metody spočívá v tom, že nikdo z účastníků nesmí vědět všechno. Management redakcí neví o drobných kšeftech redaktorů, vedení redakcí nezná obsah dohod majitelů s mediálními kartely atp.

Odhalit, jak to všechno funguje není snadné, tajemství udrží svou nedůvěrou sama klamaná veřejnost, která není ochotna akceptovat, že je balamucena. (Viz pád Dvojčat či smrt Bin Ládina, jejíž realizovanou variantu autor na str. 59 v citovaném díle nastiňoval už v r. 2009).

Když nastane nějaká neočekávaná událost, která změní zájmy a priority, přichází na řadu píar metoda, kterou jsme viděli v americkém filmu Vrtěti psem. V reklamní hantýrce se nazývá „event marketing“, (EM), něco jako „komunikace události“. Právě významní publitici takové události využívají nejčastěji a usilují „komunikovat událost“ tak, že ji média nemohou ignorovat. Pokud publitik stvoří událost (event) šikovně a neztratí nad její interpretací kontrolu, výsledek se dostaví a cíl akce se splní.

Takových plánovaných operací probíhají stovky, a denně jsme jako čtenáři s nimi konfrontováni. Hájek dokumentuje průběh na srozumitelném příkladu – válce.

Na počátku zadání vyvstane problém, např. když politik uchvacuje moc, neplní politické a obchodní dohody, nebo něco podobného. Média rozbouří politickou hladinu země a politikova kariéra je ohrožena. Pokud jsou klasické metody obrany vyčerpány, pokouší se mediální manipulací změnit svůj obraz u veřejnosti. V kritické situaci je ideálním řešením válka. Tu média nemohou pominout a obraz spravedlivé války všechno překryje. Média posilují národní hrdost, zdůvodňují oprávněnost vojenského řešení, přinášejí zprávy z bojiště a jsou zcela v rukou publitika a jeho týmu. Kdo by zapochyboval či nespolupracoval, bude pokládán za zrádce či protivníkova agenta. V důsledku marketingové operace se sjednotí veřejnost - a předchozí problém je zapomenut.

Na rozdíl od skutečné války je publitik jediný, kdo zná dopředu i variantní řešení. EM válka musí být krátká a úspěch spočívá ve správném dávkování a načasování celé operace. Autor Smrti ve středu uvádí jako příklad konflikt Gruzie s Ruskem.

Saakašvili, který přišel z USA, EM metodu určitě znal a znali ji i jeho poradci, které si přivedl. Když byl jako součást nekonzervativního exportního balíčku „demokratické revoluce“ instalován do funkce prezidenta Gruzie v r. 2008, začal se chovat natolik brutálně autokraticky, že omezoval i svobodná média, s jejichž pomocí se dostal do funkce. Porušoval tedy předchozí dohody o vlivu a hrozilo mu, že neslavně skončí.

Zaútočil proto na Jižní Osetii, zrovna v den zahájení Olympijských her v Pekingu, kde právě dleli hlavní představitelé zájmově účastněných velmocí, kteří mohli situaci zhodnotit a dohodnout řešení. Lze ovšem spekulovat, že zadání či autorství marketingového plánu mohlo mít ještě vyšší zájmy. Mohlo ovlivnit prezidentské volby v USA představou ruského agresivního medvěda a na druhé straně posílit velmocenskou pozici Ruska, ztracenou při rozpadu SSSR. Média na gruzínský problém rychle zapomněla, protože ho neměla čím živit.

Česká média se do této EM operace zapojila až na výjimky žalostně. Explodovala devótností a jako snaživý žáček vzlétla společně s vládními politiky okamžitě do nejvyšších pater primitivního antirusismu. Tak zhodnotil situaci Petr Hájek a my si vzpomeňme na tehdejší překvapivou obhajobu Ruska z úst Václava Klause.

Autor Smrti ve středu uvádí i další EM operace, např. izraelský útok na Gazu v předvečer izraelských voleb, Vondrovo zadání „oficiální plastiky“ na bruselské zahájení českého předsednictví EU, které vyjádřilo pohled ČR na ostatní státy aj.

