Rozhodnutí Haagu o Kosovu: oloupení Srbska a mezinárodní právo

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

6. září 2010|

Vojin Joksimovich|

12644 x

Dne 22. července Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v souvislosti s jednostrannou deklarací nezávislosti, kterou 17. února 2008 vyhlásili kosovští Albánci, rozhodl, že obecné mezinárodní právo, rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 nebo ústavní rámec [vytvořený pro Kosovo] nezakazuje deklarace nezávislosti.

Poradní rozhodnutí si vyžádalo Valné shromáždění OSN na žádost Srbska. Toto rozhodnutí bylo překvapením pro mnoho právních expertů, kteří neočekávali tak přímočarý jazyk. Očekávalo se, že toto rozhodnutí umožní, aby si všechny strany zachovaly svou tvář. Srbsko bylo vždy a nadále zůstává poraženým. Soudci nerozhodli ve věci práva na odtržení od Republiky Srbsko. Soudci se také vyhnuli klíčové otázce, zda v rámci mezinárodního práva existuje právní opora pro odtržení. Tito soudci zároveň jednali nezodpovědně, když ignorovali možné důsledky. Rozhodnutí neřeklo, zda je Kosovo státem. Neřeklo, zda je slučitelné s mezinárodním právem, pokud suverénní státy uznají kosovskou nezávislost. Mimo oblast právní praxe bude nuance mezi deklarací nezávislosti a odtržením se vší pravděpodobností přehlížena.

Ačkoli je toto rozhodnutí poradní a je na Valném shromáždění OSN, aby o něm jednalo, je to  nesmírná rána pro Srbsko a mezinárodní právo. Toto rozhodnutí v podstatě dovršuje demontáž mezinárodního práva, které započalo 24. března 1999, když na srbské cíle začaly dopadat bomby a řízené střely NATO. Bylo to poprvé v padesátileté historii NATO, kdy tato aliance zaměřila svou vojenskou moc - které se nikdo na světě nevyrovná - proti suverénnímu státu, který nepředstavoval žádnou hrozbu, ani neměl zlé úmysly vůči USA či Evropě. Akce porušila mezinárodní právo v sedmi bodech a proběhla bez souhlasu amerického Kongresu, čímž byla porušena americká ústava. Tentýž soud naznačil, že agrese NATO byla ilegální, třebaže odmítl jugoslávskou žádost, aby bylo bombardování zastaveno.

Bývalý norimberský žalobce pro válečné zločiny Walter Rockler napsal: „Útok proti Jugoslávii představuje nejnestydatější mezinárodní agresi od doby nacistického napadení Polska za účelem zabránit ‚polským zvěrstvům' vůči Němcům." Rezoluce č. 1244 tuto ilegální válku ukončila a byla výsledkem kompromisu mezi západními mocnostmi (Spojenými státy, Velkou Británií a Francií) na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. Uvažování o kosovské nezávislosti bylo zcela mimo diskuzi a tudíž nebylo zapotřebí v této věci zavádět nějaký zvláštní zákaz. Soudci Mezinárodního soudního dvora se rozhodli tuto součást ilegální války NATO ignorovat a jejich rozhodnutí je tudíž od základu vadné.

Tento příspěvek se věnuje třem tématům: anatomii rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, dopadu na Srbsko a dopadu na mezinárodní právo.

 

Anatomie rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora

Mezinárodní soudní dvůr tvoří patnáct soudců. Čínský soudce odešel do důchodu, takže hlasovalo 14 soudců. Soud jednomyslně shledal, že má pravomoc toto poradní stanovisko na žádost Valného shromáždění OSN poskytnout a v poměru 9:5 se rozhodl této žádosti vyhovět. Poté dospěl v poměru 10:4 ke stanovisku, že tato jednostranná deklarace nezávislosti (unilateral declaration of independence - UDI) neporušila mezinárodní právo. Předseda soudu, japonský soudce Owada, jenž je otcem japonské korunní princezny, hlasoval ve prospěch stanoviska společně se soudci zastupujícími USA, Německo, Francii, Velkou Británii, Mexiko, Brazílii, Jordánsko, Nový Zéland a Somálsko. Slovenský soudce Tomka, místopředseda soudu, hlasoval proti společně se soudci z Ruské federace, Maroka a Sierry Leone.

Pohled na složení soudu prozrazuje nadvládu větších zemí, malé země jsou zastoupeny pouze v šesti případech. Reprezentuje to adekvátně složení OSN? Zastoupeny jsou čtyři členské země NATO, které jsou v mezinárodních záležitostech téměř vždy podpořeny Japonskem, Jordánskem a Novým Zélandem. Zastoupena je i zločinná země Somálsko!!

Zdá se, že toto rozhodnutí tvoří největší společný jmenovatel, ke kterému byli soudci schopni dospět. Bělehradský list Novosti již dříve uvedl, že první hlasování dopadlo v poměru 8:7 ve prospěch Srbska, když tam ještě byl čínský soudce. Japonský předseda pravděpodobně zavedl jisté změny, které umožnily, aby tři soudci změnili stranu. Jak to bylo uděláno, zůstane tajemstvím uvnitř Paláce míru v Haagu. Soud se vyhnul sporným otázkám. Otázka o původu nového státu je politická záležitost. Podané výklady se odvolávají na mezinárodní právo, soudci však své rozhodnutí v podstatě opřeli o rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244 a dospěli k závěru, že jednostranná deklarace nezávislosti nebyla touto rezolucí „specificky"zakázána a tudíž nebyla nelegální. V poradním stanovisku se o rezoluci RB OSN č. 1244 tvrdí, že je „přinejlepším nejednoznačné, zda tato rezoluce takový zákaz zavádí." To je ale skok dopředu!! Co třeba fakt, že tato rezoluce ukončila ilegální válku USA a NATO a že obsahuje výslovné ustanovení, že mise OSN měla podpořit vytvoření „rozsáhlé autonomie a samosprávy v rámci Jugoslávie" při plném respektování principu svrchovanosti a územní celistvosti tehdejší Jugoslávie a nyní Srbska. Co je na tomto ustanovení „nejednoznačného"?

 

Oloupení Srbska

Toto rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora představovalo další kapitolu v oloupení Srbska, které bylo zahájeno rozkouskováním Jugoslávie. První krok v tomto učinilo Německo svým uznáním Slovinska a Chorvatska, a další krok pak učinily Spojené státy, když uznaly Bosnu.  Protisrbská politika byla soustavně prováděna od roku 1992 a bude pravděpodobně pokračovat, dokud Srbsko nebude zredukováno na území, které zaujímalo před balkánskými válkami. Spojené státy si vybraly proti Srbům tytéž balkánské spojence jako nacistické Německo za 2. světové války, tj. Chorvaty, bosenské Muslimy a kosovské Albánce, nehledě na skutečnost, že Srbsko bylo za 2. světové války americkým spojencem.

Zdá se, že si bělehradská vláda konečně uvědomuje, soudě podle prohlášení ministra zahraničí Vuka Jeremiće, že před ní leží těžké časy. Poté, co poukázal na to, že se soud vyhnul klíčové otázce práva Albánců na odtržení, Jeremić přislíbil, že boj bude pokračovat i kdyby byly v sázce vztahy s EU. Srbsko může dále postupovat pouze prostřednictvím Valného shromáždění OSN. Srbsko zjevně plánuje navrhnout novou rezoluci OSN poté, co k tomu 26. července dostalo souhlas parlamentu. Jeremić zopakoval, že Srbsko nikdy Kosovo neuzná zdůrazňujíc přitom politické, historické a morální závazky Srbska. Z tohoto důvodu prezident Tadić zamýšlí vyslat své zmocněnce do 55 zemí se vzkazem, že obrat v jejich postoji by mohl vyústit v nebezpečný precedens, neboť by mohl ve světě povzbudit mnoho separatistických hnutí.

Srdja Trifković ve svém vynikajícím článku „ICJ Ruling: Blow to Serbia, Boon to Tadić" pochybuje o upřímnosti Tadićovy administrativy a tvrdí, že „Tadić a jeho kohorta hledá způsob, jak ve věci Kosova kapitulovat, třebaže předstírá, že tomu tak není. Jde o jednoduchou rovnici: Vsadit veškeré diplomatické úsilí na jedinou kartu - jak tomu bylo s Mezinárodním soudním dvorem - a upustit od užití jakýchkoli dalších politických či ekonomických (neřkuli vojenských) nástrojů, kterými Srbsko disponuje." Trifković poukazuje, jak jsem to učinil já ve své knize „Kosovo is Serbia", na to, že přesvědčivým výsledkem Tadićovy politiky bylo katastrofální rozhodnutí akceptovat misi Evropské unie EULEX na Kosovu v prosinci 2008. „Toto byl moment, kdy Bělehrad skutečně kapituloval." Rusko bylo připraveno v Radě bezpečnosti OSN vznést veto, ale neučinilo tak, protože Tadić EULEX akceptoval.

Vojislav Koštunica, bývalý srbský premiér a právní vědec, se vyslovil, že Tadićova vláda je za tuto porážku u Mezinárodního soudního dvoru odpovědná a tuto pohromu připisuje propagandě administrativy, že připojení k EU nemá alternativu. Ve svém příspěvku „Is President Tadic Serious about the Future of Serbia?" jsem se vyjádřil, že přístup odmítající alternativy není jen chybný, ale je dokonce filosoficky nesmyslný, poněvadž alternativu nemá pouze smrt. Argumentoval jsem, že pro Srbsko existují jiné životaschopné alternativy, které mu pravděpodobně slibují mnohem více než přistoupení k EU, tj. přidružení se ke skupině zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), které mají mnohem větší ekonomický potenciál než ekonomicky skomírající EU. Kromě toho, země BRIC podporovaly srbskou pozici ve věci Kosova.

Když byl Koštunica premiérem, zastával názor, že by Srbsko mělo podat žalobu na země, které uznaly Kosovo, spíše než postupovat u Mezinárodního soudního dvoru tímto způsobem. Dále řekl, že Tadićova administrativa ryzím způsobem nebránila srbské národní zájmy a „naše Kosovo". Z tohoto důvodu požaduje Tadićovu rezignaci. Pokud je Tadić čestný člověk, měl by ji nabídnout.

 

Demontáž mezinárodního práva

Mezinárodní právo je termín, kterým se odkazuje na zákony, které upravují chování nezávislých států k sobě navzájem. OSN, jež vznikla v roce 1945 následkem 2. světové války, je odpovědná za větší část rámce stávajícího mezinárodního práva. Chartu OSN dodržují prakticky všechny státy. Mezinárodní soudní dvůr byl ustaven na základě Charty OSN jako její základní soudní orgán.

Konec studené války měl vést k odstranění masivního amerického vojenského arzenálu poté, co se vytratilo ospravedlnění jeho existence. Spojené státy však místo toho nastolily politiku nadvlády nad světem, Pax Americana. V roce 1992 Paul Wolfowitz sepsal dokument s názvem Směrnice obranného plánování (Defence Planning Guidance), který poprvé od konce studené války formuloval vojenskou strategii. Diplomacie a potřeba mezinárodní spolupráce byly nahrazeny tzv. „předsunutou přítomností" („forward presence"). Byla to vize, která předpokládala nejen zachování stávajících vojenských základen, ale rozšiřování jejich počtu. Tato Pax Americana 21. století se rovná permanentní válce. Thukydides, řecký historik a autor Dějin peloponéské války, je často označován za zakladatele tradice politického realismu, podle kterého jsou vztahy mezi státy založené spíše na moci než na právu. Společně s Hobbesem a Machiavellim je zakladatelem politického realismu, podle něhož se politika státu musí primárně či výlučně zaměřovat na potřebu pěstovat vojenskou nebo ekonomickou moc spíše než ideály a etiku.

Na rozdíl od Pax Americana, obhajoval prezident Kennedy ve svém známém projevu na American University v roce 1963 vizi světového míru: „Jaký druh míru mám na mysli? O jaký druh míru usilujeme? Nikoli o Pax Americana vymáhaný ve světě pomocí amerických válečných zbraní. Mluvím o ryzím míru, nikoli pouze o míru v naší době, ale o míru pro všechny časy." Westfálský mír z roku 1648 představuje další rozdíl. Ukončil 30letou válku, která zahubila 30% obyvatelstva ve střední Evropě. Základem této smlouvy byla doktrína suverenity, která hlásala, že chování státu na vlastním území a jeho instituce stojí mimo dosah jiných států. Po 200 let, až do vypuknutí 1. světové války, s výjimkou napoleonské éry, tento systém svých cílů dosahoval.

Doktrína moci spíše než práva vedla k politice amputace území suverénního státu Srbska, která je analogická s amputací území Československa v roce 1938. Založení vojenské základny Camp Bondsteel v Kosovu, největší vojenské základny vybudované od konce vietnamské války, bylo klíčovým cílem. Tatáž doktrína byla v podstatě použita pro ospravedlnění války v Iráku. Wolfowitz snil o invazi do Iráku již v sedmdesátých letech.

Válka USA a NATO proti Srbsku v roce 1999 porušila sedm mezinárodních zákonů: Vídeňská konvence, čl. 1 smlouvy NATO, čl. 5 Charty OSN, Helsinské dohody, Ženevské konvence, ilegální sankce, použití zakázaných zbraní. Z tohoto důvodu to představuje historický obrat, který se rovná demontáži mezinárodního práva. Síla a donucování nahradily mezinárodní právo a vrátily svět do temných dob. To umožnilo bandě albánských narkoteroristů získat své vítězství, aby byla pošlapána územní celistvost suverénního státu. Analogickým případem by bylo požadovat po Spojených státech, aby umožnily zahraničním jednotkám navrátit Alamo Mexiku, protože v Texasu došlo ke změně etnických poměrů.

Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora představuje korunní klenot této hanebné kapitoly světových dějin, ve které moc způsobuje, že doktrína práva brání míru, který je udržován souborem mezinárodních zákonů. Je ironií, že by tento soud OSN mohl stát v čele demontáže mezinárodního práva a návratu k Thukydidově světu 5. století před Kristem.

 

Vojin Joksimovich, Ph.D. se v roce 1936 narodil v Bělehradě, kde později také vystudoval.Ve věku osmi let byl svědkem, jak při německém bombardování za 2. světové války zahynula celá jeho rodina. Jeho strýc Dragić Joksimović statečně obhajoval generála Dražu Mihailoviće při zinscenovaném procesu v roce 1946. V roce 1970 získal Vojin Joksimovich doktorát z jaderného inženýrství na Imperial College of Science and Technology v Londýně. Kromě odborných publikací často přispívá do novin, televize a rozhlasu o balkánských tématech. Je také autorem tří knih o balkánské problematice: Kosovo Crisis: A Study in Foreign Policy Mismanagement (1999), The Revenge of the Prophet: How Clinton and Predecessors Empowered Radical Islam (2006) a Kosovo is Serbia (2009).

Zdroj: http://serbianna.com/analysis/?p=642, překlad Karel Hyka

 

Komentáře