Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Z historie bojů o ovládnutí světa (I.)

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Od nepaměti se uchazeči o moc a nadvládu spojovali a vytvářeli svazky k dosažení společných cílů. Dělávali to panovníci, v současnosti protizákonná spiknutí vytvářejí velké organizace, tajné spolky, nadnárodní organizace či skupiny oligarchů.

Spojuje je obvykle nějaký společný zájem obchodní, průmyslový, či o nerostné bohatství, které leží mimo jejich územní dosah. O těchto aktivitách občas pronikají na veřejnost informace, které jsou označovány jako konspirační a mainstreamová média je zpravidla popírají. Konečným cílem těchto spiknutí je v současné době takzvaný Nový světový řád, (New world order), jímž by tito nejmocnější za pomoci bank ovládli řízení celého světa.

  • z-historie-boju-o-ovladnuti-sveta-i

K prosazování těchto cílů se používají různé prostředky: podplácení, vnitropolitický rozvrat cíleného subjektu, války, a nechybí ani vraždy. Prostě tady platí staré heslo: účel světí prostředky.

Jsou  to opravdu jen konspirační teorie? Posuďte sami.

Ilumináti a Velká francouzská revoluce

O Velké francouzské revoluci z r. 1789 jsme se ve škole učili všichni. O jejích ideových pramenech mezi encyklopedisty Diderotem, Rousseauem, Voltairem. O jakobínech, Dantonovi, Maratovi a Robespierrovi, o dr. Guillotinovi a jeho vražedném nástroji, o smrti krále Ludvíka XVI. a jeho rodiny. O Napoleonovi a jeho vítězném tažení Evropou.

Nikde jsme se ale nedočetli o tajných společenstvích vzdělanců a snílků, jejichž životním cílem bylo, tak jako už vícekrát v minulosti, zmocnit se vlády nad světem.

Mezi první novodobá společenství s tímto cílem se řadí tajný řád Iluminátů, který na popud bankéře Mayera Amschela Rothschilda (1774 – 1812) založil r. 1776 jistý dr. Adam Weishaupt. Toho Rothschildové instruovali, aby opustil katolickou církev a sjednotil všechny okultní skupiny. Na popud bankéřů  založil organizaci nazvanou Starobylí osvícení vizionáři bavorští, která vešla ve známost jako Řád Iluminátů. Měla podnítit  revoluci v Americe a oslabit Velkou Británii. Konečným  cílem Iluminátů bylo svrhnout všechny světské vlády a vládnout světu. V šesti programových cílech  měl rozdělit lidi politicky, společensky a ekonomicky, oslabit jednotlivé země a vytvořit celosvětovou vládu. Všechna náboženství, všechna láska k vlasti a oddanost panovníkovi měla být zničena.

Řád se rychle rozšířil a roku 1786 měli Ilumináti pod kontrolou doslova všechny zednářské lože v evropských zemích. Měl okolo 3 000 členů. Ilumináti tajně pronikli do Francie roku 1787 (pět let poté, co si to naplánovali) prostřednictvím francouzského řečníka a revolučního vůdce hraběte Gabriela Victora Riqueti de Mirabeau (1749- 1791). Francouzští zednáři zosnovali plán na svržení vlády pod záminkou svobody a rovnosti. Chtěli ukončit autokratický režim a údajně nastolit vládu lidu a pro lid. Jeremy Bentham a William Petty (hrabě z Shelburne) naplánovali a řídili Francouzskou revoluci a později zosnovali komplot proti Americe. Intelektuálové, známí jako "encyklopedisté", byli nástrojem rozšiřování doktríny Iluminátů.

Ilumináti vytvářeli takové situace, jimiž mezi lidmi zasévali sváry. Například vévoda Orleánský nařídil svým agentům, aby skoupili tolik obilí, kolik mohou. Potom lidi nechali uvěřit, že král záměrně způsobil nedostatek, aby lidé hladověli. Spoluspiklenci ve vládě pomohli vytvořit prudký nárůst inflace. Tak byli lidé manipulováni, aby se obrátili proti králi. Monarchie měla být zničena a střední třída utiskována. 

