Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Přímá demokracie a Islandská krize

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • island.parlament
Úvod

Po vypuknutí finanční krize v roce 2008 dostal Island příležitost k přestavbě svého systému. Odpovědí islandských občanů na devastující kolaps ekonomiky způsobený nezodpovědným počínáním bankéřů a politiků, bylo jejich politické probuzení spojené s angažovaností, kdy Islanďané začali hledat nové cesty k sebeurčení a demokracii.

 

Vše odstartovala takzvaná revoluce hrnců a pánví v ulicích Reykjavíku, jež postupně vedla k ustavení nové vlády v roce 2009 a požadavku zřízení nové Islandské republiky. V souvislosti s těmito požadavky proběhla na Islandu dvě referenda, a to v letech 2010 a 2011, za účelem rozhodnutí o osudu splácení vládních dluhů. Byla vypracována celková změna ústavy a její první návrh spatřil světlo světa v červenci 2011. Objevily se v ní zároveň nové nástroje přímé demokracie. Všechny tyto okolnosti stojí za návštěvu nejseverněji položeného hlavního města na světě a věnovat posledním změnám na Islandu, zejména v oblasti přímé demokracie, větší pozornost. Více čtěte ve zprávě Carstena Berga (http://www.democracycommunity.net/2012/01/from-crisis-to-direct-democracy-the-case-of-iceland/).

Islandský demokratizační proces v kontextu finanční krize

Před třemi lety se Island zařadil mezi první země bolestně zasažené globální finanční krizí. Bankovní soustava Lehman Brothers oznámila pád 15. září 2008. K 9. říjnu ohlásily bankrot tři velké banky – glitair, Landsbanki a Kaupthing. Od této chvíle nebyl Island schopen refinancovat svůj rozpočet a stal se první západoevropskou zemí (po Spojeném království v roce 1976), jejíž státní rozpočet musel být financován z prostředků Mezinárodního měnového fondu (MMF). Jak je v současnosti běžné v mnoha zemích, politika Islandu byla řízena zvenčí. Výměnou za slíbenou ekonomickou pomoc přijal Island tvrdý diktát podmínek MMF. Jako ukázkový příklad socioekonomických faktorů, na nichž lze demonstrovat situaci islandských občanů v době krize, slouží míra nezaměstnanosti. Její hodnota se ztrojnásobila, islandská měna, króna, ztratila vzhledem k euru padesát procent své hodnoty, zahraniční bankovní účty Islandu byly zmraženy ve chvíli, kdy Spojené království přijalo tzv. protiteroristický zákon[1] a tisíce Islanďanů včetně početné skupiny mladých vzdělaných lidí opustily zemi a emigrovaly.
Jak ke všemu došlo? V žádném případě nestály za islandskou krizí pouze globální trhy a mezinárodní finanční transakce. Vždy je třeba hledat i konkrétní politiky, kteří zemi enormně zadluží, nebo – a to byl případ Islandu – dají bankám příliš volnou ruku. A právě proto většina Islanďanů žádala, aby tito politici byli hnáni k zodpovědnosti za stav země. Jako jeden z klíčových viníků islandské krize byl označen David Oddsson, bývalý předseda vlády, za něhož se privatizoval bankovní sektor, který dostal až příliš značný prostor pro manévrování. Později byl David Oddsson zařazen mezi osoby zodpovědné za stav bankovního sektoru.
Nakonec se však prvním souzeným politikem, jenž se měl zpovídat z finanční krize, stal bývalý premiér islandské vlády, Geir Haarde[2]. Výsledkem této kauzy tedy bylo, že Islanďané identifikovali jako příčinu krize konkrétní lidské selhání, tj. že krize je vyústěním dosavadního politického systému, reprezentovaného zvolenými politickými představiteli; vyústěním chybné politiky, jež přivedla zemi k bankrotu na konci roku 2008. V této době islandské banky nuceně půjčily částku šestkrát překračující výši hrubého národního produktu (HDP), což představovalo národní rekord. Jinými slovy byl islandský krach rekordně nejnákladnějším pádem ekonomiky v dějinách, je-li poměřován k počtu obyvatel země (Gylfason, 2011[3]).

„Ať banky zkrachují“ – klíčová lekce islandské krize?

