Teroristické útoky ve Francii a kultura popírání reality

3. října 2019 smrtelně pobodal muslimský zaměstnanec zpravodajského oddělení policejního ředitelství v Paříži čtyři své kolegy, než ho zastřelil policista. Ačkoli to nebyl ten nejhorší teroristický útok, jaký Francie zažila v posledních letech, vražedné řádění, ke kterému došlo v budově policejního ředitelství v Paříži, bylo snad tím nejobávanějším. Spáchal ho francouzský státní zaměstnanec, policista, který se zaměřil na vysoce citlivý cíl – zaměstnance policejního ředitelství. Katastrofická neochota řešit příčiny útoku odhaluje vážné selhání francouzských institucí.

Stejně jako v případě všech nedávných teroristických útoků, se francouzská média a úřady nejprve pokusily to, co se stalo, bagatelizovat. Útočník byl původně popsán jako postižený člověk - vrah byl částečně hluchý a němý - a to použily jako potenciálně zmírňující faktory jeho teroristického činu. Trvalo to dlouhých 24 hodin, než oficiální místa nakonec odhalila, že to byl islamistický militant, který si svůj útok velice pečlivě naplánoval.

To, že zradikalizovaný militant pracoval celá léta bez sebemenšího podezření v státní bezpečnostní instituci, vyvolalo po celé zemi vlnu zděšení. Francouzská parlamentní opozice žádala rezignaci ministra vnitra Christopha Castanera, který oznámil, že útočník "nikdy nevykazoval žádné varovné signály ani potíže s chováním."

"Naprosto normální chování" vraha zahrnovalo denní návštěvu notoricky známé radikální mešity, mobil plný kontaktů na islamisty a drastické omezení komunikace se ženami - terorista se celé měsíce vyhýbal všem ženám kromě své manželky. Jeho kolegové uvedli, že již v lednu 2015 s nadšením schvaloval před ostatními policejními zaměstnanci vražedný islamistický teroristický útok na redakci satirického časopisu "Charlie Hebdo". V mnoha zemích by chyba tohoto rozsahu přinutila vládního ministra, aby rezignoval - ne však ve Francii.

Popis stále ještě nevyjasněného útoku, vykazuje známky neuvěřitelného selhání vnitřní kontroly v řadách francouzské policie. Francouzský parlament se nyní ptá, jak se vrahovi dařilo tak dlouho unikat odhalení, když vše v jeho chování jasně signalizovalo rostoucí radikalizaci.

Při tomto útoku byl poprvé cílem samotný francouzský stát a jeho instituce. Rovněž poprvé nebyly oběťmi novináři (jak tomu bylo v případě útoku na redakci "Charlie Hebdo" v lednu 2015), židé (kteří byli cílem teroristů v posledních letech několikrát) nebo civilisté (například během masivních koordinovaných útoků v Paříži v listopadu 2015, jejichž výsledkem bylo více než 131 mrtvých a 413 zraněných).

Tento poslední útok také ukazuje, že Francie je nedostatečně připravená tento problém vůbec začít řešit. Zabiják nebyl žádný obyčejný státní úředník - jeho bezpečnostní prověrka mu umožňovala přístup k citlivým souborům, jako jsou například osobní údaje policistů a jednotlivců sledovaných ministerstvem vnitra, včetně osob podezřelých z terorismu.

Francouzské instituce opakovaně selhaly po útoku na redakci "Charlie Hebdo", klub Bataclan v Paříži, masakr v Nice a mnohých dalších. Francouzský prezident Emmanuel Macron však namísto přiznání tohoto selhání a převzetí svého podílu zodpovědnosti, mluví o "společenském problému", který "instituce samy nejsou schopny řešit". Nejprve je nutné problém pojmenovat a teprve potom je možné ho řešit. Avšak Macron se zoufale vyhýbá tomu, aby musel přímo čelit problému náboženské radikalizace. Za současného stavu je úspěch francouzských politických institucí v boji proti terorismu v nedohlednu.

Kultura popírající islámskou hrozbu existuje nejen mezi politiky, ale také ve francouzských médiích. Novináři, akademici a politici až na několik výjimek soustavně bagatelizují nejen riziko teroristických útoků, ale také hrozbu rostoucí salafistické radikalizace v zemi. Rostoucí počet nenásilných muslimů touží žít odděleně od ostatní francouzské společnosti podle práva šaría.

Podle studie Institutu Montaigne, se 29 % francouzských muslimů domnívá, že právo šaría je důležitější než francouzské zákony. To znamená, že téměř jedna třetina francouzských muslimů žije podle hodnot, které jsou ve své podstatě neslučitelné s francouzskými a západoevropskými standardy.

Přestože je Francie evropskou zemí, na kterou se militantní islamisté zaměřili nejvíce (263 obětí teroristických útoků od roku 2012), jsou politici doslova paralyzováni strachem z toho, že je budou hlavní média obviňovat z diskriminace muslimů, z vytváření spojitosti mezi teroristy a muslimy nebo z "podněcování napětí". Vedoucí osobnosti uznávají, že existuje obrovský problém, až tehdy, když jej již nemají na starosti. V knize vydané po skončení svého mandátu napsal bývalý prezident, socialista François Hollande, toto:

"Islám? Ano, máme skutečně velké problémy s islámem. Nikdo o tom nepochybuje. Islámský závoj je formou zotročování. V souvislosti se zvýšenými teroristickými útoky nemůžeme pokračovat v přijímání migrantů bez jejich přísného prověření."

V době svého prezidentování by Hollande něco takového nikdy nevyslovil. Stejně jako ostatní i on tento problém zbaběle ignoroval.

Podobně se zachoval předchůdce Christopha Castanera Gerard Collomb, který dokonce varoval před nebezpečím občanské války ve Francii, ovšem až poté, co odstoupil z funkce ministra vnitra.

"Na některých předměstích platí zákon silnějšího a obchodníci s drogami a radikální islamisté si tam přisvojili pravomoci Republiky... Dnes žijeme vedle sebe, ale obávám se, že zítra bychom mohli skončit tváří v tvář v boji proti sobě."

Je důležité si uvědomit, že tyto citáty nepocházejí od pravicových intelektuálů nebo aktivistů. François Hollande a Gerard Collomb byli dlouhá léta významnými osobnostmi Socialistické strany.

Tato situace ilustruje stav, který byl nazván "la démission des élites" (demise elit): odmítnutí "elit" jednat, i když velmi dobře vědí, co se děje, ale bojí se o problémech mluvit kvůli dominantní ideologii politické korektnosti.

Francouzští policisté jsou mezitím stále více demoralizovaní. Od začátku roku 2019 spáchalo ve Francii sebevraždu více než 50 policistů. Francouzští policisté musí čelit stále obtížnějším pracovním podmínkám a bezohledným násilníkům na předměstích měst jako jsou Paříž, Marseille, Lille nebo Lyon. Tato předměstí se stále více vymykají kontrole francouzských úřadů.

Při každém útoku jsme svědky stejného rituálu. Jsou kladeny květiny a pronášena slova pocty a ocenění obětem útoku. Političtí vůdci vyjadřují své odhodlání jednat, aby občany ochránili. Ale po několika dnech zpravodajský cyklus skončí a vše se vrací do svých kolejí. Do příštího teroristického útoku.

Alain Destexhe je belgický honorární senátor, v roce 2006 obdržel Cenu svobody udělovanou organizací Nova Civitas.

--------------------------

zdroj: https://cs.gatestoneinstitute.org/15112/teroristicke-utoky-francii