Bůh měl být nahrazen iluminátským náboženstvím rozumu, které se opíralo o tvrzení, že "lidská mysl vyřeší lidské problémy." Během prvních dvou let revoluce, která začala v dubnu 1789, Ilumináti infiltrovali do zednářských lóží v takovém rozsahu, že přestaly fungovat a místo toho začaly pracovat pod názvem "Francouzský revoluční klub". Když potřebovali větší prostor pro shromažďování, použili halu jakobínského konventu, a tak tato revoluční skupina 1300 lidí založila 14. července 1789 Jakobínský klub. Ilumináti tento klub kontrolovali a byli přímo zodpovědní za rozkladnou činnost, z níž se vyvinula Francouzská revoluce. Při uskutečňování plánu, který vyžadoval snížení populace o třetinu až polovinu, zemřelo více než 300 000 lidí a král Ludvík i s rodinou byli popraveni. To bylo provedeno k zajištění stability nové francouzské republiky. V srpnu 1792, po svržení vlády, byla tříbarevná vlajka nahrazena rudou vlajkou sociální revoluce, zatímco křik "Vive notre roi d'Orléans" ustoupil zednářskému heslu "Svoboda, Volnost, Bratrství!" 

Revoluce byla považována za skončenou 28. července 1794, kdy byl Robespierre sťat gilotinou.

Thomas Jefferson, který po tři roky (1785-89) sloužil jako ministr ve francouzské vládě, popsal tyto události slovy "tak překrásná revoluce" a řekl, že doufá, že vyčistí celý svět.

V roce 1793 čtyřiadvacetiletý Napoleon obklíčil a dobyl Toulon, který byl držen anglickými a španělskými vojsky. Byl jmenován velitelem ozbrojených sil,  jeho moc rostla a za pomoci ilumináta Talleyranda se r. 1804 stal císařem.

Napoleon svými vojenskými taženími změnil tvář Evropy, ale nakonec Francouzská revoluce ztroskotala, protože Evropa nebyla dobyta celá. Ilumináti okamžitě podnikli kroky k jeho sesazení z trůnu, což jim trvalo pět let. Aby získal peníze pro Wellingtonova vojska, Nathan Rothschild přelil peníze svému bratru Jamesovi (který prováděl finanční transakce pro francouzskou vládu) v Paříži. Ten peníze předal Wellingtonovým jednotkám ve Španělsku. Kromě toho, Ilumináti tajně pracovali za scénou, aby se ostatní národy sjednotily proti Francii.

Po porážce u Waterloo byl Napoleon poslán opět do exilu, tentokrát na ostrov Svatá Helena v Jižním Atlantiku, kde roku 1821 zemřel.

Bitva u Waterloo znásobila Rothschildův majetek. Znal její skutečný výsledek mnohem dřív než ostatní a burzovními spekulacemi se nesmírně obohatil.

Vznik USA

Svobodný zednář Thomas Jefferson (1743 -1826), opěvující francouzskou revoluci, patří mezi otce zakladatele USA,  byl autorem  prohlášení nezávislosti na druhém kontinentálním kongresu v Baltimoru  v červenci 1776.

 O pět let později skončila americká revoluce za nezávislost na Velké Británii tím, že se Angličané vzdali u Yorktownu. Mírová smlouva uznávající nezávislost USA byla podepsána v Paříži v roce 1783 a o pět let později  byla přijata nová ústava. Ta odstranila zbytky feudálních výsad šlechty, zkonfiskovala majetek krále a bývalých vlastníků kolonií. S malými dodatky platí dodnes.