Když světové úvěrové trhy požadovaly splácení pohledávek, nebyla islandská vláda schopna těmto závazkům dostát. To vyústilo v položení významných islandských bank s dluhem přesahujícím 60 miliard eur. Jinak řečeno, místo toho, aby dluh splatili daňoví poplatníci za cenu výrazných sociálních škrtů, jak k tomu dochází v jiných evropských zemích, na Islandu došlo ke krachu bank. Pro svět nebyly tyto finanční instituce „příliš velké na to, aby mohly zkrachovat“ a byly jednoduše „příliš malé na to, aby byly zachráněny“. Islandský ministr financí, Steingrimur J. Sigfusson, je toho názoru, že krach bank nebyl skutečnou volbou, ale stal se nevyhnutelným důsledkem situace[4]. Doplnil, že: „Lidé by měli být obezřetnými při srovnávání Islandu na straně jedné a Řecka, Portugalska, Španělska či Irska na straně druhé. Island nedostal příležitost k záchraně svých bank“.
Optikou některých renomovaných ekonomů je však klíčovou lekcí islandské krize řešení v podobě hesla, „nechte je padnout“; Pro ně se tak Island stal modelem pro další státy tvrdě postižené krizí. „Kde každý jiný financoval chybující bankéře a splácení dluhů nechal na většině občanů země, Island si vybral krach bank, a tím vlastně rozšířil svou bezpečnostní sociální síť“, tvrdí americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Paul Krugman v nedávném článku v New York Times[5]. V podobném duchu se k situaci na Islandě vyjádřil Martin Wolf v díle: „Jak Islanďané přežili požár“, přičemž se věnoval analýze „lekce“, z níž by se měly podle něho poučit další státy, a konstatoval, že, „Islanďané zaslouží gratulaci, že se vyhnuli irskému šílenství[6]“.

První všelidové hlasování na Islandě od roku 1944 – „Icesave“ referendum

Poté, co zkrachovali tři největší islandské banky, Island přesunul domácí účty a úspory do nových státních bank, kam ale nebyl schopen převést zahraniční aktiva a dluhy vůči zahraničí. To vedlo ke sporu mezi Islandem na jedné a Spojeným královstvím a Nizozemím na druhé straně. Do sporu byli zainteresováni především věřitelé soukromé Landsbanki, která převedla účty více jak 400 000 zákazníků ze Spojeného království a Nizozemí (pro srovnání, celková islandská populace čítá zhruba 320 000 obyvatel) ve svých pobočkách v těchto zemích do internetové banky, pojmenované „Icesave“ (první půlka názvu obsahuje odkaz na Island a zároveň na led, druhá znamená bezpečí). Když ovšem došlo ke krachu banky, nebylo v její moci vyplatit pohledávky. Výsledkem bylo, že vlády Spojeného království a Nizozemí odškodnili své občany sami, ale požadovali po Islandu vyplacení 3,8 miliard eur, o něž vkladatelé z těchto zemí krachem banky přišli.
Ačkoli šlo o právně i politicky sporné rozhodnutí, islandský parlament na konci roku 2009 shválil těsnou většinou hlasů (33 proti 30) splacení tzv. Icesave účtu poškozeným občanům ve Spojeném království a v Nizozemí. Islandská vláda souhlasila s harmonogramem splacení pohledávek mezi roky 2017 a 2023. Islandští občané však s tímto rozhodnutím parlamentu ve valné většině nesouhlasili a organizovali se do hnutí pod hlavičkou „V obraně“ (InDefence[7]), jež iniciovalo masivní kampaň, která vyústila dvěma největšími podpisovými akcemi v dějinách Islandu. První z nich se týkala antiteroristického zákona, který uplatňovalo Spojené království vůči Islandu po krachu bank a druhá referenda ke splácení tv. Icesave dluhu (více viz prezentace[8] hnutí InDefence na mezinárodní konferenci „Za přímou demokracii na Islandu – Švýcarská cesta a lekce, jež je dobré znát“).  První z podpisových akcí se stala nejmasovější petiční akcí v islandské historii. Sešlo se na ní celkem 83 000 podpisů, jež byly předány parlamentu Spojeného království v březnu 2009. V listopadu 2009 spustilo hnutí InDefence druhou úspěšnou podpisovou akci s více jak 60 000 podpisy, jež vedla k vyvolání referenda o splácení Icesave dluhu, jež bylo stanoveno na 6. března 2010.
V dosavadní islandské ústavě není nic o tom, že by občanům mělo být poskytnuto závazné referendum  - jedinou možnost zde představoval president. Článek 26 islandské ústavy[9] hovoří o spolupodpisu presidenta k zákonům schváleným Althingem (parlamentem). V případě, že by president odmítl svůj podpis k zákonu připojit, otevírá se cesta k prosazení referenda. President Grimsson pod tlakem kampaně hnutí InDefence slíbil neratifikovat zákon o splácení dluhu, což mělo za následek vypsání referenda, jež proběhlo 6. března 2010 a jež bylo prvním islandským referendem po vyhlášení nezávislosti země v roce 1944. Čtvrtina občanů Islandu s tímto krokem nesouhlasila.
Grimssonův postup ostře kritizovaly jak vláda Spojeného království, tak média[10]. (Jeden příklad za všechny:

">

). Tehdejší premiér Spojeného království, Gordon Brown ohlásil své rozhodnutí aktivně vystoupit proti politice Islandu a uplatňovat vůči němu protiteroristický zákon[11]. V reakci na tento krok požadovalo hnutí InDefence „smysluplnou smlouvu k Icesave, jež by zabránila bankrotu země“ (více viz vyjádření v tisku[12]). Podle InDefence Icesave není dluhem Islanďanů. Spojené království, Nizozemí a Evropská unie jako celek jsou podle InDefence za selhání v dozoru nad mezinárodními finančními transakcemi bank. InDefence ani většina islandských občanů však nežádala kategorické zamítnutí splácení dluhu. Nejvíce protestů vyvolaly podmínky pro splacení tohoto dluhu – Island by splácel navíc pevně stanovený úrok ve výši 5,55 % a Islanďané by tak jenom na úrocích zaplatili polovinu svých celkových nákladů na systém zdravotnictví. Protesty byly dále namířeny proti ustanovení, že islandský stát bude za splacení dluhu ručit. Hnutí InDefence trvalo na tom, že zodpovědnost za krach bank musí být rozdělena. Islanďané považují splácení pohledávek ve výši 48 000 eur na jednu rodinu jako vysoce disproporční. Mnozí občané se cítí být podvedeni tím, že je po nich požadováno splácení dluhu, který narostl na základě chybné politiky bank, které zkrachovaly v důsledku globální finanční krize. Jak hnutí InDefence dodává: „Je nepřijatelné, aby soukromé banky těžily ze zisků, ale v případě ztráty převedly zodpovědnost na plátce daní“. Odvolává se na ne zcela zákonné požadavky ze strany spojeného království a Nizozemí a jež by měl prověřit soud v rámci EFTA a stěžuje si na „drakonickou povahu navrhované smlouvy Icesave a na předchozí antiteroristický zákon, uplatňovaný ze Strany Spojeného království vůči Islandu“ s tím, že „na větší a mocnější země EU platí jiný metr“. Poslední poznámka se mj. vztahuje k záměru Spojeného království a Nizozemí blokovat prostředky z MMF Islandu tak dlouho, dokud tento stát nezaplatí vymáhané dluhy.
Rána ve vztazích mezi Islandem a Spojeným královstvím se nijak nehojí, naopak, dochází k zanícení. Na rozdíl od svých volených představitelů se však Islanďané nedali zastrašit. Na jedné straně se členové parlamentu vyjádřili pro splacení dluhu, na straně druhé naprostá většina občanů Islandu, 93 % lidí hlasujících v referendu, splacení dluhu v navržené podobě odmítlo. Pro splacení hlasovalo méně jak 2 % občanů. Účast v referendu byla relativně vysoká, tvořila 62 % oprávněných voličů. Další referendum k této otázce se konalo o rok později, 9. dubna 2011 (opět se lidé vyjádřili proti placení dluhu v navrhované podobě). Podle veřejného průzkumu z 20. a 21. února by však 57,7 % hlasujících podpořilo zákon na splacení dluhu. Proti tomu ale hovoří jiná čísla, kde při vysoké účasti 75 % právoplatných voličů se 59,8 % z nich vyjádřilo proti zákonu o splacení dluhu.
Islandská premiérka Jóhanna Sigurðardóttir obhajuje rozhodnutí lidí po morální, ne však po právní stránce: „Postoj islandské veřejnosti je naprosto pochopitelným a pravděpodobně tento postoj sdílí i většina veřejnosti v dalších zemích EU postižených finanční krizí. Lidé se ptají: Proč máme my, daňoví poplatníci, nést na svých bedrech veškeré břemeno spojené s problémem, který jsme nezpůsobili a za nějž nesou odpovědnost nekompetentní bankéři? Daně mají jít na veřejné služby, na péči o občany, na sociální systém, ne však na ztráty bank[13]“. Jedním dechem však premiérka odmítla podpořit občany Islandu v rovině zákona, kdy výsledky referenda okomentovala jako: „nejhorší z možných řešení“.
Když byly nároky Spojeného království a Nizozemí Islandem zpochybněny, spor se ubíral různými cestami. Na jedné straně všechny tři země postoupily svůj spor Kontrolnímu úřadu ESVO[14]. Na druhé straně panuje v Reykjavíku pro někoho překvapivé přesvědčení, že spor bude vyřešen soudní cestou. Podle nejnovějších odhadů jsou stávající aktiva Landsbanki vyšší než požadovaný dluh, což by znamenalo, že by břímě splácení nedopadlo na daňové poplatníky a nevedlo by k státnímu bankrotu. Premiérka země se nechala slyšet, že „Island splatí Spojenému království i Nizozemí podstatnou část pohledávek vkladatelů. Poslední odhady o vývoji aktiv Landsbanki ukazují, že by mohlo být pokryto až 90 % vkladů a jsou zde i podklady pro tvrzení, že bude možné splatit pohledávky v jejich plné výši[15]“.

