Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Zaslepená generace - Paměti starého bolševika

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dlouhý a neobyčejně pohnutý život prožil prof. Arnošt Kolman (1892 – 1979), o němž by se dalo říci, že byl jedním z nejkontroverznějších Čechů minulého století. Člověkem, který však na sklonku svého života pochopil své životní omyly a veřejně to vyhlásil.

 
  • zaslepena-generace-pameti-stareho-bolsevika

Arnošt Kolman vyrostl v pražském intelektuálním prostředí, vystudoval Fakultu strojírenství a elektrotechniky ČVUT, ale i katedru matematiky FF UK. Stýkal se Einsteinem i Jaroslavem Haškem, byl příbuzným spisovatele Františka Langra a Maxe Broda. Už na studiích se seznámil s marxismem, a tak není divu, že poté, co upadl v r. 1916 do ruského zajetí, připojil se k Říjnové revoluci a vstoupil na Bucharinovo doporučení do bolševické strany. Znal osobně téměř všechny sovětské vůdčí činitele, včetně Lenina.

Byl členem moskevského výboru strany a stal se komisařem 5. Rudé armády. V této funkci byl nadřízeným J. Haška, s nímž spolupracoval. V letech 1921 – 22 se stal členem ÚV německé komunistické strany, byl zatčen, vypovězen a vrátil se do SSSR. Ve dvacátých a třicátých letech zastával vysoká místa ve stranickém i státním aparátu SSSR, a vzhledem ke svému vzdělání a širokému rozhledu v různých vědních oborech, i ve vědeckém životě. Jako takový se zúčastnil četných zahraničních cest, na nichž reprezentoval SSSR. Stalinské čistky před válkou se mu kupodivu vyhnuly, i když postihly jeho bratra Rudolfa a švagra Koncevého. Za války pracoval v politickém vedení Rudé armády pro práci s německými zajatci a stýkal se i s českými komunisty v čele s Gottwaldem, Švermou aj. V roce 1945 se vrátil do Prahy, stal se řádným profesorem filosofie na UK a vedoucím agitpropu ÚV KSČ.

Na podzim 1948 byl zatčen, odvezen do Moskvy, Stalinem obviněn z trockismu a několik let vězněn v Lubjance, zatímco jeho rodina byla ve vyhnanství a syn odsouzen k mnohaletému věznění. Jednoho dne mu zničehonic sdělili, že zatčení bylo nedorozumění, propustili ho a mohl se vrátit k vědecké práci. Zasloužil se o rehabilitaci kybernetiky, která byla oznámkována jako buržoasní pavěda a v roce 1959 se vrátil do Prahy, kde se stal akademikem ČSAV a ředitelem Filosofického ústavu. Po dosažení 70 let resignoval na všechny funkce a odešel do důchodu. Podporoval Pražské jaro 1968, vrátil se do Ruska, kde byl podroben pro své názory stranickému řízení. V letech 1973 –74 pracoval tajně na svých pamětech, které byly zásluhou zetě Františka Janoucha propašovány do Švédska. Když se mu podařilo získat povolení k návštěvě dcery Ady ve Švédsku, odešel navždy z SSSR a napsal Brežněvovi otevřený dopis, uveřejněný světovými deníky, jímž mu oznámil, že po 58letém členství vystupuje z komunistické strany a svůj čin zdůvodnil. ČSAV ho poté vyloučila ze svých řad a rehabilitovala ho až v prosinci 1989.

Kolmanovy paměti představují nejen cenné historické svědectví, ale i psychologickou sondu do osobnosti zaníceného revolucionáře, který přišel do revoluce s nejvyššími etickými nároky a ideály, a jemuž se nepodařilo zabránit degeneraci systému, který pomáhal budovat. A to všechno navzdory tomu, že to byl mimořádně nadaný a vzdělaný člověk, který znal mnoho jazyků, byl profesorem matematiky a filosofie, vyznal se v moderní fyzice i filosofii, matematice, logice, dějinách přírodních věd i v dějinách náboženství.

Jediným vysvětlením, proč zůstával tak dlouho zaslepeným je, že se komunismus pro něj, tak jako pro mnoho jiných, stal náboženstvím, církví, věcí víry. A v církvi se o věcech víry nediskutuje.

Kolman až do své smrti neznal všechna fakta o zločinném Leninově a Dzeržinského jednání, a domníval se, že světlé myšlenky socialismu zdiskreditoval až Stalin. Nikdy už se nedovíme, jak by reagoval, kdyby se seznámil s materiály, které nenechávají kámen na kameni na základech jeho komunistické víry i na počestnosti či neposkvrněnosti jejích svatých apoštolů.

Paměti, nazvané Zaslepená generace, jsou velice zajímavým, ale náročným čtením o epoše, již jsme prožívali, ať už jako stoupenci či odpůrci vládnoucí ideologie. Všichni jsme však byli jejími účastníky a také jejími obětmi. Stojí za to si je přečíst.

Ivo Krieshofer

Arnošt Kolman: Zaslepená generace, Paměti starého bolševika

Copyright František Janouch, překlad Vladimír Tosek, vydalo Host – vydavatelství s.r.o., 2005, 428 stran

Otevřený dopis

Generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského Svazu L. I. Brežněvovi Moskva - Kreml

Oznamuji Vám, že vystupuji z KSSS.

Je mi 84 let a jsem členem komunistické strany už 58 roků. Vstoupil jsem do strany, abych bojoval za sociální spravedlnost, za šťastný život lidí. Nyní jsem po dlouhých a trýznivých úvahách dospěl k tomuto rozhodnutí, které pro mne není snadné.

Narodil jsem se v Praze, do Ruska jsem se dostal za I. světové války jako válečný zajatec. Za Kerenského jsem strávil půl roku na samotce za protiválečnou propagandu a osvobodila mne Říjnová revoluce. Za sovětskou moc jsem bojoval v Rudé armádě na čtyřech frontách. Ve dvacátých letech jsem pracoval ilegálně v Německu, byl jsem členem Ústředního výboru Komunistické strany Německa, byl jsem odsouzen k pěti letům káznice, která byla po půl roce vyměněna za samotku. Zastával jsem odpovědné ideologické posty v Kominterně, v Ústředním výboru KSSS jako člen moskevského výboru strany, v Akademii věd SSSR, byl jsem zvolen členem moskevské kontrolní komise a moskevského oblastního výboru. Znal jsem osobně V. I. Lenina, spolupracoval s N. K. Krupskou, s N. S. Chruščovem a dalšími. V poslední válce jsem pracoval v politickém vedení armády, které se zabývalo rozvracením ozbrojené moci protivníka. Právě v té době mi v Hitlerově koncentračním táboře spálili sestru a Stalin mi zavraždil bratra - jednoho ze zakladatelů československého Komunistického svazu mládeže.

Od roku 1945 jsem v Praze vedl tři roky oddělení propagandy Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V roce 1948 mne zatkli, předali do Moskvy, kde jsem seděl bez soudního rozsudku tři a půl roku v Lubjance, z toho první tři roky na samotce. V té době poslali mou ženu a mou mladší dceru do Uljanovska, kde žily ve strašných podmínkách. Po rehabilitaci jsem začal znova - v Československu jsem pracoval jako ředitel Filozofického ústavu Akademie věd. Od roku 1963 žiji jako penzista v Moskvě.

Již od chvíle, kdy Chruščov odhalil krvavé zločiny Stalina, dvorně zvané „kult osobnosti“, jsem začal pozvolna chápat, do jakých rozměrů se změnila KSSS a sovětská moc a že za to nesu i já, jako člen strany, svůj díl odpovědnosti.

Zlomovým okamžikem však pro mne byl rok 1968, protože jsem měl možnost na vlastní oči pozorovat „pražské jaro“ a vidět, s jakým nadšením a jednotou podpořil československý lid snahu Komunistické strany Československa o obnovu socialistických ideálů a o budování socialismu s lidskou tváří. Když však Vaše tanky a armády Československo okupovaly, aby ho podrobily Vašemu politickému diktátu i nemilosrdnému ekonomickému drancování a aby ho fakticky přeměnily ve Vaši kolonii, ztratil jsem konečně jakoukoliv iluzi o charakteru Vašeho režimu.

Pochopil jsem, že KSSS přestala být dávno politickou stranou a proměnila se ve společnost pro podporu „předčasného splnění pětiletých plánů“. Její členové, sjezdy a dokonce Ústřední výbor nemají vůbec žádný vliv na politiku strany, kterou určujete osobně s maličkou vládnoucí vrstvou.

A o jakém socialismu může být v Sovětském svazu vůbec řeč, když místo dřívější vykořisťovatelské třídy kapitalistů a velkostatkářů vznikly privilegované kasty stranických a sovětských byrokratů, kteří žijí v blahobytu, jsou izolování od lidu, stojí nad lidem a pohrdají jím a nejsou schopni a nechtějí chápat jeho potřeby a žal? O jakém socialismu se dá mluvit, když nadále trvá stalinistická totalitní diktatura uvnitř země a velmocenská politika navenek?

V Sovětském svazu neexistují elementární demokratická práva: místo voleb se odevzdávají hlasy pro shora vnucené kandidáty, v politickém životě neexistuje veřejnost, jsou zakázány stávky, odbory jsou podřízeny zájmům státu, politická diskuse je zakázána, všude panuje univerzální cenzura. Pravdivá informace je nahrazována propagandistickou lží nebo polopravdou. V Sovětském svazu jsou hrubě porušována základní lidská práva. Odlišně smýšlející jsou krutě pronásledováni, tisíce z nich strádá ve vězeních, táborech, psychiatrických léčebnách, a to i kvůli náboženskému přesvědčení. V 60. roce sovětské moci v zemi chybí elementární intelektuální a tvůrčí svoboda. Není to hanba, že nejlepší osobnosti kultury Sovětského svazu jako Solženicyn, Rostropovič, Někrasov a tucty dalších jsou nuceni k emigraci do zahraničí?

