Zatímco se v předvolebním Česku lidé trápí otázkou zda „levice" či „pravice", v Řecku byla tato otázka právě zodpovězena: ani jedno, ani druhé, ale Evropská unie a Mezinárodní měnový fond.
Strany již dávno nejsou politická uskupení s ideou a programem, ale výkonné orgány nadnárodních institucí, marketinkové produkty, lobbyistická uskupení a nebo všechno dohromady. Dnes je de facto jedno, zda jsou u moci strany „pravicové", „konzervativní" a nebo „moderně levicové". Kdo nechce platit za „extremistu" nebo „xenofoba" a přijal pravidla hry diktované Bruselem a Washingtonem, musí se jimi řídit i v praxi. Ekonomická politika státu přestala existovat, byla zrušena evropskými směrnicemi, direktivami a zákony, které spekulativnímu kapitálu otevřely dveře dokořán.
Dvě strany řecké a evropské mince
Masová média jsou plná informací o tom, jak si Řekové (samozřejmě průměrní občané, ponejvíce státní zaměstnanci a důchodci, nikoliv rodina Onassisů) žili nad poměry. Způsobilo ale krizi skutečně příliš mnoho státu a tučné sociální výdaje? Je možné, že existují jednotlivá „hříšná" odvětví, jedná se nicméně o fenomény vytržené z kontextu celkové situace, ze kterých nelze vyvodit paušální úsudek.
Tzv. úsporná opatření zamýšlí zkrátit platy zaměstnanců o 15 procent, důchody budou dále redukovány (60 procent důchodců dostává cca. 600 euro měsíčně), zato daň z přidané hodnoty se zvýší na 23 procent, navíc bude zavedena tzv. ekologická daň. Televizní stanice Euronews ukázala příklad rodiny se dvěma dětmi, otec hasič s asi 800 eury čistého platu měsíčně, nyní se mu plat zkrátí na nějakých 650 euro. Manželka má jen příležitostní práci. Ta rodina nevypadala na to, že by se musela zřeknout jen přílišného luxusu.
Rámcový program úspor tvoří to, co se od poloviny 90. let v různé míře děje pod již zmíněným heslem tzv. strukturálního vyrovnání ve všech evropských zemích: privatizace, škrty v sociální a vzdělávací oblasti, rozmělnění zákona na ochranu zaměstnanců, rozšíření nízkovýdělkového sektoru a časově omezených pracovních poměrů, rozklad systému kolektivních smluv. Neduhy neoliberalismu se mají léčit ještě větším neoliberalismem.
Při debatě o rajských poměrech, ve kterých prý žili řečtí důchodci, se zapomíná na jiná fakta. Existují „otevřené účty", které řecký stát pravděpodobně vyždímaly více než tzv. 13. a 14. platy (na Velikonoční a Vánoční svátky) a důchody.
Situace v členských i kandidátských zemích EU se pomalu podobá jako vejce vejci. Privatizace všeho a všude diktovaná Bruselem zbavila stát, města a komuny produkčních kapacit, které pro ně byly zdrojem zisků a které se navíc v nesčetných případech staly předmětem spekulace. O další propad státních financí se postaralo snižování daní, daňové únikové díry a postupný rozpad střední vrstvy, která je hlavním platičem do státní kasy.
O co se v případě tzv. pomoci Řecku jedná? Podívejme se na německého „pomocníka". SRN má sama stomiliardový deficit, který bude dále narůstat. Německé banky, které nakoupily řecké obligace ve výši 31 miliard euro (francouzské banky vlastní řecké státní papíry v hodnotě 51 miliard), dostaly koncem minulého roku od daňového poplatníka záchranný kruh v objemu 500 miliard euro. Nyní jsou zachraňovány podruhé a nic nemůže lépe podtrhnout tuto skutečnost než jmenování Josefa Ackermanna, šéfa Deutsche Bank, koordinátorem soukromé „pomoci" ze strany německých bank, průmyslu a - světe div se! - důchodových a pojišťovacích fondů.