Přijmou občané Islandu novou ústavu?

Ruku v ruce s prvními zkušenostmi s přímou demokracií aplikovanou po vypuknutí finanční krize, jak bylo popsáno výše, zahájili Islanďané proces vedoucí k zásadní změně ústavy, který v sobě zahrnuje potenciál na zásadnější a systémovou změnu jak v oblasti ekonomiky, tak politiky. Tento proces je teprve na začátku a nezbývá než sledovat, jak úspěšným bude a jaké výsledky přinese.
Revoluce „hrnců a pánví“ nepřeslechnutelně požadovala vybudování republiky na nových základech a nahrazení ústavy z roku 1944, jež vychází z doby, kdy Island přestal být plně závislým na koloniální nadřazenosti Dánska. Ve skutečnosti současná islandská ústava kopíruje v podstatě tu dánskou, jenom pojem „panovník“ byl nahrazen termínem „president“. Předpokládalo se, že se ústava změní po všeobecných volbách v roce 2009, kdy se k moci dostala levice, poprvé s nadpoloviční většinou hlasů, a sestávala ze Sociálně demokratické aliance a levého křídla Strany zelených s Johannou Sigurðardóttir na pozici premiérky země. Ta se významně brala za změnu ústavy a podílela se na kampani, v níž akcentovala požadavek Islanďanů na nové státní uspořádání, o něž Islanďané usilují od konce II. světové války, ale na něž Althingi (parlament) nereagoval a nereflektoval je.
V červnu 2010 přijal Althingi zákon na nové ústavní uspořádání (vzniklo Ústavodárné shromáždění)[16], jež mělo v prvních měsících roku 2011 přejít do praxe. Tento zákon získal širší podporu v parlamentu, hlasovali pro něj i liberální konzervativci, kteří zpočátku ústavní změny odmítali, ale nakonec připojili svůj souhlas s podmínkou, že paralelně vznikne Ústavní výbor, složený ze sedmi nezávislých lidí podílejících se na podobě nové ústavy, volených parlamentem. Návrhy na novou ústavu jsou shrnuty v zákoně o Ústavodárném shromáždění, konkrétně v článku 3:

