Smutné poselství

Na internetu však početní čtenáři s jejich vysláním nesouhlasí a sdílejí názor europoslance Petra Macha, který se domnívá, že AČR by neměla být zneužívána ke svrhávání jiných režimů, ale měla by být v případě ohrožení našeho území připravená k jeho obraně. (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Europoslanec-odpovida-Cernochove-ktera-jej-nazvala-komunistou-Armada-ma-branit-zemi-ne-svrhavat-rezimy-326318).

Také Jiří Paroubek vyslovil názor, že nemá smysl hájit skrz na skrz zkorumpovaný režim Karzáího a jeho případných následovníků a pokoušet se přinést „světlo západní demokracie“ do země, jejíž občané o to zcela zjevně nemají zájem. Velký francouzský politik v souvislosti s intervenční válkou říkal: „Národy nemilují ozbrojené misionáře“. (http://vasevec.parlamentnilisty.cz/domaci-politika/vlada-mela-z-afghanistanu-ceske-vojaky-urychlene-stahnout)

Podle zpráv tisku zahynuli čeští vojáci, nebo žoldnéři – jak je libo, při rozdávání drobných dárků, prý tužek, afgánským dětem, kteří je při jejich misi obklopili. V tu chvíli k nim přijel afgánský sebevražedný terorista, nebo talibánský bojovník - jak je libo, který přivedl k výbuchu nálož na svém těle. Obětí se stali nejen cizí vojáci, ale i afgánské děti.

Myslím, že tato akce nebyla jen výrazem odporu proti cizí okupaci a kolaborantskému režimu tamní vlády, ale i poselstvím všem Afgáncům: s okupanty se nespolupracuje, s okupanty se bojuje. Pan prezident Zeman to říká taky, jen trochu jinak.

Dovolte mi v této souvislosti jednu vzpomínku z raného dětství. V březnu 1939 mě po odchodu ze školky přivedla maminka k restauraci vedle historického kolotoče v Praze na Letné. Všude kolem stály náklaďáky Wehrmachtu a okolo se motali rozjásaní němečtí vojáci. Jeden z nich ke mně přistoupil a nabídl mi čokoládu. Odmítl jsem ji. Teprve když přesvědčil maminku o svých dobrých úmyslech a máma to dovolila, jsem si ji vzal. Nebylo mi ještě ani šest, ale už jsem věděl, kdo je okupant.

Afgánské děti to teď pochopí také. Jen ta cena poznání je tragická.