Mnohovrstevné, technologicky a psychologicky promyšlené mediální působení je už na takovém stupni, že lze těžko posoudit, do jaké míry jsou základní postoje běžného občana ještě autentické a svobodné, nebo už zmanipulované a indoktrinované. Média nám stále sugestivněji diktují, co si máme myslet, co jíst, co pít, co dýchat. I v přemýšlivých lidech vyvolávají pocit, že je informují o převažujících trendech a míněních a zesilují tlak na přirozenou konformitu. Průzkumy veřejného mínění pak podle zadání objednavatele formují toto veřejné mínění a pomáhají váhajícím se přiklonit k většinovému názoru. Média jsou nejsilnějším hráčem na trhu zboží, idejí i politiky a jsou prakticky nekontrolovatelná.

Jak k tomu došlo?

V roce 1989 vstoupil na politickou scénu Václav Klaus a spontánně se k němu připojila valná většina novinářů. Před polovinou 90. let přišel v jejich nazírání dramatický zlom. Zjistili, že nedotknutelný guru stojí na opačné, pravicové straně politické barikády, pochopili, že pravicový předseda vlády je pokládá za stejné občany jako kohokoli jiného a nemíní je zvýhodňovat. Kromě toho převážná část médií přešla do rukou německých a švýcarských majitelů. Vznikl paradox, který stvořil „anomálii“ zdánlivě pravicových českých mainstreamových médií a nakonec jejich úplnou moc nad zhruba polovinou společnosti, která se nechtěla definovat jako levicová, ačkoli jí svými skutečnými zájmy byla.

V té době také došlo k velké mediální loupeži. Novináři a další zaměstnanci hlavních novin a časopisů ještě před privatizačními zákony prohlásili “revolučně“ média za svůj majetek. Vytvořili akciové společnosti, rozdali si akcie a stali se tak prvními milionáři. Většinou pak své ukradené podíly prodali německým či jiným zahraničním vydavatelům.

Kartel, který mediální loupeží vznikl, má v rukou rozhodující soukromá média v zásadě dodnes. Podobně převzali do svého “družstevního vlastnictví“ veřejnoprávní média zaměstnanci Českého rozhlasu a České televize. Když přibyly internetové zpravodajské servery, dcery stávajících hlavních médií, byl mediální mainstream formálně dokončen a tvoří páteř české pobočky internacionály mediokracie řízené z Německa.

Otevření levicoví voliči nejsou pro mediokracii příliš podstatní, protože svými přirozenými zájmy sledují stejné cíle.

Na početně nejvýznamnější sociálně slabší vrstvy mají média jen omezený vliv. Iluzi světa jim zprostředkovává především zpravodajství a zábavné programy komerčních televizí. Jsou manipulování téměř výhradně ve svém spotřebitelském chování prostřednictvím reklam.

Politika a politici jsou naopak pravidelnou součástí každodenní stravy „nelevicové“ části společnosti. Právě jí je určena výroba mediálních afér, skandálů, odposlechů a soudů. Cílem celé aktuální mediální produkce je právě hluboké znechucení politikou. Bombardováni neustálým přívalem „špatných“ zpráv přestávají důvěřovat vlastnímu intuitivnímu hodnocení reality a přijímají její mediální obraz za svůj. Do boje o totální uchopení moci vstoupily ve službách mediokracie na scénu dosud málo viditelné mocenské nástroje státu – soudy, policie a tajné služby.

Hájek konstatuje, že k ovládání jednotlivců i celých národů či kontinentů není v postdemokracii potřeba žádný demokratický proces, a že stačí, když demokracie funguje virtuálně, předstíraně. Zabývá se i tím, zda lze zabránit vzniku nové totality, důmyslnější než všechny předchozí. Soudí, že média budou brzy představovat jedinou reálnou velmoc. Předpona vel- pak ztratí smysl a zbude jen MOC bez alternativy, kterou už jsme zažili.

Ve své stati jsem se pokusil shrnout nejzajímavější názory Petra Hájka na média. Nepopírám, že jsem jej mnohdy citoval doslova. Je totiž člověkem, který své myšlenky dokáže interpretovat velmi srozumitelně a cítil jsem, že by bylo zbytečné jim dávat jiný háv, reprodukovat je jinými slovy.

Sama kniha Smrt v sametu má přes 300 stran a týká se mnoha dalších oblastí života pohledem člověka, který v nastupujícím chaosu našel ukotvení ve víře v Boha. Každý skutečný homo sapiens by si ji měl přečíst už pro to, že skýtá mnoho inspirativních i kontroverzních myšlenek.

Ivo Krieshofer

Facebook komentáře