__MCE_ITEM__1)       Vznik islandské ústavy a její základní principy

__MCE_ITEM__2)       Organizace zákonodárné a výkonné moci a vymezení a oddělení jejich pravomocí

__MCE_ITEM__3)       Role a pozice presidenta republiky

__MCE_ITEM__4)       Nezávislost justice a možnosti její kontroly

__MCE_ITEM__5)       Financování voleb a vymezení volebních obvodů

__MCE_ITEM__6)       Účast občanů na politickém rozhodování včetně organizování a časování referend včetně referenda k zákonu o nové ústavě

__MCE_ITEM__7)       Přesun suverénní moci na občany a řízení zahraniční politiky

__MCE_ITEM__8)       Otázka životního prostředí včetně vlastnictví a využívání nerostného bohatství.

Jinak řečeno, s prvky přímé demokracie se v islandské ústavě počítá a díky této ústavě by měla být přímá demokracie na Islandu životaschopnou (více k tomuto tématu bude rozvedeno dále v textu). Šestého listopadu 2010 uspořádal výše zmíněný Ústavní výbor občanský summit, tzv. Národní shromáždění k ústavním záležitostem, jež se skládá ze zhruba tisícovky řadových volených občanů. Tito občané byli vybráni z národního populačního registru na základě konkrétních kritérií, aby zastoupení podle věku, pohlaví a regionu odpovídalo reálnému rozložení v populaci. Občané podílející se na práci Národního shromáždění navrhovali základní principy nové ústavy a přicházeli s doporučeními[17] pro příští členy Ústavodárného Shromáždění, které bylo zvoleno 27. listopadu 2010 s relativně nízkou voličskou účastí (37%). Svou roli zde sehrál antagonismus konzervativců v opozici. Ve volbách se ucházelo celkem 523 kandidátů o 25 křesel v Ústavodárném shromáždění. Žádný z kandidátů se již nemohl stát členem parlamentu či vlády. Volby byly anulovány Nejvyšším soudem, a to kvůli procesním chybám. Jakkoli tyto chyby nezpůsobovaly vážnější problémy (Arnason, 2011), parlament zatím jmenoval 25 zvolených kandidátů do Ústavodárné rady (od tohoto okamžiku zaniká Ústavodárné shromáždění). Devětadvacátého července 2011 předala Ústavodárná rada podobu zákona o nové ústavě parlamentu[18].
U příležitostí dvou konferencí k přímé demokracii v září 2011 bylo možné mj. potkat Salvör Nordal. Je presidentkou Ústavodárné rady a oficiálně usiluje o prosazení přímé demokracie v zájmu funkční islandské společnosti. Nordal oplývá určitými pozitivními osobnostními předpoklady pro výkon své funkce, jakými jsou zásadovost a současně jistá míra flexibility, které jsou při prosazování nových pravidel potřebné.
V rozhovoru s Bruno Kaufmannem, předsedou Initiative and Referendum Institute Europe a spoluorganizátorem obou zářijových konferencí, tj. 14.[19] a 15. 9.[20], Nordal pronesla: „Donedávna jsem pevně věřila, že parlamentní demokracie je v rámci světových systémů tím nejlepším možným“ a sebekriticky dodala: „Ale poznala jsem, že je tomu jinak.“
Zatímco se dříve distribuci moci na základě platné ústavy příliš pozornosti nevěnovalo, náhlý kolaps bank ukázal, „jak slabá a nedokonalá je naše demokracie“, doplnila Nordal. Profesorka etiky rozhovor zakončila: „Vždy jsem byla k přímé demokracii značně kritickou. Dnes vnímám věci diametrálně jinak“.
Nordal a její kolegové dostali překvapivě málo času na stěžejní úkol: Ústavodárný výbor měl nějaké čtyři měsíce, během nichž měl přijít se zásadně novým souborem zákonů, o něž by se islandská demokracie měla opírat. „My Islanďané jsme velmi netrpělivými“, okomentovala situaci Nordal. „Je to naše přednost, když čelíme sopečné erupci či jiným katastrofám, ale současně jde o náš nedostatek, když se před námi otevírá dlouhodobé řešení čehokoli.“
Ústavodárný výbor však odvedl v daném časovém limitu maximum. Nově navrhovaná ústava využila mimo jiné také návrhy samotných občanů. „Na facebookové stánky Ústavodárného výboru bylo zasláno více než 3 000 připomínek; řadu z nich jsme zapracovali do podoby nové ústavy“, shrnuje Nordal. Ale ještě než se Islanďané vyjádří k nové ústavě v referendu, jako první ji bude schvalovat parlament. „Nemám žádnou představu, jak parlament s naším návrhem naloží“, říká Nordal. „Možná naše návrhy rozcupují na kousky či je dají k ledu“.
Obavy jsou určitě na místě, když měl parlament tak málo pochopení pro dlouhodobější přípravu nové ústavy. V tento okamžik je stále v platnosti ústava dosavadní, mocí tedy disponuje parlament, Althingi, nikoli lidé. Článek 79[21] islandské ústavy stanovuje, že ke změně ústavy jsou nezbytné dvoje volby, z nichž jedna je parlamentní. Když bude návrh přijat, parlament bude rozpuštěn a dojde k vyhlášení všeobecných voleb. Pak by se volil nový parlament. Navíc je plánováno referendum všech Islanďanů. To by tedy znamenalo troje volby, než by nová ústave mohla vejít v platnost.
Islandské snahy o novou ústavu tak zde čelí zásadnímu problému – stávající parlament má doposud výraznou moc. Podle platné ústavní teorie „nejdůležitějším aspektem je (…) aby byly redukovány institucionální zájmy: Ústava by měla být sepsána k tomu určenými zvláštními shromážděními, a ne orgány, které fungují na bázi běžných zákonodárných sborů. Legislativci by pak neměli hrát výraznější roli ani v procesu podpisu a schvalování ústavy“ (John Elster: 1995). Tento posledně uvedený požadavek není zajištěn a je plně na parlamentu, jak s návrhem na změnu ústavy naloží.

Jaké inovace jsou spojeny s termínem Přímá demokracie?

Ústavodárný výbor se na svých internetových stránkách hrdě hlásí k nově využívaným prvkům přímé demokracie, obsaženým v návrhu na novou ústavu. Tyto prvky jsou zároveň hlavní inovací[22]: „S uplatněním těchto prvků se Island stane zemí, jež bude nejlépe hájit práva svých občanů a umožní jim podílet se na veřejném rozhodování či přímé demokracii.“ Ale splňují použité obraty v návrhu nové ústavy skutečně výše deklarované sliby?
Články 65 až 67 připravovaného návrhu[23] skutečně odkazují na některé nástroje přímé demokracie a poskytují je. Například podle článku 65 může deset procent právoplatných voličů navrhnout legislativní iniciativu či vyvolat referendum k některému ze zákonů schválených parlamentem. Stejně jako v případě švýcarské polopřímé demokracie[24] může parlament otevřít prostor pro širokou debatu k určitému tématu a vyhnout se tak referendu, jež je založeno na bipolární volbě „ano x ne“. Parlamentní protinávrhy soustřeďují pozornost a debatu na obsah dvou odlišných úrovní. Zásadní otázkou sporu je: „Jaké jsou hlavní kvalitativní rozdíly v případě obou návrhů, respektive návrhu a protinávrhu? Takovéto srovnávací kampaně vedou k lepšímu porozumění legislativních návrhů a poskytují voličům kvalifikovanější volbu při rozhodování“ (Joe Matthews 2010).

Podle Článku 65 by výsledek referenda měl být závazným. V kontrastu k němu Článek 66 ustanovuje se všemi náležitostmi a důsledky ještě důležitější proceduru, v níž dalších 10 % oprávněného voličstva může prosadit legislativní iniciativu a vyvolat zcela nové referendum. To jde ještě dál, než co obsahuje Článek 65. V praxi by se jednalo o veto zákona schváleného parlamentem. Celá procedura je však podmíněná ustanovením, jímž končí Článek 66: „Jedině anhing může toto referendum uznat za závazné.“ Z toho plyne, že parlament může celou proceduru referenda prohlásit za nezávaznou, přičemž uznání referenda jako závazného je nezbytnou podmínkou pro jeho realizaci a úspěšnost.
Panují značné pochybnosti, zda bude pro občany takovýto zákon užitečným a přijatelným a jak ho budou v praxi využívat, když vědí, že orgán, kam je jejich požadavek směrován, může jednoduše výsledek referenda ignorovat. Strach legislativců z jejich zaměstnavatelů v podobě suverénního islandského lidu je více než patrným. Každý, kdo si položí otázku, kdo v konkrétní záležitosti bude mít větší pravomoci, zda lidé, nebo jejich volení zástupci, dospěje na základě Ústavodárného výboru k závěru, že volení zástupci, kteří budou mít poslední slovo. Hned na začátku návrhu nové ústavy je v Článku 1 zdroj veškeré moci popsán takto: „Island je republikou s parlamentní demokracií“ (Čl. 1).