Jedním z prvních větších konfliktů po vzniku USA byla americko mexická válka v letech 1846 – 1848. V ní USA zcela zvítězily a Mexiko přišlo o více než polovinu svého území. Na získaném území postupně vznikly americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. I když USA válku formálně nezačaly, výsledek je jasným  důkazem jejich expanzivní politiky a po dnešních zkušenostech se dá předpokládat, že útok mexické armády na Fort Texas r. 1846, záminka konfliktu, byl objednán z USA.

Později bohatí finančníci vyřešili v občanské válce Jihu proti Severu  (1861 - 65) vnitropolitické mocenské poměry. Právě poté vytvářel všehoschopný intrikán John David Rockefeller (1839 – 1937) svou společnost Standard Oil Company (1870). Ta z něj  rozvojem motorismu udělala nejbohatšího člověka na světě. 

Jakmile se mocenské poměry dostatečně ustálily, objevovaly se nové cíle: pronikání do okolního světa. Jednou z prvních obětí se stala španělská koloniální říše, s níž USA válčily po dodnes zcela neobjasněném  výbuchu na americké bitevní lodi USS Maine v Havaně, která se potopila. Španělsko přišlo o nadvládu nejen nad svými jihoamerickými koloniemi, ale i např. o vzdálené Filipíny či Guam. 

Světová válka – první část 

Těsně před vypuknutím první světové války proběhl nenápadně jeden důležitý akt. Svobodný zednář president Woodrow  Wilson (1856 – 1924) podepsal před vánoci 1913 Zákon o federálních rezervách - FED.  Jeho hlavní částí bylo pověření (dle Ústavy patřící kongresu) tisknout peníze (což smělo dosud jen ministerstvo financí) a poskytovat je americké vládě na úvěr. Fed je soukromou institucí a je ovládán neprůhlednou skupinkou lidí. Nikdo jej nekontroluje a i jeho vysoce postavení kritici – např. prezident John Fitzgerald Kennedy (1917 – 1963), který zednářem nebyl, skončili špatně.

Do války se zpočátku USA nezapojily, ale byl  to superbyznys, dodávky plynuly na obě strany konfliktu. Aby mohly spolurozhodovat o politickém uspořádání po válce, muselo se vytvořit potřebné informační pole k vyhlášení války Německu. Za tímto účelem byl vyslán do Anglie civilní parník Luisitania, v němž se navzdory varování německého velvyslance v USA, že loď s válečným materiálem Němci potopí, přepravovalo střelivo. Ti své varování uskutečnili a poblíž Británie německá ponorka parník potopila. Zahynulo při tom 1198 cestujících a osádka, z toho 128 Američanů. To po propagační masáži změnilo náladu v USA a v dubnu 1917 vstoupily do války.

V průběhu první světové války šlo Američanům mj. o oslabení hlavních konkurentů, vyspělých evropských států. Mezi nejohroženější patřilo národnostně poskládané Rakousko-Uhersko se stařičkým konzervativním panovníkem Františkem Josefem I. (1830 – 1916). Smrt jeho designovaného nástupce v Sarajevu  -propagujícího federalizaci- se bezpochyby hodila nejen rakouskouherským konzervativcům, ale i protirakousky národnostně vyhraněným Srbům. Sarajevský atentát přispěl k ideji možného rozkladu Rakouskouherské říše. A právě tady se dnes pomíjí role TGM, který se díky své choti a její rodině stal americkým svobodným zednářem a jako takový začal prosazovat myšlenku samostatné ČSR. Ta byla v Čechách zprvu neznámá a teprve TGM a Eduard Beneš ji dostali do politického povědomí, což svědčí o vysoké úrovni jejich schopností a znalostí.

Rakousko-uherská říše se tedy rozpadla na řadu samostatných států, jejichž mezinárodně politický vliv byl úměrný jejich velikosti. Ani pozdější částečná spojenectví v tzv. Malé dohodě nestačila překazit dlouhodobé záměry nejvyšších mezinárodních finančních mocenských kruhů.

