V předvečer války

Tak jako dnes v syrské krizi i tehdy se události rychle vyvíjely a mnoho lidí žilo v blahé nevědomosti.

28. června 1914 byli dědic Rakousko-uherské říše, arcivévoda František Ferdinand a jeho manželka Žofie, zavražděni v Sarajevu. Pro úplnost dodejme, že synovec císaře Františka Josefa, František Ferdinand byl generálním inspektorem rakouské armády. Jeho tvrdohlavé rozhodnutí navštívit Sarajevo 28. června 1914, v den státního svátku Srbska, považovali srbští vlastenci za provokaci.

Po celý měsíc událost nezpůsobila ve světě žádné zvláštní pozdvižení. Francouzský prezident Raymond Poincaré a předseda vlády René Viviant nezměnili ani plány své cesty do Ruska a do Skandinávie. Zatímco veřejnost se bavila soudem s madame Caillaux, dostává se jim přijetí 20. - 23. července v Petrohradě.

23. července v 18 hodin Rakousko-Uhersko poslalo ultimatum Srbsku. Vyžadovalo potrestání viníků atentátu, zastavení nacionalistické propagandy a účast rakouských policistů při vyšetřování. Srbská vláda dostala na přijetí ultimáta 48 hodin.

Od 2. července Německo ujišťovalo Rakousko svou podporou. O tři dny později, František Josef napsal německému císaři Vilému II., že považuje za nutné "odstranění Srbska jako politického faktoru na Balkáně."

Vilém II. přijal tento strategický cíl navzdory riziku ruské reakce. Bertchtold, rakousko-uherský ministr zahraničí, přesvědčil kabinet, s odkazem na německou podporu, že je nutné vyhlásit Srbsku válku. Aby zabránil rychlé reakci francouzské vlády, zvolil datum 23. července, kdy Poincaré a Viviani budou na cestě z Ruska.

24. července německá velvyslanectví předávají evropským vládám nótu, požadující, aby byl konflikt považován za lokální. Rusko umírňuje Srbsko a vyžaduje, podpořeno Francií

a Velkou Británií, na Rakousku dodatečnou lhůtu. Zároveň však upozorňuje, že v případě rakousko - srbské války nezůstane neutrální.

25. července před 18. hodinou večerní Srbsko přijímá podmínky ultimáta, s výjimkou účasti rakouských policistů na vyšetřování. Rakousko–Uhersko odpovědělo, že částečné přijetí se rovná odmítnutí ultimáta a přerušuje diplomatické styky. Srbsko ztrácí iluze o možném zachování míru a vyhlašuje všeobecnou mobilizaci. Rakousko mobilizuje 15 sborů. Také Rusko přijímá potřebná předmobilizační opatření.

26. července Německo žádá Francii, aby Rusy uklidnila. Francie ze strachu, aby neoslabila francouzsko-ruské spojenectví, odmítá. Británie navrhuje konferenci čtyř zemí, Německa, Itálie, Francie a Británie, jež by se zabývala řešením situace. Německo to zavrhlo s poukazem, že by znamenala ponížení spojeneckého Rakouska.

27. července se Rusko obrátilo na Rakousko s požadavkem, aby snížilo své nároky vůči Srbsku. Rakousko to odmítlo. Teprve nyní se francouzští občané začali obávat možné války a odbory zorganizovaly na pařížských bulvárech velkou protiválečnou demonstraci.

28. července Rakušané zahájili palbu znamenající vyhlášení války Srbsku. Stále ještě mohlo jít o omezený konflikt, vše záleželo na Rusku.

Toho dne však car podepsal příkaz k částečné mobilizaci 13 sborů a jejich vyslání na rakouskou hranici. Jeho generálové se při tom obávali, aby si to Němci nevyložili jako mobilizaci všeobecnou, což by znevýhodnilo Rusy. A skutečně.

29. července Německo varuje Rusko před všeobecnou mobilizací, která by měla za následek mobilizaci německou.

V Paříži se konala nová demonstrace proti válce.

30. července 1914 ruský car Mikuláš podlehl naléhání svých armádních velitelů, kteří se obávali ztráty času, a vyhlásil po částečné mobilizaci úplnou.