V oblasti národnostní politiky je sama historie Sovětského svazu nepřerušeným řetězcem teritoriálních anexí, násilných přivtělení cizích území, útlaku a diskriminace mnoha národností - krymských Tatarů. Povolžských Němců, Židů, Ukrajinců, pobaltských národů jako kdysi za caristického Ruska.

Zatímco vede Sovětský svaz velké řeči o „mezinárodním uvolnění“ a o „mírovém soužití“, posiluje ve skutečnosti ve velkém měřítku své jaderné a raketové zbraně, vyrábí nové prostředky hromadného ničení a připravuje se na agresivní války. Sovětský svaz udržuje na hranicích silné vojsko, vytváří stále nové vojenské základny v Evropě, Asii a Africe, připravuje okupaci Rumunska a Jugoslávie a pod pláštíkem „nezištné pomoci“ národním osvobozeneckým hnutím a rozvojovým zemím podniká nesčetné pokusy proniknout do různých částí světa a zřídit tam své vojenské a politické panství, dodává zbraně a podporuje reakční režimy a mezinárodní teroristy. Politické a společenské struktury země jsou ve stavu trvalé stagnace. Sovětský svaz představuje jeden z nejkonzervativnějších režimů na světě s přestárlým vedením.

Jeho nároky na hegemonii v mezinárodním komunistickém hnutí, na jeho úplné podřízení konjunkturálním zájmům Sovětského svazu a sovětské vlády vedly k tomu, jak se to ukázalo před nedávnem na konferenci komunistických stran v Berlíně, že řada nejvlivnějších komunistických stran západní Evropy už se začala otevřeně od KSSS a sovětského modelu socialismu distancovat. Je zcela zákonité, že se za těchto podmínek a při kolosálních, stále rostoucích výdajích na udržování armády, na obrovský aparát tajných služeb, ale i na státní a stranický aparát, že se stále zhoršuje hospodářská situace v zemi. Inflace a zdražování, oficiálně popírané, ve skutečnosti narůstají. Produktivita práce v průmyslu je obzvláště nízká, zaostává průmyslová výroba špatné kvality, měřeno technickým měřítkem analogické produkce Západu. Není snad tragédií, že v 60. roce po revoluci zemědělství, dřívější obilnice Evropy, není schopno zásobit obyvatelstvo chlebem, masem, rybami a dokonce bramborami? Sovětská moc není schopna zorganizovat normální zásobování velkých měst potravinami, ovocem, oblečením, nábytkem, průmyslovým zbožím a dokonce léky - a to ani nemluvě o vesnicích a malých městech.

Copak se všechny tyto skutečnosti dají přecházet mlčením, aniž by z nich byly vyvozeny důsledky?

Nechci popírat některé úspěchy, kterých bylo v Sovětském svazu dosaženo v oblasti odstranění analfabetismu, v oblasti vzdělávání, vědy, techniky, zlepšení podmínek bydlení významné části obyvatelstva. Ale člověk není živ jen chlebem… Musí mít možnost říkat veřejně, co si myslí, psát, co si myslí, číst, co chce, psát, kam a co chce, měnit podle svého přání bydliště a cestovat, kam chce - my se však dnes bojíme jako za Stalina, skrýváme své písemnosti, přestáváme si navzájem důvěřovat, z obavy před cenzurou píšeme nic neříkající dopisy, přerušujeme styky s přáteli… Copak není nelidské, odebírat rodičům děti, bránit opětovnému spojování rodin, cestování za příbuznými do zahraničí, odpírat měsíce a roky příbuzným politických vězňů shledání a dokonce výměnu korespondence? Co to je? A dá se za takových podmínek žít? A jak dlouho je to možné? Já už to nedokážu.

Mé rozhodnutí vystoupit z komunistické strany vůbec neznamená, že opouštím ideály socialismu, které jsem si osvojil již v roce 1910 a které od té doby představují hlavní obsah mého dlouhého a bouřlivého života.

Právě naopak. Dospěl jsem k pevnému přesvědčení, že mé setrvání v řadách KSSS by bylo zradou ideálů sociální spravedlnosti, humanismu a vybudování nové, dokonalejší lidské společnosti, jichž jsem se snažil celý život dosáhnout, přes všechny své chyby a omyly.

22. září 1976

Arnošt Kolman,

řádný člen ČSAV, profesor Moskevské a pražské univerzity, doktor filozofických věd

Facebook komentáře