V případě Řecka a jeho následovníků nejde jen o „úsporná" opatření, ale o zásadní otázku, kdo rozhoduje o dalším osudu země. Klasický občan Francouzské revoluce je „out", globální akcionář je „in". A za slovem ‚akcie' stojí onen kasínový kapitalismus s vagabundujícím kapitálem, burzovními spekulanty a politickými pimperlátky, kteří neznají stud a nazývají se vládami. „Levice" ve svém kosmopolitním vizionářství stále ještě nepochopila, že rozklad národních států znamená konec solidárního modelu společnosti a tedy jakékoliv sociální politiky, zatímco „pravici" opojené „trhem" nedošlo, že nastal jeho soumrak - pokud kdy vůbec existoval. Tak jako byl naivní postulát, že zelinářství či pekárna musí být „státní", aby sloužily lidu, zrovna tak je naivní věřit, že nadnárodní koncerny mají něco společného s trhem.
K řecké kauze poznamenal německý deník Das Handelsblatt z 3. května, že krácení státních výdajů a zvýšení daní do konce roku 2012 bude obnášet 32 miliard euro, to jest 13 procent hrubého národního produktu. Podle listu hrozí přepnutí jak národnímu hospodářství, tak i sociální soudržnosti společnosti. A sociální imploze s sebou vždy přináší explozi politickou.
...a v případě potřeby: eurorobocop
Jakou úlohu má tedy ještě v dnešní době v euroměnofondovém scénáři národní stát? Pročteme-li Lisabonskou smlouvu a srovnáme-li ji s realitou, zjistíme, že mu zbyly v podstatě dvě funkce: zajistit aplikaci direktiv EU a požadavků MMF a formálně legitimovat nasazení vojenských sil v boji o světové trhy (účast na tzv. humanitárních misích). Co ale kdyby represívní úloha státu selhala, kdyby sociální nepokoje nabyly takové míry, že je „národní" policejní síly nebudou schopny zvládnout? I zde myslela „Evropa" na vše a vytvořila ozbrojenou složku evropské integrace s názvem EuroGendFor/Eurogendfor (EGF).
Tato speciální jednotka z unijního pološera o síle přibližně 3300 mužů sídlí v italské Vicenze a tvoří ji příslušníci policejních sborů Francie, Itálie, Španělska, Portugalska, Nizozemí a Rumunska. Polsko a Turecko (!) má statut pozorovatele, o totéž se uchází i Ázerbajdžán (!!).
Duchovní matkou tohoto paravojenského multikulti uskupení je bývalá francouzská ministrně obrany Michele Alliot-Marie, která její založení iniciovala v roce 2003. Jeho konstituce byla završena 18. října 2007 tzv. smlouvou z Velsenu, která umožňuje nasazení EGF v členských i nečlenských státech unie v případě, že by „domácí" policejní jednotky nebyly schopny či ochotny zvládnout situaci samy. A nyní pozor: EGF je součástí „mezinárodního společenství", v prvé řadě v rámci EU, ale i OSN, NATO (!) a nebo koalicí „ad hoc" (sic!!). O nasazení rozhoduje „válečná rada" složená z ministrů obrany a vnitra zúčastněných států plus státu postiženého. §4 zakládající smlouvy praví doslova, že EGF byl vytvořen za účelem „ochrany obyvatel a majetku a udržení pořádku během veřejných nepokojů".
Otázkou tedy je, zda Řecko bude první zemí, ve které se tento evropský „crashtest" provede. Před bankrotem stojí Portugalsko, Španělsko, Itálie, Irsko a Velká Británie, ale sociální nepokoje se vzhledem ke stejnému vývoji očekávají i v dalších zemích.
EGF je represívní složka Evropské unie, která není zodpovědná de facto nikomu. Lisabonská smlouva kvazi ústavně konstituovala nadřazenost evropského práva a evropských institucí nad jejimi národními protějšky a Velsenská smlouva, která z této pozice vychází, staví EGF mimo dosah národního práva. Kdekoliv by byla tato „power of Europe" nasazena, přestávají působit národní orgány a instituce.
Ustanovení nadnárodní paravojenské jednotky má z hlediska evropské oligarchie logiku. Národní ústavy nedovolují nasazení armády na potlačení lidových nepokojů a bylo tedy otázkou, kdo zachová panující politicko-ekonomický pořádek, když domácí policie situaci nezvládne a věc se vymkne „demokratické kontrole".
Riziko nebo zisk?
Všichni ještě máme v paměti plamenná slova eurolídrů, předsedů vlád, ministrů financí a ostátních aktérů politického divadla o tom, jak nyní bude posvíceno na banky a finanční trhy. Nestalo se nic: banky nadále spekulují, manažeři se radují z jejich bonit, hedgeové fondy jsou opět ve hře a „prognózy" ratingových agentur otřásají jednotlivými státy. Je-li „pomoc" Řecku rizikovým podnikem, jak je možné, že se na ní v klubu privátních pomocníků mohou podílet například důchodové a pojišťovací fondy? „Kasino Evropa" a „kasino Svět" fungují dál v naději, že z řecké krize vytěží kapitál.
Z hlediska veřejného zájmu i prachobyčejné spravedlnosti by byla účast bank na řeckých půjčkách smysluplná tehdy, pokud by se jednalo o nucenou / obligační půjčku s nízkou úrokovou sazbou. Ale i německý stát uděluje Řecku kredit 22 miliard euro na pětiprocentní úrok. A Josef Ackermann dal jasně najevo, že se nebude jednat o oddlužovací plán, ale o další půjčky za vysoké úroky. Soukromé banky budou pod záštitou EU i nadále skupovat státní obligace, řecká Republika se rozdělí mezi Evropskou centrální banku, Mezinárodní měnový fond a soukromý bankovní sektor. Evropská vize dostává konkretní podobu.
Publikováno v Literárních novinách
-
|149.254.57.xxx |2010-05-17 19:55:25 FreiVýborný článek. Otevře oči i některým z těch ovčanů, které ani zákaz žárovek "netrkl".
-
|91.127.174.xxx |2010-05-18 00:45:18 njn - to logo dost pripomina jedno starsiea sice toto http://i285.photobucket.com/albums/ll80/Horst777/gladio2.jpg
resp. to v clanku tu
http://911review.com/precedent/century/gladio.html
odporucam aj poguglit na temu gladio p2
dost nechutny komplot styroch proti jednemu
-
|89.173.32.xxx |2010-05-24 21:21:28 PeterS - Veci su zvecsa v celku jednoducheBububu.
Euro klesa voci dolaru pretoze vraj US ekonomika je silnejsia. A preco je silnejsia? Pretoze dlzi Cine (resp. ju dotuje, vlastni Cina).
EU ekonomika je zmetok ekonomik, ktore jednak dlzia si vsetky navzajom (asi ako kedysi v Daewoo corp.) a jednak vsetcia dlzia Nemecku, resp. ich sponzoruje Nemecko.
Nemecko je so svojim mzdovym dumpingom akoby europska Cina. Nuz a Nemecko uz asi nevladze tak, ako zatial Cina...
No a bububu... ked uz mame Cinu v srdci Europy, nemozeme mat aj Namestie nebeskeho mieru, sice nie vedla zakazaneho mesta, ale rovnako vyznamne, pod Akropolou?
Rovnake problemy, rovnake riesenia.
-
|88.71.235.xxx |2010-05-25 18:14:36 Petr Schnur - Gladio a "evropska Cina"Dekuji za reakce ctenářů, zejména za důležité doplňky slovenských přátel.
Paralela s Gladio mne nenapadla, ale myslim, že je naprosto přesná. Rozdíl se zdá být pouze v tom, že Gladio bylo "ve stínu" systému, Eurogendfor v jeho polostínu.
Rovnež přirovnání Čína - Německo. Je to skutečně tak (lituji, že jsem se v článku o tom nezmínil), že Německo provádí prostřednictvím rozsáhlého nízkovýdělkového sektoru mzdový dumping, čímž vyřazuje konkurenci. Není to zanedbatelný faktor. Doposud se průmyslové lobby a jejich poskokům u všech parlamentních stran s vyjímkou Levice (Die Linke) podařilo zamezit zavedení nejnižší zákonné mzdy. Naprosto přesné, ještě jednou díky za doplnění!
-
|89.173.32.xxx |2010-05-26 00:14:56 PeterS - Petr SchnurKapitalizmus nie je autochtonny system rastu, potrebuje externe impulzy. A tie su v prevaznej miere politicke (od vojnoveho nicenia, cez podporu automobilizacie az po riadenie monetarnej bazy - nalievanie penazi).
A tieto impulzy sa vycerpali, uz iba dobehne nalievanie penazi cez krachujuce rozpocty a hra skoncila.
Ekonomika sa preklopi a stat sa zacne starat o stranu dopytu. Stat zacne regulovat nie ponuku penazi, ale dopyt.