Pro Němce to znamená válku proti Rusku, a pokud nebude mobilizace odvolána, i válku proti Francii. Aby válka nepropukla, bylo třeba jednat rychle.

31. července Německo požádalo Rusko, aby do 12 hodin zastavilo přípravy a otázalo se Francie, zda zachová neutralitu v případě německého konfliktu s Ruskem. Francouzská vojska ustoupila 10 km od hranic, aby se zabránilo nějaké provokaci.

Rakousko-Uhersko nařídilo všeobecnou mobilizaci v reakci na tu ruskou.

V 17,40 hod. je vyhlášena ve Francii, v 19:00 mobilizuje v reakci na ultimátum z 29. července Belgie.

Týž večer byl v kavárně Crescent na Montmartru zavražděn socialista a odpůrce války Jean Jaurès.

Německo se ocitlo v pasti svých vojenských plánů. Pokud by Rusové neustoupili od mobilizace, musí uplatnit své spojenectví s Rakousko-Uherskem. Po vyhlášení války nemohou Němci přesunout všechna svá vojska na východ, protože musí čelit 74 francouzským divizím na západě. Jelikož očekávají, že ruská mobilizace bude pomalá, rozhodují se zaútočit nejdříve na Francii, uskutečnit Schliefenův plán útoku na Belgii a rychle zvítězit nad Francií, podobně jako v r. 1870. Pak mělo dojít k vyjednávání s Velkou Británií.

Jenže plán nefungoval.

1. srpna s vědomím následků Rusko nezareagovalo na německé požadavky. Francie ohlásila, že se bude chovat v souladu se svými zájmy, což znamenalo, že vzhledem ke spojenecké smlouvě s Ruskem nemá jinou možnost než válčit.

V 15,45 hod. Francie vyhlašuje všeobecnou mobilizaci, Německo ji o hodinu a čtvrt později vyhlašuje rovněž. Poté, v 19 hodin, vyhlašuje válku Rusku.

Velká Británie zůstává zatím nečinná.

Je zajímavé, že se v této chvíli německý císař Vilém II., který zná Schliefenův plán, ptá svého vrchního velitele von Moltke: A teď budeme pochodovat s celou armádou jen na západ?

A zkušený profesionál Moltke mu odpověděl, že síly soustředěné na francouzské hranici budou postupovat podle plánu i s vědomím slabosti na ruských hranicích, protože jinak by došlo k totálnímu nepořádku.

2. srpna němečtí vojáci napadli Lucembursko. Německo dává ultimátum Belgii do 19 hodin a požaduje volný průchod německých vojsk.

3. srpna v 7:00 hod., Belgie odmítla německé ultimatum, v 18:40 hod. Německo vyhlásilo válku Francii.

Británie se zavazuje podporovat Belgii, pokud její neutralita by měla být porušena.

4. srpna německá armáda napadla Belgii.

5. srpna Velká Británie vyhlásila válku Německu, protože porušilo belgickou neutralitu.

6. srpna Rakousko vyhlásilo válku Rusku.

11. srpna Francie deklarovala válku s Rakousko-Uherskem.

První světová válka se rozhořela.

Dnes už všichni víme, že válka nevznikla kvůli vraždě arcivévody Františka Ferdinanda v Sarajevu. Že to byla jen záminka, aby tehdejší mocnosti mohly naplnit své mocenské a hospodářské zájmy.

Dnes jsme na tom podobně. Chemický útok v Sýrii není důvodem k zásahu proti režimu Bašára Assáda. Je to jen záminka, jak pokročit za pomoci ozbrojených i neozbrojených rozvracečů v naplnění geopolitických a ekonomických zájmů největší mocnosti, USA. Další krok na cestě k rozvratu „darebáckých“ států nerespektujících americké představy o demokracii. Další krok na cestě k dosažení chaosu v severní Africe a na Blízkém východě.

Kdo seje vítr, sklidí bouři.

Myšlenka, že chaos dostihne i zemi svého původu se nezdá být nereálná.

Ivo Krieshofer