Problém výjimek

Článek 67, nazvaný „Průběh sběru podpisů a referenda“ ještě více prohlubuje nedůvěru občanů k efektivitě nové ústavy. Tento článek dává „suverénnímu parlamentu“ jasné pokyny, jak postupovat v určitých případech: „Referendum nemůže být poskytnuto (…) k hlasování o státním rozpočtu, k dodatkovému fiskálnímu rozpočtu, k zákonům včleněných na základě mezinárodního práva, k podobě daňové soustavy či k zákonu o udělování státního občanství“.
Na základě těchto ustanovení nebudou Islanďané schopni realizovat referendum ke smlouvě o ICESAVE, ale nebudou se moci vyjádřit ani k jiným důležitým otázkám v oblasti mezinárodní politiky, např. k členství v EU a NATO. Pokud zůstane výše zmíněné ustanovení v platnosti, občanská práva budou výrazně omezena, stejně jako budou podstatně omezeny deklarované principy přímé demokracie.
Nikoho za tohoto vývoje nejspíš nepřekvapí, že „hrnce a pánve“ dávají o sobě v ulicích Reykjavíku vědět, a to i na podzim 2011. Návrhy na zavedení přímé demokracie na národní úrovni mají k upřímnosti daleko, připravenost vládnoucích, zejména politických stran, sdílet moc s občany je nedostatečná. To se zdá nepochopitelným v případě, že sami politici uvádějí jako svůj nejvyšší zájem garantovat občanům jejich práva a umožnit jim rovný přístup k rozhodování, už proto, že přímá demokracie, respektive její prvky aplikované ve spojení s demokracií zastupitelskou (parlamentní), poskytují parlamentní demokracii větší reprezentativnost.
V právě probíhajícím procesu demokratizace se Islanďané budou muset obrnit ještě značnou dávkou trpělivosti. Je nepravděpodobné, že v blízké budoucnosti nastane jakákoli zásadní ústavní změna, jak požadují volby, jež by měly proběhnout jako první (Viz Čl. 79 výše v textu). Podle veřejných průzkumů si stávající vláda dobře nevede, je podezírána, že čeká na výsledky nových voleb v roce 2013 a znovu se do popředí dostává otázka, čí zájmy stojí za demokratizačním procesem. Na druhou stranu je toto přechodné obdobné příležitostí přehodnotit a uvést na pravou míru nesrovnalosti v návrhu ústavy.
V neposlední řadě je třeba brát v úvahu potenciál přímé demokracie na lokální úrovni, kde 20 % elektorátu má možnost vyhlásit referendum.
Někteří z řečníků na konferenci k přímé demokracii v Reykjavíku považují v nejbližší budoucnosti právě lokální úroveň za primární arénu přímé demokracie[25], ohledně úrovně národní zůstávají skeptickými.
Zůstává otázkou, zda islandská finanční krize vyústí v demokratizaci islandské společnosti na základě přímé demokracie. Naděje mnohých zahraničních pozorovatelů[26] jsou v islandských médiích kritizovány jako přehnané a zveličené. Zároveň je možno pozorovat velmi kritický a negativní postoj médií[27] k projektu přímé demokracie, což může být pro někoho překvapujícím zjištěním. Navíc na Islandu nepůsobí v současnosti výraznější hnutí za přímou demokracii. Jak poznamenal Andi Gross, poslanec švýcarského i evropského parlamentu: „Hrozbou přímé demokracie nejsou její odpůrci, ale ti, kdo se k ní hlásí a zároveň o ní vědí jen málo a neumějí mechanismy jejího fungování lidem vysvětlit“.

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře