Komunisté ukradli. A kam se to podělo?

Vše podle jejich doktríny patřilo lidu, který jej spravoval prostřednictvím svých volených zástupců. Voleb se zúčastnilo téměř sto procent občanů, kteří zvolili své zástupce, předem prověřené komunistickou stranou.

O demokratičnosti a správnosti tohoto postupu můžeme dnes mít zcela odlišné mínění, ale faktem je, že se ten majetek z republiky neztratil , rozmnožil se, a nebyl vyveden do vlastnictví občanů třetích zemí. Dá se prokázat, že životní úroveň, ač nivelizovaná, pomalu rostla, i když nikdy nedosáhla rozmachu států aplikujících tržní hospodářství. Tato skutečnost vyplývala z toho, že starost o udržení vládní moci nedovolovala příliš velkou osobní iniciativu. Všichni jsme byli poslušnými státními zaměstnanci svého druhu. Protože údajně vše patřilo všem, téměř nikdo se nestyděl přilepšit si krádeží ze společenského majetku.

Ten, kdo chtěl kariérní postup, musel dodržovat linii centra, ÚV KSČ, a až na výjimky, být členem KSČ. Do vysokých manažerských funkcí se dostalo mnoho schopných lidí, kteří své znalosti, dovednosti a zkušenosti mohli uplatnit teprve po převratu v r. 1989. Bývalých komunistů.

Na rozdíl od tehdejší doby, kdy výsledky úspěšné práce řídicích pracovníků znamenaly hlavně prospěch společenský, který si komunisté přivlastňovali, ale jen relativně malé osobní obohacení, v současné době pracovní iniciativa a dovednosti vedou hlavně k výraznému osobnímu obohacení. Tady bychom mohli hledat kořeny současného politického i morálního marasmu. A toho, že stát žije na dluh, protože se mu nedostává peněz. Ty končí už nikoliv ve státní kase, ale na soukromých kontech podnikatelů, kteří se všemožně snaží na minimum snížit své daňové povinnosti.

Agresivní reklama a media ženou rovněž občany k nákupům na dluh, který nezřídka nejsou schopni splatit. Chybí jim systematická dlouholetá výchova k finanční odpovědnosti. Naproti tomu, ekonomické vysoké školy chrlí inženýry, proškolené nejmodernějšími vědeckými postupy, jak zefektivnit nabídku zboží a z občanů co nejúčinněji vyssát peníze.

V době transformace na tržní hospodářství začal masový přesun společenského majetku do rukou soukromých, a přesun národního hospodářství do rukou zahraničních a nadnárodních společností. Kuponová privatizace byl geniální prostředek, jak tento přesun stamiliardového státního majetku do soukromých rukou učinit pro občany přijatelným.

V současné době už ve státním, společenském vlastnictví, toho mnoho nezbylo. Jednou z posledních velkých kostí je majetek, který obhospodařovaly církve.

A o ten teď vypukla rvačka. Církve nemají dost prostředků ani na údržbu toho, co jim zůstalo, a je zřejmé, že to, co jim bude tzv. navráceno, aniž by se kdo občanů, současných majitelů, v referendu zeptal na názor, zda s tím souhlasí, bude zašantročeno do soukromých rukou domácích, ale hlavně zahraničních finančních magnátů.

Tady vyvstává naléhavá otázka: kdo komu co ukradl v minulosti, a kdo, co, a komu krade teď.

Ivo Krieshofer