Světoví pánové peněz si vybírali za cíl své expanze vždy ty nejslabší konkurenty. Mezi ně patřilo také  carské Rusko se svou nesmírnou velikostí, vnitřní slabostí, velkým počtem národů na různém stupni rozvoje a s bohatými zdroji surovin. Tam také zamířil z USA Lev Davidovič Trockij (Bronštejn) (1879 – 1940)  s partou zkušených židovských finančníků s balíky dolarů, kteří měli ruskou revoluci svést na cestu podřízenosti americkému a britskému kapitálu. Je třeba připomenout, že páni peněz si k realizaci svých plánů nevybírají podprůměrné hlupáky, ale lidi nadmíru inteligentní, kteří si obratně dokáží svým vystupováním získat početné spojence. Tomto směru  nešetří peněžními prostředky pro jejich další angažování. V Rusku však narazili na Stalina a úkol ve své době nesplnili.

Vývoj v Německu a Mnichov

V Německu se nepodařil pokus revolucí ustavit státní moc sovětského typu a obsah versailleské mírové smlouvy způsobil obecnou nespokojenost s hospodářským i mocenským postavením státu.  Těžko rozhodnout, zda to byl dlouhodobý strategický plán, ale vývoj tomu nasvědčuje. Hospodářská krize pomohla dostat se k moci Adolfu Hitlerovi (1889 - 1945), který si s nějakými demokratickými principy vlády nedělal příliš starostí. Američtí i britští páni peněz brzy poznali, že Hitler se dá snadno ovlivnit a zavést na cestu imperiálních výbojů. A hlavně, že je schopen splnit jejich dlouhodobý cíl, zmocnit se Ruska a porazit zatvrzelého třídního nepřítele světové moci  kapitálu. Proto Hitlera finančně podporovali a snažili se na mezinárodním poli zamezit všemu, co by jej mohlo ohrozit na cestě ke konečnému cíli.

 V této souvislosti se dostal do neřešitelné situace i president Beneš, který se opíral o francouzské mocenské kruhy. Ty však byly v rozkladu a nebyly schopny vzdorovat Hitlerovi, podporovanému USA. Proto dosáhl Hitler úspěchu v Mnichově. Patnáct hodin po podepsání Mnichovské dohody uvedl americký prezident Franklin Delano Roosevelt toto: „O té evropské věci myslím mohu říci jen to, že americký ministr zahraničí, jeho náměstek a další zaměstnanci ministerstva zahraničí, plus americké diplomatické mise v hlavních městech dotčených zemí, odvedli úžasnou práci. Je to skvělý příklad týmové práce, kdy všichni spolupracovali s opravdu velkým úspěchem.“

Japonská expanze a druhá část světové války 

Během hospodářské krize okolo 30. let minulého století došlo k zhroucení mezinárodního obchodu, na němž bylo závislé Japonsko. To muselo získat nové trhy a zdroje surovin. Proto začalo expandovat na sever a r. 1931 po tzv. Mukdenském incidentu obsadilo Mandžusko a začalo agresi vůči Číně. Koncem desetiletí zaútočili Japonci i na SSSR, ale utrpěli porážku u jezera Chasan a na řece Chalchyn gol. Poté se tedy zaměřili na jih. V červenci 1941 obsadili Francouzskou Indočínu. Roosevelt přidal k předchozímu zákazu vývozu železného šrotu do Japonska další  sankce: zmrazil japonská aktiva v amerických bankách, uzavřel americké přístavy Japoncům a spolu s Británií a Nizozemském přerušil dodávky ropy. Japonci museli budˇ ustoupit tlaku USA, nebo zaútočit. Americké nejvyšší vedení vědělo, že  zaútočí,  jen oficiálně nevědělo, kde. Zachycené a odšifrované radiogramy japonské flotily umožnily včasný odjezd letadlových lodí z Pearl Harboru, ale staré lodi byly obětovány  spolu s 2476 padlými americkými námořníky.  Americká veřejnost po „věrolomném a neočekávaném“ napadení změnila názor na  účast ve válce. Ta se stala světovou poté, co vyhlásil  Americe válku A. Hitler.

Po vpádu hitlerovských vojsk do Polska, jemuž přecházel tzv. Glivický incident, kdy agenti gestapa přepadli vlastní pohraniční vysílačku ve snaze vytvořit záminku,          začala 1. září 1939 druhá světová válka, pokračování té první. O dva dny později vyhlašují Německu válku Velká  Británie, Francie a Austrálie. V dalších dnech vyhlásily USA svou neutralitu. Poslední polští vojáci kapitulovali začátkem října a Němci anektovali západní Polsko. Desátého května Německo zahájilo útok na Belgii, Nizozemsko, Lucembursko a Francii, přesně o měsíc později kapitulovalo Norsko a do války vstoupila po boku Německa Itálie. O další měsíc později začala bitva o Británii, kterou však Německo ukončilo, protože utrpělo v letecké bitvě velké ztráty a na námořní výsadek nemělo dost sil. Když si tak Hitler zajistil širokou hospodářskou a částečně i vojenskou podporu většiny evropských zemí, mohl se věnovat přípravě na splnění svého hlavního cíle: dobytí Sovětského svazu.

Ráno 22. června 1941 nacistické Německo společně se svými evropskými spojenci napadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. Začala tak jedna z nejbrutálnějších a největších válečných kampaní v historii lidstva. Boje probíhaly na německo-sovětské hranici 2000 km dlouhé od Baltu po ústí Dunaje . O tři dny později začaly i na hranici SSSR, Finska a Norska dlouhé 1 200 km.

Samotný útok byl velmi dobře připravený,  utajený a sovětské velení zaskočil.  Němci měli hned od začátku velkou převahu a úspěšně postupovali na všech směrech za uplatňování taktiky bleskové války, kterou s úspěchem využili v Polsku i ve Francii. Prvních čtrnáct dní postupu bylo ohromující. Sovětské jednotky se dostávaly do obklíčení, ze kterého se mnohdy nestačily probít a statisíce vojáků upadlo do zajetí. Za první měsíc války Rudá armáda utrpěla katastrofální ztráty. 850 000 vojáků bylo mrtvých nebo raněných, asi 1 milion se dostal do zajetí. Ztraceno bylo 9500 děl, přes 6000 tanků a asi 3500 letadel. Nepřítel obsadil podstatnou část země do hloubky 300 až 600 km a nadále intenzivně postupoval. Sám však utrpěl nemalé ztráty, ale nebyly tak vysoké jak tvrdili sověti. Na německé straně padlo asi 100 000 vojáků, což je třikrát více než za celé tažení západní Evropou. Německo ztratilo asi 40 % tanků, jimiž vpadlo do SSSR a asi 950 letadel.

Tyto počáteční sovětské neúspěchy byly mj. způsobeny čistkami na konci 30. let, kdy bylo mnoho vysokých sovětských důstojníků obviněno z pokusu o svržení vlády a  ze špionáže ve prospěch Německa. Maršál M. N. Tuchačevskij  byl dokonce měsíc po svém zatčení 12. června 1937 popraven. Šlo v té době o ostrý vnitrostranický boj, na jehož průběhu se podílely i cizí tajné služby, zejména německé. Je známo, že president Beneš dodal Stalinovi Němci podvržené důkazy o špionáži, za což získal  jeho přízeň. Na prvotních porážkách Rudé armády se promítala nezkušenost nových velitelů, ale též jejich úmyslné selhávání. Teprve příchod zimy, s níž Hitler již nepočítal, protože se mylně domníval, že do té doby zvítězí, Němce mráz před Moskvou zastavil a ruská ofenziva je dokázala zahnat  dál od hlavního města. Další průběh války s konečným vítězství Rudé armády je už jiné téma.

