Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Drancování irácké ropy

  • iracka-ropa
Přidělení práv na rozvoj velkého ropného pole Západní Qurná v jižním Iráku společnostem Exxon-Mobil a Royal Dutch Shell minulý čtvrtek (5.11.) znovu zvýraznilo zločinný charakter pokračující americké okupace. Jako přímý následek irácké války tak velká americká a jiná nadnárodní energetická konsorcia znovu získávají kontrolu nad největšími světovými ropnými poli.

Zásoby ropy v Západní Qurně představují 8,7 miliard barelů ropy. Celkové irácké zásoby ropy se v současnosti odhadují na 115 miliard barelů, přičemž desítky potenciálních polí nebyly zatím dostatečně posouzeny. Před americkou invazí v roce 2003 přidělil baathistický režim Saddáma Husajna práva na Západní Qurnu ruské ropné společnosti Lukoil. Proamerický loutkový režim v Bagdádu všechny předválečné kontrakty zrušil.

Během 20 let platnosti kontraktu plánují Exxon-Mobil a Shell zvýšit denní produkci Západní Qurny z méně než 300 000 barelů na 2,3 milionu barelů v období prvních šesti let. Irácká vláda bude přitom společnostem hradit náklady na rozvoj pole - které mohou dosáhnout až 50 miliard dolarů - po 1,90 dolaru za každý vytěžený barel, čili nějakých 1,5 miliardy dolarů ročně. Exxon-Mobil má v rukou 80procentní podíl, Shellu patří zbývajících 20 procent.

Jde o druhý kontrakt, podepsaný mezi bagdádským režimem a zahraničními energetickými společnostmi. Minulé úterý (3.11.) byla uzavřena smlouva s British Petroleum (BP) a China National Petroleum Corp (CNPC), jíž tyto společnosti získaly práva na obrovské ropné pole Rumajla a jeho zásoby o objemu 17 miliard barelů. Podíl BP činí 38 a CNPC 37 procent. Jejich plánem je zvýšit denní produkci z přibližně 1 milionu na 2,85 milionu barelů, což představuje zisk přes 2 miliardy dolarů ročně.

Jediným zklamáním pro nadnárodní společnosti je, že smlouvy nejsou založeny na modelu tzv. dohody o dělbě produkce (Production Sharing Agreement, PSA), který umožňuje přístup k plným 40 % celkového zisku z ropného pole. Dokonce i prodejní členové irácké vlády odmítli vydání největších ropných polí za takových podmínek. Místo toho jsou smlouvy klasifikovány jako dohody o „obsluze". To umožnilo premiéru Núrímu al-Málikímu a jeho ministru ropného průmyslu Husajnu al-Šahristánímu ignorovat parlament a absenci zákona o ropě a plynu a rozhodnout o energetickém průmyslu sami.

Další smlouvy jsou před dokončením. Konsorcium složené z italské společnosti Eni, americké Occidental a jihokorejské Kogas podepsalo předběžnou dohodu o ropném poli Zubajr, jehož rezervy činí 4 miliardy barelů. Eni, japonský gigant Nippon Oil a španělská firma Repsol se ucházejí o ropné pole v Násiríji s podobnými rezervami. V severním Iráku jedná Royal Dutch Shell o kontraktu na rozvoj nevyužitých částí rozsáhlého ropného pole u Kirkúku, jehož rezervy se odhadují na 10 miliard barelů přesto, že tu těžba probíhá už od roku 1934.

Přes původní požadavek lepších podmínek souhlasily energetické společnosti se smlouvami na rozvoj existujících ropných polí v naději, že si tím vybudují lepší pozici, aby podle modelu PSA získaly mnohem lukrativnější kontrakty na dalších 67 polí, jež budou dražena koncem tohoto nebo v příštím roce. I když se záležitost protáhla mnohem déle než se počítalo, velká energetická konsorcia nyní kalkulují s tím, že Irák je v současné době dostatečně stabilní, aby začal investovat do obrovského zvýšení ropné produkce. Prvním krokem bylo otevření iráckého ropného průmyslu, který byl v roce 1975 znárodněn, zahraničním investorům.

Neokoloniální povahu této operace jen podtrhuje skutečnost, že se na provádění smluv společností v Iráku podílejí dva bývalí vysocí činitelé z dob Bushovy administrativy. Jay Garner, první šéf americké okupační správy v Iráku po invazi, je poradcem kanadské energetické společnosti Vast Exploration, která má 37procentní podíl na ropném poli na kurdském severu. Zalmay Khalilzad, bývalý vyslanec v Afghánistánu, Iráku a u OSN, vytvořil vlastní společnost poskytující poradenskou službu v kurdském městě Irbílu.

Americká invaze a okupace Iráku byla válkou o energetické zdroje. Více než milion Iráčanů byl povražděn, milion dalších zmrzačen či traumatizován, města a infrastruktura zničeny a desetitisíce amerických vojáků zabity či zraněny proto, aby Amerika v rámci rozsáhlejších ambicí na Blízkém východě a Střední Asii získala nadvládu nad iráckými ropnými rezervami.

Spojeným státům se po první válce v Zálivu v letech 1990-91 nepodařilo dosáhnout jejich širších regionálních cílů. Husajnův režim zůstal u moci a navzdory následným sankcím OSN byly uzavřeny kontrakty se společnostmi jako byl např. francouzský ropný gigant Total nebo Lukoil. Od konce 90. let usilovaly Rusko a evropské velmoci o zmírnění sankcí, aby se tyto společnosti mohly dostat ke svým ziskům. Válka se stala jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby zájmy amerických společností nevypadly ze hry.

Americká energetická konsorcia nebyla pasivními diváky. Vysocí představitelé společností Exxon-Mobil, Chevron, Conoco-Phillips, BP America a Shell se počátkem roku 2001 zúčastnili rozhovorů s „energetickým komandem" Bushovy administrativy vedeným viceprezidentem Dickem Cheneym. Jeden z dokumentů připravených pro debatu obsahoval mapu iráckých ropných polí, terminálů a ropovodů a seznam neamerických zahraničních společností připravených tam vstoupit. Zpráva komanda z května 2001 bez obalu stanovila cíl Spojených států: „Záliv bude primárním těžištěm mezinárodní energetické politiky Spojených států."

Teroristické útoky 11. září 2001 poskytly pro válku záminku. Na lži o iráckých zbraních hromadného ničení navázaly další lži o spojení Iráčanů s al-Qá'idou. V období před invazí se vůdcové ropného průmyslu opakovaně setkali s činiteli Bushovy administrativy. Jak to pojmenoval 16. ledna 2003 komentář Wall Street Journalu: „Americké ropné společnosti se začínají připravovat na den, kdy dostanou příležitost pracovat v jedné z ropou nejbohatších zemí světa."

Po utopení iráckého lidu v krvi americká finanční a podnikatelská oligarchie věří, že ten den konečně nastal. I když americké korporace nejsou jedinými příjemci zisku z kontraktů, není pochyb, kdo rozhoduje o irácké ropě. Díky existenci mohutných vojenských základen v zemi a vázanosti bagdádského režimu na Washington jsou Spojené státy v pozici, kdy mohou diktovat podmínky svým evropským i asijským rivalům a využívat hrozby odstřihnutí ropných dodávek, která je dlouhodobou součástí americké strategické politiky.

 

 

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře