Původ levicového terorismu (nejen) v Řecku

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

18. září 2009|

Max Sakis|

5686 x

V posledních dnech media opět informovala o tom, že řecká krajně levicová teroristická organizace Revoluční boj hrozí útoky na objekty řecké vlády, policie, armády, NATO, nadnárodních korporací a především finančních institucí. V tomto ohledu se nejedná o nic nového a převratného, co by nebylo možné nalézt v prohlášení jakékoli jiné teroristické organizace, Rudými brigádami počínaje, a řeckým Revolučním bojem konče.

Podobná prohlášení již tato skupina vydává pravidelně každé dva tři měsíce po dobu šesti let. Že se nejedná jen o plané výhružky již také mnohokrát dokázala aktivními činy. Zajímavé a hodno úvahy je však podhoubí ve společnosti a historie, které přejí vzniku a působení takovýchto organizací. Připomeňme si stručnou historii působení Revolučního boje na pozadí řecké poválečné historie a politické a společenské reality.

Samotná organizace Svobodný boj o sobě dala poprvé vědět v roce 2003 bombovým útokem na aténský soudní dvůr, po kterém následovala série dalších útoků, z kterých jmenujme například bombové útoky na státní budovy, střelbu a bombový útok na autobusy řecké police, v nichž seděly pořádkové jednotky určené k rozhánění demonstrací, pokus o atentát na bývalého ministra veřejného pořádku Voulgarakise a v neposlední řadě útok poslední, ze dne 2. září 2009, kdy došlo k výbuchu bomby na aténské burze. Nejznámějším útokem však bylo odpálení protitankové střely na budovu velvyslanectví USA v Aténách, ke kterému došlo 12. ledna 2005. K větším škodám nedošlo jen z toho důvodu, že hlavice kvůli závadě neexplodovala.

Tento útok byl jako vejce vejci podobný útoku, který v roce 1998 podnikla na stejný cíl stejným způsobem nejslavnější a světově proslulá řecká ultralevicová teroristická organizace 17. listopad. Je zcela zřejmé, že Revoluční boj je pokračováním této organizace, která byla rozprášena v roce 2002. Zda se jedná o novou generaci nebo jde o neobjevené buňky 17. listopadu, které se přetransformovaly do Revolučního boje není jasné. Pravděpodobné však je, že jde o kombinaci obou možností.

Revoluční boj a bývalý 17. listopad nejsou však jediné, jsou jen nejznámější. V současném Řecku skupin, které volí násilí jako nástroj politické akce, existuje přibližně deset (jak je v jižní Evropě zvykem, není dobré udávat přesné číslo, počet osciluje mezi devíti až patnácti). Bezpečnostní analytici řecké vlády a specialisté na terorismus tvrdí, že Revoluční boj nyní pouze bojuje o hegemonii mezi těmito skupinami a chce být vidět. Základní tezí Revolučního boje je boj proti kapitalismu, globalizaci, politice Spojených států a NATO ve světě, útlaku nadnárodních korporací a zkorumpované řecké vládě. Ale skutečná otázka zní: Jak je možné, že se daří tolika organizacím ve svobodném, demokratickém a vyspělém státě, který má deset milionů obyvatel?

Samotný základ tohoto vývoje lze vysledovat již na konci 2. světové války. Tehdejší Řecko bylo na jejím konci ze tří čtvrtin ovládáno partyzány EAM, kteří byli vedeni Komunistickou stranou Řecka. Její součásti však byli také republikáni, sociální demokraté, centristé a středové skupiny. Komunistická strana převzala vedení, protože měla dlouholeté zkušenosti s působením v ilegalitě. Vzhledem k procentové dohodě, uzavřené mezi SSSR a Spojenci však Řecko připadlo západním mocnostem. Proto Winston Churchill rozhodl a napomohl rozvoji další pravicové odbojové fronty, která se měla stát protiváhou případnému „nežádoucímu vývoji v Řecku".

Následná občanská válka, ve které šlo především o to, zda bude Řecko republikou, či monarchií, skončila vítězstvím monarchistických sil, které nastolily přísně konzervativní krajně pravicový režim a došlo k vyhnání stoupenců republiky z Řecka. Tento vývoj vyvrcholil v roce 1967 nastolením ultrapravicové vlády vojenské junty, označované jako Vláda plukovníků. Na denním pořádku bylo mučení, popravy bez soudu a obrovská vlna emigrace. Krajně pravicový režim s důrazem na „nacionalismus a křesťanství". Jeho obětí se stali všichni, kdo byli v politickém středu a dál nalevo, nebo z toho byli alespoň nařčeni. Označení anarchokomunista mohl získat i návštěvník rockového koncertu, posluchač populární hudby, kdokoli. Důležitý však je fakt, kdo tento režim podporoval a za ním stál.

S nástupem krajně pravicových režimů v Řecku souvisí Plán Gladio, který byl vypracován v NATO původně k zastavení nástupu komunismu v Itálii a nadále sloužil k potlačení nežádoucích vlivů v západních společnostech. Sestával z vytváření buněk paramilitárních skupin, ovlivňování veřejného mínění, přímých ozbrojených akcí a akcí skupin „stay-behind", které sloužily k zadržování komunismu. Řecký vojenský puč roku 1967 byl podporován Spojenými státy. Když tehdejších velvyslanec USA v Aténách Phillips Talbot označil vojenský puč za „A rape of democracy.", Jack Maury, který vedl CIA v Aténách mu odpověděl: „How can you rape a whore?" Ačkoli docházelo k masivnímu porušování lidských a občanských práv, západní spojenci řeckou vojenskou juntu dále podporovali ze strategických vojenských důvodů. V roce 1990 se Bill Clinton oficiálně omluvil za podporu řecké vojenské junty jako součásti taktiky Studené války. Řecká vláda „stay-behind" skupiny jako součást NATO na svém území oficiálně zrušila a rozpustila v roce 1988.

V řecké společnosti je silně zastoupen antibritský a antiamerický sentiment. Antiglobalismus, antiamerikanismus a antikapitalismus je vlastní velkému počtu obyvatel včetně těch, kteří jsou jinak voliči pravicovými. Je to dáno historickou zkušeností, kterou západní politika a geopolitické zájmy přinesly řeckému národu. Od roku 1945 do roku 1974, kdy došlo k pádu junty emigrovalo tolik Řeků, že až teprve od minulého roku žije v Řecku více Řeků než v exilu v zahraničí.

Co se týká 17. listopadu, jejím údajným vůdcem byl osmapadesátiletý profesor a překladatel Alexandros Giotopoulos, hrdina odboje proti juntě, který byl v exilu ve Francii. Obvinění z vedení 17. listopadu odmítl s tím, že se jedná o anglo-americkou konspiraci. Někteří publicisté také tvrdí, že dvě vraždy amerických občanů - attaché CIA v Aténách Richarda Welche a seržanta Saunderse - zorganizovala po pádu junty sama CIA v rámci plánu podobného Plánu Gladio. Ať tak, či onak, členové 17. listopadu byli v roce 2002 pozatýkání a sám Giotopoulos odsouzen na doživotí. Jejich místo však zaplnili rychle další. K útokům 17. listopadu ani Revolučního boje však nedochází pod rouškou noci či svítání. Raketa na velvyslanectví USA byla odpálena v půl šesté večer, kdy v Řecku je plné denní světlo v kteroukoli roční dobu. Nikdo však nic neviděl a také neslyšel. I samotný 17. listopad byl zatčen teprve tehdy, když jednomu z členů vybuchnula nálož v rukou. Když se novináři ptali lidí, kteří bydlí v místě, odkud došlo k útoku a kde jsou časté demonstrace mládeže a studentů, jedna stará paní řekla: „Ten hluk a nepořádek, to mě obtěžuje, ale na druhou stranu je chápu, proč to dělají. Proč Američané strkají všude svůj nos? To nemají vlastní zemi? Lidé ve světě trpí a já to vidím. Vždyť ty mladé provokují."

Žádné teroristické organizaci se nemůže nikde dařit bez podpory obyvatelstva - ať morální, či materiální. Na antiamerikanismus a podobná anti- slyší mnoho Řeků. V Řecku je tíživá hospodářská situace, politické strany nedůvěryhodné, protkané korupčními aférami a klientelismem. To je ekonomický současný impuls k nespokojenosti. Útoky proti nadnárodním korporacím, zahraničním bankám a vládě nejsou příliš kontroverzní. Pokud se přidají útoky na americké a britské síly k boji proti ekonomickému útlaku, jak jej prezentuje Revoluční boj, je to pokračování. Vždyť při posledních velkých nepokojích, které následovaly po zastřelení patnáctiletého chlapce řeckou policí bylo jen první den vypáleno devět bank, z nichž si nikdo nevzal ani euro.

Revoluční boj prohlásil, že hodlá vykopat hrob kapitalismu tak, aby se současná krize, kterou způsobil, stala pro něj osudnou. Boj proti bankám obhajuje tím, že to ony způsobily nynější krizi. Boj proti vládě tím, že zavádí striktní ekonomická omezení, která zavádí krajně neoblíbená konzervativní vláda. Bombové útoky proti Citibank z tohoto měsíce vysvětlili bojem proti mezinárodní síti zločinného kapitálu, který je zodpovědný za krizi. Nejdřív ale musely tyto organizace vzniknout, a vznikly jako protiamerické a protizápadní. Pokud se tedy ptáme, proč se tak daří těm, kteří si pro vyjádření politického názoru zvolili cestu ozbrojeného boje, je dobré obrátit tvář k místu, kde zapadá Slunce. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.

Převzato z Le Monde Diplomatique JTT

Komentáře