Druhá světová znovu ukázala na tvrdý boj pánů peněz o ovládnutí světa. Paměti generála De Gaulla svědčí o nezměrné snaze  USA nepřipustit obnovení koloniální velikosti Francie. Pro USA byli partnery spíše stoupenci zrádného  maršála Petaina než De Gaulle, který usiloval o návrat k francouzskému velmocenskému postavení. Také W. Churchill, představitel britského velkokapitálu, dělal vše možné, aby zabránil obnovení silné Francie. Na konci války pak zcela vážně uvažoval o brzkém napadení vítězného SSSR, a to i za pomoci zajatých nacistických vojsk udržovaných v pohotovosti. Operace nesla název Unthinkable.  Mezinárodně politická nálada evropských národů a velká síla  zkušené Rudé armády však takovouto akci uskutečnit nedovolila.  Ještě v listopadu 1945 však zjistili sovětští průzkumníci, že v britském okupačním pásmu působí pět německých vojenských sborů, 25 okruhových a místních vojenských velitelství, letecký okruh se štábem a řada týlových jednotek wehrmachtu. Tyto údaje byly uvedeny v memorandu předaném sovětským velením spojenecké kontrolní radě. Hitlerův wehrmacht přestal definitivně existovat až v lednu 1946. Plány na oslabení a zničení Ruska však už zůstaly trvalou součástí zahraniční politiky USA i Británie.

Truman presidentem USA

Pár týdnů před koncem druhé světové války v Evropě zemřel americký president Roosevelt. Jeho nástupcem se stal málo známý senátor Harry S. Truman (1884 – 1972).  Ten, ostatně stejně jako všichni američtí presidenti, plně zastával zájmy amerického  vojenskoprůmyslového komplexu.  To koneckonců potvrdil i ve svém, pro Evropany postižené válkou dost nepochopitelném, výroku: "Pokud uvidíme, že Německo vítězí měli bychom pomoci Rusku, a pokud Rusko bude vítězit, měli bychom pomoci Německu, a  takto jich nechat se pozabíjet co nejvíce, i když  nechci za žádných okolností vidět vítězného Hitlera“  .

Poté co se stal Truman presidentem USA v dubnu 1945 se začala měnit politika ve vztahu k SSSR. Týž rok v září přestal být Sovětský svaz  považován za  spojence a stal se soupeřem. Monopol na atomovou zbraň způsobil, že  v následujících letech připravovala americká armáda plány  počítající s jadernou válkou proti SSSR. Ani sověti se nevzdávali myšlenky na vojenskou porážku kapitalismu v západní Evropě. (Svědectví o tom lze nalézt v životopisné knize Valtra Komárka  Kronika zoufalství a naděje). Američané proto vytvořili  doktrínu zadržování veřejně vyhlášenou v tzv. Trumanově doktríně.  

Truman v projevu vyhlásil, že USA se mají stát garantem svobody a demokracie všude ve světě a mají poskytovat pomoc zemím ohroženým diktátory, totalitou, ať už zvenčí nebo zevnitř. Pomoc má být finanční, hospodářská, ale i vojenská.  Tím se dalekosáhle změnila americká zahraniční politika, která přešla od izolacionismu k neomezeným celosvětovým závazkům.  Jejím výsledkem se staly četné lokální války:

Korea 1950-53, Čína 1950-53, Guatemala 1954, Indonésie 1958, Kuba 1959 – 60, Guatemala 1960, Vietnam 1961-73, Belgické Kongo 1964, Guatemala 1964, Laos 1964-73, Dominikánská Republika 1965-66, Peru 1965, Guatemala 1967-69, Kambodža 1969-70, Libanon 1982-84, Grenada 1983-84, Libye 1986, Panama 1989-90, Irák 1991, Kuvajt 1991, Somálsko 1992-94, Bosna 1995, Irán 1998, Súdán 1998, Afghánistán 1998, Jugoslávie a Srbsko 1999, Afghánistán 2001, Libye 2011, Sýrie 2012, Ukrajina 2014 – 2015… Kompletní seznam amerických válek najdete zde:

https://www.euserver.cz/Articles/1099-200-let-terorismu-usa-prehledny-seznam-vsech-americkych-valecnych-zlocinu-teroru-a-valek.aspx