Jedna z moznosti je zaviest karbonovu dan, alias dan z energetickeho vyuzitia. Miesto zisku vznikne povinna administrativna dan, ktora selektivne ureguluje dopyt. U firiem to moze prebiehat ako klasicka DPH a mozno na nej budu participovat na zaklade rozhodnutia statu. Ale asi nepojde o percentualnu sadzbu, ale o absolutnu sumu.
Napr. rozok - vyrobne naklady plus 5 euro.
Taka karbonova dan, na ktoru nas uz postupne pripravuju vdaka zastupom uzitocnych idiotov, bude uzasny nastroj regulacie a socialneho pretvorenia.
Taka karbonova dan moze byt aj trestajuca, napr. vela spalis energie, prehupnes sa do inej danovej sadzby... na vyrobky, ktore su pre stat nebezpecne, napr. PC a internetova infrastruktura, zavedie taku dan, ze si to clevek nebude moct dovolit. Da sa urobit taky system, ze ludia budu radi, ak budu mat na jedlo.
NWO je len prechodna zalezitost, novy system bude urcite skor NSO, new social order a bude urcite mekky a velmi jednoduchy. Ak sa energia presadi ako limit, tak tento limit je velmi nenasilny argument. Kto by si trufol odporovat zoci voci teze, ze jeho spotreba obera druhych o minimalny prepych pridanej externej energie. V podstate to bude nova synteza komunizmu. Kazdemu rovnako malo.
-
|189.31.36.xxx |2010-05-27 13:07:29 Anonymní,,Čelíme kolapsu světového finančního systému. Je to konec globalizace. A v> těchto posledních chvílích se bohatí snaží dostat vše, co se dá, dokud je> ještě čas. Spojení korporativismu, militarismu a vnitřní a vnější> zpravodajské služby - hodně z jejich práce provádějí soukromí kontraktoři -> dala těmto korporacím děsivé kontrolní mechanismy. Považujte to, stejně jako> Řekové, za formu cizí okupace. Považujte řecké nepokoje za osvobozenecký> boj.>> Liberálové slouží falešným bohům. Víra v pokrok dosahovaný prostřednictvím> válek, vědy, techniky a spotřeby byla použita k ospravedlnění útlaku> nehistorických hodnot. A slepé přijetí diktátu globalizace, tragické a> falešné přesvědčení, že je nevyhnutelnou formou pokroku, je možná dokonalým> předvedením Macdonaldova tvrzení. Výběr není mezi potřebami trhu a lidské> bytosti. Neměla by existovat žádná možnost volby. A dokud se neosvobodíme z> otročení fikci pokroku lidstva, ať už přichází v podobě firemního> kapitalismu nebo jakékoliv jiné utopické vize, budeme se i nadále kastrovat> a udržovat zbytečné lidské utrpení.> KD│ S Řeky je to prostě tak: Vědí, co mají dělat, když korporace plení a> kořistí jejich zemi. Vědí, co mají dělat, když Goldman Sachs a mezinárodní> bankéři dohodnou s jejich mocenských elitami zfalšování hospodářských údajů> a poté sázejí miliardy na to, že se řecká ekonomika zhroutí. Vědí, co mají> dělat, když je jim řečeno, že jejich důchody, dávky a pracovní místa musí> být omezeny, aby bylo zaplaceno korporátním bankám, které především je> ždímají. Vyhlašte generální stávku. Zahajte nepokoje. Vyřaďte centra měst.> Vyhoďte ty bastardy. Nebojte se jazyka třídního boje - bohatí versus chudí,> oligarchové versus občané, kapitalisté versus proletariát. Řekové na rozdíl> od většiny z nás to pochopili, napsal Chris Hedges pro Truthdig,,
http://www.blisty.cz/2010/5/26/art52685.html,,
,,Nevojenská funkce války, může tedy být a dlouhodobě je pro hegemony mnohem> důležitější nežli vojenská.> Po relativně dlouhé období kapitalismu platí, že "nepřátelé tvoří klientelu,> spojenci konkurenci a vlastní obyvatelsto protivníka". Tyto války jsou vždy> v jistém smyslu a podobě, válkami proti vlastnímu obyvatelstvu, případně> občanskými válkami vedenými na cizím území a v zastoupení. O užitečnosti> války už psal prorocky, avšak dobově limitován, George Orwell. Marxistická> (neo-marxistická) analýza války nám také dosud chybí.,
> http://www.blisty.cz/art/44410.html
-
|189.31.36.xxx |2010-05-27 20:16:02 AnonymníUtorok, 2010, máj 25 11:24
LENIVÍ GRÉCI?
Niekoľko faktov na margo mýtu o lenivých Grékoch
Dušan Krnáč
Len pre lepšiu predstavu a mieru, plánovaná redukcia gréckeho deficitu zo 14 percent na 4 percentá HDP (ktorý sa rovná 245 miliardám eur), by v USA zodpovedala astronomickým 1,4 biliónom (áno, 1400 miliardám) USD v škrtoch v štátnom rozpočte. V Nemecku by z verejných výdajov museli škrtnúť 241 miliárd eur.
1. Podľa štatistík Eurostatu odpracujú Gréci týždenne z európskych krajín v priemere NAJVIAC hodín. Pracujú 42 hodín v týždni, zatiaľ čo európsky priemer 27 členských krajín EÚ je 40,3 hodín, a v rámci eurozóny je to 40 hodín. Tu sa teda končí jedna lož, do ktorej sa nehanbia zaodieť vrcholní politici, vrátane tých našich.
https://utopia.sk/liferay/web/guest/clanok/-/journal_content/56_INSTANCE_7Oj3/16892/25896
-
|189.31.36.xxx |2010-05-27 20:25:26 AnonymníBitka v Grécku je akurátnym príkladom triedneho boja. Veď čo môže lepšie poslúžiť za dôkaz triedneho rozdelenia spoločnosti ako protichodnosť záujmov finančného kapitálu a obyčajných pracujúcich? Garantujem vám, že žiadny Grék ani Španiel, rovnako ako ani Slovák poberajúci svoj (pod)priemerný príjem väčšiny národa nemal šancu si pri pohľade na výplatnú pásku všimnúť, že si žije nad pomery. Existuje na to jeden logický argument: Pri dostatočnom príjme si nemusím brať pôžičku na naplnenie základných ľudských potrieb. A toto pravidlo pre pracujúcich už dlho neplatí, ak vôbec môžeme tvrdiť, že tu také časy boli. Čaká nás turbulentné obdobie vyostrených konfliktov prameniacich práve z povahy triedneho sociálneho rozdelenia spoločnosti. Tak, ako sú kapitalizmu vlastné živelné obdobia boomu a následných krachov trhov, tak existuje nepreklenuteľný rozpor medzi záujmami vlastníkov výrobných prostriedkov a tými, ktorí predávajú svoju schopnosť pracovať. Prvá menovaná skupina si toho bola vždy vedomá a je čas, aby sme si to uvedomili aj my ostatní. Čím skôr, tým lepšie.
Výsledok zápasov v Grécku do veľkej miery zadefinuje nové pravidlá pre ďalšiu epochu, bez ohľadu na to, aké to bude mať dôsledky na podobu Európskej únie a menu eurozóny. EÚ a euro tvoria dôležitú makroštruktúru, ale ich redukcia alebo rozpad nepredstavuje ani tak ekonomickú, ako skôr politickú hrozbu.
Aj pre najsilnejšie ekonomiky by zánik spoločnej meny nepochybne znamenal tvrdý úder a veľké straty. Ale potenciálne ďaleko väčšie nebezpečenstvo tkvie v politickej odozve, ktorá by mohla spustiť procesy, ktoré by sa mohli ľahko vymknúť spod kontroly. Prekročili by sme Rubicon, za brehmi ktorého môžeme očakávať čokoľvek.
Konsenzus medzinárodnej spolupráce a integrácie medzi rozvinutými krajinami sveta, ktorý sa zrodil z ťažko zaplateného „ponaučenia“ dvoch svetových vojen a jednej veľkej hospodárskej krízy, by určite utrpel zdrvujúcu, ak nie smrteľnú ranu.
Obnovený dôraz na úzke národné záujmy neberúce ohľad na žiadne medzinárodné inštitúcie alebo dohody, by so sebou prinieslo posilujúce tendencie militantného kapitalizmu
https://utopia.sk/liferay/web/guest/clanok/-/journal_content/56_INSTANCE_7Oj3/16892/26237
Ilona Švihlíková
http://blisty.cz/2010/5/17/art52549.html