 Počet lidí, zabitých během nepřetržité řady válek, převratů a dalších podvratných operací, které Spojené státy provedly od roku 1945 až dodnes, se odhaduje na 20 - 30 milionů, což je dvojnásobek mrtvých, které měla na svědomí první světová válka. Nejkrvavější státní převrat byl zorganizován v roce 1965 v Indonésii agenturou CIA.  Ta předala indonéským vražedným jednotkám seznam prvních 5 000 komunistů a dalších osob, určených k likvidaci. Odhaduje se, že bylo zavražděno 500 000 - 3 miliony osob.

Operace Úspěch

Podívejme se blíže na jednu z amerických akcí nazvaných Operace Úspěch v roce 1953 v Guatemale. Tamní prezident Jacobo Guzmán se pokusil pozvednout životní úroveň lidových mas národa s polokoloniálním hospodářstvím a posílit soukromé iniciativy rozvíjejícího se guatemalského kapitálu. Nařídil vybudovat státní přístav, aby tak zrušil monopol United Fruit Company. Dal také vybudovat novou silnici k Atlantiku, čímž opět ohrozil monopol UF Company. Rovněž státní elektrárna měla poskytnout lacinější služby. To už se United Fruit  přestalo líbit a začala lobovat v Kongresu USA, aby se proti Arbenzovi zasáhlo. Nezahálela ani CIA, jejíž tehdejší ředitel Allen Dulles byl sám akcionářem United Fruit. Po tajných pokusech CIA destabilizovat Arbenzovu vládu rozhodl v srpnu 1953 “Výbor národní bezpečnostní rady USA pro utajené akce“ o svržení legálně ustavené vlády v Guatemale. Byly vyrobeny záplavy letáků, článků a výzev rozšiřované později v Guatemale. Zvlášť důležitá byla brilantní rozhlasová vysílání, zaměřená na desinformaci, zmatení a zastrašení guatemalských obyvatel,  jejich vůdců a nižších velitelů armády. Byl vybudován řetěz tajných rozhlasových vysílačů, které předstíraly, že patří neexistujícím guatemalským bojovníkům za svobodu. Prefabrikované zvuky bojových akcí měly posluchače přesvědčit, že se vysílá živě z oblasti bojů. Dokonce byly zapnuty i rušičky běžných guatemalských stanic. Americká vojenská letadla svrhávala letáky vyzývající k boji proti komunistickému atheismu a útlaku  a  ke spolupráci s vůdcem Arbenzových odpůrců Castillo Armasem. Zatímco guatemalská armáda čítala asi 5000 dobře vycvičených vojáků, Armas  jich neměl ani 500. Ty ale rozdělil  do několika skupin podél hranic, aby útok vyvolal dojem masivní invaze. Měly se při tom vyhýbat střetům s armádou, protože by naopak mohly armádu sjednotit.

Útočníci byli většinou poraženi, zajati, nebo se zachránili útěkem do džungle, někde i za účasti obyvatelstva podporujícího Arbenze. Mezi důstojníky se však začal díky propagandě šířit strach, že naprosté zničení rebelů by mohlo vyvolat americkou ozbrojenou intervenci. Šířily se dokonce i zvěsti o vylodění americké námořní pěchoty. Arbenze dorazilo, když se dověděl, že ve městě Chiquimale  přešla celá posádka k Armasovi. Ohlásil vládě, že se armáda vzbouřila a resignoval. Mnozí velitelé nesouhlasili a Američané si je museli podplatit. 

Ve světovém tisku i na půdě OSN vyvolala Operace úspěch vlnu kritiky. Po čase byla CIA nucena vyslat do Guatemaly několik agentů, kteří hledali doklady, které by potvrdily vazby na SSSR. Nic nenašli.

Operace Úspěch byla zřejmě i poučením pro Dwighta EISENHOWERA (1890 -1969). Na konci svého 2. prezidentského období v r. 1961 pronesl tato varovná slova::

      »Celkový vliv vojenskoprůmyslového komplexu je cítit v každém městě, v každém státě, v  každém úřadě federální vlády. V činnosti vlády se musíme vyvarovat šíření

neomezeného vlivu vojenskoprůmyslového komplexu. Musíme rovněž stát na stráži, aby státní politika neupadla do zajetí vědeckotechnické elity.«

Slova, která jsou platným varováním dodnes.

Incident v Tonkinském zálivu

Nejnovější obrat v pohledu na působení amerických vojsk v jihovýchodní Asii přinášejí nově odtajněné dokumenty z Národní bezpečnostní agentury. Nejzásadnější jsou informace o incidentu v Tonkinském zálivu z roku 1964. Tehdejší americký ministr obrany Robert McNamara  obvinil severovietnamské síly  z útoku na americké lodě. Důkazy posléze předložil Kongresu a prezident  Johnson vedl zemi do války.

4. srpna  vystoupil prezident Johnson v rozhlasu živě v projevu, ve němž popisoval útok severovietnamských plavidel na americké lodě Maddox a Turner Joy a dožadoval se možnosti mít právo nařídit vojenskou odplatu. Po prvním útoku (2. srpna 1964) na Maddox měl být podle něho vyvolán Severním Vietnamem další útok (4. srpna). Následně měl on jako prezident nařídit protiútok torpédoborcům a podpůrnému letounu. Američané měli napadnout Severovietnamce jako odplatu, přičemž  podle Johnsona potopili dva vietnamské čluny.

Johnsonův projev vykresloval Hanoj, resp. Ho Či Mina, jako agresora a stavěl USA do akceptovatelné role bránící se strany. President také uvedl, že k útokům došlo „na otevřeném moři“, čímž naznačoval, že k němu došlo v mezinárodních vodách.

I když Johnson přednesl Američanům projev, ve kterém obviňoval komunisty ze dvou útoků. Stále se hledaly důkazy o tom, že se druhý útok vůbec odehrál. Zprávy z toho dne naznačují, že ani Johnson ani ministr obrany McNamara si nebyli druhým incidentem jistí. 

Tyto incidenty měly posloužit jako záminka na zatažení USA do války, měly popudit veřejnost proti Severnímu Vietnamu, stejně tak i americké politiky, kteří měli volat po vystupňování války. Už v květnu 1964 člen CIA a poradce prezidenta pro zahraniční politiku William Bundy přesvědčoval Spojené státy, že mají „vyhnat komunisty z Jižního Vietnamu“, i kdyby to znamenalo útok nejen proti Severnímu Vietnamu, ale i proti Číně. Naproti tomu se Johnsonova administrativa v druhé polovině roku zaměřovala na přesvědčování americké veřejnosti, že válka mezi USA a Severním Vietnamem nehrozí. Johnson i McNamara však bezpochyby věděli, že se žádný útok toho dne neodehrál a Johnson ve svém projevu vědomě lhal. 

7. srpna Kongres schválil Rezoluci Jihovýchodní Asie, která oprávnila Johnsona vykonávat vojenské operace v jihovýchodní Asii bez potřeby vyhlásit válku. Dala mu právo „uskutečnit všechny potřebné kroky, včetně použití ozbrojených sil k asistenci kterémukoliv členovi paktu Southeast Asia Collective Defense Treaty, který požaduje pomoc při obraně jeho svobody.“ Tato rezoluce sloužila Spojeným státům jako legalizace vystupňování americké účasti ve válce ve Vietnamu.

(pokračování)

 

Facebook komentáře